ECLI:CZ:US:1999:Pl.US.17.99
sp. zn. Pl. ÚS 17/99
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 1. prosince 1999 v plénu o návrhu skupiny 77 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na zrušení zákona č. 144/1999 Sb., kterým byl změněn a doplněn zákon č. 42/1992 Sb., a další zákony, takto:
Ustanovení §13 odst. 4, 5, 6, 7, 8, 9 a 10, §13a až 13c
a §18 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů
a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších
předpisů, §4 odst. 1 písm. zd), §24 odst. 2 písm. zi), §34
odst. 3 písm. f) a §40 odst. 25 zákona č. 586/1992 Sb., o daních
z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, §2 odst. 5 (správně 7)
zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve
znění pozdějších předpisů, a čl. IV zákona č. 144/1999 Sb., se
zrušují dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů. Ve zbytku
se návrh zamítá.
Odůvodnění:
Dne 19. 7. 1999 byl Ústavnímu soudu doručen návrh skupiny
poslanců podle ustanovení §64 odst. 1 písm. b) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Soudce zpravodaj shledal, že
podání splňuje formální náležitosti návrhu na zrušení zákona
s petitem, aby Ústavní soud nálezem rozhodl tak, že zákon č.
144/1999 Sb., vyhlášený ve Sbírce zákonů (částka 51) dne 15. 7.
1999, se zrušuje dnem vyhlášení nálezu.
Poslanci Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR v počtu 77
potvrdili svými podpisy předložený návrh na zrušení zákona
a pověřili současně poslance Marka Bendu, aby je zastupoval před
Ústavním soudem ve věci tohoto návrhu.
Návrh skupiny poslanců poukazuje ve svém podání na rozpor
napadeného zákona s těmito ústavními články:
čl. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
čl. 4 odst. 3 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod
čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod
čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě
o ochraně lidských práv a základních svobod.
Navrhovatelé se soustřeďují na právní úpravy nakládání
s majetkem členů družstva při jeho transformaci, protože právě
v této oblasti podle nich došlo k základním zásahům do ústavních
práv občanů, resp. členů družstva. K tomu účelu konfrontují
především ustanovení §13 odst. 2 a odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb.,
která stanovila nároky oprávněných osob s nároky, jak je stanovila
napadená novela tohoto zákona vydaná pod č. 144/1999 Sb.
§13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb. uvádí:
Pokud se oprávněná osoba nestane účastníkem právnické osoby
podle transformačního projektu a je podnikatelem v oboru
předmětu činnosti výrobního nebo spotřebního družstva nebo
provozuje zemědělskou výrobu v případě zemědělského družstva,
musí jí být majetkový podíl vydán do 90 dnů ode dne, kdy
oprávněná osoba o vydání písemně požádala.
§13 odst. 3 téhož zákona stanoví:
Pokud se oprávněná osoba nestane účastníkem právnické osoby
podle transformačního projektu a není podnikatelem ve smyslu
odstavce 2, může jí být vydán majetkový podíl v plné výši po
sedmi letech od schválení transformačního projektu, pokud se
oprávněná osoba po schválení transformačního projektu
nedohodne s družstvem nebo jeho právním nástupcem jinak.
Naproti tomu podle nově doplněných ustanovení §13 odst. 4 až
10 napadeného zákona - novely byl zaveden nový způsob "vypořádání"
majetkového podílu vydáním majetkových listů družstva nebo jeho
právního nástupce. Oprávněná osoba, jejíž nárok nebyl ke dni 31.
března 1999 uspokojen, obdrží na vyrovnání svého nároku
v hotovosti 10% nevypořádaného majetkového podílu, nejvýše však
částku Kč 10 000,-- z prostředků Pozemkového fondu, pokud svůj
nárok řádně uplatní do 31. 3. 2000. Požádá-li oprávněná osoba
o vypořádání majetkového podílu dluhopisem Pozemkového fondu, je
družstvo nebo jeho právní nástupce povinno s ní uzavřít dohodu
o vypořádání tímto způsobem. Dluhopis má dobu splatnosti 20 let
s úrokovou sazbou 2% ročně. Nedojde-li při tomto postupu
k vypořádání, např. proto, že oprávněná osoba o vypořádání nároku
na vydání majetkového podílu dluhopisem nepožádala, je družstvo
nebo jeho právní nástupce povinen vypořádání provést vydáním
majetkových listů v celkové jmenovité hodnotě, znějících na jméno
oprávněné osoby. Předáním majetkových listů, splňujících stanovené
náležitosti, je pohledávka oprávněné osoby vůči družstvu nebo jeho
právnímu nástupci vypořádána. Pokud první oprávněná osoba, které
byly vydány majetkové listy družstva, je po dobu 15 let nezcizí
nebo nevloží do majetku družstva či jiné kapitálové společnosti,
Pozemkový fond tyto majetkové listy odkoupí po 15 letech od doby
jejich vydání za nominální cenu bez úročení.
Navrhovatelé po této konfrontaci dospívají k závěru, že
smyslem napadeného zákona je změna ve způsobu vypořádání
majetkových podílů a omezuje jejich vlastníky takovým způsobem,
který není srovnatelný s užívacími a požívacími právy vlastníků
jiných cenných papírů (akcií, dluhopisů, směnek aj.) a navíc jim
nezajišťuje ekvivalentní vyrovnání ani zajištění jejich práv. Na
druhé straně zcela nepřiměřeně zvýhodňuje dlužníky, tj. povinné
osoby (družstva a jejich právní nástupce) užívající bez náhrady
již od doby transformace družstva majetkové podíly oprávněných
osob. Pokládají proto za nepochybné, že změna ve způsobu vydání
majetkových podílů oprávněným osobám, tj. jejich vlastníkům,
zakotvená v napadeném zákoně, omezuje práva těchto vlastníků
neústavním způsobem, zejména pokud jde o ústavně nepřípustné
omezení vlastníka majetkového podílu na transformovaném družstvu
nebo jeho právním nástupci a porušují tak čl. 1 Listiny základních
práv a svobod.
Další námitkou navrhovatelů je, že napadeným zákonem byla
vytvořena norma mající charakter pravé zpětné účinnosti. Nároky na
vypořádání majetkových podílů oprávněných osob v §13 odst. 3
- 10 napadeného zákona vznikly již podle podmínek zákona č.
42/1992 Sb., tj. při transformaci družstva, tedy dlouhou dobu před
účinností napadeného zákona. Původní §13 odst. 3, vycházející
z původního způsobu vydání majetkového podílu ztratil však
jakýkoliv smysl vedle nově zavedeného způsobu vypořádání. Stal se
obsoletním a tak i důkazem o zpětné účinnosti spolu s čl. IV
napadeného zákona, který stanoví, že se jím řídí i vypořádání
majetkových podílů, na jejichž vypořádání vznikl nárok přede dnem
jeho účinnosti. Retroaktivita vyplývá i z toho, že podle původní
verze, jak je uvedena výše v citaci §13 odst. 2 a 3 zákona č.
42/1992 Sb., se vlastník mohl rozhodnout mezi dvěma způsoby vydání
majetkového podílu: buď že se stane členem družstva, bude
provozovat zemědělskou výrobu, a tak získá právo na vydání
majetkového podílu neprodleně, anebo že zemědělskou výrobu
provozovat nebude a získá právo na vydání svého majetkového podílu
po uplynutí sedmi let od schválení transformačního projektu.
Z toho vyplývá, že pokud se rozhodl pro druhou možnost,
zákonodárce v napadeném zákoně jeho nárok, pokud jde o způsob
vydání majetkového podílu, zásadně změnil, a to v jeho neprospěch.
Tím byl dle stanoviska navrhovatelů porušen čl. 2 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod.
Navrhovatelé vyjadřují dále své pochybnosti k náležitostem
a právní povaze majetkových listů, jak jsou definovány v napadeném
zákoně. Naplňují znaky listiny, definované v §4 odst. 4 zákona č.
591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů,
neboť mají být vydávány v souvislosti s převzetím povinnosti
k vypořádání majetkového podílu oprávněné osoby na transformovaném
družstvu, je s nimi spojeno právo na vyplacení majetkového podílu
a jsou převoditelné. V takovém případě však musí obsahovat
i náležitosti uvedené v ustanovení §3 zákona č. 530/1990 Sb.,
o dluhopisech, tedy mimo jiné závazek emitenta splatit jmenovitou
hodnotu dluhopisu v určeném termínu, vyplácet určený výnos
dluhopisu ve stanovených termínech či způsob stanovení takového
výnosu. Tím se vytvářejí instituty, pravidla a situace, které jsou
v rozporu s obchodním zákoníkem a předpisy souvisejícími v oblasti
platného soukromého práva.
