Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19.11.1999, sp. zn. IV. ÚS 432/98 [ nález / VARVAŘOVSKÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 160/16 SbNU 181 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:4.US.432.98

sp. zn. IV. ÚS 432/98 Nález Ústavní soud v senátě ve věci ústavní stížnosti O. L., proti rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 44 Ca 37/98, ze dne 7. července 1998, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu Beroun, okresního pozemkového úřadu č.j. OPÚ/356/96 - Pa - 1, ze dne 27. ledna 1998, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení a Okresního úřadu Beroun, okresního pozemkového úřadu, jako vedlejšího účastníka, a za vedlejší účasti Obce Skuhrov, Obce Měňany, Obce Liteň, Římskokatolické fary v Litni, Národního muzea v Praze a Zemědělského družstva Bykoš, a to se souhlasem účastníků bez ústního jednání, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: Ústavnímu soudu byla dne 12. října 1998, ve lhůtě dle ustanovení 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), podala stěžovatelka ústavní stížnost, v níž brojí proti rozsudku, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí pozemkového úřadu, že žádost o vydání pozemků, doručená vedlejšímu účastníkovi dne 23. července 1996, se zamítá, neboť stěžovatelka uplatnila svůj nárok podle zákona ČNR č. 243/1992 Sb. po lhůtě, tj. po 15. červenci 1996, a to přesto, že jej výslovně uplatnila dle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Tím, že nároky byly posuzovány podle jiného zákona, než byl původní návrh, dle názoru stěžovatelky rozhodl soud o jiném nároku, než který byl uplatněn. Podle ústavní stížnosti zůstala spornou také otázka důvodu odnětí předmětných nemovitostí. Zatímco orgán veřejné moci odvozuje odnětí dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen "dekret"), stěžovatelka tvrdí, že k odnětí došlo podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy. Svoje tvrzení opírá o zápis v pozemkové knize, resp. v zemských deskách, v nichž odnětí podle dekretu není uvedeno, toliko úmysl Ministerstva zemědělství odejmout pozemky na základě zákona č. 142/1947 Sb., přičemž záznamy jsou datovány různě, vždy však v rozmezí června 1948 až listopadu 1950, tj. v rozhodné m období dle zákona o půdě. V postupu správního orgánu a soudu spatřuje stěžovatelka porušení svých základních práv a svobod vyplývajících z čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z rozsudku krajského soudu vyplývá, že zhodnotil materiály archívního fondu Okresního národního výboru v Berouně (dále jen "ONV"), z nichž zjistil, že výměrem bývalého Zemského národního výboru v Praze (dále jen ZNV), ze dne 31. května 1948, bylo zamítnuto odvolání O. D. st., matkou zastoupených nezletilých O. a A. D., a dále J. D. a M. D. proti konfiskační vyhlášce ONV ze dne 26. 2. 1946, čj. 6/170-X-7/40 a proti konfiskačním vyhláškám ONV ze dne 15. březn a 1947, čj. 6232/47-X-7/40 a ze dne 15. května 1947, čj. 12213/47-X-7/40 (soud poslední dvě vyhlášky datoval na 15. května 1947). Odvolání bylo zamítnuto protože bylo prokázáno, že všechny shora jmenované osoby byly národnosti německé ve smyslu ustanovení 2 odst. 1 dekretu. Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění rozsudku, kde prokazuje konfiskaci dle dekretu prezidenta č. 12/1945 Sb. a z toho plynoucí postup dle cit. zákona ČNR. Proto navrhl ústavní stížnost odmítnout. Okresní úřad v Berouně, okresní pozemkový úřad, jako vedlejší účastník odkázal zcela na odůvodnění svého rozhodnutí. Státní rybářství Hluboká nad Vltavou, Správa a údržba silnic Králův Dvůr, Odborné učiliště a Praktická škola Liteň, Státní statek Jeneč s.p. a Pozemkový fond ČR se vzdali svého postavení vedlejšího účastníka dle ustanovení 28 odst. 2 zákona. Lesy české republiky s.p. Hradec Králové uvedl ve svém ĺvyjádření týkajícím se závodu Dobříš, že se neztotožňuje se stanoviskem stěžovatelky o porušení čl. 1, čl. 2, čl. 3 odst. 1 a čl. 11 Listiny. Z provedeného řízení je jednoznačně zřejmé, že rozhodné části nemovitosti byly zabrány podle dekretu což potvrdil svým rozhodnutím ZNV 31. května 1948, čj. XIII-1-1016/LL-1947 ve spojení s konfiskačními vyhláškami ONV v Berouně ze dne 26. února 1946 a 15. května 1947, přičemž rozhodující byla německá náro dnost dotčených osob, tedy stěžovatelky a její matky. Z toho důvodu je aplikace zákona ČNR č. 243/1992 Sb. stejně jako posouzení prekluze lhůty, tak jak ji provedl Krajský soud v Praze, správná. Nelze také přehlédnout stěžovatelčinu nečinnost v navrhování a předkládání důkazů na podporu svých tvrzení. Z těchto důvodů má vedlejší účastník za to, že nebyla porušena ustanovení Listiny. Proto vedlejší účastník navrhl ústavní stížnost zcela zamítnout Obec Karlštejn ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že nesouhlasí s názorem stěžovatelky, neboť se domnívá, že z listinných důkazů - archívního fondu Okresního úřadu v Berouně a ústřední spisovny MZe - bylo zjištěno, že ideální