infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsKratkeRadky-199-001,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.11.1999, sp. zn. III. ÚS 95/99 [ nález / JURKA / výz-3 ], paralelní citace: N 165/16 SbNU 215 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:3.US.95.99

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Změna výpovědi tzv. korunního svědka jako důvod povolení obnovy řízení

Právní věta Prohlášení tzv. korunního (a vlastně jediného svědka, který z trestné činnosti navrhovatele usvědčoval (a ten pro ni byl odsouzen) o tom, že svou výpověď z původního trestního řízení hodlá zásadně změnit, a to z důvodů, které v uvedeném prohlášení uvádí, může být novým důkazem, když za dříve neznámý důkaz je třeba považovat též důkaz provedený, jehož obsah je však jiný než v původním řízení. V tomto smyslu je také nezbytné interpretovat příslušné ustanovení trestního řádu (§278 odst. 1). Odmítnutím provedení takového důkazu (výslechu tzv. korunního svědka) lze mít za to, že takto navrhovaný a zásadní důkaz nebyl dostatečně verifikován a tak v konečném důsledku bylo porušeno i právo navrhovatele na spravedlivý proces, zejména z hledisek ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

ECLI:CZ:US:1999:3.US.95.99
sp. zn. III. ÚS 95/99 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti R. V., nyní ve výkonu trestu, zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze, č.j. 11 To 95/98-42, ze dne 28. 12. 1998, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze, č.j. Nt 115/98-21, ze dne 26. 10. 1998, takto: Usnesení Vrchního soudu v Praze, č.j. 11 To 95/98-42, ze dne 28. 12. 1998 a usnesení Městského soudu v Praze, č.j. Nt 115/98-21, ze dne 26. 10. 1998 se zrušují. Odůvodnění: Navrhovatel podal dne 20. 2. 1999 ústavní stížnost, kterou brojí proti usnesení Vrchního soudu v Praze, č.j. 11 To 95/98-42. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta jeho stížnost, kterou podal do usnesení Městského soudu v Praze, č.j. Nt 115/98-21, ze dne 26. 10. 1998, kterým byl zamítnut podle §283 písm. d) trestního řádu jeho návrh (dále tr.ř.) na povolení obnovy řízení. V uvedeném postupu spatřuje navrhovatel porušení svých základních lidských práv a svobod zakotvených v ust. čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále Úmluva) i porušení čl. 10 Ústavy ČR. Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. Nt 115/98 Ústavní soud zjistil, že návrh na povolení obnovy řízení směřoval do trestní věci navrhovatele vedené u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 46 T 2/95, kdy byl pravomocně uznán vinným (i na základě rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 1997) ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 3, písm. b) trestního zákona (dále tr. zák.) a trestného činu nedovoleného ozbrojování dle §185 odst. 1 tr. zák., které spáchal v roce 1994 jednáním uvedeným ve skutkových větách příslušných rozhodnutí. Podstatou podaného návrhu na povolení obnovy řízení je tvrzení navrhovatele, že korunní (a vlastně jediný přímý) svědek, který v trestní věci vypovídal proti navrhovateli a usvědčoval ho z trestné činnosti již zmíněné,zásadně změnil svou výpověď s tím, že pokud proti navrhovateli v jeho trestní věci svědčil a z trestné činnosti jej usvědčoval, tak jeho svědecká výpověď (tehdy učiněná) byla vědomě nepravdivá. Jedná se o svědka jménem R. T., který byl sám za obdobnou trestnou činnost odsouzen ve Švýcarsku. Ten je v současné době na svobodě a dne 9. 4. 