V další části svého podání navrhovatelé vycházejí z toho, že
oprávněná osoba se stala vlastníkem majetkového podílu již před
jeho vydáním ve smyslu §9 odst. 7 zákona č. 42/1992 Sb., tj.
poté, co byl majetkový podíl družstvem vypočten a oprávněná osoba
s ním byla seznámena. Zdůrazňují, že napadeným zákonem dochází
k podstatné redukci obsahu vlastnictví k tomuto majetku, a to
jednak omezením práva tento majetek užívat, jednak na dobu
patnácti let zbavením práva požívat jeho plody a užitky. Nepřímým
důsledkem je pak omezení dispozičního práva k takovému majetku.
Navrhovatelé mají za to, že zákonodárce se při ochraně dlužníka
- transformovaného družstva či jeho právního nástupce, ocitl mimo
rámec působnosti čl. 11 odst. 2 a odst. 4 Listiny základních práv
a svobod, neboť těmto subjektům "daroval" právo bez náhrady užívat
po dobu nejméně patnácti let cizí majetek, přičemž vlastníkům
tohoto majetku nepřiznal ani právo na přiměřené výnosy z tohoto
majetku plynoucí. Přitom již podle původní verze zákona č.
42/1992 Sb. poskytl zákonodárce transformovaným družstvům
sedmiletou lhůtu k vydání majetkových podílů oprávněným osobám
(i když bez sedmiletých výnosů) a současnou právní úpravou těm,
kdož z podstatné části nedostáli svým závazkům vyplývajícím
z původní verze transformačního zákona, prakticky prodloužil
jejich zvýhodnění o dvojnásobek. Z toho navrhovatelé dospívají
k názoru, že tím byl porušen jak čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny
základních práv a svobod, tak čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu
k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Závěrem navrhovatelé poukazují na to, že podle čl. 1 Ústavy
ČR je Česká republika právním státem a k jeho definičním znakům
patří také princip právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo
a z nich vyplývá i zákaz retroaktivity právních norem.
Retroaktivita stanovená článkem IV napadeného zákona je proto
narušením nabytých práv, přesahujících účel zákona č. 42/1992 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů a narušuje i princip ochrany důvěry
v právo a je tak v rozporu s čl. 1 Ústavy ČR.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření
Poslanecké sněmovny i Senátu Parlamentu České republiky.
Dopisem ze dne 15. září 1999 sdělil předseda Poslanecké
sněmovny Ústavnímu soudu, že napadený zákon č. 144/1999 Sb. byl
schválen potřebnou většinou poslanců Poslanecké sněmovny dne 1.
dubna 1999. Dne 28. dubna 1999 byl zamítnut Senátem, dne 19.
května 1999 byl znovu schválen Poslaneckou sněmovnou. Prezidentem
republiky byl vrácen dne 2. června 1999 a dne 29. června 1999
Poslanecká sněmovna svým hlasováním na vráceném zákonu setrvala.
Poté byl zákon podepsán předsedou Poslanecké sněmovny a předsedou
vlády a byl řádně vyhlášen. Pokud jde o obsahovou stránku zákona,
dopis předsedy Poslanecké sněmovny uvádí, že důvodem k úvahám
novelizovat tento zákon je obava z možných vážných důsledků
hromadného vypořádání podílů z transformace, které se očekává na
přelomu let 1999 - 2000. Dnes je zcela zřejmé, že zemědělská
družstva, popřípadě jejich právní nástupci v postavení dlužníků,
nejsou a do stanovené doby ani nebudou schopna transformační
podíly vypořádat. Cílem novely zákona je tedy ochrana těchto
subjektů před konkursem. Při projednávání návrhu tohoto zákona
v Poslanecké sněmovně byly uplatňovány zásadní a výrazně
protichůdné názory, přičemž argumentace odpůrců návrhu zákona byla
v zásadě totožná s návrhem podaným skupinou poslanců Ústavnímu
soudu. Závěrem předseda Poslanecké sněmovny uvádí, že je na
Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil
ústavnost tohoto zákona a vydal příslušné rozhodnutí.
