ECLI:CZ:US:2000:2.US.100.2000
sp. zn. II. ÚS 100/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti D. L., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19.11.1999, ve věci sp. zn. 11 Co 160/99, a proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 3.12.1998, č.j. 8 C 107/98-89, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19.11.1999, ve věci sp.
zn. 11 Co 160/99, a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne
3.12.1998, č.j. 8 C 107/98-89, když prvním z napadených rozsudků
byl potvrzen druhý z nich, jímž byla zamítnuta žaloba se žádostí,
aby žalovanému, označenému původně jako Česká republika - Domovy
mládeže Mariánské Lázně, posléze jako Česká republika
- Ministerstvo školství byla uložena povinnost uzavřít s ním
dohodu o vydání nemovitostí podle zák. č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel se domnívá, že pokud obecné soudy nehodnotily provedené
listinné důkazy týkající se práva hospodaření či vlastnictví
k předmětným nemovitostem s náležitou pečlivostí, či pokud
neprovedly všechny důkazy, které byly navrhovány, jedná se
o zásadní pochybení, v němž lze spatřovat porušení práva
zaručeného Listinou základních práv a svobod v čl. 36 odst. 1, tj.
práva na spravedlivý proces. Přitom si stěžovatel uvědomuje, že
Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti soudů
obecných a není také vrcholem jejich soustavy, a nepřísluší mu ani
přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, neboť jeho úkolem
je bdít nad dodržováním ústavně zaručených základních práv
a svobod, a proto žádá, aby napadená rozhodnutí byla zkoumána
právě jen z hlediska, zda jimi nebylo porušeno jeho základní právo
na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod. K výzvě soudu stěžovatel posléze ústavní stížnost
doplnil o některá další tvrzení, když kromě pochybností
o existenci právního subjektu - Domovy mládeže Mariánské Lázně
(jak je zapsán v katastru nemovitostí) nebo Domovy mládeže
v Mariánských Lázních (jak je označen ve zřizovací listině
z 25.10.1991), a pochybností o jeho vlastnickém právu či právu
hospodaření ke sporným nemovitostem, polemizuje s názorem
Nejvyššího soudu ČR uvedeném z odůvodnění jeho rozsudku ze dne
14.7.1998 ohledně předpokladů k získání statutu oprávněné osoby.
V návaznosti na poslední problémový okruh stěžovatel dodává, že
jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno i tím, že odvolací
soud své rozhodnutí opírá o komentovaný názor Nejvyššího soudu,
který nemá oporu v zákonné úpravě. Za takové situace údajně
překročil odvolací i dovolací soud meze interpretace zákona určené
pravidlem vyjádřeným v čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR
Krajský soud v Plzni odkázal ve svém vyjádření plně na
odůvodnění napadeného rozsudku, zejména na tu partii, z níž
vyplývá, že Česká republika - Ministerstvo školství není pasivně
legitimovanou. Vzhledem k nedostatku pasivní legitimace žalovaného
subjektu neshledává tento soud ústavní stížnost důvodnou.
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy sdělilo ústy
ministra, že má naprostou důvěru v rozhodnutí Krajského soudu
v Plzni a plně se ztotožňuje s jeho výrokem. Zdůraznilo, že
ministerstvu nepřísluší ani nikdy nepříslušelo právo hospodaření
k nemovitostem, které mají být předmětem vydání. Ministerstvo se
současně vzdalo postavení vedlejšího účastníka.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti
navrhovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas,
stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen
a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv
poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou.
Věc byla v další fází řízení přezkoumána z hlediska její
opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je
v řízení před Ústavním soudem rozumět podmínku, že napadeným
rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů,
včetně spisu Okresního soudu v Chebu sp. zn. 8 C 107/98 (původně
sp. zn. 8 C 252/95) a posouzením právního stavu došel Ústavní soud
k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému
obecného soudnictví, jakožto orgán ochrany ústavnosti je oprávněn
do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat pouze v případě,
že soudy nepostupují v souladu s principy zařazenými do hlavy páté
Listiny zakotvující práva na soudní a jinou právní ochranu
(a z tohoto důvodu nemůže Ústavní soud posuzovat legalitu
konkrétních rozhodnutí, pokud jimi nedošlo ke kvalifikovanému
zásahu do základních práv a svobod). Stěžovatel namítá, že
napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo zakotvené
v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina"). Takové porušení Ústavní soud neshledal. Stěžovatel měl
možnost ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod domáhat se stanoveným
způsobem svých práv a soud mu tuto ochranu neodepřel, když
v řádně vedeném soudním procesu přijal jeho žalobu, řádně ji
projednal a předepsaným způsobem o ní rozhodl. Tím soud poskytl
stanoveným způsobem ochranu právům a naplnil postulát formulovaný
v čl. 90 Ústavy. Je nezbytné připomenout, že kontradiktorní soudní
proces je, kromě jiných, charakterizován zásadou dispoziční
a zásadou projednací. Je proto na účastnících, aby řádně
a adekvátně volenými právními prostředky uplatňovaly svoje
subjektivní hmotná práva a právem chráněné zájmy. To platí také
v restitučních sporech navazujících na případy, kdy povinná osoba
odmítá dobrovolně vyhovět výzvě oprávněné osoby. Význam
mimořádnosti restitučních procesů odůvodňuje též náležitou péči
plnění poučovací povinnosti soudu vůči účastníkům (např. v obecné
podobě podle §5 obč. soudního řádu, dále též podle §43 odst. 1
obč. soudního řádu apod.) , avšak i tato povinnost má svoje meze,
je soustředěna především na poučení o procesních právech tak, aby
nebyla porušena nestrannost soudu vůči účastníkům. Je notorietou,
že ve sporném řízení určuje okruh účastníků soudního řízení
žalobce (§90 obč. soudního řádu), když žalovaným je ten, koho
žalobce za žalovaného označí. Poučovací povinnost dle §43 odst.
1 obč. soudního řádu míří k tomu, aby mohly být odstraněny vady
žaloby, tj. též v označení účastníků řízení. Splní-li soud
povinnost poučit žalobce, je již jen věcí žalobce, zda vady
odstraní nebo zda vady zůstanou neodstraněny a tak bude dán důvod
k zastavení řízení. I tato poučovací povinnost má svoje limity,
neboť soud nemůže účastníky poučovat o jejich hmotných právech,
protože v takovém případě by již šlo o návod k úspěšnému postupu
v soudním řízení. Ze spisu Okresního soudu v Chebu vyplývá, že
v posuzovaném případě stěžovatel nejprve označil žalovaného jako
Česká republika - Domovy mládeže Mariánské Lázně (č.l. 1), povinná
osoba s ním však korespondovala na hlavičkovém papíře s označením
"Domovy mládeže Mariánské Lázně" a používala razítko s tímtéž
označením (např. čl. l. 23), žalovaný poskytl soudu i zřizovací
listinu, kterou mu byla udělena právní subjektivita, v podání ze
dne 12.12.1996 upřesnil žalobce označení žalovaného na Česká
republika - Ministerstvo školství, organizačně nižší složka Domovy
mládeže Mariánské Lázně, při jednání dne 3.4.1997 však požádal,
aby soud nebral toto podání v úvahu. Je pravdou, že na nesprávné
označení žalovaného subjektu nebraly soudy v prvních fázích řízení
zřetel, teprve v rámci dovolacího řízení byla tato vada náležitě
akcentována. Usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 3.9.1998,
č.j. 8 C 242/95-77 byl stěžovatel vyzván k odstranění vady
a poučen v uvedeném smyslu. Na tuto výzvu upravil stěžovatel
označení žalovaného na "Česká republika - Ministerstvo školství se
sídlem 110 00 Praha 1, Karmelitská 5 (organizačně nižší složka
Domovy Mládeže Mariánské Lázně, 353 01 Mariánské Lázně, Klíčová
4). Ve vyjádření Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze
dne 8.10.1998 (č.l. 81-85) se výslovně poukazuje na okolnost, že
Domov mládeže v Mariánských Lázních je samostatnou právnickou
osobou a namítá se nedostatek pasivní legitimace označeného
žalovaného. Poté, co soud I. stupně žalobu stěžovatele opětovně
zamítl, právě pro nedostatek pasivní legitimace, podává stěžovatel
proti rozsudku odvolání, v němž sice expressis verbis uvádí, že
bude zřejmě namístě, aby případné řízení pokračovalo také vůči
subjektu Domov mládeže, Mariánské Lázně, Klíčová 4 (č.l. 96),
avšak jeho návrh je formulován tak, aby soud připustil přistoupení
účastníka označeného jako "Česká republika - Domov mládeže,
Mariánské Lázně, Klíčová 4" (č.l. 97). Naprosto logickým důsledkem
stěžovatelova postupu byl proto potvrzující rozsudek odvolacího
soudu ze dne 19.11.1999, v němž se soud vyjádřil také o návrhu na
přistoupení dalšího účastníka, když k tomu uvedl, že právní
opodstatnění nemá nárok (správně má být "návrh") na připuštění do
zřízení (správně "řízení") dalšího účastníka na straně žalovaného,
totiž České republiky - Domov mládeže, již vzhledem k tomu, že by
šlo opět o stát s uvedením dalšího subjektu, který není státním
orgánem a nemůže proto jménem státu jednat. Je proto evidentní, že
výsledek soudního řízení výrazně ovlivnil stěžovatel volbou
nevhodných postupů, a proto nemůže být neúspěch v soudním řízení
považován za porušení jeho práva na spravedlivý proces (viz též
princip vigilantibus iura, když se navíc poznamenává, že
stěžovatel byl od počátku řízení zastoupen právně kvalifikovanými
osobami).
Neobstojí ani stěžovatelova námitka o porušení čl. 82 odst.
1 Ústavy. Bez ohledu na to, že některé vývody dosažené
interpretací příslušných hmotně právních ustanovení by mohly být
považovány za nesouladné s dosavadní judikaturou Ústavního soudu,
neučinil stěžovatel v řízení před obecnými soudy takové kroky,
které by mohly vést k meritornímu projednání jeho nároku, v jehož
rámci by se případné nepříznivé důsledky namítané interpretace
mohly projevit.
Z uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání
bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a)
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších
předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2000