ECLI:CZ:US:1999:3.US.61.97
sp. zn. III. ÚS 61/97
Nález
Ústavní soud rozhodl po ústním jednání dne 4. listopadu 1999 v senátě ve věci ústavní stížnosti F. R, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. prosince 1996, sp. zn. 17 Co 342/95, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. ledna 1995, č. j. 6 C 337/92-34, o zastavení řízení, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. prosince 1996, sp.
zn. 17 Co 342/95, a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30.
ledna 1995, č. j. 6 C 337/92-34, se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 18. února 1997,
podaným ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. prosince 1996, sp. zn.
17 Co 342/95, a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30.
ledna 1995, č. j. 6 C 337/92-34. Oběma uvedenými rozhodnutími se
stěžovatel cítí být dotčen na svých základních právech a svobodách
vyplývajících čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod (dále jen Listina).
Ze spisu Okresního soudu ve Znojmě ve věci vedené pod sp. zn.
6 C 337/92, jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno
následující:
Stěžovatel společně s dalšími navrhovateli se žalobou
u Okresního soudu ve Znojmě domáhal vydání rozsudku, ukládajícího
odpůrci označenému Sklostroj-Přímětice vydání přesně určených
nemovitostí. Usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. ledna
1995, č. j. 6 C 337/92-34, bylo řízení v uvedené věci zastaveno.
V odůvodnění svého rozhodnutí soud odkázal na opakovaná podání
odpůrce, v nichž se poukazuje na skutečnost, že subjekt označený
jako "Sklostroj-Přímětice" nelze považovat za subjekt, který by
mohl být účastníkem občanskoprávního řízení, když se jedná pouze
o závod, jenž je součástí subjektu "Sklostroj, s. p. Turnov".
Uvádí dále, že je povinností soudu v souladu s ustanovením §103
o. s. ř. kdykoli za řízení přihlížet, zda jsou splněny podmínky
řízení, mezi něž patří i způsobilost být účastníkem řízení (§19
o. s. ř.) a procesní způsobilost (§20 o. s. ř.). Z provedeného
dokazování, zejména z výpisu z obchodního a podnikového rejstříku
Okresního soudu v Hradci Králové, z výpisu z katastru nemovitostí,
výňatku organizačního řádu odpůrce, vzal soud za prokázané, že
odpůrce, i když nepřesně označen jako "Sklostroj-Přímětice"
existuje, je ovšem pouze složkou státního podniku Sklostroj
Turnov, přičemž je to tento subjekt, jenž je vlastníkem
a držitelem předmětného majetku, tudíž z hlediska hmotněprávních
předpisů také povinnou osobou a pouze takto označený a žalovaný
subjekt může být účastníkem občanského soudního řízení. Jelikož
navrhovatelem označený odpůrce nepochybně existuje a byl označen
způsobem vylučujícím možnost jeho záměny s jiným subjektem, soud
považoval za vyloučenou možnost postupu dle §43 o. s. ř.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením ze dne
17. prosince 1996, sp. zn. 17 Co 342/95, usnesení soudu prvního
stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí se ztotožnil
s argumentací Okresního soudu ve Znojmě, když nad její rámec
konstatoval, že důvod nemožnosti postupu dle §43 odst. 1 o. s. ř.
v předmětné věci lze spatřovat i v dodržení zásady rovnosti
účastníků občanskoprávního řízení, jelikož v opačném případě by
soud vedl účastníky řízení k tomu, aby žaloba ve sporu obstála, ať
už z hlediska procesněprávních předpisů nebo z hlediska předpisů
hmotného práva.
Do rozhodnutí soudu odvolacího podal stěžovatel kromě
ústavní stížnosti i dovolání, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu
ze dne 25. února 1999, č. j. 2 Cdon 657/97-59, z důvodu
nepřípustnosti odmítnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatel odkazuje zejména na
judikaturu Ústavního soudu v případech meritem shodných
s případem rozhodovaným (II. ÚS 79/94, IV. ÚS 6/95,
III. ÚS 41/95), ve které byl odmítnut formalistický postup soudů
při posuzování označení povinné osoby v restitučních věcech, jenž
hrozí vznikem případné další křivdy. Stěžovatel je si vědom
skutečnosti, že rozhodnutí Ústavního soudu nemají precedenční
povahu, nicméně dle jeho názoru by právní názory Ústavního soudu
měly být obecnými soudy respektovány, což je základní podmínkou
sjednocování judikatury a vytváření jednotnosti aplikace právního
řádu. Na okraj námitky rovnosti účastníků řízení se pak
ve stížnosti připomíná, že požadavek neakceptovatelnosti
přepjatého formalismu se vztahuje stejnou měrou na každého
z účastníků řízení. Z uvedených důvodů, jak bylo již konstatováno,
se stěžovatel cítí být dotčen na svých základních právech
a svobodách plynoucích z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud si podle §42 odst. 4 a §76 odst. 1 zákona
č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyžádal od
Krajského soudu v Brně vyjádření k předmětné ústavní stížnosti. Ve
svém vyjádření ze dne 20. července 1999 předsedkyně senátu 17 Co
Krajského soudu v Brně odkazuje v celém rozsahu na odůvodnění
ústavní stížností napadeného usnesení krajského soudu a navrhuje,
aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
II.