Dopisem ze dne 30. září 1999 zaslala předsedkyně Senátu
Ústavnímu soudu vyžádané vyjádření, týkající se návrhu na zrušení
zákona č. 144/1999 Sb.
Konstatovala, že předloha napadeného zákona byla předmětem
obsáhlých diskusí v Senátu a v průběhu projednávání byly předloze
vytýkány nedostatky, spočívající zejména v rozporu mezi původním
pojetím zákona, který původně upravoval vydání majetkového podílu,
zatímco ustanovení novely zákona nahrazuje slovo vydání významově
odlišným slovem vypořádání; v situaci, kde nedojde mezi věřitelem
a zemědělským družstvem k dohodě o vypořádání majetkového podílu
a kde se navrhuje stav řešit vydáním majetkových listů v hodnotě
vypořádávaného majetku a kde majetkový podíl je vypořádán dnem,
kdy družstvo majetkové listy vydá; tímto dnem také zaniká
pohledávka oprávněné osoby vůči zemědělskému družstvu. Reálný
majetkový podíl se tedy z titulu pouhé nedohody účastníků mění jen
na majetkový list, který podíl na reálném majetku nepředstavuje;
je tedy skutečností, že
- majetkový list se nevydává dohodou účastníků;
- zákon přenáší povinnost uhradit značnou část závazků
dlužníků na Pozemkový fond České republiky a odčerpává tak
veřejné prostředky určené k jiným účelům;
- obecná ustanovení zákona se týkají všech typů družstev
a projednávaný návrh zákona se zabývá pouze zemědělskými
družstvy;
- novela poškozuje dosud nevypořádané soukromé zemědělce,
kterým mělo majetek vydat družstvo nebo jeho právní
nástupce již před šesti lety, a preferuje povinné osoby,
kterým umožňuje vydat majetkové listy a tak se zbavit
veškerých závazků, zejména pak preferuje skupinu povinných
osob, která dosud dobrovolně nesplnila povinnost vypořádat
své závazky vůči skupině povinných osob, která tak již
učinila atd.
Byla vyslovena i obava, zda se navržená úprava nedostává do
rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod (odnětí
vlastnického práva bez existence veřejného zájmu).
Projednávané předloze byla vytýkána i retroaktivita, neboť
upravuje nakládání s majetkovými listy v momentě, kdy režim zákona
trvá již sedm let v neprospěch nevyřízených případů.
Důsledkem bylo, že Senát zamítl dne 28. dubna 1999
v hlasování, při kterém ze 65 přítomných senátorek a senátorů se
vyslovilo 39 pro zamítnutí a 21 proti zamítnutí návrhu zákona.
Proto je nyní na základě podaného návrhu skupiny poslanců
Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na Ústavním soudu
posoudit ústavnost tohoto zákona a rozhodnout o něm.
Ústavní soud se též seznámil s obsahem přípisu prezidenta
republiky ze dne 2. 6. 1999, jímž byl předmětný Poslaneckou
sněmovnou přijatý zákon ve smyslu čl. 50 Ústavy ČR vrácen
Poslanecké sněmovně. V odůvodnění se uvádí, že oprávněné osoby,
v souladu s platnou právní úpravou, od roku 1992 předpokládaly, že
jim po sedmi letech od schválení transformačního projektu družstva
bude vydán jejich majetkový podíl v plné výši. Těsně před
uplynutím této poměrně dlouhé doby, kdy byl jejich podíl
"zablokován", má být režim vydávání podílů v plné výši nahrazen
režimem vypořádání nároků, který podstatně zhoršuje jejich
ekonomické postavení. Zákon tímto způsobem porušuje jeden ze
základních principů právního státu, a to princip důvěry v právo,
a ve svých důsledcích oslabuje Ústavou ČR zaručenou ochranu
vlastnických práv. Přijatý zákon prohlubuje nerovnost mezi
jednotlivými skupinami oprávněných osob, založenou už v roce
1992, konkrétně mezi osobami, které začaly provozovat zemědělskou
výrobu (těm musel být majetkový podíl vydán do devadesáti dnů od
podání žádosti) a mezi osobami, které nezačaly zemědělskou výrobu
provozovat.
Ústavní soud si vyžádal též stanovisko vlády, které v této
věci předložil předseda vlády dne 2. prosince 1998 Poslanecké
sněmovně Parlamentu České republiky. V něm se uvádí, že vláda
s předmětným návrhem zákona vyslovila souhlas, ale současně
upozornila na to, že v nejbližší době projedná vlastní širší návrh
novely zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů
a vypořádání majetkových nároků v družstvech, v jehož rámci bude
navrženo i řešení způsobu vypořádání majetkových podílů
v družstvech. Vláda zároveň upozornila, že předložený návrh zákona
má některé nedostatky, jako:
- z navržených ustanovení není vždy jednoznačně zřejmé, jakou
povahu by měl mít majetkový list v tom smyslu, zda má jít
o dluhopis nebo o cenný papír typu akcie,
- návrh (§13 odst. 5), aby stejným způsobem, jakým je
navrhováno vypořádat majetkové podíly nečlenů družstev,
byly vypořádány i majetkové podíly členů družstev,
nekoresponduje s faktickým stavem, neboť vypořádání
majetkových podílů členů družstev zpravidla řeší stanovy
družstev,
- pochybnosti vyvolává též návrh (§13a odst. 2), aby
majetkový list byl veřejně obchodovatelným přímo ze zákona,
tj. bez povolení příslušného státního orgánu, což by mohlo
vést k tomu, že na kapitálový trh by se dostaly další
nebonitní a nelikvidní cenné papíry, jakož i návrh (čl.
II.) na rozsah daňového osvobození,
- norma, kterou je navrženo (čl. III.) rozšířit práva
Pozemkového fondu České republiky, je nepřiměřeně obecná,
- předložený návrh zákona postrádá důvodovou zprávu včetně
vyčíslení hospodářského a finančního dosahu navrhované
úpravy.
Ústavní soud zhodnotil návrh na zrušení napadeného zákona č.
144/1999 Sb., předložený skupinou 77 poslanců Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky a dospěl k závěru, že návrh je důvodný.
Přitom porušení ústavněprávních ustanovení hodnotil v některých
případech od návrhu odlišně.
Z konstantní judikatury Ústavního soudu sice vyplývá, že je
věcí státu, aby rozhodl, že jedné skupině poskytne méně výhod než
jiné, nesmí však postupovat libovolně a z jeho rozhodnutí musí
vyplývat, že tak činí ve veřejném zájmu a nikoli např. proto, aby
zakryl nedostatky ve správě věcí veřejných.
Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti se nejprve
rozhodl, že se nebude zabývat odůvodněním návrhu, týkajícím se
námitky, že napadený zákon zavedl nové instituty, např. majetkové
listy, a i některými dalšími ustanoveními se dostal do rozporu
s obchodním zákoníkem či předpisy souvisejícími. Tím nemá být
řečeno, že vznesené námitky nejsou oprávněné, ale Ústavní soud
přistoupil k předloženému návrhu především z hlediska, zda jím
byly porušeny ústavněprávní normy, které navrhovatelé ve svém
návrhu uvedli.
Po prostudování vyžádaných a případně souvisejících
předložených podkladů, po posouzení parlamentních protokolů
a s přihlédnutím k důvodům, které byly uplatněny ze strany
prezidenta republiky a Senátu Parlamentu České republiky, dospěl
Ústavní soud k závěru, že novela transformačního zákona, jak je
popsáno výše, porušuje jeden ze základních principů právního
státu, a to princip právní jistoty a důvěry v právo, jak vyplývá
z čl. 1 Ústavy ČR. Oprávněné osoby, v souladu s právní úpravou, od
roku 1992 předpokládaly, že jim po sedmi letech od schválení
transformačního projektu bude vydán jejich majetkový podíl v plné
výši. Těsně před uplynutím této dosti dlouhé doby však novela
přinesla zcela odlišné řešení, a to vypořádání (nikoliv již
vydání) majetkového podílu buď dluhopisem splatným do dvaceti let
s 2% úrokem nebo majetkovým listem, který povinně odkoupí za
nominální hodnotu Pozemkový fond po patnácti letech bez úročení od
první oprávněné osoby, které byl majetkový list družstva vydán.
