Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 01.12.1999, sp. zn. Pl. ÚS 17/99 [ nález / PAUL / výz-2 ], paralelní citace: N 174/16 SbNU 267 [ 3/2000 Sb. ] dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:Pl.US.17.99

sp. zn. Pl. ÚS 17/99 Nález Ústavní soud rozhodl dne 1. prosince 1999 v plénu o návrhu skupiny 77 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na zrušení zákona č. 144/1999 Sb., kterým byl změněn a doplněn zákon č. 42/1992 Sb., a další zákony, takto: Ustanovení §13 odst. 4, 5, 6, 7, 8, 9 a 10, §13a až 13c a §18 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů, §4 odst. 1 písm. zd), §24 odst. 2 písm. zi), §34 odst. 3 písm. f) a §40 odst. 25 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, §2 odst. 5 (správně 7) zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a čl. IV zákona č. 144/1999 Sb., se zrušují dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů. Ve zbytku se návrh zamítá. Odůvodnění: Dne 19. 7. 1999 byl Ústavnímu soudu doručen návrh skupiny poslanců podle ustanovení §64 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Soudce zpravodaj shledal, že podání splňuje formální náležitosti návrhu na zrušení zákona s petitem, aby Ústavní soud nálezem rozhodl tak, že zákon č. 144/1999 Sb., vyhlášený ve Sbírce zákonů (částka 51) dne 15. 7. 1999, se zrušuje dnem vyhlášení nálezu. Poslanci Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR v počtu 77 potvrdili svými podpisy předložený návrh na zrušení zákona a pověřili současně poslance Marka Bendu, aby je zastupoval před Ústavním soudem ve věci tohoto návrhu. Návrh skupiny poslanců poukazuje ve svém podání na rozpor napadeného zákona s těmito ústavními články: čl. 1 Listiny základních práv a svobod čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod čl. 4 odst. 3 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhovatelé se soustřeďují na právní úpravy nakládání s majetkem členů družstva při jeho transformaci, protože právě v této oblasti podle nich došlo k základním zásahům do ústavních práv občanů, resp. členů družstva. K tomu účelu konfrontují především ustanovení §13 odst. 2 a odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., která stanovila nároky oprávněných osob s nároky, jak je stanovila napadená novela tohoto zákona vydaná pod č. 144/1999 Sb. §13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb. uvádí: Pokud se oprávněná osoba nestane účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu a je podnikatelem v oboru předmětu činnosti výrobního nebo spotřebního družstva nebo provozuje zemědělskou výrobu v případě zemědělského družstva, musí jí být majetkový podíl vydán do 90 dnů ode dne, kdy oprávněná osoba o vydání písemně požádala. §13 odst. 3 téhož zákona stanoví: Pokud se oprávněná osoba nestane účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu a není podnikatelem ve smyslu odstavce 2, může jí být vydán majetkový podíl v plné výši po sedmi letech od schválení transformačního projektu, pokud se oprávněná osoba po schválení transformačního projektu nedohodne s družstvem nebo jeho právním nástupcem jinak. Naproti tomu podle nově doplněných ustanovení §13 odst. 4 až 10 napadeného zákona - novely byl zaveden nový způsob "vypořádání" majetkového podílu vydáním majetkových listů družstva nebo jeho právního nástupce. Oprávněná osoba, jejíž nárok nebyl ke dni 31. března 1999 uspokojen, obdrží na vyrovnání svého nároku v hotovosti 10% nevypořádaného majetkového podílu, nejvýše však částku Kč 10 000,-- z prostředků Pozemkového fondu, pokud svůj nárok řádně uplatní do 31. 3. 2000. Požádá-li oprávněná osoba o vypořádání majetkového podílu dluhopisem Pozemkového fondu, je družstvo nebo jeho právní nástupce povinno s ní uzavřít dohodu o vypořádání tímto způsobem. Dluhopis má dobu splatnosti 20 let s úrokovou sazbou 2% ročně. Nedojde-li při tomto postupu k vypořádání, např. proto, že oprávněná osoba o vypořádání nároku na vydání majetkového podílu dluhopisem nepožádala, je družstvo nebo jeho právní nástupce povinen vypořádání provést vydáním majetkových listů v celkové jmenovité hodnotě, znějících na jméno oprávněné osoby. Předáním majetkových listů, splňujících stanovené náležitosti, je pohledávka oprávněné osoby vůči družstvu nebo jeho právnímu nástupci vypořádána. Pokud první oprávněná osoba, které byly vydány majetkové listy družstva, je po dobu 15 let nezcizí nebo nevloží do majetku družstva či jiné kapitálové společnosti, Pozemkový fond tyto majetkové listy odkoupí po 15 letech od doby jejich vydání za nominální cenu bez úročení. Navrhovatelé po této konfrontaci dospívají k závěru, že smyslem napadeného zákona je změna ve způsobu vypořádání majetkových podílů a omezuje jejich vlastníky takovým způsobem, který není srovnatelný s užívacími a požívacími právy vlastníků jiných cenných papírů (akcií, dluhopisů, směnek aj.) a navíc jim nezajišťuje ekvivalentní vyrovnání ani zajištění jejich práv. Na druhé straně zcela nepřiměřeně zvýhodňuje dlužníky, tj. povinné osoby (družstva a jejich právní nástupce) užívající bez náhrady již od doby transformace družstva majetkové podíly oprávněných osob. Pokládají proto za nepochybné, že změna ve způsobu vydání majetkových podílů oprávněným osobám, tj. jejich vlastníkům, zakotvená v napadeném zákoně, omezuje práva těchto vlastníků neústavním způsobem, zejména pokud jde o ústavně nepřípustné omezení vlastníka majetkového podílu na transformovaném družstvu nebo jeho právním nástupci a porušují tak čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Další námitkou navrhovatelů je, že napadeným zákonem byla vytvořena norma mající charakter pravé zpětné účinnosti. Nároky na vypořádání majetkových podílů oprávněných osob v §13 odst. 3 - 10 napadeného zákona vznikly již podle podmínek zákona č. 42/1992 Sb., tj. při transformaci družstva, tedy dlouhou dobu před účinností napadeného zákona. Původní §13 odst. 3, vycházející z původního způsobu vydání majetkového podílu ztratil však jakýkoliv smysl vedle nově zavedeného způsobu vypořádání. Stal se obsoletním a tak i důkazem o zpětné účinnosti spolu s čl. IV napadeného zákona, který stanoví, že se jím řídí i vypořádání majetkových podílů, na jejichž vypořádání vznikl nárok přede dnem jeho účinnosti. Retroaktivita vyplývá i z toho, že podle původní verze, jak je uvedena výše v citaci §13 odst. 2 a 3 zákona č. 42/1992 Sb., se vlastník mohl rozhodnout mezi dvěma způsoby vydání majetkového podílu: buď že se stane členem družstva, bude provozovat zemědělskou výrobu, a tak získá právo na vydání majetkového podílu neprodleně, anebo že zemědělskou výrobu provozovat nebude a získá právo na vydání svého majetkového podílu po uplynutí sedmi let od schválení transformačního projektu. Z toho vyplývá, že pokud se rozhodl pro druhou možnost, zákonodárce v napadeném zákoně jeho nárok, pokud jde o způsob vydání majetkového podílu, zásadně změnil, a to v jeho neprospěch. Tím byl dle stanoviska navrhovatelů porušen čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Navrhovatelé vyjadřují dále své pochybnosti k náležitostem a právní povaze majetkových listů, jak jsou definovány v napadeném zákoně. Naplňují znaky listiny, definované v §4 odst. 4 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů, neboť mají být vydávány v souvislosti s převzetím povinnosti k vypořádání majetkového podílu oprávněné osoby na transformovaném družstvu, je s nimi spojeno právo na vyplacení majetkového podílu a jsou převoditelné. V takovém případě však musí obsahovat i náležitosti uvedené v ustanovení §3 zákona č. 530/1990 Sb., o dluhopisech, tedy mimo jiné závazek emitenta