ECLI:CZ:US:2000:2.US.189.2000
sp. zn. II. ÚS 189/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti "I. K. s.r.o.", za účasti Městského soudu v Brně jako účastníka řízení a Magistrátu města Brna jako vedlejšího účastníka řízení, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 11.1.2000, sp.zn. 36 C 208/99, takto:
Usnesení Městského soudu v Brně ze dne 11.1.2000, sp.zn. 36C
208/99 se zrušuje.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel usnesení
Městského soudu v Brně ze dne 11.1.2000, sp.zn. 36C 208/99, kterým
bylo zastaveno řízení v právní věci stěžovatele (dříve žalobce)
proti žalovanému Magistrátu města Brna, vedlejšímu účastníku
řízení, o přezkoumání správního rozhodnutí.
Navrhovatel nesouhlasí s rozhodnutím městského soudu
o zastavení řízení ve smyslu ust. §104 odst. 1 o.s.ř., když podle
jeho názoru nelze akceptovat právní názor soudu o nedostatku
pasivní legitimace na straně vedlejšího účastníka řízení,
v řízení o přezkoumání správního rozhodnutí Magistrátu města Brna.
Zastavení řízení podle ust. §104 odst. 1 o.s.ř. považuje v daném
případě navrhovatel za porušení svého práva zakotveného v čl. 36
Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90
Ústavy. Postup městského soudu je, jak uvádí stěžovatel, rovněž
v rozporu s platnou právní úpravou obsaženou v ust. §247 a násl.
o.s.ř., zejména pak se zněním §250 o.s.ř., vymezujícím okruh
účastníků řízení o přezkoumání rozhodnutí správních orgánů. Právě
cit ust. §250 odst. 4 o.s.ř. jasně definuje pasivní legitimaci
žalovaného správního orgánu tak, že je jím správní orgán, který
rozhodl ve správním řízení o věci v posledním stupni.
V odvolání na cit. zákonné ustanovení a konkrétní právní
závěry z toho vyplývající, uvedené v odborné literatuře, spatřuje
navrhovatel potvrzení svého názoru, že bez ohledu na právní
subjektivitu má správní orgán v takových případech procesní
způsobilost založenou výslovným zněním zákona (§250 odst. 4 ve
vztahu k ust. §19 věta za středníkem o.s.ř). Současně polemizuje
stěžovatel s právním názorem městského soudu, že označení
žalovaného správního orgánu tak, jak bylo provedeno v žalobě, je
neodstranitelnou vadou, která musí mít za následek zastavení
řízení. Navrhovatel zdůrazňuje, že pokud zákon (o.s.ř.) výslovně
uvádí, kdo může být v řízení podle části páté, hlavy druhé o.s.ř.
žalován, nesprávné označení odpůrce může být v tomto směru jen
vadou odstranitelnou a o této skutečnosti měl být žalobce městským
soudem náležitě poučen ve smyslu ust. §5 a §43 odst. 1 o.s.ř.
Současně navrhovatel žádá, aby mu byly přiznány náklady
řízení před Ústavním soudem.
Z napadeného usnesení městského soudu Ústavní soud zjistil,
že stěžovatel se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí Magistrátu
města Brna ze dne 22.7.1999, zn. OVV/SO/1148/99, kterým bylo podle
ust. §59 odst. 2 zák.č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní
řád), zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Úřadu
městské části Brno-Královo Pole, odboru živnostenského a veřejných
služeb ze dne 21.5.1999, čj. OŽVS/S4/99/88, jímž byla navrhovateli
uložena pokuta ve výši 10.000,-Kč ve smyslu ust. §50 zák. č.
367/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a čl. 6 odst. 2 vyhl.
Města Brna č. 3/1997, o veřejném pořádku v městě Brně. Pokuta byla
stěžovateli uložena za opakované porušení čl. 5 odst. 1 cit.
vyhlášky.
Přezkumný soud řízení v souladu s ust. §246c ve spojení
s ust. §104 odst. 1 o.s.ř. zastavil, neboť dovodil nedostatek
právní subjektivity na straně žalovaného Magistrátu města Brna,
který nemá způsobilost být účastníkem řízení (§19 o.s.ř.), což
tento soud označil na neodstranitelnou vadu řízení.
Současně městský soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na
náhradu nákladů řízení.
