ECLI:CZ:US:1999:Pl.US-st.10.99.1
sp. zn. Pl. ÚS-st. 10/99
Stanovisko pléna
Plénum Ústavního soudu ve složení JUDr. Vojtěch Cepl, JUDr. Vladimír Čermák, JUDr. Vojen Güttler, JUDr. Miloš Holeček, JUDr. Vladimír Jurka, JUDr. Zdeněk Kessler, JUDr. Vladimír Klokočka, JUDr. Vladimír Paul, JUDr. Antonín Procházka, JUDr. Vlastimil Ševčík, JUDr. Pavel Varvařovský, JUDr. Eva Zarembová při neveřejném jednání dne 2. listopadu 1999 k návrhu III. senátu Ústavního soudu (III. ÚS 274/99) posoudilo právní názor II. senátu vyložený ve věci II. ÚS 86/99 (č. 79 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky – sv. 8, vydání 1., Praha 1998) a přijalo odlišný právní názor:
Jestliže Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti zjistí, že v řízení před obecným soudem žalovaným nemůže být správní orgán uvedený v žalobě, protože není orgánem, který rozhodoval v posledním stupni správního řízení (§250 odst. 4 o. s. ř.), Ústavní soud nemůže postupovat per analogiam ve smyslu ustanovení §94 odst. 2 o. s. ř. a nemůže zavázat obecný soud, aby po zrušení jeho rozhodnutí Ústavním soudem vydal usnesení, jímž by do řízení přibral příslušný správní orgán jako účastníka řízení.
Odůvodnění:
II. senát Ústavního soudu v nálezu ve věci II. ÚS 86/96 dospěl k závěru, že (při rozhodování v režimu správního soudnictví) „pro obecný soud vyplývá ze zákona povinnost zkoumat nejen zda je napadené správní rozhodnutí přezkoumatelné soudem, ale současně je jeho povinností zkoumat, kdo je v takovém postavení, že jej zákon označuje za účastníka řízení“.
Plénum Ústavního soudu k návrhu III. senátu (§23 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) se s tímto právním názorem neztotožnilo, neboť
a) pokud je analogie v procesním právu vůbec namístě, nelze její aplikací zaměňovat zákonem definované procesní instituty, resp. v dané věci (ústavním nálezem) přikazovat obecným soudům, aby analogií se znaky zřetelné promiskuity zasahovaly do procesního postavení účastníků (do jejich procesní volby),
b) v posuzované věci je nadto analogie z povahy věci nepřípustná; třetí definice účastníků podaná občanským soudním řádem (§94) míří především na případy, kdy řízení před obecným soudem bylo zahájeno bez návrhu (§94 odst. 1 o. s. ř.), a to se zřetelně vysloveným předpokladem, že obecným soudem ex officio přibraný účastník nenahradí již v řízení jsoucího účastníka, ale že v zákonem založeném společenství bude vystupovat vedle něho, když za práva a povinnosti pokládají se také ta, která se ve výroku rozhodnutí neprojeví, ačkoli jsou jím dotčena (Bureš – Drápal: Občanský soudní řád – komentář); míří tedy uvažovaná třetí definice účastníků takřka výlučně na řízení nesporná a z nich převážně na řízení opatrovnická, v nichž kontradiktornost řízení (v postavení účastníků) je výrazně snížena,
c) aktivní (pasivní) legitimace účastníků v již zahájeném řízení je podle konstrukce třetí definice účastníků nesporná (… soud přibere do řízení…), a proto tuto zákonnou definici analogií nelze rozšířit natolik, aby ve své podstatě a důsledcích zasáhla do procesního institutu přistoupení a záměny účastníků (§92 o. s. ř.), případně do konstrukce vedlejšího účastenství, a to mimo důvody již vyložené také proto, že by se autoritativním výrokem soudu obcházel (nahrazoval) zákonem vyžadovaný návrh nebo souhlas účastníků řízení dosavadních,
d) ve správním soudnictví je řízení podle páté části občanského soudního řádu (§244 a násl.) nesporně řízením kontradiktorním, založeným vždy jen k návrhu, a již proto je nález ve věci II. ÚS 86/96 s dříve zmíněnými podmínkami třetí definice účastníků v rozporu: tento nález neřeší (a z důvodů, které jsou nasnadě ani řešit nemůže), jaké je procesní postavení původně žalovaného účastníka řízení, když, s ohledem na druhou definici účastníka (§250 odst. 4 o. s. ř.), je jeho pasivní legitimace ex lege vyloučena a jaké procesní důsledky plynou z toho, že samo řízení bylo zahájeno právě jen proti němu
a konečně
e) předmět řízení před obecným soudem je ve věci správního soudnictví vymezen individualizací správního rozhodnutí, které má být z podnětu (žaloby) žalobce tímto soudem přezkoumáno; je-li žalobcem takto označeno rozhodnutí správního orgánu
I. stupně, a brání-li jeho přezkumu zákonná překážka (§250 odst. 4 o. s . ř.) nelze ani extenzivně aplikovanou analogií dospět k záměně předmětu řízení, tj. za „přibrání“ jiného správního orgánu (rozhodnuvšího v posledním stupni) v rozporu s petitem žaloby (namířenému proti rozhodnutí vydanému v I. stupni) přezkoumávat správní rozhodnutí jiné (vydané jiným orgánem v posledním stupni).
V Brně dne 2. listopadu 1999