Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.10.1999, sp. zn. II. ÚS 366/98 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 149/16 SbNU 105 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:2.US.366.98

sp. zn. II. ÚS 366/98 Nález Ústavní soud rozhodl v ve věci ústavní stížnosti E. Š., za účasti účastníka řízení Krajského soudu v Plzni a vedl. účastníka Univerzity Karlovy, se sídlem Ovocný trh 3, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 1998, č. j. 12 Co 183/98-118, a rozsudku Okresního soudu v Plzni-město ze dne 10. 7. 1997, č. j. 11 C 14/96-102, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 1998, č. j. 12 Co 183/98-118, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 7. 1997, č. j. 11 C 14/96-102, se zrušují. Odůvodnění: Ústavní stížností, kterou Ústavní soud obdržel dne 17. 8. 1998 stěžovatelka napadá rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 1998, č. j. 12 Co 183/98-118, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 10. 7. 1997, č. j. 11 C 14/96-102. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen zamítavý výrok Okresního soudu Plzeň - město v tom, že návrh stěžovatelky (dříve navrhovatelky), aby vedl. účastníku řízení, jako osobě povinné, byla uložena povinnost uzavřít se stěžovatelkou dohodu o vydání domu č. p. 722/13 se staveb p. č. 1907 a zahradou, nyní p. č. 10104 vše k. ú. Plzeň, se zamítá. V odůvodnění stížnosti navrhovatelka uvedla, že vydání předmětných nemovitostí se domáhá jako dcera původní majitelky L. L. Oprávněnou osobou ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stala teprve po účinnosti nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 4. 1995, publikovaného pod č. 164/95 Sbírky zákonů České republiky. Vzhledem k tomu, že po včasné výzvě vedl. účastník návrhu na vydání nemovitosti nevyhověl, nezbylo stěžovatelce než se obrátit se svým návrhem na soud. Ke skutkovým okolnostem případu navrhovatelka shrnula, že její matka, jako poslední vlastnice nemovitostí shora označených, v nichž je nyní umístěn děkanát Lékařské fakulty Univerzity Karlovy, po skončení války nechala opravit a rekonstruovat nemovitost s velkým finančním nákladem, vzhledem k tomu, že dům byl těžce poškozen po posledním leteckém náletu na Plzeň. Rodiče stěžovatelky byli židovského původu a otec stěžovatelky MUDr. K. L. zahynul za války v Osvětimi, matka proto neměla po návratu z koncentračního tábora žádné vlastní příjmy, které by sloužily k hrazení jejích životních potřeb. Bylo proto jejím úmyslem po přebudování bytových jednotek v domě na kanceláře žít z pronájmu získaného z kancelářských prostor v předmětné nemovitosti. Po únoru 1948 ztratila matka navrhovatelky možnost disponovat s finančními prostředky, získanými pronájmem budovy, neboť byly vázány na účtu oprav a nájemného a navíc se dostala do tíživé finanční situace nutností splácet vysoké půjčky, poskytnuté na opravu domu státní spořitelnou v Plzni. Za této situace byla nucena odprodat dům státu za cenu odpovídající zůstatkům dosud nezaplacených pohledávek. Prodej domu do vlastnictví státu, zastoupeného investiční bankou, byl uskutečněn pouze pod podmínkou, že kupujícím bude stát - investiční banka, a kupní cena nesmí převýšit pohledávky státu. Stěžovatelka se domnívá, že právě při stanovení podmínek kupní smlouvy došlo k výraznému omezení vlastnického práva matky navrhovatelky, kdy tato neměla možnost si vybrat vlastního kupce na dům a z prodeje nemovitostí nezískala žádnou finanční částku. Tyto dvě skutečnosti jsou proto podle názoru stěžovatelky takovým stavem tísně, který má na mysli ustanovení §49 a §37 o. z. V této souvislosti navrhovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 85/95. Prvostupňový soud dospěl ve svém rozhodnutí k závěru, že v daném případě nedošlo při prodeji nemovitostí k naplnění podmínek ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť stěžovatelka neprokázala při prodeji domu stav tísně a nápadně nevýhodné podmínky. Okresní soud při hodnocení pojmu nápadně nevýhodné podmínky vycházel ze znaleckého posudku, provedeného na předmětné nemovitosti k datu prodeje, z něhož vyplývá, že tehdy sjednaná kupní cena ve výši 234. 