Ústavní soud po zjištění, že ústavní stížnost splňuje
formální náležitosti návrhu ve smyslu ust. §34 ve vztahu k ust.
§72 odst. 1, odst. 2, odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, a není důvod k jejímu odmítnutí ve smyslu
ust. §43 zákona o Ústavním soudu, zaslal návrh podle ust. §42
odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
účastníkům řízení k vyjádření.
Účastník řízení - Městský soud v Brně - ve svém vyjádření
k ústavní stížnosti uvedl, že trvá na svém stanovisku vyjádřeném
v napadeném rozhodnutí, že řízení o přezkoumání rozhodnutí
Magistrátu města Brna muselo být zastaveno, neboť žalovaný
Magistrát nemá právní subjektivitu a nemůže být proto účastníkem
řízení.
Vedlejší účastník řízení sdělil, že důvodem správního řízení
vedeného proti stěžovateli bylo prokazatelné porušení vyhlášky
města Brna č. 3/1997, o veřejném pořádku v městě Brně, ve znění
vyhl. města Brna č. 12/1998, která byla vydána v samostatné
působnosti města Brna dle §14 odst. 1, písm. i) a o), jakož i §17 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů.
Správní řízení ve věci a uložení sankce provedl místně příslušný
správní orgán - Úřad městské části Brno - Královo Pole, odbor
životního prostředí a veřejných služeb, kterému je v souladu s §51a zákona o obcích svěřena Radou městské části její působnost dle
§50 cit. zákona. Úřady městských částí v přenesené působnosti
rozhodují v I. stupni správního řízení mimo jiné i ve věci
přestupků a jiných správních deliktů proti veřejnému pořádku. Tuto
pravomoc jim svěřuje v souladu s §61 odst. 1, odst. 2 zákona
o obcích Statut města Brna - vyhláška města Brna č. 1/1997. Ve
smyslu ust. §61 odst. 2 písm. b) zák. č. 367/1990 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, vykonává státní správu svěřenou okresním
úřadům Magistrát města Brna. Z výše uvedených důvodů vydal
napadené rozhodnutí Magistrát města Brna, odbor vnitřních věcí,
jako odvolací orgán proti rozhodnutí místně a věcně příslušného
správního orgánu I. stupně. Vedlejší účastník řízení proto
považuje za pochopitelné, že stěžovatel, aniž se ve své žalobě
blíže zabýval otázkou procesní způsobilosti v případě města Brna
a Magistrátu města Brna, označil jako žalovaného Magistrát města
Brna, neboť tento správní orgán vydal napadené správní rozhodnutí.
K právním závěrům městského soudu, ohledně důvodů pro
zastavení řízení, posouzení procesní legitimace žalovaného či
splnění poučovací povinnosti soudu, se vedlejší účastník řízení
necítí oprávněn vyjadřovat.
Ústavní soud při projednání ústavní stížnosti respektoval, že
není součástí soustavy obecných soudů a nemůže tedy vykonávat
jejich přezkumné pravomoci, to však za předpokladu, že napadeným
rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená
ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou ve smyslu čl. 10
Ústavy. Jestliže však stěžovatel ve svém návrhu tvrdí, že
rozhodnutím orgánu státní moci došlo k porušení čl. 36 Listiny
a čl. 90 Ústavy, byl Ústavní soud nucen se námitkami stěžovatele
zabývat.
Z připojeného spisu městského soudu, sp.zn. 36 C 208/99,
vyplývá, že stěžovatel podal k Městskému soudu v Brně žalobu
o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, když jako žalovaného
označil Magistrát města Brna, se sídlem Malinovského nám. 3, Brno.
Ze správního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovateli byla
uložena pokuta ve výši 10.000,- Kč dle ust. §50 zák. č. 367/1990
Sb., ve znění pozdějších předpisů, a čl. 6 odst. 2 vyhl. města
Brna č. 3/1997, o veřejném pořádku za opakované porušení čl. 5
odst. 1 této vyhlášky, spočívající v opakovaném rušení nočního
klidu reprodukovanou hudbou z restauračního zařízení "P" v Brně.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ve smyslu ust. §244 odst. 2 o.s.ř.přezkoumání soudem
podléhají rozhodnutí orgánů státní správy, orgánů územní
samosprávy, jakož i orgánů zájmové samosprávy a dalších
právnických osob, pokud jim zákon svěřuje rozhodování o právech
a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné
správy. Další podmínkou soudní ochrany je nutnost tvrzení žalobce,
že byl takovým rozhodnutím zkrácen na svých právech, když žalobou
napadené pravomocné správní rozhodnutí vybočilo z mezí platných
zákonů. Současně je nutno zdůraznit, že se jedná o rozhodování
v oblasti veřejné správy (viz Bureš, Drápal, Mazanec: Občanský
soudní řád - komentář, 2. vydání 1996, C.H.Beck, str. 659-660).