V dosavadní činnosti rozhodoval Ústavní soud řadu případů
meritem věci shodných s posuzovaným případem.
V nálezu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 79/94 se ztotožnil
se závěrem Ústavního soudu ČSFR k interpretaci zákona č. 87/1991
Sb., vyjádřené v nálezu ze dne 21. prosince 1992, sp. zn. I. ÚS
597/92, podle níž se jedná o zákon restituční, kterým se
demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky
majetkových i jiných křivd, spočívajících v porušování obecně
uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho
orgány jsou tedy povinny postupovat v řízení podle předmětného
zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na
základních lidských právech a svobodách má býti alespoň částečně
kompenzována. Podle stanoviska Ústavního soudu České republiky
jsou tudíž v restitučním řízení soudy povinny poučovat účastníky
o jejich procesních právech a povinnostech. Soud tedy nemůže
řízení zastavit, pokud nesplní tuto svou zákonnou poučovací
povinnost. Při záměně subjektů "obec - obecní úřad" není proto
možno bez dalšího zastavit řízení v projednávané věci podle
ustanovení §104 odst. 1 věta první o. s. ř. Je nutno postupovat
v souladu s ustanovením §43 odst. 1 a §104 odst. 2 o. s. ř., tj.
učinit vhodná opatření, směřující k odstranění takového nedostatku
návrhu.
Shodně konstatoval Ústavní soud i v rozhodnutí ve věci vedené
pod sp. zn. IV ÚS 6/95: Neznalosti či pochybení navrhovatelů by
nemělo být využíváno proti cílům restitucí. Snaha státu o alespoň
částečnou kompenzaci křivd by se proto měla odrazit i v přístupu
soudů k chybám v označení účastníků řízení. Z těchto hledisek
proto nepovažuje Ústavní soud označení povinné osoby "městský
úřad" namísto "město" za nedostatek neodstranitelný.
Příkladem konstantnosti judikatury Ústavního soudu v dané
problematice je i rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS
74/94: V restitucích je namístě postupovat ve věci tak, aby
nedocházelo k nevstřícnému, formalistickému postupu soudu, který
hrozí případnou další křivdou. Restituční nároky jsou nároky
mimořádnými, a to do té míry, že to odůvodňuje i mimořádný postup
soudů, co se poučení účastníků týče. Nerespektováním uvedeného
hrozí porušení §43 odst. 1 o. s. ř. a následně čl. 36 odst. 1
Listiny.
Shodně uvedl Ústavní soud i v rozhodnutí ve věci vedené pod
sp. zn. II. ÚS 108/93: Označí-li žalobce v restitučním řízení
podle §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, nesprávně jako žalovaného obecní úřad, není možno
zastavit řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. Takový postup je
v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Namístě je postupovat podle
§5, §43 odst. 1 a §104 odst. 2 o. s. ř., a učinit tak vhodná
opatření k odstranění nedostatku návrhu.
V rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 41/95 Ústavní
soud konstatoval, že není věcí obecného soudu, aby žalobce
poučoval o hmotném právu, a tedy ani v otázce věcné legitimace, to
však neznamená, že by soud neměl žalobce poučit ve věci správného
označení účastníků, tj. i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá
způsobilost být účastníkem řízení. Tento názor zastává Ústavní
soud proto, že způsobilost být účastníkem řízení je procesní
podmínkou řízení, kterou zkoumá soud z úřední povinnosti a jejíž
nedostatek vede k zastavení řízení. Měl by tedy soud před tím, než
řízení zastaví, dát žalobci možnost věc napravit.
K otázce interpretace §5 a §43 odst. 1 o. s. ř. v řízení
podle restitučních zákonů vyjádřil svůj náhled i Nejvyšší soud. Ve
stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu
z 15. července 1992, Cpnj 50/93, publikovaném pod č. 34, sešitu
7-8, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, 1993, se
v souvislosti s aplikací zákona č. 229/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, uvádí, že bude-li to v případě konkrétních
žalob třeba, poučí a vyzve žalobce k opravě (popřípadě k doplnění)
žaloby z hlediska pasivně legitimovaného subjektu.
Nejvyšší soud publikuje ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek vybraná rozhodnutí nižších soudů za účelem
sjednocování judikatury. Tak pod č. 29/1995 byl ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek zveřejněn rozsudek Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 15. října 1993, sp. zn. 6 Co
1010/93, podle něhož v řízení o uložení povinnosti uzavřít dohodu
o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, v případě nedostatku způsobilosti být účastníkem
občanského soudního řízení na straně žalovaného soud postupuje
podle ustanovení §43 odst. 1 a 2 o. s. ř. Soud tu vyzve žalobce
k opravě nebo k doplnění žalobního návrhu anebo k jinému
odstranění jeho nedostatků.
