ECLI:CZ:US:1999:2.US.89.97
sp. zn. II. ÚS 89/97
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti E. Ch., zastoupené JUDr. PhDr. O. Ch., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 1997, čj. 28 Ca 106/96-9, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 11. 3. 1996, čj. PÚ 395/95, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Školského úřadu Praha 4 jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 1997,
čj. 28 Ca 106/96-9, a rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy,
pozemkového úřadu, ze dne 11. 3. 1996, čj. PÚ 395/96, se zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatelka napadla ústavní stížností podanou k poštovní
přepravě dne 17. 3. 1997 rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
27. 1. 1997, čj. 28 Ca 106/96-9, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí
Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 11. 3. 1996,
čj. PÚ 395/96, kterým pozemkový úřad rozhodl podle §9 odst. 4
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě
a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen "zákon o půdě") tak, že stěžovatelce se nevydává nemovitost
č.p. 140/57 v k.ú. L.
Skutková a právní stránka ústavní stížnosti spočívá
v následujících skutečnostech. Navrhovatelka 26. 9. 1991
adresovala Školské správě v Praze výzvu k vydání uvedeného pozemku
podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Pozemek jí vydán nebyl a proto podala dne 19. 3. 1992 žalobu
k Obvodnímu soudu pro Prahu 4. Dne 14. 11. 1994 tento soud svým
usnesením sp. zn. 27 C 150/92 řízení zastavil a věc postoupil
Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkovému úřadu, jako orgánu věcně
příslušnému, neboť v době odnětí byl uvedený pozemek evidován jako
role a nyní je veden jako ostatní plocha.
Pozemkový úřad své rozhodnutí odůvodnil zjištěním, že
restituční nárok stěžovatelů nebyl u pozemkového úřadu uplatněn
v zákonné lhůtě podle §13 odst. 1 zákona o půdě, tj. do 31. 1.
1993. Pokud oprávněné osoby z neznalosti zákona uplatnily výzvu
k vydání zemědělského majetku u nepříslušného orgánu, byť i ve
lhůtě uvedené v ustanovení §13 zákona č. 229/1991 Sb., pak
takovou výzvu považuje pozemkový úřad za neúčinnou.
Městský soud v Praze svým rozsudkem rozhodnutí pozemkového
úřadu potvrdil a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že uplatnění
nároku na vydání nemovitosti podle §9 odst. 1 zákona o půdě má
účinky procesněprávní. Ty jsou ve smyslu ustanovení §104 odst.
1 občanského soudního řádu zachovány. K tomu, aby byly zachovány
i hmotněprávní účinky, jak dále konstatuje, musí být splněny
hmotněprávní podmínky podle zákona o půdě. Nesplnění byť jediné
podmínky znamená, že požadavku na vydání majetku nelze vyhovět.
Stěžovatelka je toho názoru, že rozhodnutím správního orgánu
i rozhodnutím Městského soudu v Praze byla zasažena její ústavně
zaručená práva uvedená v čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 3, čl. 9 odst.
3 a čl. 10 Ústavy ČR, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového
protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod. Uvádí, že zejména Městský soud v Praze se neřídil, ani
dostačujícím a přesvědčivým způsobem nevypořádal, s ustanovením
§104 odst. 1 o.s.ř., podle kterého právní účinky spojené
s podáním návrhu na zahájení řízení zůstávají zachovány. Podle
jejího názoru omezení tohoto ustanovení pouze na procesněprávní
účinky nemá oporu v platném právu a jedná se o velmi restriktivní
výklad, který zasahuje do principů napravování křivd spáchaných
minulým režimem a tím i do procesu demokratizace společnosti.
Navíc poukázala na skutečnost, že praxe restitucí byla
v počátečním stadiu nepřehledná a judikatura nejednotná.
Připomenula rovněž judikaturu Ústavního soudu, která nedodržuje
procesní přísnost v restitučních věcech. Závěrem navrhla zcela
vyhovět její stížnosti a rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn.
28 Ca 106/96, zrušit.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní
stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka
oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala
všechny prostředky, které ji zákon k ochraně jejích práv poskytuje
v průběhu celého řízení. Ústavní stížnost proto byla shledána
přípustnou.
Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření
účastníků a vedlejších účastníků řízení. Za Městský soud v Praze
se vyjádřila předsedkyně senátu, která v podstatě shrnula
argumentaci z odůvodnění rozsudku a zdůraznila, že pozemkový úřad
se s věcí poprvé setkal až 24. 2. 1995, kdežto žaloba ze dne 25.
3. 1992 směřovala proti Školské správě Praha 4. Z celého spisu,
sp. zn. 27 C 150/1992, také nelze dovodit, že by se pozemkový úřad
jinak dověděl o uplatnění nároku na vydání pozemku p.č. 140/57.
Magistrát hl. m. Prahy, pozemkový úřad, se svého postavení
vzdal, stejně jako Pozemkový fond ČR. Za Školský úřad Praha 4 se
vyjádřila jeho ředitelka, která uvedla, že Školský úřad Praha 4
nemůže mít v předmětné věci postavení vedlejšího účastníka řízení,
neboť není právním nástupcem Školské správy Praha 4. Současně
výslovně vyjádřila souhlas s upuštěním od ústního jednání stejně
jako navrhovatelka. Účastník řízení ve stanovené lhůtě souhlas
nevyjádřil a protože byl upozorněn na možnost postupu podle §103
o.s.ř., bylo rozhodnuto mimo ústní jednání.
Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její
opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom
v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je
stížností napadeno, porušilo základní práva a svobody
stěžovatelky. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených
listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud
k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru opodstatněná, neboť
stěžovatelce se podařilo prokázat porušení jejího ústavně
zaručeného základního práva a svobody.
Při posuzování věci se II. senát řídil právním názorem, který
Ústavní soud již vyslovil v nálezu, sp. zn. IV. ÚS 28/97 (Sbírka
nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 9, nález č. 115),
a zejména v nálezu, sp. zn. II. ÚS 473/97, kde konstatoval, že
zákon o půdě je nepochybně ve vztahu k zákonu č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, předpisem speciálním. Každý
z těchto zákonů však zavedl určitou proceduru uplatnění nároků,
včetně odlišného určení lhůt k výzvě povinné osobě, aby věc vydala
a také k uplatnění nároku u soudu nebo správního (pozemkového)
úřadu. Z toho je zřejmé, že nepochybně může dojít, a v praxi také
dochází, k tomu, že nárok uplatněný podle jednoho restitučního
zákona se posléze ukáže být nárokem podle jiného z nich, a to
povětšině v době, kdy lhůty k uplatnění nároků již uplynuly. Pokud
tedy soud v řízení o žalobě oprávněné osoby dospěje k závěru, že
uplatněný nárok by se neměl řídit zákonem č. 87/1991 Sb., ale
právě zákonem o půdě, nezbývá mu, nežli řízení podle §104 odst.
1 o.s.ř. zastavit a věc postoupit příslušnému pozemkovému úřadu.
Jiný postup možný není, neboť není dána pravomoc soudu - o věci se
rozhoduje ve správním řízení a o opravném prostředku rozhoduje
příslušný krajský soud ve správním soudnictví.
Ústavní soud došel k závěru, že je nesporné, že nároky
stěžovatelů postupem podle zákona o půdě musely být v daném
případě uplatněny do 31. 1. 1993, s ohledem na §122 odst. 3 o.z.
konkrétně do 1. 2. 1993. Došlo-li tedy v soudním řízení
k zastavení řízení a postoupení věci pozemkovému úřadu až po tomto
datu, nelze podle názoru Ústavního soudu hledat východisko jen
v tom, že občanský soudní řád je předpisem procesním, zatímco
zákon č. 229/1991 Sb. obsahuje jak úpravu hmotněprávní, tak
i normy procesní. Řešení je naopak třeba hledat v logickém
a gramatickém výkladu ustanovení §104 odst. 1 věty druhé o.s.ř.
Zachovat lze nepochybně jen něco, co tu už bylo a co právě proto
zachováno být také může. Jinak řečeno, zachovat nelze to, co má
teprve nastat. Pokud tedy mají účinky podání návrhu zůstat
zachovány, nezbývá, nežli na ně hledět jako na něco, co tu nutně
muselo být už dříve. Opačný výklad postrádá logiku. Zachovanými
účinky podaného návrhu lze tedy rozumět pouze to, že zde návrh je,
takže se nemusí podávat nový a že se na tento návrh hledí tak,
jako kdyby byl podán v den doručení žaloby soudu. Jiný smysl
ustanovení §104 odst. 1 věta druhá o.s.ř. mít nemůže. Jiné řešení
by ani nebylo spravedlivé, neboť mnohé lhůty mohou uplynout dříve,
nežli se soud začne vůbec věcí zabývat. Kromě toho, platí-li
v právním státě zásada, že soud zná právo, bylo by absurdní
připustit, aby šlo k tíži těch, kteří se na něj v důvěře v tuto
zásadu obrátili, to, že tento soud po mnohdy víceletém soudním
řízení dospěje nakonec k závěru, že není pravomocný o věci
rozhodnout.
Ze všech výše uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud tak, jak
je ve výroku uvedeno, když dospěl k názoru, že postupem soudu bylo
porušeno základní právo stěžovatelů zakotvené v čl. 36 odst. 1
a 2 Listiny, které zaručuje každému domáhat se stanoveným způsobem
svých práv u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených
případech u jiného orgánu a současně právo obrátit se na soud, aby
přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy v případě,
že tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím takového
orgánu. Protože v projednávané věci trpí obě rozhodnutí napadená
ústavní stížností stejnou vadou, bylo z důvodu procesní ekonomie
rozhodnuto o zrušení jak rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
27. 1. 1997, čj. 28 Ca 106/96-9, tak rozhodnutí Magistrátu hl. m.
Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 11. 3. 1996, čj. PÚ 395/96 (§82
odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.). Jen mimochodem Ústavní
soud poznamenává, že správné označení spisu pozemkového úřadu je
PÚ 395/95, nicméně v rozhodnutí je použito označení PÚ 395/96.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 28. 12. 1999