1998 učinil před S. B. J. z B. prohlášení, že v průběhu roku 1994 vypovídal nepravdivě před trestními orgány Švýcarska, a to proti navrhovateli, kterého také neodůvodněně obvinil. Uvedl, že tehdy vypovídal jako obviněný a nemusel tak mluvit pravdu, navíc mu bylo slíbeno (švýcarskými orgány), že pokud obviní V., bude propuštěn z vězení. Nyní pod tlakem svého svědomí a u vědomí toho, že byl V. v ČR přísně potrestán, učinil tuto výpověď, která byla ověřena úředně tajemníkem Místního úřadu V. T. - obce B. Uvedeným rozhodnutím potom Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konané dne 26. 10. 1998 návrh na povolení obnovy řízení zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí vycházel ze závěrů, které učinil v původním trestním řízení vedeném proti navrhovateli jak soud nalézací, tak i soud odvolací. Poukázal na tehdejší změny ve výpovědi svědka T., který před svým tvrzením usvědčujícím navrhovatele jeho účast zamlčoval či popíral. Poukázal na prokázané telefonické hovory s dalším odsouzeným ve věci pašování drog (V. Z.), ze kterých plyne obava z policie. Upozornil i na snahu utajit telefonní číslo navrhovatele, když k takovému postupu by za normálních okolností nebyl rozumný důvod. Zmiňuje konečně i blízký vztah navrhovatele k dalšímu odsouzenému kurýru drog (J. R.), když po jeho uvěznění poskytl jeho manželce významnou finanční částku (300.000,- Kč) k umožnění jeho návštěvy ve věznici ve Švýcarsku. Za daného stavu tak soud I. stupně uzavřel, že není žádný důvod uvěřit další výpovědi R. T. právě i s poukazem na to, že by jej k usvědčující výpovědi nutily švýcarské vyšetřovací orgány. Poukázal dále na četné změny výpovědí svědka, které byly dostatečně zhodnoceny v původním trestním řízení a z tohoto pohledu jeho nynější výpověď vlastně postrádá hodnotu nového důkazu. Proti tomuto rozhodnutí navrhovatel podal stížnost, ve které znovu upozornil na zcela rozdílnou (změněnou) výpověď svědka T. právě ve vztahu k původnímu trestnímu řízení, na jehož základě byl navrhovatel pravomocně odsouzen. Opakoval argumentaci užitou již v návrhu na povolení obnovy řízení dle trestního řádu a dovodil, že v zásadě jediným důkazem na základě kterého byl odsouzen je právě ona svědecká výpověď R. T. učiněná v trestním řízení vedeném proti navrhovateli, když tato výpověď byla učiněna před švýcarskými orgány. Namítl dále nelogičnost a neprůkaznost užití dalších, tentokráte nepřímých důkazů (telefonické rozhovory, telefonní číslo v zápisníku svědka a otázka odsouzeného R.). Zároveň také vznesl námitku podjatosti ve vztahu k předsedovi senátu soudu I. stupně, který rozhodoval o podaném návrhu na povolení obnovy řízení. O takto podané stížnosti rozhodoval Vrchní soud v Praze a ten usnesením ze dne 28. 12. 1998, č.j. 11 To 95/98-42, stížnost dle §148 odst. 1 písm. c) tr.ř. zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí rekapituloval tvrzení navrhovatele i soudu I. stupně s tím, že jeho rozhodnutí bylo učiněno v souladu se zákonem. Konstatoval, že navrhovatel vznesl námitku podjatosti senátu soudu I. stupně a jeho předsedy a také existenci dopisu, ve kterém R. T. sděluje, že je připraven se k soudu dostavit a ve věci vypovídat. K věci samé potom připustil možnost (podle uznávaného výkladu), že za nový důkaz lze považovat i podstatně změněnou výpověď důležitého svědka, v takovém případě však soud musí velmi pečlivě hodnotit důvody, které svědka k takovému postupu vedly s tím, že šetření důvodnosti návrhu na povolení obnovy není obligatorním. Odkázal na to, že k odpovídajícímu závěru lze nepochybně dospět porovnáním původně provedených důkazů s významem důkazu nově navrhovaného. Uzavřel, že hodnocením výpovědí T. se soudy v původním řízení podrobně zabývaly a dodal, že soud I. stupně v řízení o povolení obnovy správně poukázal na změny jeho výpovědi před švýcarskými orgány, které měly logický a v praxi obvyklý vývoj od zamlčování přes popírání až k doznání s tím, že konečná výpověď svědka byla v mnohých směrech potvrzována i dalšími důkazy. Případná nová výpověď svědka (shodná s jeho prvními výpověďmi ve Švýcarsku - kterým tehdy soud neuvěřil), nemohla dosavadní skutková zjištění změnit tak, že by mohla být považována za nový důkaz, vedoucí k povolení obnovy řízení. K otázce namítané podjatosti se nijak nevyjádřil. Do zmíněného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal navrhovatel ústavní stížnost, s návrhem toto rozhodnutí zrušit. V postupu Vrchního soudu v Praze spatřuje porušení svých základních práv a svobod obsažených v čl. 6 odst. 1, 3, písm. d) Úmluvy, jakož i čl. 10 Ústavy ČR. Poukázal na ověřené prohlášení R. T., ve kterém zcela mění svou výpověď i na jeho ochotu a vlastně i žádost moci vypovídat před soudem. Zdůraznil, že procesní postavení T. je zcela odlišné od toho kdy vypovídal (tehdy jako obviněný s možností vypovídat jak uznal za vhodné) v rámci své obhajoby před švýcarskými orgány, když nyní nabízí svou výpověď v postavení svědka se všemi důsledky z toho plynoucími (včetně případného trestního postihu v případě prokázání jeho eventuální křivé či nepravdivé výpovědi). Neměl však možnost svou výpověď učinit a to přímo před soudem a detailně tak k věci vypovídat, když jím nabízená výpověď byla již dopředu odmítnuta. Konečně navrhovatel dospěl k závěru, že svědectví T. je v jeho věci naprosto zásadní, a to i s ohledem na jeho výpovědi v původním trestním řízení i na nepřímé další důkazy tehdy provedené. Jak již řečeno, v postupu Vrchního soudu v Praze vidí zásah do svých základních práv a svobod označených v čl. 6 odst. 1, 3, písm. d) Úmluvy, přičemž zároveň poukázal na čl. 10 Ústavy ČR s tím, že právě Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, kterou je takto ČR vázána, je pro ni bezprostředně závazná a má přednost před zákonem. Na vyžádání Ústavního soudu k podané ústavní stížnosti Vrchní soud v Praze uvedl přípisem označeným jako vyjádření, že věc je zřejmá z přiložených rozhodnutí (sp. zn. 11 To 95/98, sp. zn. 11 To 60/97) a nemá co by doplnil. Po zvážení všech skutečností plynoucích jak z podané ústavní stížnosti, tak i ze spisového materiálu, který Ústavní soud vyžádal (spis Městského soudu v Praze, sp. zn. Nt 115/98) dospěl k závěru, že podaný návrh je důvodný. Předně je na místě poukázat na velmi důležité až zásadní postavení R. T., který vypovídal jako svědek v trestní věci navrhovatele, a to jako tzv. korunní svědek a také vlastně jediný, který z trestné činnosti, pro kterou byl navrhovatel uznán vinným jej také usvědčoval. Jeho již citované prohlášení potom nasvědčuje tomu, že svou výpověď z původního trestního řízení hodlá zásadně změnit, a to z důvodů, které v uvedeném prohlášení uvádí. Tato skutečnost právě může být oním novým důkazem, tak jak na to poukazuje i odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, když za dříve neznámý důkaz je třeba považovat též důkaz provedený, jehož obsah je však jiný než v původním řízení (např. i podstatně změněná výpověď korunního svědka). V tomto smyslu je také nezbytné interpretovat příslušné ustanovení trestního řádu (§278 odst. 1). Samozřejmě a ovšem musí být hodnoceny i okolnosti nebo důvody, které vedly k obsahové změně důkazů. A právě vycházeje z této skutečnosti má Ústavní soud za to, že v uvedeném řízení i odvolací soud poukázal pouze na již zmíněné prohlášení T., učiněné a svěřené v cizině a z jeho obsahu vyvodil konečné závěry odmítající jeho věrohodnost a přesvědčivost. To vše při vědomí toho, že svědek je ochoten před soudem vypovídat a svou svědeckou výpověď nabízí (je připraven předstoupit