Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28.12.1999, sp. zn. II. ÚS 108/99 [ usnesení / CEPL / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:2.US.108.99

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:1999:2.US.108.99
sp. zn. II. ÚS 108/99 Usnesení II. ÚS 108/99 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti I. A., zastoupeného JUDr. M. D., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 12. 1998, č. j. 6 To 601/98-89, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16. 6. 1998, č. j. 3 T 100/97-80, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: Dne l . 3. 1999 se stěžovatel na Ústavní soud obrátil s ústavní stížností proti usnesení Krajského soudu v ústí nad Labem ze dne 14. 12. 1998, č. j. 6 To 601/98-89, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16. 6. 1998, č. j. 3 T 100/97-80. Tímto rozsudkem byl uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr.z. ve formě pokusu podle §8 odst. 1 tr.z. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců s odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Skutkový a právní stav případu je následující. Dle soudu I. stupně se dne 20. 11. 1995 měl kolem 19.00 h společně s další neustanovenou osobou pokusit vloupat do chalupy č. 88 v obci P., okr. Litoměřice, majitele Ing. J. B. a způsobit na zařízení II. ÚS 108/99 škodu 500,- Kč. Mělo jít o jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu porušování domovní svobody násilnou formou, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, přičemž k jeho dokonání nedošlo. Stěžovatel tvrdil, že kritického dne se nacházel na služební cestě v SRN. Pokud byl na místě zjištěn jeho automobil, bylo to způsobeno tím, že u jeho firmy pracoval A. G., který měl v kritickou dobu zapůjčit toto vozidlo svému známému, který je ale včas nevrátil. Obžaloba stěžovatele byla podle soudu I. stupně spolehlivě vyvrácena provedeným dokazováním. Svědek (a poškozený) Ing. B. spolu s další svědkyní, která vystupovala v řízení pod jménem M. B., uvedl, že stěžovatele na místě činu viděl a identifikoval jej při následné rekognici, stejně jako při hlavním líčení. Tuto skutečnost potvrdila i svědkyně M. B. V konfrontaci s výpověd'mi svědků N., G. a R. A. dospěl soud I. stupně k závěru, že jejich opačná tvrzení jsou naprosto účelová s cílem vyvinit stěžovatele. Protože opatřené důkazy z výpovědi svědka Ing. B., svědkyně B. a z rekognice na sebe navazovaly jednotlivě i v souhrnu, uznal soud I. stupně stěžovatele vinným. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, ve kterém soudu I. stupně vytkl, že svá zjištění založil toliko na výpovědích svědků obžaloby, jednostranně hodnotil důkazy svědčící v jeho prospěch (měl se nacházet v SRN), dopustil se procesních pochybení (nevyslechl svědka G., který měl kritického dne půjčit jeho automobil nějakému L., rekognice byla provedena před sdělením obvinění, ač nešlo o neodkladný úkon podle §160 odst. 3 tr.ř., bez důvodu byl použit institut utajeného svědka) a že pro svou stručnost je rozsudek nepřezkoumatelný. Krajský soud zčásti sice uznal případnost námitek stěžovatele, nicméně odvolání zamítl. Uznal potřebu výslechu M. L. a výslechu svědka G. v hlavním líčení, konstatoval však, že se je nepodařilo přes opatření vypátrat. Rozsudek je sice odůvodněn lakonicky, nicméně není nepřezkoumatelný, když se soud I. stupně s důkazním souborem zásadně vypořádal. Současně poukázal i na slabiny obhajoby, kdy stěžovatel změnil svůj názor, že v kritický den byl nemocný nebo v cizině, na naprostou jistotu, že byl 10 dnů v SRN, kde přespával se synem u známých (č.l. 78), kdežto jeho syn tvrdil, že to bylo jen 5 dnů a že přespávali v autě, přičemž tento pobyt absolvoval za zdravotních potíží po těžkém úrazu, jak uváděl při vyšetřování. Odvolací soud též poukázal na to, že svědecké výpovědi pocházejí od syna R. A., svědkyně N. (dcera stěžovatele) a svědka G. (zaměstnanec stěžovatele). Proti tomu stály dvě přímé svědecké výpovědi poškozeného Ing. B. a svědkyně B., které byly bez rozporů. Porušení pravidel pro utajení svědka podle §55 odst. 2 tr.ř. odvolací soud neshledal. Současně odvolací soud konstatoval, že soud I.stupně pochybil při zahrnutí škody 500,- Kč do výroku o vině, když se tato částka opírala pouze o odhad poškozeného a zejména mu vytkl, že věc kvalifikoval pouze jako porušení domovní svobody, ač okolnosti případu svědčily o záměru zmocnit se věcí z majetku poškozeného. Vzhledem k §259 odst. 3 tr.ř. však již nemohl rozsudek v neprospěch stěžovatele změnit. Podle stěžovatele bylo zasaženo do jeho práv čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a podle čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jako důvod pro své tvrzení uvádí, že v řízení před oběma soudy byly porušeny základní procesní zásady, když soud I. stupně neměl dostatek důkazů, musel se opírat o bezvýznamné rozpory mezi jeho výpovědí z přípravného řízení a hlavního líčení a jeho výpovědí a výpovědí R. A. Vinu mu měl prokazovat soud, ne on svou nevinu. Rekognice byla provedena v rozporu s §160 odst. 2 tr.ř., soud přesto z tohoto nepoužitelného důkazu vycházel. Dále došlo k porušení čl. 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když soud nevyvinul potřebné úsilí k vyslechnutí svědka L. a II. ÚS 108/99 svědka G., když právě tyto osoby měly jezdit v kritické době s jeho vozidlem a navíc za situace, kdy policie ztratila pachové stopy zajištěné na vozidle. Současně stěžovatel požádal o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, nebot' by mu to způsobilo nenapravitelnou újmu a bylo proti němu zahájeno řízení o zrušení živnostenského oprávnění. Ústavní soud si vyžádal potřebná stanoviska a spisový materiál. K návrhu se vyjádřil za Krajský soud v Ústí nad Labem předseda jeho senátu JUDr. F. M. Ten uvedl, že z rozhodnutí odvolacího soudu je patrno, že se soud s námitkami stěžovatele zabýval a vypořádal. V jednotlivostech uvedl, že lze stěžovateli přisvědčit v tom, že ve věci bylo nutné přes její jednoduchost vést obsáhlé a nejednoznačné dokazování. Uznal za opodstatněný údaj o neustanovení svědka M. L. a neprovedení osobního výslechu svědka A. G., nikoli ale námitku nepostačujících opatření k jejich zajištění, kde byly reálné možnosti vyčerpány. Výhrada k rekognici je podle něj bez významu. Okresní soud však správně postavil otázku, zda uvěřit prvé či druhé důkazní skupině. Jestliže dospěl k přesvědčení o pravdivosti výpovědí svědků jedné skupiny, kterou odvolací soud nemohl odmítnout jako úvahu ve smyslu §2 odst. 6 tr.ř. nesprávnou nebo nezákonnou, nebylo mu kromě přílišné stručnosti rozsudku co vytknout. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem uvedlo, že v postupu soudu I. instance neshledává pochybení, které by bylo nutno řešit nálezem ústavního soudu. Jediné, co lze soudu vytknout, je to, že nekvalifikoval jednání stěžovatele jako pokus trestného činu krádeže. Namítlo současně, že stěžovatel nedal podnět k podání stížnosti pro porušení zákona a stížnost by tak měla být odmítnuta jako nepřípustná. Postavení vedlejšího účastníka se vzdalo. Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel byl řádně zastoupen ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, když během řízení došlo ke změně v osobách právních zástupců. Ústavní stížnost byla rovněž shledána přípustnou, nebot' podnět k podání stížnosti pro porušení zákona není zákonným procesním prostředkem ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Proto mohl Ústavní soud přezkoumat opodstatněnost ústavní stížnosti. Na základě ústavní stížnosti, vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení a předloženého spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud přitom přihlédl ke spisovému materiálu, výpovědím svědků i stěžovatele při vyšetřování a průběhu řízení před soudem I. stupně, stejně jako k trestu, který byl stěžovateli uložen výrazně v dolní polovině stanovené sazby podle §238 odst. 1 a 2 tr.z. Ústavní soud konstatuje, že věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v soudním řízení, ve kterém nebylo; shledáno porušení procesních zásad takové intenzity, že by se jednalo o porušení ústavních zásad trestního řízení. Ač to stěžovatel neuvádí, ze spisového materiálu vyplývá, že měl možnost napadnout odporem trestní příkaz ze dne 30. 6. 1997, č.j. 3 T 100/97-60, kterým byl původně odsouzen k trestu 6 měsíců s odkladem jeho výkonu na zkušební dobu jednoho roku. Proto byla věc projednána v řádném soudním řízení dvakrát - soudem I. stupně a soudem odvolacím. Stěžovatel měl tak možnost dvakrát vyložit v opravném prostředku své námitky. Oběma obecnými soudy byly opravné prostředky stěžovatele projednány způsobem, ve kterém ústavní soud neshledal tak závažné nedostatky, které by dosahovaly intenzity zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Stěžovatel namítá porušení čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a podle čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle tohoto ustanovení každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za II. ÚS 108/99 nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem. Kromě toho, že stěžovatel porušení presumpce neviny přímo nenamítá, je třeba uvést, že jde o ustanovení mezinárodních paktů, kterých se nelze přímo dovolat ve vnitrostátním právu, protože ke svému provedení vyžadují zákona (nejsou tzv. self-executing). Rozhodující je zde zákonný způsob prokázání viny, tedy úprava, která se nenachází v ústavní rovině. Ústavní soud však neshledal ani porušení čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který zásadu presumpce neviny zakotvuje v ústavní rovině. Stěžovateli přitom byla prokázána vina způsobem, který odpovídá způsobu předepsaném v trestním řádu. Výše uvedenou podmínku samovykonatelnosti již splňuje čl. 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, podle kterého má mít každý, kdo je obviněn z trestného činu, možnost, aby provedl výslech nebo dal provést výslech svědků proti sobě a aby měl možnost účasti a výslechu svědků svědčících v jeho prospěch za stejných podmínek jako u svědků svědčících proti němu. Obdobně podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod má mít každý možnost vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě. Ani porušení tohoto ustanovení nebylo Ústavním soudem konstatováno. Pokud jde o svědectví M. L., nepodařilo se jej vypátrat, což je závada trestního řízení, která však nezabránila obecným soudům dojít k odůvodněnému závěru. Pokud jde o skutečnost, že nebyl při hlavním líčení vyslechnut ze stejného důvodu svědek G. a byla pouze přečtena jeho výpověd', je třeba uvést, že tato výpověd' byla ve prospěch stěžovatele a byla takto soudy hodnocena. Utajení svědka B. rovněž neporušilo žádnou z ústavních zásad trestního řízení a stěžovatel v této souvislosti ani porušení nějakého ústavně zaručeného práva nenamítá. Stejně tak nebylo možno uznat námitku důkazů z rekognice provedené před sdělením obvinění, nebot' z napadeného usnesení nevyplývá, že by k ní odvolací soud přihlédl jako k usvědčujícímu důkazu. Pokud jde o otázku hodnocení důkazů, která byla v rubrikované věci klíčovou otázkou, je Ústavní soud nucen potvrdit své vícekrát opakované stanovisko ve své ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy ČR) není další soudní instancí. Postup v soudním řízení, zjišt'ování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR. Je to v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny). Ústavní soud proto nemůže pokračovat v trestním řízení jako další instance. Jak bylo uvedeno, oba soudy umožnily stěžovateli uplatnit jeho ústavně zaručená základní procesní práva při jednání v podobě odporu proti trestnímu příkazu i v podobě odvolání. Pokud se proto nyní stěžovatel domáhá jiného právního hodnocení důkazů, které byly provedeny v řízení před obecnými soudy, není z výše uvedených důvodů dána Ústavnímu soudu možnost ve věci dále pokračovat. Námitky uvedené v ústavní stížnosti stěžovatel předložil v odvolacím řízení a odvolací soud se s nimi vypořádal v souladu s §254 tr.ř. Stěžovatel tak pouze pokračuje v argumentaci a dokazování, které bylo předmětem řízení před obecnými sondy. Námitky ze strany účastníka i vedlejšího účastníka, kteří poukazují na chybnou kvalifikaci jednání stěžovatele, kdy nebylo přihlédnuto k pokusu o trestný čin krádeže, jdou mimo dosah působnosti Ústavního soudu. Ústavní soud neshledal žádné takové vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatele, které by odůvodňovalo výjimečný zásah Ústavního soudu do právního stavu, který již byl zjednán pravomocným rozhodnutím obecného soudu. Proto ústavní soud ústavní stížnost II. ÚS 108/99 podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Stejně tak nemohl přihlédnout k žádosti stěžovatele o odklad výkonu rozhodnutí, nebot' v případě podmíněně odloženého výkonu trestu odnětí svobody nebylo z povahy věci co odkládat. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. prosince 1999 Vojtěch Cepl soudce Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1999:2.US.108.99
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 108/99
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 28. 12. 1999
Datum vyhlášení  
Datum podání 2. 3. 1999
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Cepl Vojtěch
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §55 odst.2, §160 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík důkaz/formální posouzení
důkaz/nezákonný
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-108-99
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 33389
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-28