ECLI:CZ:US:1999:4.US.325.99
sp. zn. IV. ÚS 325/99
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti Ing. M. Č., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. března 1999, pod sp. zn. 22 Ca 127/98, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 25. února 1998, č. j. FŘ/4779/140/97, a to se souhlasem účastníků bez ústního jednání, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. března 1999,
pod sp. zn. 22 Ca 127/98, se zrušuje.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 2. července 1999, ve lhůtě dle
ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost,
ve které je napadnuto shora uvedené rozhodnutí krajského soudu.
Krajský soud zastavil řízení o žalobě, kterou se stěžovatel
domáhal zrušení rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání
proti platebnímu výměru prvostupňového finančního orgánu.
Uvedeným platebním výměrem byla stěžovateli vyměřena daň
z převodu nemovitosti, když nebylo uznáno osvobození od daně
z převodu nemovitosti podle ustanovení §20 odst. 6 lit. e) zákona
č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu
nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon
o dani"), neboť stěžovateli zanikla účast jako společníka
v obchodní společnosti M. b. spol. s r. o. Uvedený platební výměr
stěžovatel napadl odvoláním, kterému nebylo vyhověno, ačkoliv
podle stěžovatele byla splněna podmínka stanovená v uvedeném
ustanovení, která stanoví, že osvobození od daně se uplatní,
nezanikne-li účast společníka ve společnosti do pěti let od vkladu
nemovitosti aniž by byla nemovitost vrácena vkladateli. Dle názoru
odvolacího orgánu však zanikla účast stěžovatele ve společnosti
usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. července 1994,
kterým bylo rozhodnuto o výmazu společníka. Stěžovatel dále
odkazuje na výčet důvodů k zániku účasti společníka ve
společnosti, jak byly uvedeny v rozhodnutí o odvolání a jak
vyplývají z příslušných ustanovení obchodního zákoníku.
V uvedeném postupu shledává stěžovatel porušení práva
zakotveného v čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále
jen "Listina"), když mu byla stanovena povinnost, která není na
základě zákona a v jeho mezích a současně porušení čl. 11 odst.
5 Listiny, podle kterého lze ukládat daně jen na základě zákona.
Dle názoru stěžovatele v případě předmětného osvobození od daně
není provedena v zákoně o dani definice zániku účasti a proto je
třeba jako zánik chápat to, co je zánikem účasti podle obecného
právního předpisu upravujícího společnosti s ručením omezeným, jak
je výslovně uveden v ustanoveních §148 až 150 obchodního zákoníku
pod příslušnou marginální rubrikou. Z toho stěžovatel odvozuje, že
důvodem zániku jsou toliko důvody zde uvedené, tj. zrušení účasti
společníka soudem na jeho vlastní návrh, zánik účasti v případě
konkursu na majetek společníka, vyloučení společníka soudem na
návrh společnosti a dohoda o ukončení účasti. Dle jeho názoru je
tedy zcela nepochybné, že případem zániku účasti společníka není
převod obchodního podílu na jinou osobu, dle ustanovení §115
obchodního zákoníku, jak dovodily správní orgány. Tato smlouva má
totiž, dle ustanovení §118 obchodního zákoníku, zcela jiné právní
následky, než zánik účasti a proto není možno pojem "zánik účasti"
vykládat extenzívně. V tomto názoru odkazuje stěžovatel též na
článek "zánik účasti ve společnosti a jeho význam pro podmínečné
osvobození od daně z převodu nemovitostí" JUDr. Jana Bárty, CSc.,
publikovaný v "Právní praxi v podnikání", č. 5, ročník 1997.
K věci se vyjádřil účastník - Krajský soud v Ostravě
prostřednictvím předsedkyně senátu 22 Ca, která ve svém vyjádření
uvedla, že nepochopila, v jakém směru byla porušena práva
stěžovatele zaručená Listinou právě postupem krajského soudu,
neboť namítané porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 se vztahuje
toliko na rozhodnutí správních orgánů a nikoliv soudu. V dalším
odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení. V odůvodnění
napadeného usnesení se uvádí, že stěžovatel podal žalobu, která
nesplňovala náležitosti ve smyslu ustanovení §249 o.s.ř. Po výzvě
k odstranění vad stěžovatel doplnil žalobu, nicméně v důsledku
ustanovení §249 odst. 2 o.s.ř., kterým je vyjádřena zásada iudex
ne eat ultra petitia partium, soudu nepřísluší, aby přezkoumával
napadené rozhodnutí nad rámec vymezený žalobou. Rozsah napadení
správního rozhodnutí a uvedení důvodů znamená povinnost žalobce
tvrdit, že napadené rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu
ustanovení zákona nebo jiného obecně závazného předpisu a toto
tvrzení odůvodnit. Nedostatečnost tvrzení, že vydáním napadeného
rozhodnutí byl porušen zákon nebo jiný obecně závazný právní
předpis, představuje vadu žaloby, která brání jejímu věcnému
vyřízení. Řízení podle ustanovení §244 a násl. o.s.ř. má zajistit
ochranu subjektivních práv žalobce, která mohou být porušena
nerespektováním obecně závazných právních předpisů, přičemž ne
každé porušení představuje újmu na právech subjektivních. Důvodem
zamítnutí žaloby tedy nebyla věcná stránka, neboť o věci nemohlo
být zahájeno řízení, jelikož stěžovatel neodstranil vady podání,
když odkazoval na porušení obchodního zákoníku, jako normy
soukromoprávní, postupem správního orgánu dle veřejnoprávních
předpisů. Stejně tak nemohl krajský soud v přezkumném řízení
zkoumat porušení žalobcem namítaného porušení uvedených článků
Listiny, protože by tím nad rámec své působnosti zasahoval do
kompetence náležející Ústavnímu soudu.
K ústavní stížnosti zaslal své vyjádření také vedlejší
účastník - Finanční ředitelství v Ostravě, ve kterém byl zevrubně
popsán postup a pohnutky, které vedly k vydání uvedeného
rozhodnutí tak, jak je uvedeno pod bodem I., kdy svůj postup
odkázal také na komentář k ustanovení §148 obchodního zákoníku
publikovaný v časopise Ekonomický a právní poradce podnikatele,
číslo 12 - 13, ročník 1996. Zároveň uvedl, že obchodní zákoník
jako předpis soukromého práva není a ani nemůže být speciálním
předpisem pro úpravu daní. Dle něj vedlejší účastník postupoval za
podpůrného použití zákona č. 357/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Z uvedených důvodů proto
finanční úřad navrhuje ústavní stížnosti nevyhovět.
Stěžovatel v doplnění stížnosti uvedl, že žaloba proti
správním rozhodnutí dle jeho názoru splňovala náležitosti
ustanovení §249 odst. 2 o.s.ř., když vedle vylíčení skutkových
okolností obsahovala i důvody, v nichž stěžovatel spatřoval
nezákonnost rozhodnutí správního orgánu. Dále uvedl, že vzhledem
ke skutečnosti, že krajskému soudu nepřísluší zkoumat soulad
rozhodnutí správního orgánu s Listinou, neboť tato agenda patří do
výlučné pravomoci Ústavního soudu, nezbylo stěžovateli než obrátit
se přímo na tento soud.
Ústavní soud si k věci vyžádal také spis vedený u Krajského
soudu v Ostravě. Po jeho prostudování a po posouzení výše
uvedených tvrzení dospěl Ústavní soud k názoru, že ústavní
stížnost je opodstatněná, a to z následujících důvodů:
Dle ustálené judikatury obecných soudů (viz. např. SP č. 19)
musí být z žaloby patrné, a to při nejmírnějších požadavcích,
v kterých částech a po kterých stránkách má soud naříkané
rozhodnutí zkoumat. Nepostačí, je-li jen obecně žalobou vytýkáno,
že byl porušen zákon, aniž by bylo poukázáno na konkrétní
skutečnosti, o něž se žaloba opírá. V daném případě byly požadavky
zcela naplněny, a z odůvodnění stěžovatelovy žaloby je zřejmé,
o jaké skutečnosti se opírá, v čem vidí porušení zákona a čím
odůvodňuje svá tvrzení.
