Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 07.12.1999, sp. zn. II. ÚS 216/99 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ],paralelní citace: N 177/16 SbNU 289 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:2.US.216.99
Právní větaPostup podle §705 odst. 2 o. z. a uplatnění práva podle zákona č. 42/1992 Sb., resp. podle §23 odst. 1 a 2 zákona č. 72/1994 Sb. jsou dva samostatné tituly. Přestože se jedná o dva právní tituly, je konstituování vlastnického práva podmíněno uživatelským vztahem k bytu a členstvím v družstvu, což ovšem neznamená, že by vzájemný vztah těchto právních titulů bylo možno zařadit do kategorie nadřízenosti a podřízenosti.Úpravou právních vztahů podle §705 odst. 2 o. z. zákon sleduje spravedlivé vyřešení dalšího uživatelského vztahu k bytu a tím i odstranění neshod mezi účastníky, to vše se zřetelem k §3 o. z., t. j. s přihlédnutím k dobrým mravům. Právo uplatnit žalobu podle §705 odst. 2 svědčilo každému z rozvedených manželů. Připuštěním námitky stěžovatele, že i jemu mělo být zachováno právo na převod bytové jednotky do jeho vlastnictví, je ve svém obsahu kontradiktorní, prakticky neuskutečnitelné. Představovalo by ohrožení a porušení občanskoprávních vztahů právě ve vztahu na bonos mores.
ECLI:CZ:US:1999:2.US.216.99
sp. zn. II. ÚS 216/99NálezÚstavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti Mgr. V. B. za účasti účastníků řízení 1) Nejvyššího soudu ČR, 2) Městského soudu v Praze, a vedlejší účastnice J. B. proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.1.1999, č.j. 26 Cdo 2517/98-86, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.7.1998, č.j. 51 Co 1/98-74, takto:Ústavní stížnost se zamítá.Odůvodnění:Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhal zrušenírozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.1.1999, č.j. 26 Cdo2517/98-86, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.7.1998,č.j. 51 Co 1/98-74. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, ženapadenými rozsudky, zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ČR došlok porušení čl. 90 a čl. 95Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), jakoži čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1Listinyzákladních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení základníchpráv a svobod zakotvených v citovaných ustanoveních Ústavya Listiny spatřuje stěžovatel především v tom, že oba soudyneposkytly ochranu jeho právům, a to proto, že zákonná ustanovení,která se na záležitost projednávanou před obecnými soudyvztahovala, a to zejména ustanovení §3 a §142 odst. 2 ve spojenís ustanovením §853 obč. zákoníku nepoužily správně a oba soudyprovedly výklad v rozporu s právní teorií a praxí.Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnostisetrval na stanovisku vyjádřeném v odůvodnění napadeného rozsudkua vyjádřil přesvědčení, že se tímto rozsudkem nedotkl ústavníchpráv stěžovatele, a že jeho ústavní stížnost není důvodná.Městský soud v Praze odkázal na vlastní argumentaci uvedenouv jeho rozsudku a navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodnáodmítnuta.K ústavní stížnosti se vyjádřila také vedlejší účastnice,která poukázala na to, že ústavní stížnost neobsahuje žádné novéskutečnosti, důkazy či argumenty, s nimiž by se nevypořádalyobecné soudy, odkázala na svá předchozí podání, vyjádřilapřesvědčení, že k porušení ustanovení Ústavy a Listiny nedošlo,a proto navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.Z předložených podkladů, jakož i z vyžádaných vyjádřeníúčastníků a vedlejšího účastníka a ze spisu Obvodního soudu proPrahu 4 sp. zn. 7 C 278/93 učinil Ústavní soud následujícízjištění:Vedlejší účastnice J. B. se návrhem ze dne 23.6.1993 domáhalau Obvodního soudu pro Prahu 4 zrušení práva společného užívánídružstevního bytu po rozvodu manželství se stěžovatelem. Vzhledemk tomu, že ke vzniku práva na přidělení bytu do osobního užívánídošlo za trvání manželství, vzniklo vedlejší účastnicia stěžovateli také společné členství v bytovém družstvu. Jejichmanželství bylo pravomocně rozvedeno dnem 22.5. 