Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21.12.1999, sp. zn. II. ÚS 289/96 [ nález / CEPL / výz-3 ], paralelní citace: N 184/16 SbNU 333 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:2.US.289.96

sp. zn. II. ÚS 289/96 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě v právní věci ústavní stížnosti Z. K., jako účastnice, zastoupené JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10.6.1996, sp. zn. 17 Co 431/95, za účasti J. S. a K. S. jako vedlejších účastníků, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10.6.1996, sp. zn. 17 Co 431/95, a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 15.2. 1995, č.j. 4 C 829/93-17, se zrušují. Odůvodnění: Dne 24.10.1996 se navrhovatelka obrátila na Ústavní soud s ústavní stížností, kterou se domáhala, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10.6.1996, sp. zn. 17 Co 431/95, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě ze dne 15.2. 1995, sp. zn. 4 C 829/93, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na zrušení kupní a darovací smlouvy ze dne 5.4.1973 ve věci N 487/73, uzavřené mezi navrhovatelkou jako prodávající a dárkyní na straně jedné a K., R. a J. S. jako kupujícími a obdarovanými na straně druhé v části, kde došlo k darování přesně určených pozemků v užívání JZD H. v celkové výměře 13,7534 ha v k.ú. H. Ústavní soud si k této včas podané ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu ve Znojmě a dále doplnění dokladů o vlastnických poměrech k předmětným nemovitostem. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou ze dne 26.7.1993 domáhala u Okresního soudu ve Znojmě zrušení shora specifikované kupní a darovací smlouvy, a to pokud jde o pozemky zapsané u Střediska geodézie Z. na LV č. 219 v oddíle D) a náležející nyní vlastnicky žalovanému J. S. - tedy par.č. 630/3, 630/2, 264/1, 265/10, 266/2, 266/3, 636, 641/1, 251, PO 53a, PO 532, PO 33, PO 54 a 1564/1 v kat. úz. H., v celkové výměře 13,7534 ha, a to ve smyslu ustanovení §8 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění Čl. I., odst. 3a) zákona č.183/1993 Sb., a přikázání uvedených nemovitostí do vlastnictví stěžovatelky. Návrh stěžovatelka rozšířila dne 25.10.1993 proti K. S. Okresní soud návrh stěžovatelky rozsudkem ze dne 15.2. 1995, č.j. 4 C 829/93-17, zamítl, neboť účastníkem smlouvy o převodu nemovitostí byla kromě žalovaného J. S. také R. S., která kromě jiného převzala pozemky v užívání zemědělské organizace do bezpodílového spoluvlastnictví s K. S. a do podílového spoluvlastnictví se synem J. S. Smlouva o rozdělení podílového spoluvlastnictví ze dne 29.4.1976 se týkala rodinného domku č.p. 583 a zahrady č..p. 630/1, nikoliv pozemků v užívání zemědělské organizace. Je tedy podle názoru okresního soudu nepochybné, že i R. S. je v současné době spoluvlastnicí pozemku v užívání socialistické organizace. Podle názoru okresního soudu by návrh musel být podán proti všem spoluvlastníkům, tedy i proti R. S., přičemž se jedná o řízení sporné, kdy okruh účastníků určuje navrhovatel. Za dané situace, kdy předmětné nemovitosti jsou ve spoluvlastnictví více osob a nebyli žalováni všichni spoluvlastníci, nelze návrhu vyhovět. Proti uvedenému rozsudku podala stěžovatelka odvolání ke Krajskému soudu v Brně, ve kterém soudu I. stupně vytkla zejména pochybení při vyhodnocení pasivní legitimace a ve svých důsledcích odmítnutí soudní ochrany, neboť o celém žalobním návrhu nebylo rozhodnuto, a to z důvodu, že žaloba byla údajně rozšiřována na dalšího účastníka - manžele S., kdy však šlo o nesprávně zachycený projev žalobkyně, který z hlediska jejího obsahového sdělení směřoval i v označení