infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsKratkeRadky-156-001,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28.12.1999, sp. zn. II. ÚS 89/97 [ nález / CEPL / výz-3 ], paralelní citace: N 185/16 SbNU 339 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:2.US.89.97

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Zachování účinků podaného návrhu (žaloby)

Právní věta Logický a gramatický výklad ustanovení §104 odst. 1 věty druhé o.s.ř. vede k závěru, že zachovanými účinky podaného návrhu lze rozumět pouze to, že zde návrh je, takže se nemusí podávat nový a že se na tento návrh hledí tak, jako kdyby byl podán v den doručení žaloby soudu. Jiné řešení by nebylo spravedlivé, neboť mnohé lhůty mohou uplynout dříve, než se soud začne vůbec věcí zabývat. Kromě toho, platí-li v právním státě zásada, že soud zná právo, bylo by absurdní připustit, aby šlo k tíži těch, kteří se na něj v důvěře v tuto zásadu obrátili, to, že tento soud po mnohdy víceletém soudním řízení dospěje nakonec k závěru, že není pravomocný o věci rozhodnout.

ECLI:CZ:US:1999:2.US.89.97
sp. zn. II. ÚS 89/97 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti E. Ch., zastoupené JUDr. PhDr. O. Ch., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 1997, čj. 28 Ca 106/96-9, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 11. 3. 1996, čj. PÚ 395/95, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Školského úřadu Praha 4 jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 1997, čj. 28 Ca 106/96-9, a rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 11. 3. 1996, čj. PÚ 395/96, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatelka napadla ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 17. 3. 1997 rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 1997, čj. 28 Ca 106/96-9, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 11. 3. 1996, čj. PÚ 395/96, kterým pozemkový úřad rozhodl podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") tak, že stěžovatelce se nevydává nemovitost č.p. 140/57 v k.ú. L. Skutková a právní stránka ústavní stížnosti spočívá v následujících skutečnostech. Navrhovatelka 26. 9. 1991 adresovala Školské správě v Praze výzvu k vydání uvedeného pozemku podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Pozemek jí vydán nebyl a proto podala dne 19. 3. 1992 žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 4. Dne 14. 11. 1994 tento soud svým usnesením sp. zn. 27 C 150/92 řízení zastavil a věc postoupil Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkovému úřadu, jako orgánu věcně příslušnému, neboť v době odnětí byl uvedený pozemek evidován jako role a nyní je veden jako ostatní plocha. Pozemkový úřad své rozhodnutí odůvodnil zjištěním, že restituční nárok stěžovatelů nebyl u pozemkového úřadu uplatněn v zákonné lhůtě podle §13 odst. 1 zákona o půdě, tj. do 31. 1. 1993. Pokud oprávněné osoby z neznalosti zákona uplatnily výzvu k vydání zemědělského majetku u nepříslušného orgánu, byť i ve lhůtě uvedené v ustanovení §13 zákona č. 229/1991 Sb., pak takovou výzvu považuje pozemkový úřad za neúčinnou. Městský soud v Praze svým rozsudkem rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že uplatnění nároku na vydání nemovitosti podle §9 odst. 1 zákona o půdě má účinky procesněprávní. Ty jsou ve smyslu ustanovení §104 odst. 1 občanského soudního řádu zachovány. K tomu, aby byly zachovány i hmotněprávní účinky, jak dále konstatuje, musí být splněny hmotněprávní podmínky podle zákona o půdě. Nesplnění byť jediné podmínky znamená, že požadavku na vydání majetku nelze vyhovět. Stěžovatelka je toho názoru, že rozhodnutím správního orgánu i rozhodnutím Městského soudu v Praze byla zasažena její ústavně zaručená práva uvedená v čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 3, čl. 9 odst. 3 a čl. 10 Ústavy ČR, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvádí, že zejména Městský soud v Praze se neřídil, ani dostačujícím a přesvědčivým způsobem nevypořádal, s ustanovením §104 odst. 1 o.s.ř., podle kterého právní účinky spojené s podáním návrhu na zahájení řízení zůstávají zachovány. Podle jejího názoru omezení tohoto ustanovení pouze na procesněprávní účinky nemá oporu v platném právu a jedná se o velmi restriktivní výklad, který zasahuje do principů napravování křivd spáchaných minulým režimem a tím i do procesu demokratizace společnosti. Navíc poukázala na skutečnost, že praxe restitucí byla v počátečním stadiu nepřehledná a judikatura nejednotná. Připomenula rovněž judikaturu Ústavního soudu, která nedodržuje procesní přísnost v restitučních věcech. Závěrem navrhla zcela vyhovět její stížnosti a rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 106/96, zrušit. Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které ji zákon k ochraně jejích práv poskytuje v průběhu celého řízení. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou. Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení. Za Městský soud v Praze se vyjádřila předsedkyně senátu, která v podstatě shrnula argumentaci z odůvodnění rozsudku a zdůraznila, že pozemkový úřad se s věcí poprvé setkal až 24. 2. 1995, kdežto žaloba ze dne 25. 3. 1992 směřovala proti Školské správě Praha 4. Z celého spisu, sp. zn. 27 C 150/1992, také nelze dovodit, že by se pozemkový úřad jinak dověděl o uplatnění nároku na vydání pozemku p.