Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 04.11.1999, sp. zn. III. ÚS 188/99 [ nález / HOLLÄNDER / výz-3 ], paralelní citace: N 156/16 SbNU 157 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:3.US.188.99

sp. zn. III. ÚS 188/99 Nález Ústavní soud rozhodl po ústním jednání dne 4. listopadu 1999 v senátě ve věci ústavní stížnosti P. S., toho času ve vazbě, Vazební věznice Ostrava 1, zastoupeného Mgr. J. S. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. února 1999, sp. zn. 1 To 76/99, jímž byla zamítnuta stížnost do usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. ledna 1999, č. j. Nt 3056/99-18, o vzetí do vazby, takto: Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. února 1999, sp. zn. 1 To 76/99, a dále usnesení téhož soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 1 To 618/99, a usnesení ze dne 20. října 1999, sp. zn. 1 To 876/99, se zrušují, a to i stran spoluobviněných P. H., R. N. a K. S.. Odůvodnění: I. Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 14. dubna 1999, podaným ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. února 1999, sp. zn. 1 To 76/99, jímž byla zamítnuta stížnost do usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. ledna 1999, č. j. Nt 3056/99-18, o vzetí do vazby. Oběma uvedenými rozhodnutími se stěžovatel cítí být dotčen na svých základních právech a svobodách, vyplývajících čl. 8 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny), jakož i čl. 9 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Ze spisu Okresního soudu v Ostravě ve věci vedené pod sp. zn. Nt 3056/99, jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující: Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. ledna 1999, č. j. Nt 3056/99-18, byl stěžovatel, stíhaný pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) a §247 odst. 3 písm. b) tr. zák., vzat do vazby, a to z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) tr. ř. Poté, co okresní soud v uvedeném rozhodnutí dospěl k závěru o důvodnosti sděleného obvinění, shledal naplnění vazebních důvodů v možnosti vyhýbání se trestnímu stíhání z obavy před hrozícím vysokým trestem a dále v důvodné obavě z možnosti působit na dosud nevyslechnuté svědky a spoluobviněné, zejména s ohledem na nutnost provedení jejich vzájemné konfrontace. Do uvedeného rozhodnutí podal obviněný, takto stěžovatel v řízení před Ústavním soudem, stížnost, ve které zejména namítá absenci konkrétních skutečností v odůvodnění napadeného usnesení, a dále vyslovuje přesvědčení, dle něhož samotná skutečnost, že budou vyslýcháni obvinění, svědkové a prováděny konfrontace, tj. že v rámci přípravného řízení budou prováděny důkazy, nemůže být konkrétní skutečností podle §67 tr. ř. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. února 1999, sp. zn. 1 To 76/99, byla stížnost navrhovatele proti rozhodnutí o vzetí do vazby zamítnuta. Odvolací soud předně přisvědčil soudu okresnímu, že dosud zjištěné skutečnosti, zejména výsledky provedených domovních prohlídek, nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo sděleno obvinění, byl spáchán a jsou dány zřejmé důvody k podezření, že předmětný trestný čin spáchal stěžovatel. Z těchto zjištění pak soud dovozuje obavu, že by se stěžovatel mohl vyhýbat trestnímu stíhání a hrozícímu přísnému trestu, a to s přihlédnutím k okolnostem, za kterých mělo k tomuto trestnému činu dojít. Důvody koluzní vazby krajský soud spatřuje pak v možnosti mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, zejména působením na svědky a spolupachatele, když dle jeho názoru jde o trestnou činnost s ohledem na výši způsobené škody zvlášť závažnou. Kromě toho spatřuje důvod koluzní vazby i v postoji stěžovatele ke sdělenému obvinění a výsledkům doposud provedeného dokazování, když tento k věci odmítl vypovídat. Nad rámec argumentace stěžovatele, obsažené v odůvodnění stížnosti směřující proti rozhodnutí okresního soudu o vzetí do vazby (soustřeďující se na absenci konkrétních skutečností odůvodňujících vzetí do vazby dle §67 písm. a), b) tr. ř. v rozhodnutí soudu prvního stupně), je v ústavní stížnosti závěrečná pasáž odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, dle níž "nelze pominout rovněž postoj jednotlivých obviněných ke sdělenému obvinění a výsledkům doposud provedeného dokazování", hodnocena ve smyslu využití institutu vazby k donucování k doznání, a tudíž jako porušení principu, dle něhož obviněný nesmí být k doznání žádným způsobem donucován. Stěžovatel kromě uvedeného namítá i skutečnost, že krajským soudem bylo v předmětné věci rozhodováno v neveřejném zasedání, v důsledku čehož mu měla být odepřena možnost k věci se přímo vyjádřit. Ze všech uvedených důvodů se cítí být oběma napadenými rozhodnutími zkrácen ve svých základních právech a svobodách, plynoucích z čl. 8 odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 