skutečně proti oběma manželům, jak se nepochybně promítá i do žalobního petitu, kde jsou oba výslovně uvedeni. Bez ohledu na shora uvedené neměla být žaloba jako celek zamítnuta. Krajský soud v Brně rozsudek Okresního soudu ve Znojmě potvrdil ve výroku ve věci samé. Své rozhodnutí odůvodnil zejména tím, že žalobkyně v žalobě výslovně označila jako žalovaného J. S. a tím přesně vymezila okruh účastníků předmětného sporu. V průběhu řízení sice byla žaloba rozšířena i proti K. S., avšak i za této situace nebyli žalováni všichni účastníci předmětné smlouvy, nehledě ke skutečnosti, že rozšíření žaloby proti K. S. bylo učiněno po lhůtě stanovené zákonem č. 183/1993 Sb. Odvolací soud se ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu I. stupně. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně brojí stěžovatelka ústavní stížností, ve které zejména poukazuje na to, že žaloba podaná k okresnímu soudu se z hlediska skutkového opírala o již citovanou kupní a darovací smlouvu, dále o notářský zápis ze dne 29.4.1976 NZ 316/76 smlouvy o rozdělení podílového spoluvlastnictví mezi manželi K. a R. S. na jedné straně, a jejich synem na straně druhé, a dále o výpis z evidence nemovitostí Střediska geodézie Z. z 18.3.1991 LV 219 a 416 a dovolávala se právního režimu ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle názoru stěžovatelky pozemky, které byly v užívání JZD H., nařídil tehdejší MNV v H. do smlouvy uvést jako dar, jinak by k prodeji mezi shora jmenovanými účastníky nedal souhlas a smlouva by nemohla být registrována. Okresní soud ve Znojmě žalobu zamítl, neboť dle jeho názoru měla být podána proti všem účastníkům kupní a darovací smlouvy z 5.4.1973, tedy i proti R. S., neboť se jedná o řízení sporné, kdy okruh účastníků určuje navrhovatel. Krajský soud názor okresního soudu potvrdil. Stěžovatelka uvádí, že soudy obou stupňů vycházejí ze zásadně mylného právního názoru, když dovozují, že pasivní legitimace ve sporu, který se opírá o právní režim §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je dána okruhem účastníků darovací smlouvy, na kterou dopadá shora uvedená skutková podstata zákona č.229/1991 Sb. Zákon č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je lex specialis a pasivní legitimace v soudním sporu je dána postavením povinné osoby, jejíž určení vychází z principu držby. Pokud tedy stěžovatelka označila jako žalobce toho, kdo předmět daru drží, postupovala v souladu se zákonem. V žalobním petitu je řádně identifikována smlouva, jejíž zrušení se žalobkyně, v souladu s právním režimem ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., domáhá. Podle názoru stěžovatelky byl jí Krajským soudem v Brně nesprávnou aplikací ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odepřen nárok na soudní ochranu a soud tak nedostál povinnosti podle čl. 90 odst. 1 Ústavy ČR. Dále byl rozhodnutím krajského soudu porušen čl. 95 odst. 1 Ústavy, ukládající soudci vázanost zákonem při jeho rozhodování. Krajský soud tím, že nerespektoval zákonem stanovený postup při výkonu práva stěžovatelky, porušil také čl. 36 Listiny základních práv a svobod a svým rozhodnutím se dotkl Listinou zaručeného práva stěžovatelky vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Brně, poukázal na odůvodnění jak rozsudku Okresního soudu ve Znojmě, tak svého rozsudku. Uvedl, že ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění novely č. 183/1983 Sb., která platila v době podání žaloby (nyní ustanovení §8 odst. 4 cit. zákona, ve znění pozdějších novel, které se podstaty citovaného ustanovení nedotkly) respektuje vlastnictví k pozemkům, které fyzická osoba získala darem