č. 140/57. Magistrát hl. m. Prahy, pozemkový úřad, se svého postavení vzdal, stejně jako Pozemkový fond ČR. Za Školský úřad Praha 4 se vyjádřila jeho ředitelka, která uvedla, že Školský úřad Praha 4 nemůže mít v předmětné věci postavení vedlejšího účastníka řízení, neboť není právním nástupcem Školské správy Praha 4. Současně výslovně vyjádřila souhlas s upuštěním od ústního jednání stejně jako navrhovatelka. Účastník řízení ve stanovené lhůtě souhlas nevyjádřil a protože byl upozorněn na možnost postupu podle §103 o.s.ř., bylo rozhodnuto mimo ústní jednání. Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo základní práva a svobody stěžovatelky. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru opodstatněná, neboť stěžovatelce se podařilo prokázat porušení jejího ústavně zaručeného základního práva a svobody. Při posuzování věci se II. senát řídil právním názorem, který Ústavní soud již vyslovil v nálezu, sp. zn. IV. ÚS 28/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 9, nález č. 115), a zejména v nálezu, sp. zn. II. ÚS 473/97, kde konstatoval, že zákon o půdě je nepochybně ve vztahu k zákonu č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, předpisem speciálním. Každý z těchto zákonů však zavedl určitou proceduru uplatnění nároků, včetně odlišného určení lhůt k výzvě povinné osobě, aby věc vydala a také k uplatnění nároku u soudu nebo správního (pozemkového) úřadu. Z toho je zřejmé, že nepochybně může dojít, a v praxi také dochází, k tomu, že nárok uplatněný podle jednoho restitučního zákona se posléze ukáže být nárokem podle jiného z nich, a to povětšině v době, kdy lhůty k uplatnění nároků již uplynuly. Pokud tedy soud v řízení o žalobě oprávněné osoby dospěje k závěru, že uplatněný nárok by se neměl řídit zákonem č. 87/1991 Sb., ale právě zákonem o půdě, nezbývá mu, nežli řízení podle §104 odst. 1 o.s.ř. zastavit a věc postoupit příslušnému pozemkovému úřadu. Jiný postup možný není, neboť není dána pravomoc soudu - o věci se rozhoduje ve správním řízení a o opravném prostředku rozhoduje příslušný krajský soud ve správním soudnictví. Ústavní soud došel k závěru, že je nesporné, že nároky stěžovatelů postupem podle zákona o půdě musely být v daném případě uplatněny do 31. 1. 1993, s ohledem na §122 odst. 3 o.z. konkrétně do 1. 2. 1993. Došlo-li tedy v soudním řízení k zastavení řízení a postoupení věci pozemkovému úřadu až po tomto datu, nelze podle názoru Ústavního soudu hledat východisko jen v tom, že občanský soudní řád je předpisem procesním, zatímco zákon č. 229/1991 Sb. obsahuje jak úpravu hmotněprávní, tak i normy procesní. Řešení je naopak třeba hledat v logickém a gramatickém výkladu ustanovení §104 odst. 1 věty druhé o.s.ř. Zachovat lze nepochybně jen něco, co tu už bylo a co právě proto zachováno být také může. Jinak řečeno, zachovat nelze to, co má teprve nastat. Pokud tedy mají účinky podání návrhu zůstat zachovány, nezbývá, nežli na ně hledět jako na něco, co tu nutně muselo být už dříve. Opačný výklad postrádá logiku. Zachovanými účinky podaného návrhu lze tedy rozumět pouze to, že zde návrh je, takže se nemusí podávat nový a že se na tento návrh hledí tak, jako kdyby byl podán v den doručení žaloby soudu. Jiný smysl ustanovení §104 odst. 1 věta druhá o.s.ř. mít nemůže. Jiné řešení by ani nebylo spravedlivé, neboť mnohé lhůty mohou uplynout dříve, nežli se soud začne vůbec věcí zabývat. Kromě toho, platí-li v právním státě zásada, že soud zná právo, bylo by absurdní připustit, aby šlo k tíži těch, kteří se na něj v důvěře v tuto zásadu obrátili, to, že tento soud po mnohdy víceletém soudním řízení dospěje nakonec k závěru, že není pravomocný o věci rozhodnout. Ze všech výše uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud tak, jak je ve výroku uvedeno, když dospěl k názoru, že postupem soudu bylo porušeno základní právo stěžovatelů zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, které zaručuje každému domáhat se stanoveným způsobem svých práv u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu a současně právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy v případě, že tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím takového orgánu. Protože v projednávané věci trpí obě rozhodnutí napadená ústavní stížností stejnou vadou, bylo z důvodu procesní ekonomie rozhodnuto o zrušení jak rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 1997, čj. 28 Ca 106/96-9, tak rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 11. 3. 1996, čj. PÚ 395/96 (§82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.). Jen mimochodem Ústavní soud poznamenává, že správné označení spisu pozemkového úřadu je PÚ 395/95, nicméně v rozhodnutí je použito označení PÚ 395/96. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 28. 12. 1999

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1999:2.US.89.97
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 89/97
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 185/16 SbNU 339
Populární název Zachování účinků podaného návrhu (žaloby)
Datum rozhodnutí 28. 12. 1999
Datum vyhlášení 25. 1. 2000
Datum podání 17. 3. 1997
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Cepl Vojtěch
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí správní
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., §36 odst.1, §36 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 229/1991 Sb., §13 odst.1
  • 99/1963 Sb., §104 odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstřík osoba/oprávněná
lhůta/hmotněprávní
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-89-97
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 30044
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-30