ECLI:CZ:US:1999:3.US.504.99
sp. zn. III. ÚS 504/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky o návrhu navrhovatelů R. K. a ing. L. K., zastoupeni JUDr. P. K., advokátem, na zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 6. 1999, čj. 27 Co 94/99-57, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé podali dne 14. 10. 19999 Ústavnímu soudu návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 6. 1999, čj. 27 Co 94/99-57, s tvrzením, že jím byla porušena jejich základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu pro Prahu-východ, sp.zn. 4 C 85/95 a z něj zjistil, že dne 19. 6. 1995 podali navrhovatelé tomuto soudu žalobu, sp.zn. 4 C 85/95, o náhradu škody proti J. Ř. Škoda jim měla vzniknout tím, že žalovaná, majitelka domu čp. 82 v H., okr. Praha-východ, vyměnila zámek u vchodových dveří do tohoto domu, v němž navrhovatelé bydleli, a tak jim znemožnila užívání jejich bytu. Navrhovatelé proto byli nuceni si pronajmout dvě místnosti v domě hotelového typu, čímž jim vznikla škoda ve výši nájmu těchto místností za dobu od listopadu 1993 do května 1995. Okresní soud pro Prahu-východ dne 13. 11. 1997 rozsudkem, čj. 4 C 85/95-30, žalobu zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že navrhovatelé (žalobci) neprokázali, že by jim jednáním žalované vznikla škoda. Proti tomuto rozsudku podali navrhovatelé odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze dne 10. 8. 1998 usnesením, čj. 27 Co 273/98-35 tak, že rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zároveň tento soud zavázal, aby provedl všechny navrhované důkazy a řádně své rozhodnutí odůvodnil. Následně Okresní soud pro Prahu-východ dne 2. 11. 1998 rozsudkem, čj. 4 C 85/95-42, žalobu opět zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že doplnil řízení provedením navrhovaných důkazů a dbal i dalších pokynů soudu II. stupně, navrhovatelům (žalobcům) se však ani tak nepodařilo prokázat, že by žalovaná tím, že vyměnila zámek u dveří a uvědomila o tom navrhovatele, porušila svou právní povinnost. Porušení právní povinnosti je přitom obecným předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu. Proti tomuto rozsudku podali navrhovatelé opět odvolání, v němž namítali, že rozsudek není po právní stránce správný, řízení bylo neúplné a kusé a provedené důkazy byly nesprávně hodnoceny.
Krajský soud v Praze na svém jednání doplnil dokazování a dne 3. 6. 1999 rozsudkem, čj. 27 Co 94/99-57, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že vzal za prokázané, že žalovaná navrhovatele včas vyzvala, aby si u ní vyzvedli nové klíče od domu, což však oni neučinili. Tato zjištění nejsou v rozporu s výpovědí žalované ani navrhovatele R. K. Žalovaná tedy splnila svou povinnost pronajímatelky a nelze jí proto přičítat k tíži, že navrhovatelé klíč včas nepřevzali. Náklady, které navrhovatelé vynaložili na bydlení jinde, proto nejsou škodou, za kterou by žalovaná nesla odpovědnost.
Toto rozhodnutí napadli navrhovatelé včas ústavní stížností, v níž namítali, že se jedná o zásah do jejich ústavou zaručených práv, konkrétně čl. 96 Ústavy ČR. Podle navrhovatelů jim bylo postupem soudu odňato právo, aby byly provedeny důkazy ve věci, prokazující jejich nárok. Mělo jim být znemožněno bránit se důkazům provedeným před krajským soudem. Soud navíc provedl dokazování nad rámec své přezkumné činnosti. Tím měla být porušena zásada rovnosti stran před soudem. Soud podle navrhovatelů neprovedl návrhy na doplnění dokazování žalobců, čímž porušil svou povinnost zajistit účastníkům stejné možnosti k uplatnění jejich práv dle ustanovení §18 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.").
Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 17. 11. 1999 poukázal na to, že návrh je nekonkrétní, nevyplývá z něj čím bylo navrhovatelům odňato právo, aby byly provedeny důkazy ve věci prokazující jejich nárok a že jim bylo znemožněno bránit se nově provedeným důkazům.
Návrh není důvodný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Ústavní soud nejprve zjistil, že jsou splněny formální předpoklady požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, k projednávání návrhu. Pokud jde o věcnou stránku, navrhovatelé namítají porušení čl. 96 Ústavy, podle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem. Z obsahu návrhu pak vyplývá, že se domnívají, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces. Ústavní soud však ze spisu Okresního soudu pro Prahu-východ, sp.zn. 4 C 85/95 zjistil, že navrhovatelům nebylo bráněno, aby se domáhali svého práva u obecného soudu. Soudy v řízení provedly všechny navrhované důkazy a své rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnily. Jestliže navrhovatelé v návrhu uvádějí, že jim bylo odňato právo předložit důkazy, neuvedli v tomto směru o jaké mělo jít. Ani z předmětného spisu nevyplývá, že by nabídli soudu důkazy, které by soud neprovedl. Ústavní soud rovněž nezjistil, že by bylo navrhovatelům znemožněno bránit se důkazům provedeným před krajským soudem dne 3. 6. 1999. Jednání se účastnil právní zástupce navrhovatelů, který byl předem informován o tom, že na uvedeném jednání mají být provedeny důkazy výslechem předvolaných svědků, jak bylo usneseno na předcházejícím jednání soudu, jehož byl právní zástupce navrhovatelů rovněž přítomen. Na inkriminovaném jednání vznášel právní zástupce navrhovatelů ke svědkům dotazy. Teprve po konstatování soudu, že účastníci nemají další návrhy na doplnění dokazování, dal právní zástupce navrhovatelů soudu na zvážení, zda nevyslechnout muže, který by mohl snad něco uvést k problému předání klíčů, jeho bližší identifikaci však neuvedl, rovněž nepožadoval odložení jednání za účelem vyslechnutí tohoto svědka. Jeho jednání nelze v daném kontextu považovat za nabídnutí důkazu. Soud pak své rozhodnutí řádně zdůvodnil, přičemž postupoval v souladu s ust. §132 o.s.ř., tedy ústavně konformním způsobem.
Pokud navrhovatelé namítají, že krajský soud v řízení překročil svou pravomoc tím, že provedl dokazování nad rámec své přezkumné činnosti, čímž jim odňal právo domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, Ústavní soud poukazuje v této souvislosti na ust. §213 o.s.ř., podle kterého může odvolací soud doplnit dokazování, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li jej provést bez průtahů. Takové okolnosti nepochybně v odvolacím řízení nastaly. Výsledkem dokazování před odvolacím soudem nebyla žádná nová zásadní skutková zjištění, která by rozhodujícím způsobem ovlivnila právní posouzení věci, nýbrž byly jen doplněny důkazy provedené již soudem I. stupně a na výsledné rozhodnutí tyto důkazy neměly zásadní vliv, neboť jen potvrdily skutečnosti zjištěné v řízení před soudem I. stupně.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že jednáním obecných soudů nebylo zasaženo do navrhovatelových základních práv, daných jim ústavními zákony nebo mezinárodní smlouvu podle čl. 10 Ústavy a nezbylo mu, než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 1999
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu