ECLI:CZ:US:2000:1.US.519.2000
sp. zn. I. ÚS 519/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti stěžovatele B. Š., zastoupeného advokátem JUDr. I. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2000, sp. zn. 58 Co 28/2000, spojené s návrhem na zrušení slov "zcela" a "hodných mimořádného zřetele" v ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá .
II. Návrh na zrušení slov "zcela" a "hodných mimořádného zřetele" v ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 18. 10. 1995, sp. zn. 6 C 380/93, ve věci stěžovatele (navrhovatel) proti České republice - Vojenské správě (poznámka: v dalším řízení bylo upřesněno, že žalovaným je Ministerstvo obrany, zastoupené Vojenským úřadem pro právní zastupování, dále jen "odpůrce") o náhradu škody na zdraví rozhodl, že odpůrce je povinen stěžovateli zaplatit částku 41.062,50 Kč s příslušenstvím a co do zbytku žalobu zamítl.
V odůvodnění rozsudku obvodní soud uvedl, že v řízení bylo nepochybně prokázáno, že stěžovatel utrpěl dne 14. 6. 1952 úraz páteře, že v té době byl vojínem pomocného technického praporu (PTP) a že současný zdravotní stav stěžovatele je v příčinné souvislosti s předmětným úrazem. Proto stěžovateli náleží odškodnění podle ustanovení §29 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Při určování výše odškodnění za bolest a ztížení společenského uplatnění soud vycházel z hodnoty bodu ve výši 30 Kč podle vyhlášky č. 32/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť prý rozhodujícím časovým okamžikem není okamžik úrazu, nýbrž doba vyhlašování rozsudku. Obvodní soud stěžovateli přiznal trojnásobné zvýšení základního bodového ohodnocení, jelikož úraz stěžovatele postihl v mladém věku a představoval pro něj výrazné omezení v osobním, rodinném i společenském životě. Soud prý však nemohl přihlédnout k okolnosti, že stěžovatel utrpěl úraz při zařazení do PTP a tedy k jeho politické persekuci, "ač byla nesporná, neboť §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. takový postup neumožňuje a byl by s ním v rozporu." Zákon č. 87/1991 Sb. má za účel zmírnění pouze některých majetkových křivd a proto "soud nemohl přistoupit na sedminásobné zvýšení odškodnění", jak se domáhal stěžovatel.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 5. 1996, sp. zn. 23 Co 151/96, citovaný rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku změnil tak, že odpůrce je povinen stěžovateli zaplatit dalších 52.567,50 Kč s příslušenstvím. Jinak citovaný rozsudek potvrdil. V odůvodnění rozsudku Městský soud v Praze konstatoval, že spornou byla v daném případě toliko otázka výše náhrady za ztížení společenského uplatnění. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že v souzené věci šlo skutečně o výjimečný případ hodný zvláštního zřetele a proto stěžovateli náleží zvýšení ztížení společenského uplatnění v nárokované výši.
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 26. 11. 1998 odmítl dovolání odpůrce proti potvrzujícímu výroku rozsudku Městského soudu v Praze ohledně částky 31.374,50 Kč a rozsudek Městského soudu v Praze zrušil ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a ve výrocích o nákladech řízení.
V odůvodnění rozsudku Nejvyšší soud ČR uvedl, že zákon č. 87/1991 Sb. v ustanovení §29 odst. 4 odkazuje na vyhlášku č. 32/1965 Sb., "ve znění pozdějších předpisů". Z toho prý nelze dovodit, že se tato vyhláška použije ve znění účinném ke dni rozhodování soudu o náhradě škody, nýbrž ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., tzn. ke dni 1. 4. 1991; tím, že zákon nově zakládá nárok oprávněných osob dnem své účinnosti, váže podmínky jeho uplatnění k témuž datu a je vyloučeno, aby se rozsah náhrady měnil pouze v závislosti na tom, kdy o nároku rozhodne soud. Takový výklad by údajně vyvolával neodůvodněnou nerovnost mezi osobami, jejichž nárok byl vypořádán ihned po účinnosti citovaného zákona a osobami, jejichž nárok byl posouzen později. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že ustanovení §29 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. zakládá nárok na odškodnění v rozsahu daném vyhláškou č. 32/1965 Sb. ve znění vyhlášek č. 84/1967 Sb. a č. 76/1981 Sb., tzn. ve znění účinném ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.