9 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Ústavní soud si podle §42 odst. 4 a §76 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyžádal od Krajského soudu v Ostravě vyjádření k předmětné ústavní stížnosti. Ve svém vyjádření ze dne 17. června 1999 předseda senátu 1 To Krajského soudu v Ostravě po rekapitulaci skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchaní předmětných trestných činů u stěžovatele k námitce neexistence vazebních důvodů odkazujena obsah ústavní stížností napadených soudních rozhodnutí. K výtce absence konkrétních skutečností odůvodňujících rozhodnutí o vazbě účastník řízení uvádí, že tyto lze pouze důvodně předpokládat, chápat je jako možné, jelikož při rozhodování o vzetí do vazby ve stádiu začátku vyšetřování stěží lze konstatovat konkrétní skutečnosti, kterých se obviněný mohl dopustit, a které by jednoznačně důvodům vazby nasvědčovaly. Z uvedeného pak krajský soud dovozuje závěr, dle něhož rozhodování o vazbě je rozhodováním v podstatě hypotetickým, když nelze požadovat, aby bylo o vzetí do vazby rozhodováno až tehdy, nastane-li skutečnost, k níž se vztahuje důvodná obava ve smyslu ustanovení §67 tr. ř. Postup soudu, kdy o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby bylo rozhodováno v neveřejném zasedání, účastník řízení zdůvodňuje poukazem na ustanovení §240 tr. ř. ve spojení s ustanoveními §141 a 148 tr. ř. Ze všech uvedených důvodů Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření navrhuje ústavní stížnost stěžovatele odmítnout. Pro úplnost v závěru uvedeného vyjádření účastník řízení upozorňuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. května 1999 ve věci sp. zn. II. ÚS 189/99, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost K. S., takto spoluobviněného stěžovatele, proti témuž usnesení Krajského soudu v Ostravě, tj. sp. zn. 1 To 76/99, ze dne 5. února 1999. II. II/a V posuzované věci, reaguje tak na stížnost směřující do rozhodnutí soudu prvního stupně, krajský soud shledává konkrétní důvody koluzní vazby, kromě jiného, v postoji obviněného P. S. ke sdělenému obvinění a výsledkům doposud provedeného dokazování, když tento k věci odmítl vypovídat. Dle shodného přesvědčení judikatury (R 39/68) i doktríny (P. Šámal, V. Král, J. Baxa, F. Púry, Trestní řád. Komentář. Praha 1995, s. 265) za maření ve smyslu §67 písm. b) tr. ř. nelze nikdy považovat uplatňování zákonných práv obviněného na obhajobu, např. odmítnutí vypovídat, popírání viny nebo i uvádění nepravdivých okolností. V těchto případech ani obviněný nepůsobí na osoby či věci, což je podmínkou koluzní vazby. Podle čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech nikdo nesmí být nucen přiznat vinu. Dle §92 odst. 1 a §164 odst. 3 tr. ř. obviněný nesmí být žádným způsobem donucován k doznání, čehož důsledkem je i skutečnost, že za případnou nepravdivou výpověď nemůže být trestně odpovědný podle §175 tr. z. Dle čl. 40 odst. 4 Listiny obviněný má pak právo odepřít výpověď, přičemž tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven. Jak Ústavní soud již konstatoval ve věci sp. zn. III. ÚS 148/97, za maření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení, jež může odůvodňovat rozhodnutí o vazbě, nelze tudíž nikdy považovat jednání, které je součástí práva obviněného, resp. obžalovaného, na obhajobu. Mezi ně patří i odepření výpovědi. Uvalení vazby v důsledku odepření výpovědi obviněného, v čemž je soudem spatřován důvod koluzní vazby, nutno proto považovat jednak za donucování obviněného přiznat vinu, a tudíž za porušení čl. 14 odst. 1 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, za omezení práva na obhajobu dle čl. 40 odst. 3, 4 Listiny, jakož i za postup, ve kterém absentuje zákonné a ústavně konformní zdůvodnění vazby ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny, ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy a ve smyslu §67 písm. b) tr. ř. II/b Podle přesvědčení Ústavního soudu, vyjádřeného v nálezech ve věcech vedených pod sp. zn. Pl. ÚS 4/94 a III. ÚS 271/96, obsahem právního institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného, resp. obžalovaného, s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazba představuje tudíž nezbytné omezení osobní svobody, u kterého platí presumpce neviny, omezení, jež umožňuje orgánům činným v trestním řízení uskutečnění a ukončení tohoto řízení. Účelem trestního řízení přitom není jenom "spravedlivé potrestání pachatele", samotným účelem trestního řízení je i "fair" proces. Existence řádného procesu je nevyhnutelnou podmínkou existence demokratického právního státu, je tudíž ve vztahu k demokratickému právnímu státu účelem samým o sobě. Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a následujících Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit, a to v trestním řízení v případě usnesení způsobem zakotveným v ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. Podle §134 odst. 2 tr. ř. v odůvodnění usnesení je třeba, jestliže to přichází podle povahy věci v úvahu, zejména uvést skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž základě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Podle shodného přesvědčení doktríny i judikatury se některá usnesení svým významem a účinky blíží nebo prakticky rovnají rozsudku, přičemž mezi ně nutno zařadit i usnesení o vazbě. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Pakliže odůvodnění rozhodnutí o vzetí do vazby neobsahuje konkrétní skutečnosti, odůvodňující obavu z naplnění některého z vazebních důvodů dle §67 tr. ř., nýbrž pouhou reprodukci zákonných ustanovení, když se důvodnost tzv. útěkové vazby spatřuje pouze ve výši hrozícího trestu a vazby koluzní v nutnosti provádění dokazování v přípravném řízení, jsou právní závěry soudu porušením ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování, pročež nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy. U vazby útěkové pod pojmem konkrétních skutečností nutno rozumět kromě výše hrozícího trestu rovněž míru uspořádanosti životních poměrů obviněného, okolnost, zdali má v tuzemsku trvalý pobyt, zda jsou dány důkazy, resp. indicie z minulosti nebo současnosti, že se již o vyhýbaní trestnímu stíhání pokoušel, resp. pokouší, atd. Shodné požadavky nutno vyžadovat i v případě vazby koluzní, tj. konkrétní argumentaci ohledně povahy důkazů, které je nutno provést, jakož i analýzu okolností, jež svědčí pro možnost působení na nevyslechnuté svědky nebo jiné maření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání ze strany obviněného. Pouhé domněnky a obavy pro uložení vazby dle §67 písm. a), b) tr. ř. nepostačují. II/c Vzhledem k výše uvedeným důvodům s poukazem na porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 3, 4 Listiny, čl. 1 Ústavy a čl. 14 odst. 1 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. února 1999, sp. zn. 1 To 76/99, zrušil. II/d Zrušením usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. února 1999, sp. zn. 1 To 76/99, se vytváří prostor pro opětovné posouzení usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. ledna 1999, č. j. Nt 3056/99-18, ze strany soudu druhého stupně, a to v intencích právního názoru vyjádřeného v tomto nálezu. Kasací usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. února 1999, sp. zn. 1 To 76/99, byla procesně vytvořena eventuální možnost přijetí rozhodnutí o propuštění stěžovatele z vazby s účinky ex tunc. Z tohoto důvodu neobstojí existence dalších, časově na napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě navazujících pravomocných rozhodnutí o vazbě. Tato rozhodnutí je nutno, a to i když jejich zrušení nebylo stěžovatelem požadováno, z pohledu výsledku nového rozhodování o stížnosti do usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. ledna 1999, č. j. Nt 3056/99-18, o vzetí do vazby opětovně obecnými soudy přezkoumat. Tohoto přezkumu lze však dosáhnout pouze zrušením usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. července 1999, sp. zn. 1 To 618/99, a usnesení téhož soudu ze dne 20. října 1999, sp. zn. 1 To 876/99, Z uvedeného důvodu Ústavní soud tato rozhodnutí rovněž zrušil, a to aniž by se byl zabýval ústavností z pohledu jejich obsahu. Dle marginální rubriky k §63 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se pro řízení před Ústavním soudem předpokládá použití soudních řádů, přičemž samotná dikce uvedeného ustanovení již pak odkazuje pouze na občanský soudní řád a předpisy vydané k jeho provedení. Uvedený rozpor mezi plurálem obsaženým v marginální rubrice a konkrétním odkazem v dikci normy nutno interpretovat v tom smyslu, že pokud zákon o Ústavním soudu nestanoví jinak, použijí se pro řízení před Ústavním soudem přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu a předpisy vydané k jeho provedení, pakliže z povahy věci na danou procesní situaci nedopadá přiměřené použití toliko řádu trestního. Důvod kasace usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. února 1999, sp. zn. 1 To 76/99, ve prospěch stěžovatele P. S. prospívá i spoluobviněným P. H., R. N. a K. S., u nichž soud v jejich "negativním postoji ke sdělení obvinění", spatřoval naplnění podmínky uložení koluzní vazby. V předmětné věci proto Ústavní soud, vycházeje z §63 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přiměřeně aplikoval institut beneficii cohaesionis (§150 odst. 2 tr. ř.) i pro uvedené spoluobviněné. Na této skutečnosti nemění nic usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 189/99, jelikož v něm vyjádřený právní názor dle §35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevytváří překážku rei iudicatae a není ani důvodem postupu dle §23 uvedeného zákona. Poučení: Proti tomuto nálezu není odvolání přípustné. V Brně 4. listopadu 1999 .