před soud). S ohledem na již řečené, tedy zásadní důležitost výpovědí T. pro odsouzení navrhovatele i u vědomí toho, že nelze přeceňovat v původním řízení provedené důkazy (v podstatě nepřímé), není dán žádný rozumný důvod, proč by tohoto svědka neměl přímo soud vyslechnout. V rámci jeho přímého výslechu je potom na místě pečlivě a pozorně zvážit skutečnosti jím uváděné, přímo reagovat na jeho případná tvrzení a zabývat se i podrobnostmi (ve vztahu k jeho dřívějším výpovědím), které nebyly uvedeny v již zmíněném svědkově prohlášení. To vše i s poukazem na jeho procesní postavení (svědka) s případnými důsledky. Takovému postupu nic nebrání (a to i s ohledem na vyjádření svědka stran jeho možnosti a vlastně snahy předstoupit před soud), podstatným však zůstává již vyslovené. Tedy skutečnost, že se jedná v dané věci (i z pohledu předchozího odsouzení navrhovatele) o zásadní úvahu o tom, zda takto nabízený důkaz lze označit za takový, který byl soudu dříve neznámý a který by mohl sám o sobě nebo se skutečnostmi a důkazy už dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a tedy konečném důsledku vést k povolení obnovy řízení. Postupem soudů obou stupňů tak nebylo respektováno namítané ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, když toto ustanovení je nutno vztáhnout i na postup soudů rozhodujících o obnově (trestního) řízení. Protože nelze mít za to, že takto navrhovaný a zásadní důkaz v rámci návrhu na povolení obnovy řízení byl dostatečně verifikován, bylo porušeno v konečném důsledku i právo navrhovatele na spravedlivý proces, zejména z hlediska ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když požadavek na provedení závažného a zásadního důkazu nebyl soudy akceptován, když jejich argumentace v tomto směru není přesvědčivá a vyčerpávající. Na tomto místě a snad i nad rámec učiněných úvah Ústavní soud zdůrazňuje, že důvody obsažené v tomto rozhodnutí nikterak nenaznačují, jak by měly obecné soudy dále o návrhu na povolení obnovy rozhodovat, když samozřejmě je pouze na nich k jakým závěrům po výslechu svědka dospějí. S ohledem na uvedené proto Ústavní soud rozhodl jak uvedeno ve výroku tohoto nálezu s tím, že zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, jednak z důvodů procesní ekonomie, především však proto, že protiústavnost rozhodnutí odvolacího soudu má již svůj podstatný základ v rozhodnutí soudu. I. stupně. Nezbývá závěrem než dodat, že na namítanou podjatost soudce Městského soudu v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud nijak nereagoval a tak s ohledem na současný stav v řízení bude zapotřebí o této skutečnosti příslušným postupem v souladu s trestním řádem i ústavními předpisy rozhodnout. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat. V Brně dne 25. listopadu 1999

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1999:3.US.95.99
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 95/99
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 165/16 SbNU 215
Populární název Změna výpovědi tzv. korunního svědka jako důvod povolení obnovy řízení
Datum rozhodnutí 25. 11. 1999
Datum vyhlášení  
Datum podání 22. 2. 1999
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Jurka Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 38 odst.2
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.3 písm.d, čl. 6 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §278 odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík svědek
obnova řízení
důkaz/volné hodnocení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-95-99
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 34510
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-27