Je třeba přisvědčit stěžovateli, že vedle vylíčení skutkových
okolností obsahovala žaloba i důvody, v nichž stěžovatel spatřoval
nezákonnost rozhodnutí správního orgánu, když uvedl již zmíněný
názor, že v případě předmětného osvobození od daně není provedena
v zákoně o dani definice zániku účasti a proto je třeba jako zánik
chápat to, co je zánikem účasti podle obecného právního předpisu
upravujícího společnosti. Výslovně pak uvedl ustanovení §§148 až
150 obchodního zákoníku s tím, že důvodem k zániku účasti jsou
toliko důvody zde uvedené, tj. zrušení účasti společníka soudem na
jeho vlastní návrh, zánik účasti v případě konkursu na majetek
společníka, vyloučení společníka soudem na návrh společnosti
a dohoda o ukončení účasti. Jádrem argumentace tedy bylo tvrzení
žalobce, že případem zániku účasti společníka není převod
obchodního podílu na jinou osobu, dle ustanovení §115 obchodního
zákoníku, jak dovodily správní orgány.
Dle názoru Ústavního soudu jsou zákonem stanovené podmínky
přístupu občana k soudu ve správních věcech velmi rigidní,
formální, přísné, vázané lhůtou a stojí na principu koncentrace
řízení. Za této situace není možno akceptovat postup krajského
soudu, který tyto velmi přísné podmínky vykládá navíc velmi
extenzívně. Jak vyplývá z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, má být
při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno
jejich podstaty a smyslu a nesmějí být zneužívána k jiným, než
stanoveným účelům. Účelem části páté o.s.ř. je zajistit přístup
občana k soudu ve správních věcech a současně zajistit právo
každého, aby se svých práv mohl domáhat u nestranného
a nezávislého soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a to v případech
blíže upravených v čl. 36 odst. 2 Listiny. Podmínky zákonem
stanovené pro uplatnění tohoto práva mají pouze zajistit, aby se
občan na soud obracel kvalifikovaně a aby byla respektována zásada
efektivity soudního řízení a tím usnadněna realizace dalšího
ústavního práva - práva na to, aby věc byla projednána
a rozhodnuta v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů (čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl.
38 odst. 2 Listiny).
Ústavní soud dále naprosto nesdílí názor krajského soudu, že
pro rozhodnutí ve správní věci nejsou podstatné právní předpisy
z oblasti práva soukromého. Taková restrikce nenachází oporu
v příslušných ustanoveních o.s.ř. Zákonodárce v páté části o.s.ř.
nikde neodkazuje na předpisy veřejnoprávní, ale toliko požaduje,
aby žalobce, mimo jiné, v tzv. žalobních či v stížních bodech
uvedl, porušení jakého (zpravidla hmotného) práva vytýká
napadenému rozhodnutí, či porušení kterých zákonů, (jejich
ustanovení) se dovolává. Nemůže být žádného sporu o tom, že při
posuzování zákonnosti naříkaného správního rozhodnutí nemůže být
v řadě případů ponechána stranou námitka soukromoprávního
charakteru. Byla-li např. někomu vyměřena daň dědická a on bude
namítat, že v jeho případě nešlo o nabytí vlastnictví děděním, ale
na základě sukcese práva podle zvláštního předpisu ( např. práva
na pojistné plnění, práva na restituční nárok apod.) nelze od
takové námitky abstrahovat. Z výše uvedených důvodů považuje
Ústavní soud žalobní žádání stěžovatele za dostatečně srozumitelné
k tomu, aby soud o věci jednal. Ústavnímu soudu, který se řídí
zásadou minimalizace zásahu do rozhodovací činnosti jiných orgánů
veřejné moci, však nepřísluší za této situace posuzovat či
zaujímat stanovisko k té části ústavní stížnosti, která
odůvodňuje, s použitím příslušných ustanovení obchodního zákoníku,
oprávněnost osvobození od daně z převodu nemovitostí. Ústavní soud
tímto nálezem toliko konstatuje, že postupem krajského soudu bylo
stěžovateli odepřeno právo obrátit se na soud, tvrdí-li, že byl
rozhodnutím orgánu veřejné zprávy zkrácen ve svých právech dle čl.
36 odst. 2 Listiny. Bude věcí správního soudu, aby se v řádném
řízení věcí zabýval a učinil rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 25. 11. 1999