Ve věci sp. zn. III. ÚS 127/96 pak Ústavní soud zdůraznil
princip, dle něhož pokud procesní právní úkony účastníků řízení
obsahují zjevnou nesprávnost, odstranění které umožňuje rovněž
odstranit nedostatek podmínek v řízení, přičemž konstatování této
zjevnosti nevyžaduje procesní aktivitu soudu (např. dokazování),
nutno účastníkům řízení dát příležitost tuto nesprávnost
odstranit. Opakem tohoto postupu je přepjatý formalismus, jehož
důsledkem je sofistikované zdůvodňování zjevné nespravedlnosti,
a tím dotčení smyslu §1 o. s. ř. a čl. 36 odst. 1 Listiny.
V návaznosti na závěry obsažené v uvedených nálezech
Ústavního soudu, vydaných v obdobných případech, od nichž ani
v posuzované věci nemá Ústavní soud důvodu se odchylovat, lze
uvést následující.
Jádrem argumentace obsažené v obou napadených rozhodnutích je
teze, podle níž v případě, kdy žalobce označí za žalovaného
někoho, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, přičemž
označený žalovaný je jasně identifikován existujícím názvem
a sídlem, soud bez dalšího řízení zastaví podle §104 odst. 1
o. s. ř, a to aniž by žalobce předem jakkoli upozorňoval na daný
nedostatek podmínky řízení nebo činil jiná opatření, tj.
označí-li žalobce účastníky přesně (jak tomu má být v případě
označení "Sklostroj-Přímětice"), problémem se stává otázka, zdali
se v dané věci jedná o správné označení nekvalifikovaného
účastníka nebo nesprávné označení účastníka právně
kvalifikovaného. Odpověď nutno dovodit aplikací principu
proporcionality a poměřováním principů řádného procesu.
Jak již Ústavním soudem bylo konstatováno, pokud procesní
právní úkony účastníků řízení obsahují zjevnou nesprávnost,
odstranění které umožňuje rovněž odstranit nedostatek podmínek
v řízení, přičemž konstatování této zjevnosti nevyžaduje procesní
aktivitu soudu (např. dokazování), nutno účastníkům řízení dát
příležitost tuto nesprávnost odstranit. Opakem tohoto postupu je
přepjatý formalismus, jehož důsledkem je sofistikované
zdůvodňování zjevné nespravedlnosti, a tím dotčení smyslu §1
o. s. ř. a čl. 36 odst. 1 Listiny. Neobstojí v této souvislosti
ani námitka porušení ústavního principu rovnosti účastníků řízení,
protože požadavek neakceptovatelnosti přepjatého formalismu se
vztahuje stejnou měrou na každého z účastníků.
Uvedená obecná konstatování plně dopadají i na posuzovanou
věc, když od samého počátku řízení soudu prvního stupně bylo
zřejmé, že "Sklostroj-Přímětice" je organizační součástí s. p.
Sklostroj Turnov (jak plyne z vyjádření právního zástupce
žalovaného ze dne 15. září 1992, dále ze dne 16. prosince 1994
a konečně ze dne 20. ledna 1995 (č. l. 7-8, 26, 32 spisu Okresního
soudu ve Znojmě sp. zn. 6 C 337/92), a zejména z plné moci, jíž
Sklostroj s. p. Trutnov zmocňuje právního zástupce k zastupování
před soudem v předmětné věci (č. l. 26 spisu Okresního soudu ve
Znojmě sp. zn. 6 C 337/92). Za této situace konstatování zjevnosti
nedostatku podmínky řízení ze strany soudu nevyžadovalo jeho
procesní aktivitu a bylo tudíž jeho povinností dát účastníku
řízení příležitost postupem dle §43 o. s. ř. tuto nesprávnost
odstranit. Kromě uvedeného nutno zmínit i tu skutečnost, že
v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně (č. l. 38 spisu
Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 6 C 337/92) stěžovatel již
označil odpůrce názvem "Sklostroj, s. p. se sídlem Turnov".
Argumentace soudu I. stupně trpí konečně i vnitřní
nekonzistentností. Pokud totiž dochází k závěru, že Sklostroj
s. p. Turnov se v předmětné věci nestal nikdy účastníkem řízení,
a ani jako účastník řízení navrhovatelem nebyl označen, v rozporu
s tímto závěrem s ním jednal v průběhu řízení jako s účastníkem
řízení, včetně doručování rozhodnutí (č. l. 36 spisu Okresního
soudu ve Znojmě sp. zn. 6 C 337/92), v důsledku čehož porušil
ustanovení §168 odst. 2 o. s. ř., když doručoval usnesení
subjektu, jenž se dle předmětných rozhodnutí účastníkem řízení
nestal, a ani jako účastník nebyl označen.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům s poukazem na porušení
principů spravedlivého procesu, plynoucích čl. 36 odst. 1 Listiny,
a jelikož důvody protiústavnosti byly založeny již v rozhodnutí
soudu prvního stupně, Ústavní soud usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 17. prosince 1996, sp. zn. 17 Co 342/95, i usnesení
Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. ledna 1995, č. j. 6
C 337/92-34, zrušil [§82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto nálezu není odvolání přípustné.
V Brně 4. listopadu 1999