Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.11.1999, sp. zn. I. ÚS 531/98 [ nález / KLOKOČKA / výz-3 ], paralelní citace: N 171/16 SbNU 249 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:1.US.531.98

sp. zn. I. ÚS 531/98 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J., L. J., F. K., a P. T., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 1998, sp. zn. 14 Co 101/95, takto: Ústavní stížnosti se vyhovuje a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 1998, sp. zn. 14 Co 101/95, se zrušuje. Odůvodnění: I. Stěžovatelé svou ústavní stížností ze 14. 12. 1998, doplněnou podáním ze 16. 11. 1999, napadli rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 1998, sp. zn. 14 Co 101/95. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřují v několika bodech. Za prvé v tom, že soud odmítl logickou argumentaci žalobců, kterou u soudu uplatnili především na základě logických rozborů PhDr. P. M., Csc. Za druhé ve skutečnosti, že soud nepřipustil procesní nástupnictví, ačkoliv připustil, že bez ohledu na vůli žalobců mohl závazek přejít na jiný subjekt po hmotněprávní stránce, ale po procesní stránce nikoliv. Tento postup je dle jejich názoru v rozporu s dosavadními rozhodnutími Ústavního soudu i Nejvyššího soudu ČR. Za třetí spatřují porušení svých práv v tom, že zrušení smluvního odstupného v kolektivních smlouvách jako dalšího nároku vedle zákonného odstupného je v rozporu s čl. 27 Listiny základních práv a svobod. Jak zjistil Ústavní soud, Krajský soud v Brně jako soud odvolací ve svém rozsudku, sp. zn. 14 Co 101/95, ze dne 14. 9. 1998, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hodoníně, kterým byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelé domáhali po SIGMĚ Hodonín, státní podnik (dále jen "vedlejší účastník"), zaplacení různých částek včetně příslušenství z titulu nevyplacené části odstupného na základě uzavřené kolektivní smlouvy. Okresní soud v Hodoníně rozsudkem, ze dne 19. 12. 1994, č. j. 4 C 1795/94-38, žalobu zamítl a rozhodl, že účastníci nemají právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobci nemají vůči žalovanému nárok na další odstupné podle podnikové kolektivní smlouvy ze dne 26. 1. 1994, neboť ustanovení této kolektivní smlouvy o odstupném je ode dne 1. 6. 1994, kdy nabyla účinnosti novela zákoníku práce provedená zákonem č. 74/1994 Sb., v rozporu se zákonem. Podle §60a zákoníku práce, ve znění uvedené novely, náleží zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v §46 odst. 1 písm. a) až c) nebo dohodou z týchž důvodů, při skončení pracovního poměru, odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku. Protože dohody o rozvázání pracovního poměru byly se žalobci uzavřeny až po účinnosti zákona č. 74/1994, nelze jejich nároky na odstupné podle názoru soudu prvního stupně posoudit dle dosavadních předpisů. V odvolacím řízení se účastníci shodli na tom, že v rámci privatizace majetku vedlejšího účastníka došlo k přechodu majetku vedlejšího účastníka na Jihomoravskou armaturku, spol. s r. o. Přitom vedlejší účastník jako původní žalovaný dále dle aktuálního výpisu z obchodního rejstříku v době rozhodování soudů existoval. Krajský soud po provedeném řízení dospěl k názoru, že uvedená situace znamená toliko singulární sukcesi na straně vedlejšího účastníka, což nemá následky ve sféře procesního nástupnictví. Účastníkem řízení zůstal dle názoru soudu původní žalovaný. Odvolací soud se proto za popsaného stavu věci již dále ani nezabýval otázkou přednosti kolektivní smlouvy před právním předpisem. Tento postoj zdůvodnil skutečností, že i podle tvrzení stěžovatelů vedlejší účastník jako původní žalovaný již stěžovatelům nic nedluží. Proto soud nemůže logicky stěžovatelům žádnou částku přiznat. Stěžovatelé v ústavní stížnosti shodně s tvrzením před odvolacím soudem uvedli, že by soudy měly jednat s Jihomoravskou armaturkou, spol. s r. o., jako s účastníkem řízení, avšak ze strany soudu nebyl tento požadavek akceptován. Stěžovatelé mají za to, že shora uvedeným postupem obecných soudů došlo k porušení jejich ústavně chráněných práv a svobod. Namítají, že zejména byl porušen čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), apriorním a neodůvodněným odmítnutím jejich logické argumentace krajským soudem. Nesouhlasí s nepřipuštěním procesního nástupnictví ze strany krajského soudu, a to tím spíše, že soud připouští, že závazek mohl bez ohledu na vůli stěžovatelů po hmotněprávní stránce přejít na jiný subjekt. Uvedený postup dle názoru stěžovatelů fakticky implikuje odmítnutí soudní ochrany a je proto v rozporu s čl. 95 Ústavy ČR. Ústavní soud nejprve vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení, aby se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřili. Okresní soud v Hodoníně ve svém vyjádření plně odkázal v dané věci na své zdůvodnění učiněné rozsudkem, sp. zn. 4 C 1795/94, ze dne 19. 12. 1994. Dále uvedl, že v uvedené věci požadují stěžovatelé více práv, než jim náleží. Z vyjádření je patrné, že soud prvního stupně nesdílí názor stěžovatelů v tom směru, že by rozhodnutím soudu byla porušena ústavně zakotvená práva a povinnosti a má za to, že ústavní stížnost není důvodná. Dle názoru Krajského soudu v Brně nedošlo rozhodnutím ani postupem soudu k porušení jakéhokoliv práva garantovaného Listinou. K tvrzením a názorům vysloveným ve stížnosti soud uvedl, že považuje za bezpředmětné se k těmto názorům stěžovatelů, které jsou spíše invektivami, vyjadřovat. K námitkám spočívajícím v názoru, že soud nepřihlédl k předloženým právně logickým expertízám, uvedl krajský soud, že účastník je oprávněn předkládat soudu tvrzení a navrhovat důkazy, přičemž zmíněný návrh není ani jedním z nich. Krajský soud se vyjádřil v tom smyslu, že v daném případě nešlo o tvrzení, ale o názor, jak by v konečném důsledku měl být vyložen zákon. Protože tento názor nevyjádřil účastník (stěžovatel), ale jiná osoba, nemůže jít dle mínění soudu druhého stupně ani teoreticky o tvrzení účastníka řízení. Jedná se pouze o důkaz, a to o důkaz nepřípustný, neboť směřuje k prokázání výkladu zákona, což je v rozporu se zásadou, že soud právo zná. Krajský soud také poukázal na okolnost, že pro rozhodnutí nebylo třeba se výkladem zákoníku práce po jeho novele zabývat a stejně tak nebylo třeba se zabývat tím, zda zaniklo právo stěžovatelů předtím založené v kolektivní smlouvě. Krajský soud zároveň uvedl, že své závěry v uvedené věci dostatečně rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí. Ve svém dalším vyjádření z 16. 11. 1999 stěžovatelé uvedli zejména, že Krajský soud v Brně postupoval v daném případě v rozporu s principy právního státu a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť zásada "pacta sunt servanda" je neporušitelnou součástí lidských práv. Stěžovatelé trvají na tom, že žádným zákonem smluvní odstupné zrušeno nebylo a že výklad novely zákoníku práce obecnými soudy odporuje ústavnímu pořádku České republiky. V průběhu řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil z výpisu z obchodního rejstříku, že vedlejší účastník řízení, kterým byla SIGMA Hodonín, st. podnik, byl rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu ze dne 24. 2. 1999 zrušen bez likvidace, neboť podnik již nevlastnil žádný majetek. Z obchodního rejstříku byl vymazán ke dni 15. 3. 1999. Stěžovatelé podali současně s ústavní stížností také dovolání. Nejvyšší soud ČR svým usnesení, sp. zn. 21 Cdo 747/99, ze dne 26. 5. 1999, dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání podali pak stěžovatelé samostatnou ústavní stížnost, vedenou pod sp. zn. II. ÚS 399/99. II. Ústavní soud při svém rozhodování zvažoval popsaný právní stav na základě předloženého spisu Okresního soudu v Hodoníně a na základě vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení. Po přezkoumání věci pak dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná jak v bodě, který se týká nepřipuštění procesního nástupnictví odvolacím soudem, tak i ve věci samé. Jak zjistil Ústavní soud z příslušného spisu, v rámci odvolacího řízení stěžovatelé upozornili odvolací soud podáním ze dne 26. 8. 1998 na skutečnost, že od 1. 10. 1995, kdy došlo k privatizaci SIGMY Hodonín, státní podnik, závazky a pohledávky zaměstnanců přešly postupně na Jihomoravskou armaturku, spol. s r. o., Hodonín. Rovněž při jednání před odvolacím soudem, které se konalo dne 14. 9. 1998, se právní zástupci žalobců i žalovaného shodli na tom, že závazek, který je předmětem sporu, převzala v rámci privatizace majetku žalované společnosti další společnost, kterou je Jihomoravská armaturka, spol. s r. o., se sídlem v Hodoníně, Lipová alej č. 1. Oba právní zástupci poté vyslovili názor, že účastníkem řízení na straně žalovaného je tento nový subjekt, tedy Jihomoravská armaturka, spol. s r. o. Účastníci řízení byli však poté soudem poučeni o tom, že soud singulární sukcesi v oblasti hmotného práva nepovažuje za skutečnost, která by vyvolávala procesní nástupnictví. Za účastníka řízení soud tedy nadále považoval SIGMU Hodonín, státní podnik. V odůvodnění svého rozsudku, kterým potvrdil rozsudek soudu I. stupně, odvolací soud uvedl, že "pro rozhodnutí odvolacího soudu byla podstatná zjištění učiněná až v rámci odvolacího řízení". Těmito zjištěními měl odvolací soud na mysli přechod závazku singulární sukcesí, která však podle jeho názoru "nemá jakékoliv následky ve sféře procesního nástupnictví". Otázkou věcné správnosti napadeného rozhodnutí soudu I. stupně se poté již odvolací soud nezabýval. Ústavní soud názor odvolacího soudu nesdílí a konstatuje, že jeho postupem bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Občanský soudní řád je nástrojem soudu k zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků v občanském soudním řízení (§1). Jde o normu, jejímž cílem je určitě a srozumitelně upravit postup soudu a účastníků řízení ve všech procesních situacích, které mohou za trvání sporu nastat. Avšak ani tento předpis, jakkoli je obsáhlý, nemůže poskytovat odpovědi na všechny otázky, které v průběhu řízení musí soud rozhodnout. Postrádá-li občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") návod, jak v konkrétní procesní situaci postupovat, neznamená to, že by smysl a účel občanského soudního řízení nemohl být naplněn. Z nedostatku výslovné právní úpravy lze dovodit jen to, že vymezení postupu v takovéto procesní situaci zákon ponechává na interpretační praxi soudů. Je však samozřejmé, že výklad právního předpisu musí být založen na principech vyjádřených v ustanoveních §1 až 6 o. s. ř., jakož i na souladu s ústavními principy spravedlivého procesu. Jedním z procesních institutů, které o. s. ř. výslovně neupravuje, je institut procesního nástupnictví. Občanský soudní řád řeší otázku procesního nástupnictví pouze v případě univerzální sukcese (§107). V případě singulární sukcese tento právní předpis žádné ustanovení neobsahuje. Na rozdíl od univerzální sukcese, kdy dochází zásadně k přechodu všech práv a povinností, při singulární sukcesi přechází na nabyvatele jen jednotlivá práva a povinnosti vymezená předmětem sukcese. Hmotné a procesní právo mají samostatné a také rovnocenné postavení. Ustanovení hmotného práva, která se singulární sukcesí spojují ztrátu věcné legitimace dosavadního účastníka řízení bez toho, aby strana domáhající se v řízení ochrany svých práv a oprávněných zájmů měla možnost negativním důsledkům z této ztráty pro ni vyplývajícím zabránit, však významně narušuje rovnocennost vzájemných vazeb mezi právem procesním a hmotným. Stěží však lze takové hmotněprávní úpravě přisuzovat úmysl zbavit dotčeného účastníka soudní ochrany. Logickým je naopak závěr, že hmotné právo v těchto případech s procesním nástupnictvím počítá, ba na ně dokonce spoléhá. Tomuto očekávání se musí nutně podřídit i výklad o. s. ř., a to tím spíše, že o. s. ř. sám o dopadu singulární sukcese na oblast procesně právních vztahů mlčí. Dojde-li v průběhu občanského soudního řízení k singulární sukcesi, přecházejí na cessionáře i práva a povinnosti dosavadního subjektu (účastníka řízení) s uplatňováním nebo bráněním postoupených práv spojená, včetně práv a povinností procesních. Jde o přímé procesní nástupnictví, takže ke změně v osobě účastníka řízení dochází bez toho, aby o ní soud rozhodoval. Jedinou podmínkou tu je, aby singulární sukcese byla u soudu uplatněna. V souzené věci se tak již výše uvedeným postupem stěžovatele i bez poučení soudu podle §5 o. s. ř. stalo. Odvolacímu soudu byla tedy skutečnost, že pohledávka přešla spolu s částí majetku žalované strany na jinou společnost známa. V takovém případě zamítnutí žaloby z důvodu nedostatku věcné legitimace na žalované straně znamenalo porušení stěžovatelova práva uvedeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, tj. práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Odepření spravedlnosti v tomto případě by totiž mohlo pro stěžovatele znamenat promlčení jeho práva, ke kterému by při dodržení zásad spravedlivého procesu nemohlo dojít. V této souvislosti je Ústavní soud též nucen konstatovat, že odvolací soud se v tomto případě nedržel ani publikované judikatury Nejvyššího soudu ČR, který spornou otázku singulární sukcese řešil ve svých rozhodnutích, 2 Cdon 554/96, a 2 Cdon 1495/96 (Rc 11/97, Rc 82/97). Po posouzení ústavnosti citovaného rozsudku Krajského soudu v Brně dospěl Ústavní soud k závěru, že jeho rozhodnutí je v rozporu s principy právního státu i zásadami Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které respektují soukromoprávní sféru a ochranu soukromého života před veřejnou mocí i v tom smyslu, že zásada "pacta sunt servanda" jako součást právního státu není automaticky potlačena pozdější právní úpravou. Dříve uzavřená kolektivní smlouva o odstupném, poskytovaném zaměstnancům při rozvázání pracovního poměru, není zbavena novou obecnou úpravou své závaznosti, pokud sama neváže svou existenci, obsah a rozsah v ní stanovených nároků výhradně a pouze na zákonnou úpravu v době rozvázání pracovního poměru. V daném případě článek B 7 písm. e) Kolektivní smlouvy tak neučinil, když stanovil "kromě zákonného odstupného" při výpovědi zaměstnancům z organizačních nebo racionalizačních důvodů - jaksi navíc - též "další odstupné". Ústavní soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl k závěru, že v dané věci došlo postupem soudu, kterým nepřipustil procesní nástupnictví na žalované straně, k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud stížnosti stěžovatele vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 30. listopadu 1999