Výše odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění se určuje částkou 15 Kč za jeden bod (§7 odst. 1 cit. vyhlášky). Ve zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může rozhodčí orgán nebo soud odškodnění přiměřeně zvýšit, a to i nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění (§7 odst. 3). Odškodněním za ztížení společenského uplatnění se však neodškodňují ztráty na výdělku (§4 odst. 3 cit. vyhlášky). V daném případě prý odvolací soud aplikoval ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., "aniž by odůvodnil existenci podmínek pro zvýšení náhrady konkrétními okolnostmi na straně žalobce" (tzn. stěžovatele), "které by odpovídaly dikci uvedeného předpisu." Odůvodnil totiž svůj postup poukazem na následek, "jehož kompenzaci zákon zajišťuje jiným způsobem (např. náhradou ušlého výdělku) a ke kterému u tohoto druhu nároku nelze přihlížet". Protože však prý opomenul zhodnotit, jak konkrétně se následky zranění projevily v jednotlivých sférách uplatnění stěžovatele a nakolik jeho možnosti byly omezeny v porovnání s předchozím stavem společenského a jiného uplatnění, aplikoval ustanovení §7 odst. 3 cit. vyhlášky "bez náležitých skutkových zjištění, a tedy nesprávně."
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 1. 10. 1999, sp. zn. 6 C 1/99, žalobu stěžovatele v části, aby odpůrce byl uznán povinným zaplatit stěžovateli dalších 52.567,50 Kč s příslušenstvím, zamítl.
V odůvodnění rozsudku obvodní soud uvedl, že je vázán právním názorem Nejvyššího soudu ČR obsaženým v citovaném rozsudku a že proto přiznal za jeden bod odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění ve výši 15 Kč, přičemž v souladu se znaleckým posudkem zjistil celkový počet 400 bodů. Na základě ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. dospěl obvodní soud k závěru, že stěžovateli s ohledem na míru jeho zdravotního poškození a na míru jeho životního, rodinného, pracovního a společenského omezení náleží trojnásobné zvýšení základního bodového ohodnocení, tzn. celkem 18.000 Kč. Výši takto přiznaného odškodnění pokládal obvodní soud za odpovídající. Protože stěžovateli již byla pravomocně přiznána částka 31.374,50 Kč, "nemohl soud rozhodnout jinak", než navrhovatelovu žalobu, jíž se domáhal zaplacení dalších 52.567,50 Kč s příslušenstvím, zamítnout.
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6. V jeho odůvodnění se rovněž odvolal na závazný právní názor Nejvyššího soudu ČR ohledně výše odškodnění za jeden bod; konstatoval, že právní názor soudu prvního stupně považuje za správný a odpovídající skutkovým zjištěním, jelikož prý i stěžovatel sám "požadoval trojnásobek základního hodnocení ztížení společenského uplatnění s tím rozdílem, že považoval za jeden bod hodnocení částku 30 Kč" a jím dokládané základní hodnocení následků úrazu nebylo v souladu se skutečným stavem podle znaleckého posudku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v původní žalobě požadoval zaplacení částky za ztížení společenského uplatnění v určité výši za předpokladu, že výše odškodnění za 1 bod je 30 Kč. Při této výši se jednalo o trojnásobek bodového ohodnocení. Protože však odvolací soud stanovil výši 15 Kč za 1 bod, je prý pro stěžovatele nepodstatné, jakým způsobem bude ztížení společenského uplatnění zvýšeno, neboť požaduje původně žalovanou částku. Stěžovatel trvá na tom, že výše odškodnění 1 bodu je 30 Kč, protože pokud by zákonodárce měl v úmyslu odškodňovat poškození na zdraví podle předpisů platných v době vydání zákona č. 87/1991 Sb., přímo by to vyjádřil odkazem v zákoně na vyhlášku č. 32/1965 Sb. slovy "ve znění ke dni vydání zákona". Protože to však neučinil, má prý dojít k odškodnění podle předpisů, které platí v den rozhodování o odškodnění. K nerovnosti mezi jednotlivými oprávněnými osobami stěžovatel uvedl, že "osoby, které se musely domáhat svých nároků soudní cestou, byly znevýhodněny oproti osobám, které odpůrce odškodnil včas, neboť hodnota měny v mezidobí poklesla". I pokud by však byla stanovena hodnota 1 bodu na 15 Kč, bylo možno zvýšit odškodnění ztíženého společenského uplatnění nad stanovené nejvyšší míry odškodnění, a to zejména z důvodu politické persekuce. Proto se stěžovatel domnívá, že Městský soud v Praze porušil jeho základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel dále dovozuje, že podstatnou překážkou jeho řádného odškodnění je ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., které vyžaduje, aby pro zvýšení odškodnění byly splněny zvláštní podmínky. Toto omezení pokládá stěžovatel za "neúctu k lidskému zdraví a životu" a za překážku pro spravedlivé odškodnění. Proto navrhuje jeho částečné zrušení tak, jak je uvedeno v záhlaví tohoto usnesení.
Ústavní soud považuje v první řadě za nutné zdůraznit své pravomoci, vymezené Ústavou ČR a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, který Ústavu v tomto směru provádí. Z tohoto ústavního vymezení se totiž odvíjí i případné možnosti míry a způsobu přehodnocování řízení a rozhodování orgánů veřejné moci Ústavním soudem.
Základní vymezení postavení Ústavního soudu představuje čl. 83 Ústavy ČR, podle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud však není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy jiných orgánů veřejné moci a ve vztahu k nim proto nemůže působit jako jakási další, superrevizní instance. Ústavní soud rozhoduje zásadně kasačním způsobem a rozhodnutí orgánů veřejné moci (napadená ústavní stížností) může zrušit toliko tehdy, pokud shledá, že jimi byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ke zrušení napadených rozhodnutí tedy zjevně nepostačuje, jestliže jimi dojde k případnému porušení běžných zákonů či dokonce podzákonných předpisů. Jinak řečeno, vyhovující nález Ústavního soudu v případě řízení o ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, jestliže Ústavní soud shledá, že napadené rozhodnutí (popř. jiný zásah) orgánu porušilo ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, tzn. dosáhla určité ústavní intenzity.
Z těchto obecnějších úvah Ústavní soud vycházel rovněž v souzené věci. V daném případě totiž stěžovatel namítá, že v původní žalobě požadoval zaplacení odškodnění za ztížení společenského uplatnění ve výši trojnásobku bodového ohodnocení, přičemž se však domníval, že hodnota jednoho bodu činí 30 Kč. Má zato, že výše odškodnění měla být stanovena podle předpisů, platných v době rozhodování soudu, nikoliv podle právního stavu v době vzniku nároku. Protože obecné soudy dospěly k závěru, že výše 1 bodu je pouze 15 Kč, spatřuje v tom stěžovatel porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, tzn. porušení práva na spravedlivý proces.
K tomu Ústavní soud uvádí, že ke zvýšení hodnoty jednoho bodu z původních 15 Kč na současných 30 Kč došlo vyhláškou č. 54/1993 Sb., kterou se mění vyhláška č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů. Podle čl. II vyhlášky č. 54/1993 Sb. však "bolest a ztížení společenského uplatnění z poškození na zdraví, které vznikly přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky, se posuzují podle dosavadních předpisů". Je tedy zřejmé, že pro stanovení hodnoty bodu v daném případě nebyl rozhodný okamžik rozhodování obecných soudů, nýbrž okamžik vzniku příslušného nároku stěžovatele a že obecné soudy postupovaly zcela v souladu s citovanou vyhláškou, jestliže vycházely z hodnoty bodu ve výši 15 Kč. Protože soud je při svém rozhodování zásadně vázán návrhy účastníků (§153 odst. 2 občanského soudního řádu) a jelikož se stěžovatel ve své žalobě domáhal zvýšení ohodnocení ztížení společenského uplatnění na trojnásobek (č.l. 4) základního bodového ohodnocení, neshledal Ústavní soud - z ústavně právního hlediska - v postupu obecných soudů pochybení, jestliže žalovaný trojnásobek základního bodového ohodnocení stěžovateli přiznaly, byť v nižší částce než se domáhal, protože tato nižší částka odpovídá hodnotě bodu stanovené obecně závazným právním předpisem. Hodnocení přiměřenosti výše odškodnění v konkrétním případě by již zjevně značně překračovalo uvedené ústavně právní vymezení Ústavního soudu.
Ústavní soud tedy konstatuje, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny zjevně nedošlo a ani Ústavní soud sám (nevázán odůvodněním, nýbrž pouze petitem návrhu) neshledal případné porušení jiných základních práv stěžovatele.
Proto je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Jestliže stěžovatel ve smyslu ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu s ústavní stížností podal i návrh na zrušení slov "zcela" a "hodných mimořádného zřetele" v ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění (byť současný text vyhlášky používá místo slova "zcela", slovo "zvlášť"), Ústavní soud znovu opakuje, že podle jeho ustálené judikatury je dán důvod ke zrušení právního předpisu pouze tehdy, jestliže není možná jeho ústavně konformní interpretace (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 5/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, str. 203). V souzené věci je zřejmé, že obecné soudy napadené ustanovení interpretovaly a aplikovaly ústavně konformně a že tedy samy dokázaly, že není nutná jeho derogace tak, jak navrhuje stěžovatel, neboť stěžovateli s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jeho případu přiznaly trojnásobek základního odškodnění podle stanovených bodů. Stěžovatel ostatně ani blíže nespecifikoval, v čem spatřuje protiústavnost napadeného ustanovení.
I tuto část návrhu proto Ústavní soud shledal jako zjevně neopodstatněnou.
Ze všech uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost a návrh na zrušení slov "zcela" (správně "zvlášť") a "hodných mimořádného zřetele" v ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) a písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. 12. 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu