ECLI:CZ:US:1999:3.US.249.99
sp. zn. III. ÚS 249/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky ing. J. L., zastoupené JUDr. J. N., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, čj. 28 Cdo 208/99-352, ze dne 23. 2. 1999, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 25 Co 77/97-315, ze dne 19. 6. 1998, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala dne 19. 5. 1999 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 20. 5. 1999. Návrh směřoval proti rozsudku Nejvyššího soudu, ČR čj. 28 Cdo 208/99-352, ze dne 23. 2. 1999, jímž bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 25 Co 77/97-315, ze dne 19. 6. 1998, který potvrdil rozsudek Okresního soudu v Semilech, čj. 3 C 506/92-240, ze dne 9. 12. 1996, ve výroku o přechodu vlastnického práva k domu čp. 29 a stavební parcele č. 64/3 ve V. na stěžovatelku a změnil uvedený rozsudek soudu I. stupně ve výroku o přechodu vlastnického práva k pozemkům č. 254 a 251/6 ve V.. Návrh proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové směřoval pouze proti měnícímu výroku. Napadenými rozsudky bylo, podle názoru stěžovatelky, porušeno její základní právo podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 3 C 506/92, vedený u Okresního soudu v Semilech a ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka uplatnila podle zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), nárok na vydání nemovitostí, a to domu čp. 29 na stavební parcele č. 64/3, pozemku p.č. 64/3 o výměře 267 m2, pozemku p.č. 254 o výměře 57 m2 a pozemku p.č. 251/6 o výměře 873 m2 zapsaných na LV č. 254 pro k.ú. V. u Katastrálního úřadu v Semilech. Nárok uplatnila vůči fyzickým osobám podle §8 zákona o půdě. Ve věci rozhodl Okresní soud v Semilech, který rozsudkem, čj. 3 C 506/92-109, ze dne 16. 5. 1994, určil, že vlastnické právo k výše uvedeným nemovitostem přechází ze žalovaných na stěžovatelku. Okresní soud dospěl k závěru, že v předmětné věci byly naplněny okolnosti stanovené v §8 odst. 1 zákona o půdě, protože žalovaní koupili dům za nižší cenu, než jaká odpovídala cenovým předpisům platným v roce 1981 a stěžovatelka byla oprávněnou osobou a věc přešla na stát podle §6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě. K odvolání žalovaných rozhodoval ve věci Krajský soud v Hradci Králové, který usnesením, čj. 17 Co 531/94-144, ze dne 7. 12. 1994, zrušil rozsudek soudu I. stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění pak uvedl, že soud I. stupně nedostatečně zjistil skutkový stav, zejména ve vztahu k ceně předmětné nemovitosti, a dále došlo k záměně čísel pozemku.
Po doplnění dokazování ve směru stanoveném odvolacím soudem rozhodl ve věci znovu Okresní soud v Semilech a rozsudkem, čj. 3 C 506/92-240, ze dne 9. 12. 1996 určil, že vlastnické právo ke všem nemovitostem (dům, zastavěná plocha a 2 pozemky) přechází na stěžovatelku, protože žalovaní nabyli tyto nemovitosti za cenu nižší, než odpovídala tehdy platným cenovým předpisům. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že cena nemovitosti (domu) v době, kdy ji žalovaní koupili, byla 63.603,70 Kč, zatímco žalovaní ji koupili za 42.036,- Kč.