nebo bezúplatným převodem. Respektování vlastnického práva je zcela nepochybné, neboť osobu, která vlastní nemovitost, označuje jako fyzickou osobu, vůči které směřuje oprávněná osoba svůj návrh podle ustanovení §8 odst. 3 cit. zákona. Uvedení pojmu fyzická osoba v jednotném čísle z hlediska gramatického výkladu neznamená, že z citovaného ustanovení lze dovodit, že v případě daru nebo bezúplatného převodu na více osob, mohla by vlastnictví převádějící osoba žalovat na zrušení smlouvy kteréhokoliv ze spoluvlastníků s účinky vůči všem dalším spoluvlastníkům. Bylo by v rozporu s ochranou vlastnického práva, aby spoluvlastník byl zbaven spoluvlastnického podílu, aniž by s ním bylo jednáno a aniž by se o takové žalobě dověděl a mohl se vůči ní bránit. Z tohoto důvodu musí být všichni spoluvlastníci účastníky řízení, ve kterém se jedná o zrušení smlouvy, na základě které nabyli své spoluvlastnické podíly. Jestliže stěžovatelka darovala smlouvou ze dne 5.4.1973 třem osobám, a to manželům K. a R. S. ideální 1/2 pozemků užívaných socialistickou organizací do jejich bezpodílového spoluvlastnictví, a ideální 1/2 do podílového spoluvlastnictví J. S. ve vztahu k předcházejícím vlastníkům, musela uplatnit nárok na zrušení citované smlouvy vůči všem třem spoluvlastníkům. Povinná osoba musí mít pozemky ve vlastnictví, nikoliv v držbě. V daném případě navíc J. S. nakládal s těmito pozemky jako vlastník jen v rozsahu svého spoluvlastnického podílu, tj. v rozsahu ideální 1/2, ve vztahu k druhé ideální 1/2, neměl ani právo držby ve smyslu ustanovení §129 odst. 1 občanského zákoníku. Neobstojí ani skutečnost, že stěžovatelka v průběhu řízení rozšířila žalobu proti bezpodílovému spoluvlastníku id. 1/2 K. S., neboť tak učinila po lhůtě stanovené k uplatnění nároku, a pominula druhou bezpodílovou spoluvlastnici R. S. Nárok by musel být uplatněn vůči oběma manželům, neboť zrušení smlouvy není běžnou záležitostí ve smyslu ustanovení §145 odst. 1 občanského zákoníku. Vedlejší účastník J. S. k ústavní stížnosti uvedl, že s právní argumentací stěžovatelky nelze souhlasit, neboť pasivní legitimace v předmětném soudním sporu není v žádném případě dána postavením povinné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb., a to zejména z toho důvodu, že tento zákon podle §5 za povinné osoby považuje výhradně stát a osoby právnické, které ke dni jeho účinnosti nemovitosti drží. Samotné ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, upravuje zvláštní postup v případech, kdy fyzické osoby nabyly vlastnictví k nemovitostem způsobem a za podmínek, jak jsou popsány v citovaném ustanovení. Není tedy možné vycházet z právní konstrukce osoby povinné, neboť ta se uplatní ve zcela jiných případech podle cit. zákona. Jelikož pro zrušení smlouvy nestanoví zákon č. 229/1991 Sb. žádná další pravidla, je nutné použít obecných ustanovení občanského zákoníku a občanského soudního řádu, jak to učinil soud prvního a druhého stupně. Vedlejší účastník K. S., ač doloženě obeslán, se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil. Ústavnímu soudu nepřísluší, jak již mnohokrát ve svých nálezech uvedl, přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování obecných soudů a nahrazovat dokazování a hodnocení provedených důkazů. Přísluší mu však posoudit, zda v předchozím řízení nebyla porušena základní ústavně zaručená práva, mezi nimi právo na soudní a jinou právní ochranu a právo na spravedlivý proces. Po seznámení se spisovým materiálem, dalšími podklady a po zhodnocení podstatných okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Opodstatněnost ústavní stížnosti spatřuje Ústavní soud ve skutečnosti, že Krajský soud v Brně, v rozporu s ustanovením §212 odst.1 o.s.