425,- Kčs byla o 14,8 % nižší, než odpovídalo tehdy platným cenovým předpisům. Tento cenový rozdíl, podle názoru soudu prvého stupně, nedosahuje takové intenzity, jež by odpovídala nápadně nevýhodným podmínkám ve smyslu restitučního zákona. Odvolací soud přes určité odlišné právní závěry ohledně formálních nedostatků žalobního návrhu dospěl k závěru, že stav tísně lze v době prodeje dovodit, nicméně ani tento obecný soud neshledal existenci druhé podmínky, tj. nápadně nevýhodných podmínek. Stěžovatelka v této souvislosti považuje za zjevně nesprávný závěr odvolacího soudu, který uvádí, že vlastník nemovitosti již od r. 1939 mohl tyto prodat za cenu maximálně stanovenou dle nařízení vlády č. 175/1939 Sb., neboť toto nařízení bylo s účinností od 5. 5. 1945 prohlášeno za neplatné. Názor Krajského soudu v Plzni, že vlastník nájemního domu nemohl takovýto dům prodat za skutečnou tržní cenu již před únorem 1948 považuje stěžovatelka za nepřijatelný (cit. nařízení vlády nabylo účinnosti 20. 7. 1939 a bylo zrušeno 15.11. 1949). Navrhovatelka se domnívá, že při výkladu pojmu "nápadně nevýhodné podmínky" není rozhodující, o kolik byla kupní cena v době prodeje nižší než by byla cena maximální, ale zdůrazňuje, že je třeba vycházet ze skutečnosti, že v době prodeje nebyly vytvořeny takové právní a politické poměry, které by umožňovaly prodat nemovitost za skutečnou tržní cenu, a to přesto, že obecná hodnota nemovitostí v té době byla velmi nízká. V tomto případě navíc vlastník nemovitostí prodejem nezískal žádný hodnotový ekvivalent, ale pouze uhradil hypotéku na nemovitosti váznoucí. V doplnění ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud obdržel dne 12. 5. 1998, stěžovatelka dále rozvedla, v čem spatřuje konkrétní znevýhodnění své právní předchůdkyně při prodeji domu, když uvedla, že i podle tehdy platných právních předpisů byly tři shora uvedené podmínky prodeje v podstatě diktátem strany kupující a jsou tedy zcela ojedinělým a mimořádným důkazem nápadně nevýhodných podmínek prodeje domu. Podmínka obsažená v dopise Ministerstva financí stanovila, že reprodukční cena nemovitostí musí být vyšší než navrhovaná kupní cena, t. j. zůstatek nezaplacených pohledávek státní spořitelny. Stěžovatelka zdůrazňuje, že pod pojmem reprodukční cena je zde míněna cena skutečná, rovnající se dnešnímu pojmu "tržní cena". Ve stanovených limitujících podmínkách, za kterých došlo k uskutečnění prodeje nemovitostí, lze tak v daném případě spatřovat konkrétní nevýhodnost vyššího stupně, než byl stupeň tehdy obecně panující. Jestliže k těmto skutečnostem obecné soudy ve svých rozhodnutích dostatečně nepřihlédly, porušily tak, podle závěrů stěžovatelky, čl. 90 Ústavy, jakož i čl. 36 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 Listiny. Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 1998, sp. zn. 12 Co 183/98, se podává, že odvolací soud v plném rozsahu potvrdil rozsudek soudu prvého stupně i když v odůvodnění konstatoval, že se ztotožňuje s právním názorem soudu prvého stupně pouze v tom, že uplatněný návrh na uložení povinnosti vydat nemovitosti v návrhu blíže označené s poukazem na zák. č. 116/1994 Sb., event. zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, bylo nutno zamítnout, neboť stěžovatelka nepředložila v řízení žádné důkazy, které by odůvodňovaly závěr, že k převodu předmětných nemovitostí na stát došlo z důvodu rasové či politické perzekuce, nebo že by tak byly naplněny obě podmínky ustanovení §6 odst. 1 písm. g) restitučního zákona. Navrhovatelka je nade vši pochybnost osobou oprávněnou, neboť prokázala, že je dcerou původní vlastnice nemovitostí, má české státní občanství a v zákonné lhůtě podala výzvu k vydání předmětných nemovitostí. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem prvostupňového soudu v otázce formální neexistence dotčených nemovitostí, když uvedl, že účastníkům řízení bylo od počátku řízení zřejmé, o jaké nemovitosti v restituční věci se jedná. Nesouhlasil rovněž s právním závěrem prvostupňového soudu, že nebyla splněna podmínka tísně v době prodeje nemovitostí, když zdůraznil, že matka stěžovatelky po změně politického režimu v r. 1948 nebyla schopna splácet značnou hypotéku, poskytnutou na opravu domu a dům měl sloužit po změně charakteru domu jako zdroj příjmu právní předchůdkyni stěžovatelky. Pokud se týká další zákonné podmínky, kterou je prodej za nápadně nevýhodných podmínek, zde odvolací soud vycházel ze znaleckého posudku, zpracovaného k otázce shody kupní ceny s tehdy platnými právními předpisy a dovodil, že vlastník nemovitosti mohl podle tehdy platného nařízení vlády č. 175/1939 Sb. prodat nemovitost pouze za cenu zde stanovenou v maximální výši. Odvolací soud poukázal na ustálenou soudní judikaturu, která za nápadně nevýhodné podmínky považuje kupní cenu nižší o více než 20%, než byla cena maximální dle tehdy platných právních předpisů. Protože však realizovaná kupní cena byla nižší oproti ceně maximální pouze o 14,8%, nejedná se o naplnění druhé podmínky ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud po zjištění, že podaná ústavní stížnost splňuje náležitosti podání dle ustanovení §34 ve vztahu k ustanovení §72 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a není důvod pro její odmítnutí podle ustanovení §43 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, si vyžádal spis Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 11 C 14/96, a vyjádření účastníka řízení, jakož i vedl. účastníka k podanému návrhu. Dne 22. 7. 1999 obdržel Ústavní soud vyjádření Krajského soudu v Plzni ze kterého vyplývá, že tento soud především nesouhlasí s námitkami stěžovatelky, uplatněnými až v ústavní stížnosti ve vztahu k vypracovanému znaleckému posudku na cenu nemovitostí, který vzal v úvahu při oceňování nemovitostí i nařízení vlády č. 175/1939 Sb. V této souvislosti zdůraznil, že oceňovací předpis dopadal v době uzavření kupní smlouvy na všechny převody nemovitostí v soukromém vlastnictví a stanovil cenu maximální, za kterou mohla být nemovitost v rozhodné době prodána. Je zcela nepochybné, že za situace, kdy na nemovitosti vázla knihovně zapsaná pohledávka, kterou matka stěžovatelky několik let nesplácela, bylo přednostním nárokem zástavního věřitele trvat na uspokojení svého nároku prodejem zastavených nemovitostí. Uplatnění nároku věřitele je v každém režimu právem knihovního věřitele. Krajský soud zdůraznil, že odhadní cena nemovitostí byla dle znaleckého posudku vyšší o 14,8 % než cena, za kterou byla nemovitost prodána. Je však třeba rovněž vzít v úvahu finanční náhradu za zrušení práva doživotního užívání nemovitosti, vyplacené babičce navrhovatelky. Součet obou hodnot se pak rovná ceně maximální, stanovené právním předpisem, platným v době uzavření kupní smlouvy. Z tohoto důvodu účastník řízení v souladu s nálezem Ústavního soudu č. 179/95 posuzoval i nápadnou nevýhodnost kupní smlouvy ve vztahu k situaci existující v době jejího uzavření. Nelze také pominout, že zákon č. 87/1991 Sb. vycházel z principu zmírnění křivd způsobených totalitním režimem. Matka navrhovatelky nebyla po uzavření kupní smlouvy vystěhována ani do jiného bytu ani mimo obec. Nebyla rovněž odkázána na finanční výtěžek z pronájmu nemovitosti, neboť v době uzavření kupní smlouvy byla v zaměstnaneckém poměru. Z těchto důvodů nemohlo dojít k tvrzenému porušení práva, uvedeného v čl. 36 odst. 3 Listiny ani práva, vyplývajícího z čl. 4 odst. 1 Listiny. Účastník řízení navrhuje proto, aby Ústavní soud stížnost jako nedůvodnou zamítl. Dne 16. 8. 1999 zaslal své vyjádření i vedl. účastník, který především zdůraznil, že se ztotožňuje s věcnými i právními závěry obou obecných soudů s tím rozdílem, že nesouhlasí se závěrem krajského soudu o naplnění podmínky tísně ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/199 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelce se podle názoru vedl. účastníka v řízení před oběma soudy nepodařil prokázat stav tísně na straně matky stěžovatelky při uzavírání kupní smlouvy a existenci této podmínky odvolací soud vzal za prokázané pouze vyvozením z tehdy panujících politicko-společenských okolností a nikoli z konkrétních skutečností prokázaných v důkazním řízení. Pokud se týká argumentace navrhovatelky, obsažené v ústavní stížnosti, má vedl. účastník za to, že toto podání pouze nahrazuje mimořádný opravný prostředek, a to za situace, kdy Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti není oprávněn přezkoumávat věcné i právní závěry rozhodnutí vydaných v nalézacím řízení. Nelze se rovněž ztotožnit s názorem stěžovatelky pokud tato tvrdí, že výkladem pojmu nápadně nevýhodné podmínky provedeným odvolacím soudem by mohlo dojít k porušení čl. 90 Ústavy, když toto ustanovení stanoví pouze obecné poslání soudů. Stěžovatelka však nenapadá ústavní stížností zákonnost rozhodnutí či průběh nalézacího řízení, ale výhradně výklad zákona u kterého došlo u obou obecných soudů ke shodě. Výklad zákona je však projevem nezávislosti soudů, uvádí vedl. účastník, což je deklarováno i v §82 odst. 1 Ústavy a nemůže být tedy kontradiktorně napadáno pro neústavnost. Dále zdůraznil vedl. účastník skutečnost, že právě z dokazování před obecnými soudy vyšlo najevo, že matka stěžovatelky nebyla při převodu nemovitostí omezena ve výkonu svého vlastnického práva, neboť investiční banka koupila nemovitosti jen z toho důvodu, aby tak byla zajištěna úhrada tehdy knihované pohledávky Státní spořitelny v Plzni. Nápadně nevýhodné podmínky, které stěžovatelka spojuje i s námitkami proti závěrům znaleckého posudku, jsou podle vedl. účastníka ryze účelové a neopodstatněné, neboť jsou obsaženy pouze v ústavní stížnosti a stěžovatelka v průběhu odvolacího řízení výši ceny i závěry znaleckého posudku nijak nezpochybňovala, a nevyužila ani svého práva k tomu, aby navrhla vypracování revizního znaleckého posudku. Nevyužití procesních práv, které jí přiznává zákon, v průběhu řízení před obecnými soudy proto nyní stěžovatelka nemůže zhojovat cestou ústavní stížnosti. Ze všech těchto důvodů navrhuje vedl. účastník zamítnutí stížnosti. Ze spisu okresního soudu se podává, že kupní smlouva na předmětné nemovitosti ze dne 2. 10. 1956 byla uzavřena mezi L. T. a Investiční bankou v Praze, za sjednanou kupní cenu 243.425,- Kčs. Sjednaná kupní cena byla tvořena knihovně registrovanými dluhy, pohledávkami státní spořitelny v zůstatku 171.370,- Kčs a pohledávkou téže spořitelny v zůstatku 48.050,- Kčs. Součástí kupní ceny byla rovněž protihodnota za služebnost na nemovitosti vyplacená R. M. ve výši 15.000,- Kčs. Kupní smlouva byla uzavřena s podmínkou následného schválení Ministerstvem financí a Ministerstvem místního hospodářství. Obě tato rezortní ministerstva souhlas s realizací koupě předmětných nemovitostí udělila před jejím podpisem, a to dne 29. 9. 1956 s tím, že Ministerstvo místního hospodářství povoluje výjimku z §3 vládního nařízení č. 175/1939 Sb. pouze tehdy, jestliže kupujícím bude investiční banka a reprodukční cena nemovitostí bude vyšší než kupní cena, kterou budou krýt knihovní břemena, včetně služebnosti, jimiž byla nemovitost zatížena. Ministerstvo financí vyslovilo souhlas s navrhovaným prodejem podle ustanovení §3 odst. 3 písm. c) [správně zřejmě §3 odst. 3 bod 3 písm. c)] vyhl. č. 82/1954 Ú. l. s tím, aby investiční banka koupila dům za podmínek již uvedených ve výnose Ministerstva místního hospodářství a za částku 15.000,- Kčs, kterou bude oceněna služebnost váznoucí na nemovitosti. Ze spisu prvostupňového soudu se dále zjišťuje, že stěžovatelka emigrovala v květnu 1949 do Austrálie, do Československa přijela pouze jedenkrát v r. 1965. O finančních poměrech své matky nic nevěděla a nevěděla ani nic o finančních půjčkách poskytnutých na rekonstrukci domu. O prodeji nemovitostí se dozvěděla až od svého právního zástupce po zahájení soudního řízení. Usnesením okresního soudu byl v otázce nápadně nevýhodných podmínek, vzhledem k tehdy sjednané kupní ceně, stanoven soudní znalec J. E., z jehož znaleckého posudku vypracovaného v cenách k 2. 10. 1956 vyplývá, že hodnota nemovitostí byla nižší o 14,8% s ohledem na ceny maximální. Znalec vycházel z nařízení vlády č. 175/1939 Sb., které obsahuje tzv. stopceny k datu 20. 6. 1939 a rovněž z cen nově zabudovaných materiálů po rekonstrukci domu ukončené v r. 1947. Znalec konstatoval, že dům č. p. 722 byl obnoven a rekonstruován převážně na kanceláře v období od července 1946 do července 1947. Přestavbou v tomto období byl změněn stavebně technický charakter domu na administrativní prostory. Z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 7. 1997, č. j. 11 C 14/96-102, se zjišťuje, že pod bodem 1. výroku bylo rozhodnuto tak, že návrh na uložení povinnosti vedl. účastníka uzavřít dohodu se stěžovatelkou o vydání předmětných nemovitostí se zamítá. Soud prvého stupně vycházel ze skutečnosti, že výše označené nemovitosti byly jako židovský majetek za války arizovány, po zrušení národní správy v r, 1946 však byly vráceny původním majitelům. K podmínkám tísně a nápadně nevýhodných podmínek tento soud uvedl, že stěžovatelka žádným způsobem neprokázala, že by se její matka nacházela v době prodeje v situaci, která by pro ni znamenala tíseň, neboť o jejích poměrech nic nevěděla. Zjištěný cenový rozdíl v rozsahu 1/6 kupní ceny neodpovídá pojmu nápadně nevýhodné podmínky za situace, kdy původní vlastnice o své vůli na sebe vzala velký závazek v podobě úvěrů, které později nebyla schopna uhradit. Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti tvrdí, že jí nebyla poskytnuta dostatečná soudní ochrana v případě, že oba obecné soudy dovodily neexistenci podmínky ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. nápadně nevýhodných podmínek při prodeji domu č. p. 722 v Plzni. Konkrétními skutečnostmi jsou pak podle jejího názoru neexistující právní a politické poměry, které v době realizace prodeje (v r. 1956) by umožňovaly vlastníku nemovitosti prodat svůj majetek za skutečnou tržní cenu, a to tomu kupujícímu, který by nabídl nejvýhodnější podmínky. Tato situace je však obecného charakteru, neboť, jak již Ústavní soud v řadě svých judikátů uvedl, všechny tehdy uzavírané kupní smlouvy byly z hlediska dnešní cenové hladiny nápadně neekvivalentní a tudíž nápadně nevýhodné. Nápadnou nevýhodnost je však třeba prokázat vůči jiným, tehdy uzavíraným kupním smlouvám adekvátního charakteru. Stěžovatelka se však v otázce prokazování konkrétních nápadně nevýhodných podmínek dostala evidentně do důkazní nouze, neboť jak sama uvedla, není důležité, zda kupní cena byla nižší o 14,8 % oproti znaleckému posudku vypracovanému znalcem v průběhu řízení prvého stupně, ale skutečnost, že matka stěžovatelky nemohla realizovat prodej nemovitosti v podmínkách tržního mechanismu a právní i politické demokracie. K těmto námitkám je třeba uvést, že tržní ceny nemovitostí, ve vztahu nabídky a poptávky v jejich absolutní formě neexistují ani dnes, když stát musí jako i v řadě jiných zemí zajistit rovnoprávnost a spravedlnost při zdanění a zpoplatnění převodů a přechodů nemovitostí vytvořením systému oceňování nemovitostí. I v demokratické společnosti jsou respektovány tyto hranice cen, neboť se musí předcházet případům, kdy se prodej uskutečňuje za ceny nepřiměřené ať již směrem dolů či nahoru. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že pojmy mnohdy se zaměňující, totiž tržní cena (cena uskutečněná skutečným prodejem) není totožná s tržní hodnotou nemovitosti, která je i podle současných světových trendů považována za ukazatel stabilní a podstatný. Stěžovatelka zaměňuje pod pojmem reprodukční cena cenu tržní a dovozuje, že i v době prodeje mohla být takováto nemovitost prodána za reprodukční cenu. Toto tvrzení však neodpovídá skutečnosti, neboť reprodukční cena (Jiří Kokoška : Oceňování nemovitostí, díl I. a II. podle zák. č. 151/1997 Sb. a vyhl. MFČR č. 279/1997 Sb.) je považována za cenu, za kterou by bylo možno stavbu pořídit v době jejího ocenění ( tj. výstavbou nikoli koupí) bez ohledu na to, ve kterém období tato stavba skutečně vznikla. V souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu je nutné pod pojmem nápadně nevýhodné podmínky u kupních smluv posuzovat nejen soulad kupní ceny s tehdy platnými právními předpisy, ale i skutečnost, zda při realizaci kupní smlouvy nebyly smluvní strany nuceny přistoupit na neekvivalentní plnění z kupní smlouvy vyplývající, t. j. zda smluvní strana kupní smlouvy získala protihodnotu takového charakteru, která odpovídala prodávaným nemovitostem. V daném případě matka stěžovatelky při prodeji nájemního domu a pozemků získala při realizaci prodeje pouze kupní cenu rovnající se výši pohledávky, vynaložené ke zhodnocení a rekonstrukci předmětných nemovitostí a částku 15.000,- Kčs, jež tvořila hodnotu služebnosti váznoucí na nemovitosti. Za této situace je nutné konstatovat (viz nález sp. zn. I. ÚS 65/96), že byla porušena zcela evidentně ekvivalentnost vzájemných smluvních plnění, neboť stěžovatelka v protihodnotě za prodávané nemovitosti získala pouze hodnotu odpovídající výši dlužné pohledávky. Ústavní soud je proto nucen rozsudky obou obecných soudů zrušit, neboť jak soud prvého, tak soud druhého stupně, nevěnoval dostatečnou pozornost i jiné stránce výkladu pojmu nápadně nevýhodné podmínky, než jak učinil ve vztahu ke zkoumání dodržení tehdy platných cenových předpisů. Za této situace došlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu, zakotvenou v čl. 36 odst. 1 Listiny a z tohoto pohledu je nutno ústavní stížnosti jako důvodné zcela vyhovět. [ §82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.]. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 26. října 1999