Novela tedy na jedné straně poškozuje, zhoršuje ekonomické
postavení a popírá vlastnická práva oprávněných osob k majetkovým
podílům a na druhé straně legalizuje právo družstev či obchodních
společností nakládat s cizím majetkem podle jejich vlastních
dispozic. Tím dochází i k porušení čl. 11 odst. 1 a odst. 4
Listiny základních práv a svobod, že vlastnické právo všech
vlastníků má stejný zákonný obsah i ochranu. Též nucené omezení
vlastnického práva je možné jen ve veřejném zájmu, a to na základě
zákona a za náhradu.
Svým rozsahem a koncepcí prohlubuje novela i nerovnost mezi
jednotlivými skupinami oprávněných osob, která byla sice již
založena v roce 1992, a to mezi osobami, které začaly provozovat
zemědělskou výrobu a jimž musel být majetkový podíl vydán do
devadesáti dnů od podání žádosti, a mezi osobami, které nezačaly
zemědělskou výrobu provozovat, jimž mohl (nikoliv musel) být
majetkový podíl vydán podle §13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb.
Tato nerovnost, jež mohla být z restitučního pohledu snad
pokládána za odůvodněnou a tím za právní úpravu, která odpovídala
veřejnému zájmu, byla však rozšířena novelou v takovém rozsahu, že
ji již za odůvodněnou pokládat nelze a musí být hodnocena jako
porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod, vyjadřujícího
zásadu, že lidé jsou si rovni v právech.
V souvislosti s výše uvedeným konstatováním je třeba
souhlasit i s tím, že novelou byl porušen i čl. 1 odst. 1
Dodatkového protokolu k (Evropské) Úmluvě o ochraně lidských práv
a základních svobod, který stanoví, že každá fyzická nebo
právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže
být zbaven svého majetku, s výjimkou veřejného zájmu a za
podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Při zvážení všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl, že
je třeba návrhu skupiny 77 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu
České republiky vyhovět a novou úpravu zákona č. 42/1992 Sb.
a zákonů č. 586/1992 Sb. a č. 569/1991 Sb. zrušit. Po formální
stránce musel vyjít z toho, že zákon č. 144/1999 Sb., který byl
vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 15. 7. 1999, týmž dnem změnil
ustanovení v původním zákoně č. 42/1992 Sb., kam byla ustanovení
napadeného zákona č. 144/1999 Sb., která Ústavní soud pokládal za
neústavní, touto cestou vnesena.
Současně považuje Ústavní soud za nutné upozornit jak orgány
zákonodárné tak exekutivní, že zákon č. 42/1992 Sb. by měl v §13
odst. 3 upevnit postavení oprávněných osob, které sice z textu
vyplývá, ale je cílevědomě zeslabováno až k tomu záměru, že vydání
majetkového podílu, ač zákonem stanoveného, je v době, kdy má
uplynout závazná sedmiletá lhůta, pro toto vydání zpochybňováno
a zákonem č. 144/1999 Sb. bylo prakticky anulováno. Ústavní soud
proto neponechal bez povšimnutí ani vyjádření některých poslanců
či senátorů, kteří v návrhu zákona spatřovali odnětí vlastnického
práva bez existence veřejného zájmu či jako jistou formu
vyvlastnění, ne však pro potřebu demokratického státu, ale pro
jinou skupinu osob, která nedostála svým závazkům, které pro ni
již od r. 1992 ze zákona vyplývaly. Zemědělská družstva dostala
tehdy možnost užívat majetek oprávněných osob a výnosů z tohoto
majetku. Některá jednala ekonomicky i právně poctivě, splnila
zákonnou povinnost a vydala majetkové podíly. Vycházela z toho, že
majetek jim byl svěřen do správy, že není jejich a že je nezbytné
jej ve stanovené lhůtě vrátit. Byla však i taková, která o svěřený
majetek nepečovala.
Z uvedených důvodů Ústavní soud napadená zákonná ustanovení
zrušil podle §70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu.
Pokud jde o část novely, podle níž v §13 odst. 2 a §13
odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb. slova "vydán" a "vydání" byla
nahrazena slovy "vypořádán" a "vypořádání", návrh na její zrušení
Ústavní soud zamítl podle §70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.,
neboť dospěl k závěru, že tato legislativní úprava není
protiústavní, když při ústavně konformní interpretaci a aplikaci
této právní normy nedojde k porušení vlastnických práv oprávněných
osob.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 1. prosince 1999