Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22.12.1999, sp. zn. IV. ÚS 463/99 [ usnesení / VARVAŘOVSKÝ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:4.US.463.99

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:1999:4.US.463.99
sp. zn. IV. ÚS 463/99 Usnesení ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti D. V., zastoupené JUDr. J. S., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 1999, sp. zn. 29 Cdo 2139/98, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. června 1998, sp. zn. 13 Co 180/98 a ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. února 1998, sp. zn. 17 C 18/97, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Dne 20. září 1999 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, kterou stěžovatelka brojí proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku soudu druhého stupně, který potvrdil rozhodnutí prvostupňové. Dle názoru stěžovatelky trpí celé řízení procesními nedostatky, které ve svém důsledku způsobily nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato procesní pochybení shledává v nevyhovění ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř., který stanoví, že soud v odůvodnění rozsudku uvede podstatný obsah přednesů, stručně a jasně uvede, které důkazy má za prokázané a které nikoliv a o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil a proč neprovedl i další důkazy. Stěžovatelka v dané věci odkazuje též na judikát R V/68. Uvedenému ustanovení dle stěžovatelky nevyhovuje odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, protože po vylíčení skutkových tvrzení účastníků následuje výčet provedených důkazů s uvedením co z jednotlivých důkazů soud zjistil, přičemž soud přebírá jen tu část, která vedla k zamítnutí žaloby, aniž zmínil skutečnosti, které byly v kontradikci s takto zjištěným stavem a rovněž opomíjí stěžovatelkou podané námitky. Soud pak zcela pominul skutečnost uvedenou v protokolu o jednání ze dne 18. listopadu 1997, kdy stěžovatelka uvedla, že teprve po podpisu smlouvy obdržela katalog a to přesto, že tato skutečnost byla potvrzena svědecky (jednání 15. ledna 1998). Za opominuté považuje též námitky týkající se nesrozumitelnosti písemných materiálů, neboť pojmy v nich uvedené nejsou vysvětleny a jsou často zaměňovány a tím vyvolávají pochybnosti, popřípadě odkazují na neexistující dokumenty. Dále stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že na jednání 15. ledna 1998 bylo navrženo vyslechnutí svědka, kterého pomůže určit manžel stěžovatelky, jako osoby, která poskytla stěžovatelce a jejímu muži základní informace o smlouvě. Přestože stěžovatelka považovala provedení tohoto důkazu za velmi důležité, soud jej neprovedl a v odůvodnění rozsudku v rozporu z cit. ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. neuvedl důvody, které jej k tomu vedly. V uvedené věci odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, např. nález III. ÚS 150/93 či na nález III. ÚS 84/94. Prvoinstančímu rozsudku vytýkala stěžovatelka nesprávné hodnocení důkazů a nesprávné posouzení věci. Soud, dle jejího názoru, porušil procesní ustanovení takovou měrou, že jeho rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné a odvolací soud byl proto povinen takové rozhodnutí zrušit a věc vrátit k dalšímu projednání i přesto, že stěžovatelka tyto vady výslovně neuplatňovala. Odkazuje v tomto svém tvrzení na publikaci Bureš, Drápal, Mazanec o.s.ř.- komentář.str. 629. Odvolací soud však uvedené vady zcela pominul a napadený rozsudek potvrdil. Tím zcela ignoroval ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř., protože se nevypořádal s námitkami, které stěžovatelka učinila v průběhu řízení. Odvolací soud uvedl strohé závěry a stěžovatelčiny námitky zcela ignoroval - neuvedl je v odůvodnění rozsudku, popřípadě se jimi zabýval zcela nedostačujícím způsobem. Například vůbec se nezabýval absencí jednoho ze smluvních dokumentů, který má, dle názoru stěžovatelky, význam pro srozumitelnost napadené smlouvy. Stěžovatelka podala dovolání, přestože odvolací soud nepovažoval za opodstatněný návrh na povolení dovolání. Nejvyšší soud dovolání odmítl s tím, že není přípustné dle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. V postupu Nejvyššího soudu spatřuje stěžovatelka rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 1178/96. Závěrem stěžovatelka uvádí, že dle smluvních podkladů by měla být společnost, se kterou uzavřela napadenou smlouvu, v součinnosti s dalšími třemi společnostmi ve Španělsku, z nichž dle jejích zjištění dvě neexistují a třetí nevyvíjí žádnou činnost. V uvedeném jednání stěžovatelka shledává porušení svého práva na soudní a jinou ochranu, zaručenou v čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (vyhlášeno pod č. 120/1976 Sb., dále jen "Pakt"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášeno pod č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb., dále jen "Úmluva"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníka řízení - Nejvyššího soudu ČR, které zaslala předsedkyně senátu 29 Cdo, a ve kterém se uvádí, že Nejvyšší soud odmítl dovolání pro nepřípustnost, neboť dospěl k závěru, že posouzení právního závěru, kdy smluvní strany uzavřely nepojmenovanou platnou smlouvu s tím, že stěžovatelka nejednala při jejím uzavírání v omylu, nelze hodnotit jako otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Ex officio se nemohl dovolací soud zabývat ani možnou vadou ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 lit. b) o.s.ř. K ústavní stížnosti se vyjádřil také předseda senátu 13 Co Městského soudu v Praze, který ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí celou řadu předpisů, jichž se dovolává, aniž v dalším odůvodnění uvádí, v čem konkrétně spatřuje jejich porušení obecnými soudy. Poukazuje-li na odůvodnění rozsudků nižších stupňů, jimž vytýká porušení ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř., je třeba tento ničím neodůvodněný názor odmítnout jako nepodložený, neboť soudy svá rozhodnutí přesvědčivě a v souladu se zákonem odůvodnily, a pokud stěžovatelka, resp. její právní zástupce je považují pro sebe za nesrozumitelné, jde o jejich problém. Obsah ústavní stížnosti nasvědčuje tomu, že stěžovatelka považuje Ústavní soud za další soudní stupeň, když nesouhlasí s právním posouzením, aniž by uvedla, v čem spatřuje neplatnost smlouvy, kterou uzavřela. V průběhu soudního řízení nebyla na svých procesních právech krácena a dokazování, které směřovalo ke zjištění skutkového stavu, ani nezpochybňovala. Proto nemohla být porušena její práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny, ani v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V tomto smyslu považuje předseda odvolacího senátu ústavní stížnost za účelovou. Stěžovatelka musí nést důsledky uzavřené smlouvy (pacta sunt servanda), když nenamítala nedostatky v projevu vůle, které by způsobily neplatnost uzavřené smlouvy (§§37 - 39 o.s.ř.). z uvedených důvodů považuje Městský soud v Praze ústavní stížnost za neopodstatněnou. Ústavní soud si také vyžádal spis vedený v uvedené věci u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 18/97. Z uvedeného spisu je zřejmé, že stěžovatelka své námitky týkající se neprovedení důkazů neuplatnila v průběhu řízení. Jednalo se například o výslech svědka, s nímž jednala před uzavřením smlouvy, kdy proti jeho neprovedení neměla námitek, nebo kdy její tvrzení o neposkytnutí veškerých podkladů k uzavření smlouvy bylo svědecky, manželem stěžovatelky, vyvráceno a jejichž převzetí stěžovatelka potvrdila. Ze spisu je také zřejmé, že stěžovatelka i za situace, kdy měla o smlouvě pochybnosti provedla první splátku, jejíhož navrácení se žalobou domáhala. Dále je zřejmé, že stěžovatelka sama si protiřečí v konstatováních o vlastnictví apartmánu či vlastnictví práva užívat apartmán stanovený v napadené smlouvě. Ústavní soud nemůže zasahovat do pravomoci obecných soudů, pokud se týká provádění dokazování a výkladu skutkových zjištění, provedených těmito soudy, za situace, kdy obecné soudy dodržely v průběhu řízení procesní předpisy, které jim ukládají zjistit náležitě skutkový stav projednávané věci a vyvodit z něj odpovídající právní závěry. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu byla stěžovatelka zkrácena na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdila-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že právo na spravedlivý proces bylo porušeno tím, že obecné soudy v její tvrzené věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je závěr stěžovatelky a neuvádí další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatelky hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Dle charakteru ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka považuje Ústavní soud za, v daném případě, již čtvrtou instanci v systému všeobecného soudnictví, ačkoliv Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat celkově vydaná rozhodnutí, případně nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Ústavní soud neshledal porušení chráněných práv stěžovatelky, a tedy ani důvodnost ústavní stížnosti. Pokud stěžovatelka odkazuje na ustanovení §212 o.s.ř., odvolací soud zcela v souladu s uvedeným komentářem provedl zkoumání hmotně i procesně právní stránky problému. Problematika které se týká rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1178/96, je zcela odlišná pro posouzení dané věci. Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, který ve své ústavní stížnosti stěžovatelka zmiňuje, poukazuje na povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit stanoveným způsobem, kdy z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Teprve v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je možno rozhodnutí považovat za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny. Nález sp. zn. III. ÚS 150/93 poukazuje na princip nezávislosti soudu, plynoucí z ustanovení §120 odst. l al. 2 o. s. ř., týkajících se důkazní povinnosti stran, a je na obecném soudu, aby v každé fázi řízení zvážil, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní dokazování doplnit. Dbá přitom rovnosti stran, případně dbá na to, aby důkazy provedené z jejich podnětu byly v určitém (úměrném) poměru. Otázky spojené s prováděním a hodnocením důkazů upravuje občanský soudní řád, který soudu ukládá, hodnotit důkazy podle své úvahy, jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a rozhodnout na základě zjištěného skutkového stavu, kdy jen soudu přísluší rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede a které nikoli. Nelze proto spatřovat porušení zásad v čl. 36 Listiny v tom, jestliže soud nevyhoví všem návrhům účastníků a jestliže z důkazů provedených lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit. Je také věcí soudu, jak s rozporem mezi provedenými důkazy naloží. Je však jeho povinností důkaz odporující důkazům ostatním vyhodnotit, byl-li proveden a odůvodnit toto své stanovisko Čl. 36 Listiny obsahuje svou povahou zásady nestranného a spravedlivého procesu; k nim mimo jiné náleží právo každého, aby nestranný a nezávislý soud při nalézání práva dbal stanoveného, tj. zákonného postupu. Právě k tomu účelu je soudní moc, konstituována Ústavou ČR tak, aby ony stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1). Vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona, odmítl. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona). V Brně dne 22. prosince 1999 JUDr. Vladimír Čermákpředseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1999:4.US.463.99
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 463/99
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 22. 12. 1999
Datum vyhlášení  
Datum podání 20. 9. 1999
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Varvařovský Pavel
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
  • 99/1963 Sb., §157 odst.2, §132, §153
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík důkaz/volné hodnocení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-463-99
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 34857
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-27