ECLI:CZ:US:1999:4.US.472.99
sp. zn. IV. ÚS 472/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti nečinnosti Vrchního soudu v Praze ve věci stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 1999, sp. zn. 1 T 12/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 27. 9. 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud svým rozhodnutím uložil Vrchnímu soudu v Praze v přiměřené lhůtě rozhodnout o jeho stížnosti ze dne 24. 6. 1999 proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 1999, sp. zn. 1 T 12/97, kterým bylo podle §31 odst. 1 a §30 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto, že předseda senátu Městského soudu v Praze JUDr. J. H. je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obžalovaného JUDr. J. S. a spol., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 12/97, a dále aby Městskému soudu v Praze bylo uloženo v přiměřené lhůtě spravedlivě a nezávisle projednat a rozhodnout trestní věc vedenou pod sp. zn. 1 T 12/97.
Stěžovatel je přesvědčen, aniž by svá tvrzení odůvodnil řádnou ústavněprávní argumentací, že napadeným rozhodnutím a postupem obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). V podstatné části odůvodnění své ústavní stížnosti uvedl důvody svého nesouhlasu s vyloučením předsedy senátu. Dále uvedl, že proti cit. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 1999 podal v zákonné lhůtě dne 24. 4. 1999 stížnost, nicméně k datu sepsání ústavní stížnosti, tj. ke dni 22. 9. 1999, o stížnosti dosud nebylo rozhodnuto. Takový postup považuje za hrubé porušení čl. 13 Úmluvy. Dále uvedl, že trestní řízení trvá již déle než 4 roky a že vyloučení předsedy senátu JUDr. H. povede k dalším průtahům v řízení. Konstatoval, že je omezen při výkonu svého povolání, neboť mu jako jedinému z obviněných a později obžalovaných byl odejmut cestovní pas, přičemž na své žádosti o jeho vrácení nikdy nedostal žádné vyjádření.
Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 1999, sp. zn. 1 T 12/97, podali v zákonné lhůtě stížnost obžalovaní JUDr. J. S. a J. H. Spis se stížností došel Vrchnímu soudu dne 13. 7. 1999. Neveřejné zasedání, v němž byla stížnost projednána, bylo nařízeno na 30. 8. 1999, a usnesením sp. zn. 6 To 86/99 bylo napadené usnesení podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušeno a Městskému soudu v Praze bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Spis s usnesením byl zaslán Městskému soudu v Praze, který jeho přijetí potvrdil dne 3. 9. 1999. Z uvedeného dovodil, že námitka nečinnosti není důvodná.
Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. srpna 1999 Ústavní soud zjistil, že obžalobu senát Městského soudu v Praze projednával v hlavním líčení konaném ve dnech 1., 3., 5., a 11. 6. 1998 a 24., 26. a 27. 8. 1998. Po odročení bylo hlavní líčení nařízeno na dny 18. 6. až 1. 7. 1999, to se však nekonalo z důvodů rozhodnutí o vyloučení předsedy senátu z vykonávání úkonů trestního řízení.
Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba odmítnout, a to z následujících důvodů.
Pokud jde o namítané průtahy Vrchního soudu v Praze v řízení o stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 1999, sp. zn. 1 T 12/97 Ústavní soud konstatuje, že cit. usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 1999, sp. zn. 6 To 86/99 bylo stížnosti stěžovatele vyhověno. Takto nastala situace, kdy případné ústavní stížnosti vyhovující rozhodnutí Ústavního soudu by nemělo jakýkoliv praktický význam, neboť příčina, která dle přesvědčení stěžovatele jeho ústavní stížnost vyvolala, odpadla a tím odpadl i předmět ústavní stížnosti. Pokud jde o namítané průtahy v trestním řízení Ústavní soud konstatuje, že ústavní záruka spravedlivého procesu mj. vyžaduje, aby ochrana právům byla poskytována v přiměřené lhůtě, tj. bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy). O zbytečné průtahy půjde např. tehdy, vzniknou-li špatnou či nevhodnou organizací práce, za niž nese odpovědnost příslušný funkcionář soudu, nebo jsou založeny dostatečně a přesvědčivě zjištěnou liknavostí soudu (soudce) nebo podobnými okolnostmi spočívajícími při výkonu jurisdikce na jeho straně (viz nález Ústavního soudu sp. zn III. ÚS 218/97 ve spojení s nálezem sp. zn. IV. ÚS 466/97, vydaným v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 17. 2. 1998, Pl. ÚS st. 6/98). Žádnou z uvedených skutečností však stěžovatel v odůvodnění své ústavní stížnosti konkrétně neuvedl a omezil se pouze na obecné konstatování, že trestní řízení probíhá již více než 4 roky.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. prosince 1999
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu