Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.11.1999, sp. zn. III. ÚS 238/98 [ nález / JURKA / výz-3 ], paralelní citace: N 164/16 SbNU 209 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:3.US.238.98

sp. zn. III. ÚS 238/98 Nález Ústavní soud rozhodl v o ústavní stížnosti navrhovatele L. D. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 27. února 1998, čj. 6 A 723/97-12, za vedlejší účasti České správy sociálního zabezpečení, Křížová 25, Praha, takto: Návrh se zamítá. Odůvodnění: Navrhovatel podal ústavní stížnost, kterou Ústavní soud obdržel dne 28. 5. 1998 a v ní se domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. února 1998, čj. 6 A 723/97-12, s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva. Zároveň navrhoval, aby Ústavní soud zrušil v ust. §5 odst. 1 bod 5 zákona č. 255/1946 Sb. a to slova "v době mezi 15. březnem 1939 a 4. květnem 1945". Ústavní soud si vyžádal spis České správy sociálního zabezpečení, čj. X/DO a spis Vrchního soudu v Praze, sp.zn. 6 A 723/97 a z tohoto spisového materiálu zjistil, že navrhovatel dne 10. dubna 1995 požádal Českou správu sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") o poskytnutí jednorázové peněžité částky podle zákona č. 217/1994 Sb. Ta však rozhodnutím ze dne 8. listopadu 1995, čj. X/DO, žádost zamítla. Rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že žadatel je synem zemřelého A. D., který však zemřel po 5. květnu 1945 a nebyl čs. politickým vězněm podle zákona č. 255/1946 Sb. Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel odvolání, ve kterém uvádí, že se domnívá, že podmínky pro poskytnutí peněžité částky jsou splněny. Vrchní soud v Praze, jako odvolací orgán, rozhodl rozsudkem dne 27. února 1998, pod čj. 6 A 723/97-12 tak, že napadené rozhodnutí ČSSZ potvrdil. Rozsudek odůvodnil tím, že nárok, jehož existenci navrhovatel tvrdil, mohl být jen nárokem podle ust. §3 odst. 1 písmeno d) zákona č. 217/1994 Sb., když ČSSZ správně zjistila skutkový stav, což ani navrhovatel nezpochybňoval. K úmrtí otce navrhovatele došlo dne 6. května 1945 v souvislosti s květnovým povstáním, když byl předchozího dne (5. května 1945) zatčen. Navrhovatel by měl nárok na poskytnutí odškodnění tehdy, pokud by jeho otec byl čs. politickým vězněm podle zvláštního zákona. Tímto zvláštním zákonem je zákon č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození. Otci navrhovatele nebyl přiznán statut politického vězně, protože s přihlédnutím k datu omezení jeho osobní svobody nesplňoval podmínky stanovené v tomto zákoně, zvláště pak podmínku ustanovení §2 odst.1 bod 5, to jest že politickým vězněm je "ten, kdo byl v době mezi 15. březnem 1939 a 4. květnem 1945 omezen na osobní svobodě vězněním, internováním, odvlečením nebo jinak pro protifašistickou bojovou nebo politickou činnost směřující přímo proti nacistickým nebo fašistickým okupantům, jejich pomahačům nebo zrádcům národa českého nebo slovenského, nebo z důvodů perzekuce politické, národní, rasové nebo náboženské, trvalo-li omezení osobní svobody alespoň tři měsíce, nebo sice dobu kratší, utrpěl-li však újmu na zdraví nebo na těle vážnějšího rázu nebo zemřel následkem omezení osobní svobody". V případě otce navrhovatele je nepochybné, že k omezení jeho svobody došlo dne 5. května 1945, tedy po datu 4. května 1945. Otec navrhovatele tedy nebyl v tomto smyslu "postiženým občanem" a navrhovateli na zmíněné odškodnění nevznikl nárok. Proti tomuto rozsudku podal navrhovatel včas ústavní stížnost, v níž uvedl, že rozhodnutím orgánu veřejné moci bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo dané mu čl. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K porušení uvedených práv mělo dojít tím, že Vrchní soud nesprávně a smyslu i podstatě zákona odporujícím způsobem vyložil ust. §2 zákona č. 217/1994 Sb. Podle navrhovatele byla rozhodnutími orgánů veřejné moci prohlášena jeho nerovnost. Navrhovatel dále navrhl ve smyslu §64 odst. 1 písmeno d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušit část zákona, konkrétně z §2 odst. 1 bod 5 zákona č. 255/1946 Sb. vypustit slova "v době mezi 15. březnem 1939 a 4. květnem 1945". Na tomto místě je třeba poznamenat, že navrhovatel neustále ve své stížnosti uvádí ust. §5 odst. 1 bod 5 zákona č. 255/1946 Sb., avšak z textu jasně vyplývá, že se v daném případě může jednat jen o ust. §2 odst. 1 bod 5 citovaného zákona. Protože v případě návrhu na zrušení části zákona byly splněny podmínky §74 a §78 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, senát usnesením ze dne 4.3.1999, čj. III. ÚS 238/98-37, řízení o ústavní stížnosti přerušil a návrh na zrušení citovaného ustanovení předmětného zákona postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí. Plénum dne 27.10.1999 nálezem, čj. Pl. ÚS 10/99, návrh zamítlo. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 23. června 1998 odkázal na odůvodnění svého rozsudku s tím, že v dané věci nemůže jít o nesprávný výklad zákona, protože zákonný text je naprosto jednoznačný a žádný výklad nepřipouští. Podle jeho názoru napadené ustanovení zákona č. 255/1946 Sb. nemůže být v rozporu s Listinou pouze s ohledem na časové vymezení statutu čs. politického vězně. Navrhl proto návrh zamítnout. Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Z výše uvedených spisů Ústavní soud zjistil, že jak ČSSZ, tak Vrchní soud se věcí řádně zabývaly. Ústavní soud neshledal v postupu Vrchního soudu porušení čl. 4 Listiny, neboť se v tomto ustanovení jedná jen o obecně interpretační ustanovení, vyjadřující základní zásady uplatňované právním státem. K namítanému porušení principu rovnosti (čl. 1 Listiny) je potom nutno uvést, že nerovnost nelze namítat tam, kde zákon stanoví pro všechny subjekty, které lze zahrnout pod osobní rozsah právních předpisů, stejné podmínky nároku. To, že zákonodárce případně mohl postupovat jinak, nelze samo o sobě považovat za zvýhodnění či znevýhodnění určité skupiny občanů (tak již rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 47/95). V těchto souvislostech se pak jako rozhodující jeví interpretace zákona s důrazem na jeho ústavněprávní výklad. Vycházeje především z těchto úvah je podaný návrh nedůvodným. Je na místě také připomenout, že na následky útrap spojených s odbojovou činností a okupací vůbec, zemřela, nebo byla zdravotně poškozena, řada lidí. Je také možno říci, že všichni, kdo okupaci zažili, byli svým způsobem postiženi ve svých základních právech. Zákonodárce však mohl při vydávání zákona č. 217/1994 Sb. odškodnit jen některé z nich. Vymezil proto podmínky v zákoně č. 217/1994 Sb. a jeho vůli je na místě respektovat, samozřejmě při ústavně konformní interpretaci každého jednotlivého případu, vzhledem k jeho konkrétním okolnostem. Smyslem uvedeného zákona je tedy alespoň částečně odčinit historické bezpráví, které bylo způsobeno obětem nacistické perzekuce. Jestliže zákon č. 217/1994 Sb. přiznává jednorázové odškodnění politickým vězňům, je podle přesvědčení Ústavního soudu třeba pojem politického vězně vykládat s ohledem na smysl a účel citovaného zákona, totiž s ohledem na to, zda u dotyčné osoby došlo skutečně k omezení osobní svobody v souvislosti s odbojovou činností, neboť takové omezení osobní svobody je jedním ze základních pojmových znaků politického vězně. V daném případě k omezení osobní svobody došlo, tato skutečnost byla bezpochyby zjištěna. Navrhovatelův otec byl omezen na osobní svobodě nacistickou mocí (byť jen krátkodobě) a v důsledku toho zemřel. Nebylo však prokázáno, že by k těmto skutečnostem došlo v souvislosti s odbojovou činností. S ohledem na vyslovené Ústavní soud konstatoval, že již při dokazování, provedeném v roce 1988 na Ministerstvu obrany, Hlavním personálním úřadu, oddělení pro vydávání osvědčení (jak plyne z materiálů, které jsou součástí spisu Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 10/99), se v souvislosti se žádostí A. D., vdovy po A. D. a matky navrhovatele, o vydání potvrzení, že A. D. byl účastníkem národního odboje za osvobození, příslušný orgán zabýval otázkou, zda otec navrhovatele, A. D., byl čs. partyzánem či pomocníkem partyzánů, respekt. jakým způsobem se event. zapojil do národního boje za osvobození. Součástí důkazů, tehdy provedených, je i dotazník z roku 1970, ve kterém paní A. D. po výzvě k předložení důkazů o tom, že A. D. byl čs. partyzánem, žádný důkaz nepředložila a uvedla, že netrvá na vydání příslušného osvědčení, neboť jí byl upraven důchod jako vdově po zastřeleném ve dnech květnového povstání. Nikdy tedy nebyla prokázána příčinná souvislost mezi omezením osobní svobody a odbojovou činností otce navrhovatele. Z předložených důkazů vyplývá, že k internaci navrhovatelova otce sice došlo v době květnového povstání, avšak zřejmě z jiných důvodů, než byla jeho (navrhovatelem tvrzená) odbojová činnost. Jestliže nebyl prokázán jeden ze základních znaků čsl. politického vězně, nebyly splněny podmínky k poskytnutí jednorázového odškodnění podle zákona č. 217/194 Sb. Zde je též na místě odkázat na již uvedený nález pléna sp.zn. Pl. ÚS 10/99, podle kterého otázka, zda občan je československým politickým vězněm, je otázkou, kterou je třeba vyřešit před vlastním rozhodnutím o přiznání odškodnění a to na základě všech předložených důkazů. Je přitom nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, který musí být založen zejména na bezpečně prokázaných skutkových okolnostech. Jejich právní hodnocení by pak mělo respektovat ústavní hlediska, zejména onen lidský rozměr, vyjádřený i v preambuli zákona č. 217/1994 Sb., o poskytování jednorázové peněžité částky některým obětem nacistické perzekuce. V souzeném případě se Vrchní soud (stejně jako ČSSZ) řádně věcí zabýval a rozhodl ústavně konformním způsobem. Ústavní soud neshledal, že by postupem Vrchního soudu v Praze v souzené věci byla porušena navrhovatelova základní práva, daná mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a proto mu nezbylo než ústavní stížnost podle §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zamítnout. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 25. listopadu 1999