splatit jmenovitou hodnotu dluhopisu v určeném termínu, vyplácet určený výnos dluhopisu ve stanovených termínech či způsob stanovení takového výnosu. Tím se vytvářejí instituty, pravidla a situace, které jsou v rozporu s obchodním zákoníkem a předpisy souvisejícími v oblasti platného soukromého práva. V další části svého podání navrhovatelé vycházejí z toho, že oprávněná osoba se stala vlastníkem majetkového podílu již před jeho vydáním ve smyslu §9 odst. 7 zákona č. 42/1992 Sb., tj. poté, co byl majetkový podíl družstvem vypočten a oprávněná osoba s ním byla seznámena. Zdůrazňují, že napadeným zákonem dochází k podstatné redukci obsahu vlastnictví k tomuto majetku, a to jednak omezením práva tento majetek užívat, jednak na dobu patnácti let zbavením práva požívat jeho plody a užitky. Nepřímým důsledkem je pak omezení dispozičního práva k takovému majetku. Navrhovatelé mají za to, že zákonodárce se při ochraně dlužníka - transformovaného družstva či jeho právního nástupce, ocitl mimo rámec působnosti čl. 11 odst. 2 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť těmto subjektům "daroval" právo bez náhrady užívat po dobu nejméně patnácti let cizí majetek, přičemž vlastníkům tohoto majetku nepřiznal ani právo na přiměřené výnosy z tohoto majetku plynoucí. Přitom již podle původní verze zákona č. 42/1992 Sb. poskytl zákonodárce transformovaným družstvům sedmiletou lhůtu k vydání majetkových podílů oprávněným osobám (i když bez sedmiletých výnosů) a současnou právní úpravou těm, kdož z podstatné části nedostáli svým závazkům vyplývajícím z původní verze transformačního zákona, prakticky prodloužil jejich zvýhodnění o dvojnásobek. Z toho navrhovatelé dospívají k názoru, že tím byl porušen jak čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod, tak čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Závěrem navrhovatelé poukazují na to, že podle čl. 1 Ústavy ČR je Česká republika právním státem a k jeho definičním znakům patří také princip právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo a z nich vyplývá i zákaz retroaktivity právních norem. Retroaktivita stanovená článkem IV napadeného zákona je proto narušením nabytých práv, přesahujících účel zákona č. 42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů a narušuje i princip ochrany důvěry v právo a je tak v rozporu s čl. 1 Ústavy ČR. Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Poslanecké sněmovny i Senátu Parlamentu České republiky. Dopisem ze dne 15. září 1999 sdělil předseda Poslanecké sněmovny Ústavnímu soudu, že napadený zákon č. 144/1999 Sb. byl schválen potřebnou většinou poslanců Poslanecké sněmovny dne 1. dubna 1999. Dne 28. dubna 1999 byl zamítnut Senátem, dne 19. května 1999 byl znovu schválen Poslaneckou sněmovnou. Prezidentem republiky byl vrácen dne 2. června 1999 a dne 29. června 1999 Poslanecká sněmovna svým hlasováním na vráceném zákonu setrvala. Poté byl zákon podepsán předsedou Poslanecké sněmovny a předsedou vlády a byl řádně vyhlášen. Pokud jde o obsahovou stránku zákona, dopis předsedy Poslanecké sněmovny uvádí, že důvodem k úvahám novelizovat tento zákon je obava z možných vážných důsledků hromadného vypořádání podílů z transformace, které se očekává na přelomu let 1999 - 2000. Dnes je zcela zřejmé, že zemědělská družstva, popřípadě jejich právní nástupci v postavení dlužníků, nejsou a do stanovené doby ani nebudou schopna transformační podíly vypořádat. Cílem novely zákona je tedy ochrana těchto subjektů před konkursem. Při projednávání návrhu tohoto zákona v Poslanecké sněmovně byly uplatňovány zásadní a výrazně protichůdné názory, přičemž argumentace odpůrců návrhu zákona byla v zásadě totožná s návrhem podaným skupinou poslanců Ústavnímu soudu. Závěrem předseda Poslanecké sněmovny uvádí, že je na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil ústavnost tohoto zákona a vydal příslušné rozhodnutí. Dopisem ze dne 30. září 1999 zaslala předsedkyně Senátu Ústavnímu soudu vyžádané vyjádření, týkající se návrhu na zrušení zákona č. 144/1999 Sb. Konstatovala, že předloha napadeného zákona byla předmětem obsáhlých diskusí v Senátu a v průběhu projednávání byly předloze vytýkány nedostatky, spočívající zejména v rozporu mezi původním pojetím zákona, který původně upravoval vydání majetkového podílu, zatímco ustanovení novely zákona nahrazuje slovo vydání významově odlišným slovem vypořádání; v situaci, kde nedojde mezi věřitelem a zemědělským družstvem k dohodě o vypořádání majetkového podílu a kde se navrhuje stav řešit vydáním majetkových listů v hodnotě vypořádávaného majetku a kde majetkový podíl je vypořádán dnem, kdy družstvo majetkové listy vydá; tímto dnem také zaniká pohledávka oprávněné osoby vůči zemědělskému družstvu. Reálný majetkový podíl se tedy z titulu pouhé nedohody účastníků mění jen na majetkový list, který podíl na reálném majetku nepředstavuje; je tedy skutečností, že - majetkový list se nevydává dohodou účastníků; - zákon přenáší povinnost uhradit značnou část závazků dlužníků na Pozemkový fond České republiky a odčerpává tak veřejné prostředky určené k jiným účelům; - obecná ustanovení zákona se týkají všech typů družstev a projednávaný návrh zákona se zabývá pouze zemědělskými družstvy; - novela poškozuje dosud nevypořádané soukromé zemědělce, kterým mělo majetek vydat družstvo nebo jeho právní nástupce již před šesti lety, a preferuje povinné osoby, kterým umožňuje vydat majetkové listy a tak se zbavit veškerých závazků, zejména pak preferuje skupinu povinných osob, která dosud dobrovolně nesplnila povinnost vypořádat své závazky vůči skupině povinných osob, která tak již učinila atd. Byla vyslovena i obava, zda se navržená úprava nedostává do rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod (odnětí vlastnického práva bez existence veřejného zájmu). Projednávané předloze byla vytýkána i retroaktivita, neboť upravuje nakládání s majetkovými listy v momentě, kdy režim zákona trvá již sedm let v neprospěch nevyřízených případů. Důsledkem bylo, že Senát zamítl dne 28. dubna 1999 v hlasování, při kterém ze 65 přítomných senátorek a senátorů se vyslovilo 39 pro zamítnutí a 21 proti zamítnutí návrhu zákona. Proto je nyní na základě podaného návrhu skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na Ústavním soudu posoudit ústavnost tohoto zákona a rozhodnout o něm. Ústavní soud se též seznámil s obsahem přípisu prezidenta republiky ze dne 2. 6. 1999, jímž byl předmětný Poslaneckou sněmovnou přijatý zákon ve smyslu čl. 50 Ústavy ČR vrácen Poslanecké sněmovně. V odůvodnění se uvádí, že oprávněné osoby, v souladu s platnou právní úpravou, od roku 1992 předpokládaly, že jim po sedmi letech od schválení transformačního projektu družstva bude vydán jejich majetkový podíl v plné výši. Těsně před uplynutím této poměrně dlouhé doby, kdy byl jejich podíl "zablokován", má být režim vydávání podílů v plné výši nahrazen režimem vypořádání nároků, který podstatně zhoršuje jejich ekonomické postavení. Zákon tímto způsobem porušuje jeden ze základních principů právního státu, a to princip důvěry v právo, a ve svých důsledcích oslabuje Ústavou ČR zaručenou ochranu vlastnických práv. Přijatý zákon prohlubuje nerovnost mezi jednotlivými skupinami oprávněných osob, založenou už v roce 1992, konkrétně mezi osobami, které začaly provozovat zemědělskou výrobu (těm musel být majetkový podíl vydán do devadesáti dnů od podání žádosti) a mezi osobami, které nezačaly zemědělskou výrobu provozovat. Ústavní soud si vyžádal též stanovisko vlády, které v této věci předložil předseda vlády dne 2. prosince 1998 Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky. V něm se uvádí, že vláda s předmětným návrhem zákona vyslovila souhlas, ale současně upozornila na to, že v nejbližší době projedná vlastní širší návrh novely zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, v jehož rámci bude navrženo i řešení způsobu vypořádání majetkových podílů v družstvech. Vláda zároveň upozornila, že předložený návrh zákona má některé nedostatky, jako: - z navržených ustanovení není vždy jednoznačně zřejmé, jakou povahu by měl mít majetkový list v tom smyslu, zda má jít o dluhopis nebo o cenný papír typu akcie, - návrh (§13 odst. 5), aby stejným způsobem, jakým je navrhováno vypořádat majetkové podíly nečlenů družstev, byly vypořádány i majetkové podíly členů družstev, nekoresponduje s faktickým stavem, neboť vypořádání majetkových podílů členů družstev zpravidla řeší stanovy družstev, - pochybnosti vyvolává též návrh (§13a odst. 2), aby majetkový list byl veřejně obchodovatelným přímo ze zákona, tj. bez povolení příslušného státního orgánu, což by mohlo vést k tomu, že na kapitálový trh by se dostaly další nebonitní a nelikvidní cenné papíry, jakož i návrh (čl. II.) na rozsah daňového osvobození, - norma, kterou je navrženo (čl. III.) rozšířit práva Pozemkového fondu České republiky, je nepřiměřeně obecná, - předložený návrh zákona postrádá důvodovou zprávu včetně vyčíslení hospodářského a finančního dosahu navrhované úpravy. Ústavní soud zhodnotil návrh na zrušení napadeného zákona č. 144/1999 Sb., předložený skupinou 77 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a dospěl k závěru, že návrh je důvodný. Přitom porušení ústavněprávních ustanovení hodnotil v některých případech od návrhu odlišně. Z konstantní judikatury Ústavního soudu sice vyplývá, že je věcí státu, aby rozhodl, že jedné skupině poskytne méně výhod než jiné, nesmí však postupovat libovolně a z jeho rozhodnutí musí vyplývat, že tak činí ve veřejném zájmu a nikoli např. proto, aby zakryl nedostatky ve správě věcí veřejných. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti se nejprve rozhodl, že se nebude zabývat odůvodněním návrhu, týkajícím se námitky, že napadený zákon zavedl nové instituty, např. majetkové listy, a i některými dalšími ustanoveními se dostal do rozporu s obchodním zákoníkem či předpisy souvisejícími. Tím nemá být řečeno, že vznesené námitky nejsou oprávněné, ale Ústavní soud přistoupil k předloženému návrhu především z hlediska, zda jím byly porušeny ústavněprávní normy, které navrhovatelé ve svém návrhu uvedli. Po prostudování vyžádaných a případně souvisejících předložených podkladů, po posouzení parlamentních protokolů a s přihlédnutím k důvodům, které byly uplatněny ze strany prezidenta republiky a Senátu Parlamentu České republiky, dospěl Ústavní soud k závěru, že novela transformačního zákona, jak je popsáno výše, porušuje jeden ze základních principů právního státu, a to princip právní jistoty a důvěry v právo, jak vyplývá z čl. 1 Ústavy ČR. Oprávněné osoby, v souladu s právní úpravou, od roku 1992 předpokládaly, že jim po sedmi letech od schválení transformačního projektu bude vydán jejich majetkový podíl v plné výši. Těsně před uplynutím této dosti dlouhé doby však novela přinesla zcela odlišné řešení, a to vypořádání (nikoliv již vydání) majetkového podílu buď dluhopisem splatným do dvaceti let s 2% úrokem nebo majetkovým listem, který povinně odkoupí za nominální hodnotu Pozemkový fond po patnácti letech bez úročení od první oprávněné osoby, které byl majetkový list družstva vydán. Novela tedy na jedné straně poškozuje, zhoršuje ekonomické postavení a popírá vlastnická práva oprávněných osob k majetkovým podílům a na druhé straně legalizuje právo družstev či obchodních společností nakládat s cizím majetkem podle jejich vlastních dispozic. Tím dochází