1991, přičemž porozvodu nedošlo k uzavření dohody podle §177 odst. 2 obč.zákoníku ve znění účinném do 31.12. 1991, příp. podle §705 odst.2 obč. zákoníku ve znění účinném od 1.1. 1992. Soud I. stupnějejímu návrhu vyhověl a jeho rozsudek byl posléze potvrzenodvolacím soudem. Proto vedl. účastnice podala soudu návrh nazrušení práva společného nájmu družstevního bytu a stanovení, žedalší nájemnicí družstevního bytu a tím i členkou družstva zůstaneona. Oba soudy dospěly k názoru, že návrh je důvodný a shodly sev závěru, dle něhož nelze návrh na zrušení práva společného nájmudružstevního bytu zamítnout s odkazem na rozpor s dobrými mravy,který by byl založen na vzniku majetkového nároku účastníků vůčidružstvu (obsahem tohoto nároku by bylo právo na převod bytu dovlastnictví). Přitom vedlejší účastnice požádala o převoddružstevního bytu do vlastnictví II. Stavební bytové družstvuobčanů v Praze 4 dopisem ze dne 9.7. 1992 a stěžovatel požádaltaké, a to žádostí doručenou témuž družstvu dne 19.5. 1994.Na základě podaného dovolání, jehož přípustnost byla založenavýrokem rozsudku odvolacího soudu, rozhodoval ve věci takéNejvyšší soud ČR. Tento soud dovolání zamítl, když zdůraznil, žeskutečnost, zda rozvedení manželé, společní nájemci družstevníhobytu a společní členové družstva, uplatnili nárok na převod bytudo vlastnictví, není pro rozhodnutí soudu z hlediska §705 obč.zákoníku právně významná. K tomu dodal, že právo domáhat se vydánírozhodnutí podle §705 obč. zákoníku a právo na převod bytu dovlastnictví jsou nároky samostatné, pro jejichž uplatnění jsoustanoveny různé zákonné předpoklady, a z právní úpravy obou těchtonároků nevyplývá, že by jejich vzájemný vztah bylo možno vyjádřitnadřazením jednoho z nich nad druhým.Ve smyslu §705 odst. 2 obč. zákoníku (ve znění účinném od1.1. 1992) rozhodne soud, nedohodnou-li se rozvedení manželé,jde-li o družstevní byt ve společném nájmu a za předpokladu, žedošlo ke vzniku společného členství manželů v bytovém družstvu, nanávrh jednoho z nich o zrušení práva společného nájmu, jakoži o tom, kdo z nich bude jako člen družstva dále nájemcem bytu.Tímto zanikne i společné členství rozvedených manželů v družstvu;členská práva a povinnosti se koncentrují v osobě jednoho z nich.Návrh na zahájení řízení může podat kterýkolivz rozvedených manželů. Rozhodování o tom, který z rozvedenýchmanželů bude byt nadále užívat, ponechává zákon soudu (soudv tomto směru není vázán návrhem účastníků). Právo rozhodovato dalším užívání bytu bylo svěřeno soudu proto, že soud údajně znádůvody rozvodu a poměr manželů k dětem, může proto nejlépeposoudit, který z rozvedených manželů má větší právo na byt (vizdůvodovou zprávu k původnímu ustanovení §177 obč. zákoníku veznění účinném do 31.12.1991). Soud rozhoduje na podkladě hodnocenívšech právně významných skutečností, které zjistí v průběhuřízení. Zákon výslovně neuvádí, které skutečnosti je třeba jakorozhodující zjišťovat, kromě těch, které jsou uvedeny v §705odst. 3, tj. zájem nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele.Jinak se ponechává široké pole pro volné uvažování. V soudní praxizpravidla převažuje tendence, že soudy určují za dalšího nájemcebytu toho z rozvedených manželů, kterému byly svěřeny nezletiléděti do výchovy, ledaže by jejich zájem vyžadoval, aby v bytě(např. zdravotně závadném) nezůstávaly. Nemají-li rozvedenímanželé děti, soudy přihlížejí - podle povahy konkrétního případu- k příčinám rozvratu manželství, k sociálním a zdravotním poměrůmrozvedených manželů atd.Je nepochybné, že po přijetí zák. č. 42/1992 Sb., o úpravěmajetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech,a zák. č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnickévztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovýmprostorám a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictvík bytům), vzniklo členům bytových družstev významné subjektivníprávo s podstatnou majetkovou hodnotou. Podle §24 zák. č.42/1992 Sb. vzniklo členům bytových družstev, kteří byli nájemcibytů a nebytových prostor, právo do šesti měsíců ode dne účinnostizákona vyzvat bytové družstvo k uzavření smlouvy, kterou