ECLI:CZ:US:1999:3.US.304.99
sp. zn. III. ÚS 304/99
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 25. 11. 1999 v ústním jednání a v senátě ve věci stěžovatele M. C., zastoupeného JUDr. H. R., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 26. dubna 1999, sp. zn. 28 To 112/99, a usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 8. dubna 1999 (Nt 85/99-3), týkající se přezkumu vazby a nedostatku povinné obhajoby, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky
v Liberci, ze dne 26. dubna 1999, sp. zn. 28 To 112/99, a usnesení
Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 8. dubna 1999, sp. zn.
Nt 85/99, se zrušují.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co
do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34
odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl
stěžovatel pravomocné usnesení Okresního soudu v Jablonci nad
Nisou ze dne 8. dubna 1999 (Nt 85/99-3) a spolu s ním též jeho
stížnost zamítající usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem,
pobočky v Liberci, ze dne 26. dubna 1999 (28 To 112/99-15)
a tvrdil, že oba obecné soudy jako orgány veřejné moci svými
rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na obhajobu (čl.
40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění
ústavní stížnosti stalo se tak tím, že v jeho výslechu před soudem
I. stupně dne 8. dubna 1999 (před jeho vzetím do vazby) nebyla
přítomna jím zvolená obhájkyně, která o tomto procesním úkonu
orgánů činných v trestním řízení nebyla ani uvědoměna. Stěžovatel
proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí
obecných soudů jako protiústavní zrušil.
Krajský soud v Ústí nad Labem, proti jehož rozhodnutí ústavní
stížnost směřuje především, se k výzvě Ústavního soudu (§42 odst.
4 zákona) vyjádřil podáním předsedy senátu, z něhož ústavní
stížností napadené rozhodnutí vzešlo (§30 odst. 3 zákona);
s odkazem na ust. §77 odst. 2 tr. ř. odmítl tvrzení ústavní
stížnosti, a aniž by učinil konečný návrh, odkázal na odůvodnění
dotčeného rozhodnutí. Podle obsahu vyjádření bylo lze mít za to,
že navrhl, aby ústavní stížnost jako nedůvodná byla zamítnuta.
Vedlejší účastník Okresní státní zastupitelství v Jablonci
nad Nisou, ač o ústavní stížnosti stěžovatele a o jednání v této
věci Ústavním soudem nařízeném vyrozuměno, svého práva
z vedlejšího účastenctví (§76 odst. 2 zákona) nevyužilo (č. l.
20 spisu Ústavního soudu).
Ústavní stížnost je důvodná.
Podle odůvodnění stěžovatelem napadeného rozhodnutí obecný
soud II. stupně jako soud odvolací zamítl jeho stížnost do
rozhodnutí soudu I. stupně proto, že dospěl k závěru, že
"v posuzovaném případě o vazbě v přípravném řízení rozhoduje
soudce a nikoli senát", a protože zákonem předpokládaná účast
obhájce vztahuje se na řízení před soudem (§41 odst. 3 tr. ř.),
"tedy tam, kde soud rozhoduje ve složení předseda a dva přísedící,
nelze dospět k závěru, že" (sc. nepřítomností obhájce u výslechu)
"bylo porušeno právo obviněného na obhajobu nebo porušen jinak
zákon". Nadto s odkazem na protokol ze dne 8. dubna 1999, kdy byl
stěžovatel vzat do vazby, neplyne, že by byl stěžovatel o účast
obhájce při svém výslechu požádal; skutečnost, že obhájkyně
stěžovatele o výslechu nebyla uvědoměna, vyložil odvolací soud
tak, že povinnost obhájce o procesním úkonu vyrozumět váže soud
podmínkou, že obhájce je dosažitelný.
S takto vyloženým a zdůvodněným právním názorem obecného
soudu II. stupně se nelze především z ústavněprávního hlediska
ztotožnit.
Článkem 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je
každému v řízení před orgány veřejné (státní) moci ústavně
zaručeno právo na právní pomoc, a to od počátku řízení; další
ústavní garancí je zaručeno, že pro tuto právní pomoc v oblasti
trestního řízení musí být vytvořeny takové (procesní) podmínky,
aby mohla být poskytnuta účinně a včas (čl. 40 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod).
Z těchto ústavních záruk vyplývá, že právo obhájce plynoucí
z ustanovení §41 odst. 3 tr. ř. váže obecné soudy v oblasti
trestního soudnictví zcela bezvýjimečně, a to bez ohledu na to,
v jakém složení soud v té které věci jedná, neboť i soudce
rozhodující (v dané věci o vazbě) jako samosoudce jedná
a rozhoduje jménem státní moci a již proto je v uvažovaném smyslu
soudem, jemuž podle přesvědčení Ústavního soudu přísluší všechna
oprávnění, ale i povinnosti vyplývající z procesních předpisů,
v dané věci pak z trestního řádu.
Poučení poskytnuté stěžovateli obecným soudem I. stupně (čl.
2 - Okresní soud v Jablonci nad Nisou - Nt 85/99) je z uvažovaných
hledisek očividně nedostatečné (§91 odst. 1 al. 1 in fine)
a v důsledku toho odkaz také odvolacího soudu na to, že stěžovatel
o přítomnost obhájkyně u výslechu nepožádal, je nepřípadný,
obdobně jako je tomu stran vyrozumění obhájkyně, neboť z obsahu
zmíněného spisu není patrno, že by o její uvědomění byl učiněn
alespoň pokus a že by obhájkyně nebyla v daném čase "dosažitelná".
Pochybnosti budí ostatně i skutková tvrzení pojatá do
napadených usnesení, dle nichž měl stěžovatel "za odměnu
(odcizením motorového vozidla) poškozeného přemluvit, aby krádež
nehlásil" nebo že "při kontrole totožnosti policistům utekl
a skrýval se"; jakkoli z hlediska úvah o důvodnosti vazby jde
o okolnosti důležité, o jejich existenci není v předloženém spise
obecného soudu podán nijaký důkaz (tvrzení státní zástupkyně
v návrhu na vzetí stěžovatele do vazby za důkaz přirozeně pokládat
nelze) a co je podstatné, podle již zmíněného protokolu stěžovatel
k nim nebyl ani vyslechnut. Dotčené závěry obecných soudů, pokud
na ně obecné soudy odkazují v odůvodnění svých rozhodnutí a z nich
vycházejí, nemají proto oporu ve skutkovém stavu věci, jak ze
zmíněného spisu se tento podává, a proto je zcela důvodný závěr,
že postupem obecných soudů došlo ve stěžovatelově věci k porušení
dalšího ústavně chráněného práva obsaženého souhrnně v ústavně
chráněném právu na soudní ochranu (čl. 38 odst. 2 al. 1 Listiny
základních práv a svobod).
Z důvodů takto rozvedených byla ústavní stížnost stěžovatele
shledána důvodnou a v důsledku toho byla obě jí napadená
rozhodnutí obecných soudů I. a II. stupně zrušena [čl. 82 odst.
1, 3 písm. a) zákona], jak z výroku tohoto nálezu je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 25. listopadu 1999