K odvolání žalovaných rozhodoval ve věci Krajský soud v Hradci Králové, který po dalším rozsáhlém dokazování rozsudkem, čj. 25 Co 77/97-315, ze dne 19. 6. 1998, potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o přechodu vlastnického práva k domu čp. 29 na stavebním pozemku p.č. 64/3 a pozemku p.č. 64/3 o výměře 267 m2 a změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu o určení přechodu vlastnického práva k pozemku p.č. 254 o výměře 57 m2 a pozemku p.č. 251/6 o výměře 873 m2 zamítl. V odůvodnění uvedl, že ve vztahu k domu a pozemku, na němž dům stojí, byly jednoznačně prokázány skutečnosti zakládající důvod pro přechod vlastnického práva z fyzické osoby na restituenta (§8 odst. 1 zákona o půdě). Žalovaní prokazatelně nabyli předmětné nemovitosti za cenu nižší než odpovídala cenovým předpisům, platným v době nabytí těchto nemovitostí. Dále odvolací soud uvedl, že byl-li shledán důvod pro přechod vlastnického práva ke stavbě, je třeba podle §1 odst. 1 písm. b) a c) zákona o půdě vztáhnout rozhodnutí o přechodu vlastnického práva i na pozemek touto stavbou zastavěný. Tento právní režim se však netýká jiných pozemků než zastavěných. Ve vztahu k nezastavěným pozemkům je proto třeba zjišťovat, zda je žalovaní nabyli za podmínek stanovených v §8 odst. 1 zákona o půdě. Uvedené pozemky žalovaní získali na základě rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání, vydaném ONV Semily, čj. Fin-R-37/81-o.s.už., ze dne 24. 2. 1981 a dohody o zřízení práva osobního užívání uzavřené mezi MNV ve V. a žalovanými dne 17. 3. 1981. Úhrada za pozemky činila 4.788,- Kč, cena pozemku podle znaleckého posudku činila 4.069,80 Kč. Z uvedené vyplynulo, že nebylo možno uzavřít, že by žalovaní nabyli pozemky za cenu nižší než odpovídala tehdy platným cenovým předpisům. Dále se odvolací soud zabýval posouzením, zda žalovaní nezískali tyto pozemky v rozporu s tehdy platnými předpisy či na základě protiprávního zvýhodnění. Po provedeném rozboru dospěl odvolací soud k závěru, že taková situace v předmětné věci nenastala.
Do rozsudku Krajského soudu podali dovolání jak stěžovatelka, tak žalovaní. Stěžovatelka dovoláním napadla měnící výrok v rozsudku odvolacího soudu, žalovaní naopak výrok potvrzující. Nejvyšší soud ČR pak rozsudkem, čj. 28 Cdo 208/99-352, ze dne 23. 2. 1999 rozhodl tak, že dovolání stěžovatelky zamítl a dovolání žalovaných odmítl. V odůvodnění uvedl ve vztahu k námitkám stěžovatelky, že ONV mohly ve své pravomoci a na základě znalosti místních poměrů učinit výjimku z nejvyšší přípustné výměry pozemku přidělovaného do osobního užívání. Odůvodnění rozhodnutí v daném případě odpovídá hlediskům zákonem uvedeným, tj. tvarem pozemku, jímž je s ohledem na to, že jde o část povrchu země, i jeho terén. Z obsahu spisu dále vyplynulo, že v době, kdy došlo ke zřízení práva osobního užívání, byla již v evidenci nemovitostí evidovaná kolna na pozemku p.č. 254. Okolnost, zda šlo o stavbu postavenou předtím v souladu se stavebními předpisy, měla být řešena v rámci těchto předpisů, z hlediska ustanovení §200 odst. 2 občanského zákoníku v tehdy platném znění však nebyla rozhodující. ONV v tomto řízení měly dbát na hledisko hospodárnosti s cílem, aby překročení maximální výměry bylo přiměřené účelu, pro který se právo osobního užívání zřizovalo. Z důvodů výjimek by nemělo docházet k několikanásobnému překročení nejvyšší přípustné výměry. Nejvyšší soud ČR dovodil, že pokud příslušný orgán rozhodl o přidělení pozemku na základě zákonem stanovené připuštěné výjimky, nešlo o nabytí pozemku do osobního užívání v rozporu s ustanovením §200 odst. 2 občanského zákoníku v tehdy platném znění. Nejvyšší soud ČR se v tomto směru plně ztotožnil se závěry soudu odvolacího.
Proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, čj. 28 Cdo 208/99-352, ze dne 23. 2. 1999, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 25 Co 77/97-315, ze dne 19. 6. 1998, podala stěžovatelka ústavní stížnost s tím, že napadenými rozsudky bylo porušeno její vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení uvedených práv spatřovala stěžovatelka v tom, že soud dovolací i soud odvolací nesprávně posoudily skutkový stav a z něho vyvodily nesprávný právní závěr a tím jí znemožnily obnovení vlastnického práva k pozemkům a porušily tak její právo na spravedlivý proces. Nesprávné závěry obou soudů vidí stěžovatelka v tom, že pozemek p.č. 254 nemohl být převeden do osobního užívání, protože byl zastavěn kolnou postavenou bez stavebního povolení, a pozemek p.č. 251/6 dvojnásobně překročil výměru stanovenou tehdy platným občanským zákoníkem. Pro výjimku z maximální výměry nebyly podle názoru stěžovatelky dány důvody, protože naopak předáním celého pozemku do osobního užívání byl vytvořen nevhodný tvar a pozemek byl přidělen jako zahrada, ačkoliv podle územního plánu byl určen ke stavbě. Dalším podáním stěžovatelka ještě doplnila důvody, pro které je podána ústavní stížnost. Tyto důvody spatřovala především v tom, že ponecháním předmětných pozemků ve vlastnictví žalovaných se neřešitelně zkomplikovalo užívání domu, protože všechny inženýrské sítě vedou nyní přes cizí pozemek a není možná jejich údržba, stejně tak je komplikovaný přístup k domu, protože sporný pozemek přiléhá přímo k jeho zdem a je zamezen přístup k hlavnímu vchodu. Uvedený stav je příčinou neustálých sporů s vlastníky těchto nemovitostí. Stěžovatelka proto žádala, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.
Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení. Nejvyšší soud ČR ve vyjádření zdůraznil, že ustálenou judikaturou je dáno rozhodnutí o přechodu vlastnického práva k pozemku, na němž stojí dům. Zde konstantní rozhodování soudů je postaveno na zásadě, že zastavěný pozemek sleduje osud stavby na něm postavené, a proto vlastnické právo k zastavěnému pozemku p.č. 64/3 přešlo na stěžovatelku spolu s domem čp. 29. Ve vztahu k dalším nemovitostem pak Nejvyšší soud ČR poukázal na odůvodnění svého rozsudku, pokud jde o výklad pojmu "nabytí pozemků do osobního užívání v rozporu s tehdy platnými předpisy". Ústavní stížnost považoval za nedůvodnou.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala právě ochrany základních práv zaručených Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.
Jádrem návrhu je nesouhlas navrhovatelky se závěry, které odvolací a dovolací soud vyvodily ze zjištěného skutkového stavu. Námitky navrhovatelky se především týkaly posouzení, zda sporné pozemky žalovaní nabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy. Podle jejího názoru přidělení do osobního užívání pozemku ve dvojnásobné výměře, než stanovoval tehdy platný občanský zákoník, je v rozporu s tehdy platnými právními předpisy stejně jako přidělení do osobního užívání pozemku, na němž stála kolna postavená bez stavebního povolení nebo ohlášení. Ústavní soud se podrobně zabýval posouzením předmětné věci. Především musel přisvědčit právnímu názoru odvolacího i dovolacího soudu v tom, že je nutno posuzovat odděleně dům a pozemek, na němž dům stojí, zde potom respektovat zásadu superficies solo cedit; teprve poté posuzovat pozemky ostatní. Důvody stanovené v §8 odst. 1 zákona o půdě je pak nutno samostatně zkoumat jak ve vztahu ke stavbě a zastavěnému pozemku na jedné straně, tak ve vztahu k ostatním pozemkům na straně druhé. Důvody požadované §8 odst. 1 cit. zákona pro vydání nemovitostí fyzickou osobou pak musejí být naplněny v obou případech samostatně. Ve vztahu k ostatním pozemkům, jichž se podaná ústavní stížnost týká především, se pak Ústavní soud ztotožnil s právním závěrem dovolacího soudu v tom, že nelze považovat za rozpor s platným právním předpisem, pokud příslušný orgán rozhoduje v mezích uvážení daného právě tímto předpisem. V postupu obecných soudů Ústavní soud neshledal žádné pochybení, kterým by stěžovatelka byla postižena na svém právu na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení tohoto práva nelze samozřejmě spatřovat v tom, že soudy nevyhověly jejímu návrhu. Porušení práva by nastalo, pokud by soudy stěžovatelce neposkytly možno své právo před nimi účinně prosazovat. Takový stav však ve zkoumaném řízení nenastal. Pokud se jedná o námitku stěžovatelky o porušení jejího vlastnického práva nelze než konstatovat, že zde již Ústavní soud několikrát konstatoval, že neúspěch ve sporu o to, zda tu vlastnické právo je či není, nelze rovněž považovat za porušení čl. 11 odst. 1 Listiny.
Na základě výše uvedených závěrů nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. prosince 1999
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu