ECLI:CZ:US:1999:4.US.517.99
sp. zn. IV. ÚS 517/99
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti J. G. a K. H., obě zastoupené JUDr. Z. L., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. srpna 1999, sp. zn. 5 Co 2378/99, ve spojení s usnesením Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 21. června 1999, sp. zn. 2 C 666/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 22. října 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), kterou stěžovatelky brojily proti shora uvedenému usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvého stupně o předběžném opatření, kterým bylo stěžovatelkám zakázáno, dle ustanovení §102 o.s.ř., činit jakékoliv právní úkony, jimiž by byly zcizovány či zastavovány uvedené nemovitosti stěžovatelek.
V uvedeném postupu stěžovatelky shledávají porušení svých základních práv zaručených v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně v čl. 11 odst. 1 Listiny, zaručujícím každému vlastnit majetek a dle čl. 11 odst. 4 Listiny, který zaručuje, že vyvlastnění či nucené omezení vlastnického práva je možné jen ve veřejném zájmu, a to za náhradu.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení - Krajského soudu v Českých Budějovicích, za který se vyjádřila předsedkyně senátu 5 Co, která uvedla, že postup soudů obou stupňů vycházel z ustanovení §102 o.s.ř., tedy omezení bylo v souladu se zákonem. Nárok navrhovatelek předběžného opatření byl u soudu osvědčen a proto účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Po zvážení obsahu předložených skutečností dospěl Ústavní soud k následujícím závěrům.
Občanský soudní řád ve svém ustanovení §77 odst. 1 poskytuje dostatečnou ochranu strany dotčené předběžným opatřením. Vzhledem ke skutečnosti, že předběžné opatření má toliko mezitímní charakter, je podání ústavní stížnosti předčasné. Řízení ve věci samé pokračuje před obecným soudem a po jeho skončení pravomocným rozhodnutím a po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, teprve by mohlo podání ústavní stížnosti přicházet v úvahu.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti dle čl. 83 Ústavy ČR a není další soudní instancí. Není proto ani oprávněn hodnotit a přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, zvláště procesní povahy, pokud současně nenastal zásah do Ústavou zaručených základních práv a svobod (čl. 87 odst. 1 lit. d) Ústavy). Pokud jde o napadené usnesení, jedná se o rozhodnutí procesní povahy, u kterého lze sice připustit, že do jisté míry mění pozici stěžovatelek, nejsou však ještě dotčena jejich hmotněprávní oprávnění či povinnosti, natož pak práva Ústavou zaručená. K takovému zásahu může dojít až rozhodnutím ve věci samé, proti kterému je právo na soudní ochranu zaručeno. Za daného stavu věcí nelze proto považovat ústavní stížnost za opodstatněný a adekvátní prostředek ochrany práv stěžovatelek.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutné odmítnout, a to podle ustanovení §43 odst. 1 lit. e) zákona, jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 22. prosince 1999
JUDr. Pavel Varvařovskýsoudce zpravodaj