i k porušení čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah i ochranu. Též nucené omezení vlastnického práva je možné jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Svým rozsahem a koncepcí prohlubuje novela i nerovnost mezi jednotlivými skupinami oprávněných osob, která byla sice již založena v roce 1992, a to mezi osobami, které začaly provozovat zemědělskou výrobu a jimž musel být majetkový podíl vydán do devadesáti dnů od podání žádosti, a mezi osobami, které nezačaly zemědělskou výrobu provozovat, jimž mohl (nikoliv musel) být majetkový podíl vydán podle §13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb. Tato nerovnost, jež mohla být z restitučního pohledu snad pokládána za odůvodněnou a tím za právní úpravu, která odpovídala veřejnému zájmu, byla však rozšířena novelou v takovém rozsahu, že ji již za odůvodněnou pokládat nelze a musí být hodnocena jako porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod, vyjadřujícího zásadu, že lidé jsou si rovni v právech. V souvislosti s výše uvedeným konstatováním je třeba souhlasit i s tím, že novelou byl porušen i čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k (Evropské) Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, který stanoví, že každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku, s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Při zvážení všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl, že je třeba návrhu skupiny 77 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky vyhovět a novou úpravu zákona č. 42/1992 Sb. a zákonů č. 586/1992 Sb. a č. 569/1991 Sb. zrušit. Po formální stránce musel vyjít z toho, že zákon č. 144/1999 Sb., který byl vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 15. 7. 1999, týmž dnem změnil ustanovení v původním zákoně č. 42/1992 Sb., kam byla ustanovení napadeného zákona č. 144/1999 Sb., která Ústavní soud pokládal za neústavní, touto cestou vnesena. Současně považuje Ústavní soud za nutné upozornit jak orgány zákonodárné tak exekutivní, že zákon č. 42/1992 Sb. by měl v §13 odst. 3 upevnit postavení oprávněných osob, které sice z textu vyplývá, ale je cílevědomě zeslabováno až k tomu záměru, že vydání majetkového podílu, ač zákonem stanoveného, je v době, kdy má uplynout závazná sedmiletá lhůta, pro toto vydání zpochybňováno a zákonem č. 144/1999 Sb. bylo prakticky anulováno. Ústavní soud proto neponechal bez povšimnutí ani vyjádření některých poslanců či senátorů, kteří v návrhu zákona spatřovali odnětí vlastnického práva bez existence veřejného zájmu či jako jistou formu vyvlastnění, ne však pro potřebu demokratického státu, ale pro jinou skupinu osob, která nedostála svým závazkům, které pro ni již od r. 1992 ze zákona vyplývaly. Zemědělská družstva dostala tehdy možnost užívat majetek oprávněných osob a výnosů z tohoto majetku. Některá jednala ekonomicky i právně poctivě, splnila zákonnou povinnost a vydala majetkové podíly. Vycházela z toho, že majetek jim byl svěřen do správy, že není jejich a že je nezbytné jej ve stanovené lhůtě vrátit. Byla však i taková, která o svěřený majetek nepečovala. Z uvedených důvodů Ústavní soud napadená zákonná ustanovení zrušil podle §70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Pokud jde o část novely, podle níž v §13 odst. 2 a §13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb. slova "vydán" a "vydání" byla nahrazena slovy "vypořádán" a "vypořádání", návrh na její zrušení Ústavní soud zamítl podle §70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., neboť dospěl k závěru, že tato legislativní úprava není protiústavní, když při ústavně konformní interpretaci a aplikaci této právní normy nedojde k porušení vlastnických práv oprávněných osob. Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 1. prosince 1999