Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 02.11.1999, sp. zn. II. ÚS 70/99 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 152/16 SbNU 129 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:2.US.70.99

sp. zn. II. ÚS 70/99 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti R. Š., zastoupeného Mgr. F. K., za účasti účastníků řízení 1) Krajského soudu v Českých Budějovicích, 2) Okresního úřadu v Českých Budějovicích, okresního pozemkového úřadu a vedl. účastníka Pozemkového fondu ČR, úz. pracoviště České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 11. 1998, č. j. 10 Ca 237/98-34, a rozhodnutí Okresního úřadu v Českých Budějovicích, okresního pozemkového úřadu ze dne 27. 5. 1998, č. j. OPÚ/R-451/98/199/93, takto: Rozhodnutí Okresního úřadu v Českých Budějovicích, okresního pozemkového úřadu ze dne 27. 5. 1998, č. j. OPÚ/R-451/98/199/93, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 11. 1998, č. j. 10 Ca 237/98-34, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatel podal návrh na zrušení rozhodnutí Okresního úřadu v Českých Budějovicích, okresního pozemkového úřadu ze dne 27. 5. 1998, č. j. OPÚ/R-451/98/199/93, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 11. 1998, č. j. 10 Ca 237/98-34. K návrhu stěžovatele uplatněného podle zákona č. 229/1991 Sb. o vydání nemovitostí, zapsaných v pozemkové knize, knihovní vložce č. 7 v k. ú. K. D. a kn. vl. č. 944 v kat. území R., rozhodl okresní pozemkový úřad tak, že stěžovatel není vlastníkem těchto nemovitostí. Stěžovatel tomuto rozhodnutí vytýká, že celá věc byla posouzena v rozporu s principy právního státu a tím i v rozporu s čl. 90 a 95 Ústavy a čl. 36 odst. 1, 2, jakož i čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Okresní pozemkový úřad dovodil, že podle zápisu z pozemkové knihy - kn. vložky č. 7 k. ú. K. D. byly nemovitosti, patřící jeho babičce, konfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Odkazuje přitom na zápis v pozemkové knize pod č. d. 2821/50 ze dne 15. 7. 1950 který uvádí, že "podle návrhu NPF při Ministerstvu zemědělství v Praze ze dne 28. 6. 1950, č. j. 77259/50-II/21 se poznamenává konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb". Stěžovatel dále uvádí, že u výpisu z pozemkové knihy v k. ú. R. správní orgán uvedl, že zápis o konfiskaci majetku chybí. Správní orgán při konečném posouzení restitučního nároku, a to v obou stěžovatelem požadovaných souborech uvádí, že bylo nutno v případě konfiskace majetku uplatnit zákon č. 243/1992 Sb. Podle tohoto zákona však svůj nárok stěžovatel uplatnil pozdě, neboť tak učinil až dne 29. 1. 1993 Sb. ačkoli otevřená lhůta byla pouze do 31. 12. 1992. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích toto rozhodnutí potvrdil, když se ztotožnil s právními závěry správního orgánu. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že jeho babička zemřela dne 10. 5. 1945, tedy dříve, než nabyl účinnosti dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., tj. dnem 23. 6. 1945. V době účinnosti tohoto dekretu tedy již nebyla (podle v té době platného občanského práva) vlastníkem tohoto majetku, neboť tento majetek spadal pod tzv. "ležící pozůstalost", která byla nadána vlastní způsobilostí mít práva a povinnosti. Ostatně dědické řízení po zesnulé nebylo do dne podání ústavní stížnosti skončeno, ač stěžovatel o vypořádání požádal, a to Okresní soud v Českých Budějovicích již dne 18. 2. 1997. Stěžovatel dále namítá, že v obou řízeních nebylo vůbec prokázáno, že tu existuje správní rozhodnutí o konfiskaci; existuje pouze zápis o konfiskaci v kn. vl. č. 7 pro k. ú. K.d., u kn. vl. 944 pro k. ú. R. potom konfiskace není vůbec zapsána. Je proto toho názoru, že jeho návrh měl být posouzen podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., neboť nemovitosti přešly na stát bez právního důvodu. Stát si je, podle návrhu stěžovatele, přisvojil, aniž by došlo ke správnímu rozhodnutí o splnění podmínek dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., resp. proto, že se jednalo o majetek, na který se dekret nemohl vztahovat vůbec. Správní orgán, od kterého si Ústavní soud vyžádal vyjádření k ústavní stížnosti a zaslání předmětného spisu OPÚ/R-451/98-199/93, odkázal Ústavní soud na odůvodnění rozhodnutí pozemkového úřadu ve věci. Krajský soud v Českých Budějovicích ve vyžádaném vyjádření sdělil předsedkyní senátu JUDr. M. K., že napadeným rozsudkem nedošlo k zásahu do ústavních práv stěžovatele. Dále uvádí, že nesdílí právní názor stěžovatele, že ke konfiskaci předmětného majetku nedošlo. Odkazuje přitom na provedené zápisy v pozemkové knize. Odvolává se také na dopis manžela předchůdkyně navrhovatele, adresovaný berní správě, kdy při