podíl stěžovatelky přešel na stát na základě dekretu č. 12/1945 Sb., není tedy možno aplikovat zákon o půdě, neboť v jeho 6 není dekret uveden. Je tedy možná pouze aplikace zákona ČNR č. 243/1992 Sb., který se v ustanovení 2 odst. 1 dekretem výslovně zabývá. V daném případě se jedná o zákon speciální stanovící vlastní lhůty a není možno aplikovat lhůty ze zákona o půdě. Z toho důvodu se zdá být nesporné, že návrh byl podán pozdě a proto vedlejší účastník navrhuje aby Ústavní soud stížnost zcela zamítl. Ostatní vedlejší účastníci, tj. obec Skuhrov, obec Měňany, obec Liteň, Římskokatolická fara v Litni, Národní muzeum v Praze a Zemědělské družstvo Bykoš se k ústavní stížnosti nevyjádřili. Ústavní soud si vyžádal spis vedený u Okresního pozemkového úřadu v Berouně, z něhož čerpal veškeré podklady i krajský soud. Dále si vyžádal od Státního ústředního archívu v Praze kopii spisu vedeného u Nejvyššího správního soudu (dále jen "NSS") pod sp. zn. 864/47. Ze spisu NSS je zřejmé, že postup ONV, MZe a ZNV byl označen za chybný. V nálezu NSS se uvádí, že názor, přiznávající hierarchicky vyššímu správnímu orgánu, který má sloužit jako odvolací vyšší záruky objektivnosti a odbornosti, právo rozhodovat ve věcech příslušejících nižšímu úřadu, je rozhodnutím úřadu absolutně nepříslušného a tedy je rozhodnutím zmatečným. Z toho důvodu byla veškerá předchozí rozhodnutí zrušena a rozhodnout ve věci byl pověřen znv. Z toho důvodu není možno rozhodnutí z března 1948, jímž byl aplikován zákon 142/1947 Sb., ve vztahu k ideálním podílům J. A. D. a M. B., v téže části, která uvádí, že ostatní podíly byla zkonfiskovány na základě dekretu jako majetek osoby německé národnosti, považ ovat za relevantní, neboť konečné rozhodnutí ve věci ostatních spoluvlastníků bylo ZNV vydáno teprve 31. května 1948. Tato skutečnost sama o sobě však nestačí k tomu, aby stížnost podaná proti soudnímu a správnímu rozhodnutí mohla být kvalifikována z ústavněprávního hlediska jako důvodná. Především je třeba uvést, že Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky, že zákon ČNR č. 243/1992 Sb. je aplikovatelný jen pro osoby, které občanství pozbyly a znovu nabyly, ale naopak je třeba vycházet z právního názoru uvedeného již v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 22/94 ze dne 4. října 1995 (viz č. 55, sv. 4 Sbírky nálezů a usnesení ÚS), z něhož vyplývá, že výkladem a maiori ad minus nutno dovodit, že vrací-li se majetek dle tohoto zákona těm, kteří občanství ĺpozbyli a opětovně nabyli, musí b ýt vrácen tím spíše těm, kterým nebylo nutno občanství vracet, protože jej vůbec nepozbyli. Jiný výklad by byl jednoznačně diskriminující a jako takový nepřijatelný. Ke stěžovatelkou namítané možnosti aplikovat na její případ zákon o půdě s odkazem na výše zmíněný nález Ústavního soudu II. ÚS 22/94, je třeba uvést, že ze soudního spisu je zřejmé, že uvedenou problematikou se Krajský soud v Praze zabýval již v prvním řízení vedeném pod sp. zn. 44 Ca 72/97, kdy dne 30. září 1997 rozsudkem zrušil rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Berouně čj. OPÚ 356/96-Pa, ze dne 20. února 1997, a věc vrátil zpět k novému projednání. Kromě výše uvedených okolností je nutno opakovaně též upozornit na skutečnost, že správní soudnictví, tak jak je koncipováno, je ovládáno dispoziční zásadou. Z tohoto důvodu nelze přehlédnout, že pokud stěžovatelka namítala, že správně mělo být aplikováno ustanovení 6 odst. 1 lit. r) zákona o půdě, činila tak pouze u prvního soudního jednání (čj. 44 Ca 72/97-25). Ve druhém soudním řízení však opravný prostředek proti rozhodnutí správního orgánu opřela pouze o skutečnost, že aplikace zákona ČNR č. 24 3/1992 Sb. je možná pouze v případech, kdy restituent občanství nejprve pozbyl a následně znovu nabyl. Z principu dispoziční zásady pak nutně vyplynulo, že soud nebyl povinen z vlastní iniciativy vyhledával další možná pochybení a Ústavní soud neshledává žádný prostor k tomu, aby takový postup označil za neústavní. Ústavní soud již ve své judikatuře, která je obecně dostupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před soudy či správními orgány. Za situace, kdy Ústavní soud po prostudování všech dostupných materiálů dospěl k názoru, že krajský soud neučinil nic, čím by narušil stěžovatelčino právo na spravedlivý proces, jakož i s přihlédnutím k vícekrát vyjádřenému názoru, že není žádného Ústavou zaručeného práva na restituci majetku a že tedy v těchto věcech nelze argumentovat porušením čl. 11 Listiny. Pokud pak bylo argumentováno čl. 1, čl. 2 odst. 2 a čl. 3 odst. 1 Listiny, připomíná Ústavní soud svoji judikaturu, podle které se těchto článků, upravujících základní principy právního státu, nelze dovolávat bez toho, aniž by se jejich nerespektování nepromítlo do jiného konkrétního Ústavou zaručeného práva či svobody. Proto nezbylo, než ústavní stížnost zamítnout dle ustanovení 82 odst. 1 zákona. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (54 odst. 2 zákona). V Brně dne 19. 11. 1999