by na nědružstvo bezplatně převedlo vlastnictví k bytu a nebytovémuprostoru. Uvedená lhůta měla prekluzivní povahu a skončila 28.7.1992. Jistou nedokonalost této regulace, která ve svém důsledkunemohla dovést k zamýšlenému cíli, především díky její strohosti,napravil zák. č. 72/1994 Sb., zejména stanovením další lhůty propodání výzvy k uzavření smlouvy (do 30.6.1995) a určením lhůty, dokteré měla být smlouva o převodu uzavřena (do 31.12.1995,nedošlo-li k jiné dohodě). Tento zákon současně zachoval i účinkyvýzvy provedené v souladu s §24 zák. č. 42/1992 Sb. (viz §23odst. 2 zák. č. 72/1994 Sb.).V případě existence společného členství manželů v bytovémdružstvu platí, že pokud za trvání tohoto vztahu požádal i jenjeden z manželů o převodu bytu do vlastnictví, vzniklo toto právooběma manželům (společným členům) společně. Pokud by došlok převodu bytu do jejich vlastnictví, vzniklo by jejich společnévlastnictví (původně bezpodílové spoluvlastnictví, nyní společnéjmění), i kdyby smlouvu o převodu uzavřel jen jeden z nich (pokudby nebyly využity možnosti smluvní modifikace předmětubezpodílového spoluvlastnictví, resp. společného jmění).Pravomocné rozhodnutí soudu o rozpadu manželství současněnově vytváří vlastnické vztahy účastníků, zvláště pro dobu porozvodu. Pokud nedojde po rozvodu k dohodě rozvedených manželůo tom, kdo z nich bude nadále výlučným nájemcem družstevního bytua členem družstva, rozhodne na návrh jednoho z nich soud (§705odst. 2 o. z.)K návrhu vedlejší účastnice soud pravomocně stanovil, žedalším nájemcem družstevního bytu bude ona jako člen družstva.Ještě před rozhodnutím soudů podle §705 o. z., ale již po rozvodumanželství, požádala vedlejší účastnice stavební družstvo o převoddružstevního bytu do jejího vlastnictví dopisem ze dne 9. 7.1992. Stěžovatel tak učinil žádostí ze dne 19. 5. 1994. V té době,protože ještě o dalším nájmu družstevního bytu a o dalším členstvív družstvu mezi rozvedenými manžely nedošlo k dohodě a anik soudnímu rozhodnutí ve věci, bylo postavení účastníků ve vztahuk zákonu č. 72/1994 Sb. stejné.Pravomocným rozhodnutím soudů v této věci podle §705 odst.2 se toto postavení účastníků radikálně změnilo vznikem novýcha rozhodujících právních skutečností. Zákon č. 72/1994 Sb.,sledující transformační účel v §23 odst. 1 a 2 stanovil jakoconditio sine qua non tři zásadní podmínky, za kterých může dojítk převodu družstevního bytu do vlastnictví fyzické osoby.Prvou a rozhodující podmínkou je členství v bytovémdružstvu. Druhou podmínkou, stejné závaznosti, je skutečnost, žežadatel o převod je nájemcem bytu. Stěžovatel splňuje pouze třetípodmínku, t. j. uplatnění žádosti na převod bytu do svéhovlastnictví, která však bez splnění prvých dvou podmínek nemážádnou právní závaznost. Naopak vedl. účastnici při splnění všechtří podmínek vzniklo právo na tento převod a bytovému družstvuvznikla zákonná povinnost, družstevní byt na ni převést.Nelze opomenout, že členství v družstvu, před jehotransformací a před prodejem byt. jednotek, představujespoluvlastnický podíl každého družstevníka k majetku družstvaa tato skutečnost zakládá i jeho právo na užívání (nájem) bytu.Pokud stěžovatel namítá, že postup podle §705 odst. 2 o. z.a uplatnění práva podle zákona č. 42/1992 Sb., resp. podle §23odst. 1 a 2 zákona č. 72/1994 Sb. jsou dva samostatné tituly, lzemu přisvědčit. Pokud však namítá, že vlastnické právo, které bybylo ustanoveno podle zákonů č. 42/1992 Sb., resp. zákona č.72/1994 Sb., je právem kvalitativně a funkčně vyšším, nežli právona určení jednoho z manželů dalším nájemcem bytu po zrušení právaspolečného nájmu bytu, nelze mu přisvědčit. Přestože se jednáo dva právní tituly, je konstituování vlastnického práva podmíněnouživatelským vztahem k bytu a členstvím v družstvu, což ovšemneznamená, že by vzájemný vztah těchto právních titulů bylo možnozařadit do kategorie nadřízenosti a podřízenosti.