ř., které stanoví, že odvolací soud projedná věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání, nepřezkoumal v odvolání namítané pochybení soudu I. stupně, kterého se měl dopustit při vyhodnocení pasivní legitimace a ve svých důsledcích odmítnutí soudní ochrany, neboť o celém žalobním návrhu nebylo rozhodnuto z důvodů v odvolání uvedených. Odvolací soud se soustředil pouze na otázku, zda v zákonné lhůtě byli žalováni všichni účastníci kupní a darovací smlouvy, aniž by se zabýval další, pro posouzení pasivní legitimace a tedy i celého merita věci podle tehdy platné dikce §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. zcela podstatnou otázkou, zda soudem I. stupně byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci (§153 o.s.ř.) v tom směru, kdo byl v době podání žaloby vlastníkem žalobou požadovaných pozemků a zda řízení u soudu I. stupně netrpělo vadou spočívající v rozporu s ustanovením §120 o.s.ř., totiž zda byly provedeny důkazy navržené stěžovatelkou, podstatné pro posouzení řádného uplatnění jejího nároku plynoucího ze zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Zásadní význam otázky vlastnictví v době uplatnění restitučního nároku pro rozhodnutí soudu ostatně krajský soud správně zdůrazňuje ve svém vyjádření k ústavní stížnosti. Podle žaloby byl ve Znojmě dne 29.4.1976 sepsán notářský zápis NZ 316, N 517/76, jímž se podíloví spoluvlastníci prodaných a darovaných nemovitostí manželé S. a jejich syn J. S. dohodli na rozdělení spoluvlastnictví tak, že nemovitosti připadající do vlastnictví manželů K. a R. S. byly zapsány u Střediska geodézie Z. na LV č. 416 a nemovitosti připadající J. S. na LV č. 219, a tedy nemovitosti v užívání JZD H., jsou ve vlastnictví žalovaného. Byl navržen důkaz tímto notářským zápisem. Ve spise Okresního soudu Znojmo nebyl tento zápis zařazen a není ani zmíněn v žádném protokole o jednání. Uveden je pouze v odůvodnění rozsudku okresního soudu, jak byl shora citován. Tato citace je však v rozporu s výpisem z evidence nemovitostí, vydaným Střediskem geodézie Znojmo dne 18.3.1991, kde na LV 219 je jako jediný vlastník v žalobě specifikovaných pozemků uveden J. S., a to na základě smlouvy o rozdělení podílového spoluvlastnictví R I 248/76 - 71/76. Tento výpis, ač uveden a jako důkaz navržen v žalobě, není opět ve spise okresního soudu zařazen, ani zmíněn, a to již ani v odůvodnění rozsudku. Z uvedeného je nepochybně zřejmé, že Okresní soud ve Znojmě svým shora uvedeným procesním povinnostem ve smyslu citovaných ustanovení o.s.ř. nedostál. Krajský soud se těmito skutečnostmi, vztahujícími se zásadním způsobem k otázce pasivní legitimace, nezabýval, naopak pouze vzal v tomto směru za prokázaný údaj, uvedený bez jakékoliv opory ve spise v závěru odůvodnění rozsudku Okresního soudu ve Znojmě, což mělo za následek pravomocné zamítnutí žaloby podané stěžovatelkou. Ústavní soud, aniž by předjímal výsledek řízení, pokud jde o uplatněný restituční nárok, je nucen konstatovat, že uvedeným pochybením soudu došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod a odepření ochrany právům stěžovatelky zákonem stanoveným způsobem podle čl.90 Ústavy České republiky. S ohledem na uvedené se již porušením namítaných dalších ustanovení Listiny základních práv a svobod či Ústavy nezabýval. Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10.6.1996, sp. zn. 17 Co 431/95, zrušil. Zároveň Ústavní soud z důvodů procesní ekonomie zrušil rozsudek Okresního soudu ve Znojmě, jak uvedeno ve výroku. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 21. 12. 1999