Soudní pravomoc pro řízení podle hlavy druhé, části páté
o.s.ř., je vymezena generální klauzulí, když nutnost jejího
použití je třeba spatřovat jak ve znění čl. 36 odst. 2 Listiny,
tak i čl. 6 odst. 1Úmluvy.
Jestliže si přezkumný soud v dané právní věci byl nucen
ujasnit, zda byly dodrženy podmínky řízení, za nichž může ve věci
jednat, musel by současně přihlédnout k ust. §250 o.s.ř., které
kogentním způsobem vymezuje okruh účastníků řízení podle části
páté o.s.ř. Ve smyslu ust. §246c o.s.ř. je totiž možné v oblasti
tzv. "správního soudnictví" použití ustanovení prvé a třetí části
zákona (o.s.ř.) pouze tehdy, jestliže řešení konkrétních otázek
souvisejících s řízením podle části páté o.s.ř. nejsou přímo
upraveny v této části zákona.
Posouzení otázky přezkoumatelnosti toho kterého rozhodnutí
orgánu veřejné správy bude záležet jak na jeho konkrétním obsahu,
tak i kompetenci žalovaného správního orgánu k vydání napadeného
rozhodnutí, a to zejména z toho důvodu, že předmětný správní orgán
jednal buď jménem státu anebo jako samostatný právní subjekt.
Pokud se týká pojmu "orgán veřejné správy" je nutné zdůraznit, že
pod tento pojem je třeba zahrnout jak orgány státní správy, tak
i orgány správy veřejné (orgány územní samosprávy), když současně
orgán veřejné správy není a ani nemusí být právnickou osobou ve
smyslu již cit. ust. §244 o.s.ř., neboť se jedná o právnickou
osobou od státu odlišnou. I když tedy příslušný správní orgán není
právnickou osobou, má v řízení podle části páté o.s.ř. zákonem
založenou zvláštní procesní způsobilost (§250 odst. 4 o.s.ř.).
Nesprávné označení žalovaného pak v tomto směru může znamenat
pouze odstranitelnou vadu řízení, o níž musí být žalobce poučen ve
smyslu ust. §5 a §43 odst. 1 o.s.ř.
Zastavení řízení ve shora označené právní věci Městským
soudem v Brně podle ust. §104 odst. 1 o.s.ř. je možno považovat
za odmítnutí poskytnout spravedlnost (denegatio iustitiae) ve
smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny.
Podle současné judikatury by v případě zastavení řízení
v tzv. "správním soudnictví" podle ust. §104 odst. 1 o.s.ř.
přicházela v úvahu možnost využití řádného opravného prostředku
v případě, že takové rozhodnutí vydal soud, který podle obecných
ust. o.s.ř. je soudem I. stupně, neboť v této věci se nejedná
o rozhodnutí podle části páté o.s.ř.
S ohledem na postup Městského soudu v Brně, kdy se tento soud
nejen nezabýval procesními úkony, které mu zákon (o.s.ř.) ukládá
v rámci řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů, ale
v odůvodnění svého rozhodnutí ani blíže nevysvětlil, z jakých
skutečností vycházel při svém právním posouzení nedostatku pasivní
legitimace na straně vedl. účastníka řízení, dospěl Ústavní soud
k závěru, že napadeným rozhodnutím Městského soudu v Brně došlo
k natolik závažnému porušení práv stěžovatele ve smyslu čl. 36
odst. 2 Listiny, jakož i čl. 90 Ústavy, že ústavní stížnosti zcela
vyhověl a ve smyslu ust. §82 odst. 3, písm. a) zák.č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů, napadený rozsudek Městského
soudu v Brně zrušil.
Náklady řízení nebyly stěžovateli soudem přiznány, neboť
nebyly shledány důvody, které by to umožnily.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 31. října 2000