přiznání majetku uvedl, že majetek jeho manželky byl konfiskován jako majetek příslušnice německé národnosti. Soud dále poznamenává, že dědicové nemohli získat své právo k dědictví dříve, než nabyl účinnosti dekret prezidenta republiky č. 5 a č. 12/1945 Sb., neboť v té době nedošlo k projednání dědictví. Státní občanství stěžovatele nemá potom pro projednávanou věc právní význam, když stěžovatel neprokázal své vlastnictví k předmětným nemovitostem, o které by přišel. Proto podobně jako správní orgán i soud navrhuje zamítnutí podaného návrhu. Ústavní soud při zkoumání procesních podmínek podaného návrhu když zjistil, že návrh byl podán v otevřené lhůtě a že byl řádně doložen předepsanými doklady, přistoupil ke zkoumání stěžovatelem uváděného porušení jeho základních práv ze strany ve věci rozhodujících orgánů. V prvé řadě nelze souhlasit s právním názorem krajského soudu, uvedeného v odůvodnění jeho výše cit. rozsudku, uvádí-li, že správnímu orgánu stejně jako soudu přezkumnému nepřísluší se zabývat platností uskutečněné konfiskace. V praxi Ústavního soudu se již vícekráte prokázalo, že konfiskace podle dekretů č. 12 a č. 108/1945 Sb. bylo totalitní mocí zneužito k zabavení majetku a k likvidaci třídních nepřátel, a to již v rozhodném období po 25. 2. 1948. Nepřihlédnutím k námitkám o zneužití konfiskace soudy by došlo k porušení restitučních dekretů, jehož smyslem je náprava křivd, vzniklých v období, které podle zákona č. 198/1993 Sb. bylo charakterizováno mimo jiné i jako období, vyznačující se destrukcí principů vlastnického práva. Lze přisvědčit stěžovateli v tom, že konfiskační dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. stanoví určující podmínky konfiskace v obecné rovině a sám o sobě je pro vyvolání konfiskačních účinků nepostačující. K tomu musí přistoupit rozhodnutí ve správním řízení, zda jsou splněny podmínky pro konfiskaci, komu se konfiskuje a co se konfiskuje. Dekret č. 12/1945 Sb. sám ve svém ustanovení §3 odst. 2 na správní orgán odkazuje. Podle výpisů z pozemkové knihy - kn. vl. č. 7 pro k. ú. K. D. a kn. vl. č. 944 pro k. ú. R., ani v jednom případě nebyla zapsána konfiskace před únorem 1948. U výpisu k. ú. K. D. ze dne 17. 8. 1945 byl proveden zápis, že se poznamenává národní správa podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. Tento zápis se netýká konfiskace, nýbrž uvalení národní správy na majetek osob státně nespolehlivých. Konfiskace se poznamenává až dne 15. 7. 1950. Ve výpisu pro k. ú. R. - číslo vložky 944, není vůbec konfiskační akt zaznamenán a je zde i absence jakéhokoli správního aktu směrem ke konfiskaci. Těmito podstatnými věcmi se oba rozhodující orgány ve svém hodnocení vůbec nezabývaly, ač pro celkové posouzení nároku jsou rozhodující povahy. Nelze také souhlasit se závěry stěžovatele o "hereditas iacens". Podle ustanovení §536 o. z. o. vzniká dědické právo zpravidla již smrtí zůstavitele. Je to masa práva majetkového a nikoli práva ryze osobního. Dle o. z. o. nabýval dědic dědictví nikoli smrtí zůstavitele, nýbrž podle ustanovení §819 o. z. o. soudním schválením dědické přihlášky a odevzdáním dědictví dědici. Proto dědické právo pro svůj majetkový charakter podléhalo při splnění podmínek konfiskaci podle dekretu prezidenta republiky č. 12 a č. 108/1945 Sb. Pro určující konfiskační znak, tj. národnost, byla potom podle ustanovení §547 o. z. o. směrodatná národnost zůstavitele. Je to umožněno právě tím, že je nutno na hereditas iacens pohlížet jako na právnickou osobu sui generis. Nejzávaznější pochybení jak správního orgánu, tak i přezkumného soudu spatřuje Ústavní soud v tom, že stěžovateli bylo odejmuto projednávání jeho nároku podle zákona č. 229/1991 Sb. a celý případ, proti stěžovatelovu návrhu, byl subsumován a projednáván pod režimem zákona č. 243/1992 Sb. Vzhledem k nevyjasněným otázkám konfiskace a k tomu vydaným resp. nevydaným správním aktům, které všechny se promítají až za únor 1948, měl stěžovatel právo na projednání jeho návrhu podle zákona č. 229/1991 Sb. Návrh podal v otevřené lhůtě a rovněž tak i jeho argumenty se dotýkaly citovaného restitučního zákona. Takto soud i správní orgán návrh stěžovatele neprojednaly. Bylo tak stěžovateli odejmuto právo na spravedlivý proces, čímž došlo k porušení ustanovení čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jen pro úplnost je nutno se rovněž zmínit o tom, že ani jeden rozhodující orgán se nezabýval otázkou dědické posloupnosti ve vztahu na oprávněnost stěžovatele ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Vzhledem k takto konstatovaným skutečnostem Ústavní soud po provedeném řízení zrušil ústavní stížností napadená rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 2. listopadu 1999