Úpravou právních vztahů podle §705 odst. 2 o. z. zákonsleduje spravedlivé vyřešení dalšího uživatelského vztahu k bytua tím i odstranění neshod mezi účastníky, to vše se zřetelem k §3 o. z., t. j. s přihlédnutím k dobrým mravům. Právo uplatnitžalobu podle §705 odst. 2 svědčilo každému z rozvedených manželů.Připuštěním námitky stěžovatele, že i jemu mělo být zachovánoprávo na převod bytové jednotky do jeho vlastnictví, je ve svémobsahu kontradiktorní, prakticky neuskutečnitelné. Představovaloby ohrožení a porušení občanskoprávních vztahů právě ve vztahu nabonos mores.Oba soudy postupovaly v tomto řízení správně, neboťuplatněný nárok stěžovatele na převod bytu do jeho vlastnictvínemůže být právně významný pro rozhodování soudů podle §705 odst.2 o. z. Současně se soudním rozhodnutím ve věci ztratil stěžovatelnárok na převod požadovaného bytu do jeho vlastnictví, pokud všakneuplatnil nárok na jiný družstevní byt a nestal se znovu členemdružstva.O správnosti právních závěrů soudů svědčí i stěžovatelemcitovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 460/98, který hovořío cílech a účelu transformace bytových družstev, které směřujek uspokojení nároků členů družstev, kteří v tomto transformačnímprocesu získávají postavení oprávněných osob. Stěžovatel přestalbýt oprávněnou osobou s přihlédnutím k bytové potřebě vedlejšíúčastnice a k citovaným rozhodnutím soudů. Nemohlo proto takédojít napadenými rozhodnutími obou soudů k zásahu do jehozákladních práv.Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení čl. 90Ústavyv tom, že by stěžovateli nebyla poskytnuta soudem ochrana jehozájmů, ani k porušení čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod, neboť stěžovateli bylozachováno právo spravedlivého procesu. Ustanovení čl. 11 odst. 1Listiny na posuzovaný případ nelze použít, neboť u stěžovatele senejedná o ochranu již konstituovaného vlastnického práva. Rovněžtak poukaz stěžovatele na porušení ustanovení čl. 95 odst. 2Ústavy je v posuzované věci nepřípadný.Ústavní soud byl proto nucen ústavní stížnost podleustanovení §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve zněnípozdějších předpisů, zcela zamítnout.Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.V Brně dne 7. prosince 1999
Odlišné stanovisko Je nepochybné, že pokud za trvání společného členství v bytovém družstvu požádal i jen jeden ze společných členů o převod bytu do vlastnictví, vzniklo toto právo oběma z nich (bez ohledu na to, zda manželství trvá, či již zaniklo). V posuzovaném případě požádala po rozvodu manželství nejprve o převod bytu vedlejší účastnice, posléze i stěžovatel (v době trvání společného členství), oběma společně vzniklo i právo na převod bytu do vlastnictví. Objektivním důsledkem zániku členství v bytovém družstvu, před uzavřením smlouvy o převodu bytu, je zánik práva na převod bytu do vlastnictví. To znamená, že soudy, které rozhodovaly o zrušení společného nájmu družstevního bytu, s nímž je spojen i zánik společného členství, měly náležitým způsobem zhodnotit i další přímý důsledek takového rozhodnutí, tj. zánik práva jednoho z bývalých manželů na nabytí vlastnictví k bytu. Jestliže tak neučinily, ústavně nepřípustným způsobem zasáhly do existujícího rovného postavení obou oprávněných subjektů (čl. 1 Listiny), narušily oprávněnou důvěru v právní stát (čl. 1 Ústavy), k jehož atributům patří i právní jistota, že stát bude respektovat práva subjektů vzniklá na základě příslušné právní úpravy, a nepřípustně majetkově zvýhodnily jednoho z nich, aniž by pro takové rozhodnutí existovaly rozumné důvody (takovým relevantním důvodem nemůže být skutečnost, že by některému z bývalých manželů byla dočasně odepřena ochrana jeho práva domáhat se vydání rozhodnutí podle §705 obč. zákoníku). Přijetím zákona č. 72/1994 Sb. vznikl stav, kdy dva předpisy stejné úrovně (obč. zákoník a zák. č. 72/1994 Sb.) konstruují dvě rovnocenná práva, bez preference jednoho z nich, a proto musí soudy řešit jejich případnou kolizi, nikoliv však naprostým pominutím jednoho ze zákonů. Jsem přesvědčena, že většinové stanovisko nesprávně interpretovalo nález ve věci IV. ÚS 460/98, hodnotící význam transformačního zákona (zák. č. 42/1992 Sb.) pro transformaci bytových družstev. V odůvodnění tohoto nálezu Ústavní soud, kromě jiného, konstatoval, že zákon zcela jasně naznačuje cíl a účel transformace bytových družstev, totiž uspokojení nároku členů družstev, kteří v transformačním procesu získávají postavení oprávněných osob. Od tohoto účelu zmíněného zákona, zohledňujícího specifikum tohoto typu vlastnictví určeného k transformaci, se odvíjí validita práva na uzavření smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví oprávněné osoby. Současně však platí, že právo na uzavření smlouvy je spojeno se členstvím v bytovém družstvu. To znamená, že oprávněnou osobou k podání výzvy byl člen družstva, stejně tak lze smlouvu o převodu bytu uzavřít jen se členem družstva (§23 odst. 1 zák. č. 72/1994 Sb.). Z toho plyne, že pokud oprávněná osoba (tj. i stěžovatel) učinila výzvu k převodu bytu, posléze však její členství v bytovém družstvu zaniklo, zaniklo i její právo na uzavření smlouvy o převodu bytu do vlastnictví. Stručně shrnuto, rozhodnutí soudu vedlo u stěžovatele ke ztrátě jeho pozice oprávněné osoby, kterou získal na základě právní normy vydané později než předpis, na jehož základě rozhodovaly soudy o zrušení společného nájmu. Soudy, když nevzaly v úvahu transformační zákon a zákon o vlastnictví bytů, a postupovaly při svém rozhodování stejně jako v době před jejich přijetím, vytvořily situaci, kdy existuje skupina oprávněných osob, jejíž nároky byly uspokojeny (nabytím vlastnického práva k bytu a vznikem tzv. bytového vlastnictví), a skupina osob, která splnila rovněž zákonné podmínky pro nabytí vlastnického práva k bytu, avšak v důsledku komplikovaných vlastnických vztahů k pozemku její nároky nebyly uspokojeny v zákonem stanoveném termínu (do 31.12.1995). Právo druhé skupiny, do které patří i stěžovatel, na nabytí vlastnictví k bytu nemůže být realizováno, protože zaniklo v důsledku soudního rozhodnutí vydaného v souladu s §705 odst. 2 obč. zákoníku. Jde o výraz libovůle, jehož důsledkem je diskriminace a porušení výše uvedených ústavních práv.Nesouhlasím s tvrzením, že pravomocné rozhodnutí soudu o rozpadu manželství nově vytváří vlastnické vztahy účastníků, zvláště pro dobu po rozvodu. Tento názor zcela pomíjí, že rozsudek o rozvodu se sám bezprostředně promítá jen do zániku společného nájmu družstevního bytu, pokud manželům nevzniklo právo společného členství v družstvu (§705 odst. 2, věta první, obč. zákoníku). V námi řešeném případě však právo společného členství manželů v družstvu vzniklo, takže je nezbytné nastoupení právních účinků dalších právních skutečností (např. dohody o zrušení společného nájmu, smlouvy o vypořádání společného jmění). Zásadně také odmítám konstatování, že členství v družstvu představuje spoluvlastnický podíl každého družstevníka k majetku družstva. Hodnoty reprezentující majetkovou účast člena v družstvu jsou po dobu trvání členství majetkem družstva, nikoliv spoluvlastnictví jeho členů.Podle mého názoru měl proto Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnosti pro porušení článku 90 Ústavy ČR, článku 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhovět a napadená rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušit. V Brně 7.12.1999JUDr. Ivana Janů
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury
ECLI:CZ:US:1999:2.US.216.99
Název soudu
Ústavní soud České republiky
Spisová značka
II. ÚS 216/99
Paralelní citace (Sbírka zákonů)
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)
N 177/16 SbNU 289
Populární název
Zrušení práva společného nájmu družstevního bytu
Datum rozhodnutí
7. 12. 1999
Datum vyhlášení
Datum podání
30. 4. 1999
Datum zpřístupnění
15. 10. 2007
Forma rozhodnutí
Nález
Typ řízení
O ústavních stížnostech
Význam
3
Navrhovatel
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán
Soudce zpravodaj
Procházka Antonín
Napadený akt
rozhodnutí soudu rozhodnutí soudu
Typ výroku
zamítnuto
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
1/1993 Sb., čl. 90
2/1993 Sb., čl. 4 odst.4, čl. 11 odst.1, čl. 36
Ostatní dotčené předpisy
40/1964 Sb., §705 odst.2, §3 odst.1
42/1992 Sb., §24
72/1994 Sb., §23
Odlišné stanovisko
Janů Ivana
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek právo na soudní a jinou právní ochranu