Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12.12.2000, sp. zn. II. ÚS 376/2000 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 187/20 SbNU 297 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:2.US.376.2000

sp. zn. II. ÚS 376/2000 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti A. H., za účasti účastníka řízení Vrchního soudu v Praze, a vedl. účastníka České správy sociálního zabezpečení v Praze, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2000, sp. zn. 1 Cao 11/2000, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 22. 6. 2000, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2000, sp. zn. 1 Cao 11/2000, a to pro porušení čl. 1, čl. 30 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V projednávané věci stěžovatelka namítala porušení výše uvedených ustanovení Listiny, neboť jí nebyl přiznán nárok na vdovský důchod po jejím manželovi J. H. pro nesplnění podmínek stanovených v ust. §36 odst. 1 zák. č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka požádala počátkem roku 1998 Českou správu sociálního zabezpečení o přiznání vdovského důchodu po svém manželovi J. H. J. H. se narodil 13. 2. 1924, v roce 1968 emigroval do USA, v letech 1969 - 1984 byl zaměstnán a tedy i pojištěn v USA u Social security administration, v roce 1984 dosáhl 60 let a 1. 5. 1986 v USA zemřel. J. H. pracoval v USA do svých 60 let, v bývalém Československu, měl do své emigrace v roce 1968 podle ústavní stížnosti odpracováno, včetně doby studia a vězení, více než 25 let. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 13. 5. 1998, č. 265 811 067, byla zamítnuta žádost stěžovatelky o vdovský důchod pro nesplnění podmínek ustanovení čl. IV odst. 2 zákona č. 134/1997 Sb., s odůvodněním, že dle cit. zákona může vzniknout nárok na vdovský důchod dnem 1. 1. 1998, pokud nevznikl nárok před 1. 1. 1996 jen proto, že nebyla splněna podmínka trvalého pobytu. Nárok na vdovský důchod navrhovatelce nevznikl, protože nejsou splněny podmínky pro přiznání tohoto důchodu stanovené v §36 odst. 1 zák. č. 121/1975 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle evidenčního materiálu ukončil manžel stěžovatelky zaměstnání v bývalém Československu v roce 1968, zemřel v roce 1986, od ukončení zaměstnání do dne smrti tedy uplynuly více než dva roky. Na základě opravného prostředku podaného proti výše uvedenému rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení. Městský soud v Praze rozhodnutím ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 26 Ca 68/99, přezkoumané rozhodnutí potvrdil. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2000, sp. zn. 1 Cao 11/2000, byl na základě odvolání stěžovatelky potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 26 Ca 68/99. Odvolací soud v odůvodnění svého výše uvedeného rozhodnutí konstatoval, že v řízení nebyla prokázána doba pojištění zemřelého manžela stěžovatelky v době dvou roků před jeho úmrtím, tj. v letech 1984 -1986. V bývalém Československu byl zaměstnán (pojištěn) do roku 1968. Zaplacení pojistného v rozhodném období dvou let do dne úmrtí v bývalém Československu nebylo doloženo (čl. V. zák. č. 134/1997 Sb., ust. §13 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Stěžovatelka ve své stížnosti uvádí, že při posuzování, zda jsou splněny podmínky jejího nároku na vdovský důchod podle §36 odst. 1 zák. č. 121/1975 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je třeba nepochybně přihlédnout k době zaměstnání jejího manžela v letech 1969 až 1984. Podle stěžovatelky není opodstatněná poznámka v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, že nebylo doloženo zaplacení pojistného v rozhodném období dvou let do dne úmrtí manžela stěžovatelky. Stěžovatelka uvádí, že soud prvního stupně, přestože z potvrzení Generálního konzula USA v ČR zjistil, že manžel stěžovatelky byl v USA zaměstnán a z téhož titulu pojištěn od roku 1969 do roku 1984, k době jeho zaměstnání v USA vůbec nepřihlédl a rovněž odvolací soud se otázkou zápočtu doby zaměstnání manžela stěžovatelky v USA nezabýval. Odvolací soud podle stěžovatelky nesprávně interpretoval ust. §36 odst. 1 zák. č. 121/1975 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a že proto nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé. Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 26 Ca 68/99, jakož i vyjádření Městského soudu v Praze k projednávané věci, dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze k projednávané věci. Městský soud v Praze ve svém vyjádření, které Ústavní soud obdržel dne 19. 9. 2000, setrval na svém výše uvedeném rozhodnutí a jeho zdůvodnění, a poukázal na to, že toto jeho rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze. Vrchní soud v Praze odkázal ve svém vyjádření, které Ústavní soud obdržel dne 27. 9. 2000, rovněž na odůvodnění svého výše uvedeného rozsudku, v němž, jak sám uvedl, převzal odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, že stěžovatelka zákonné podmínky nároku na vdovský důchod nesplnila. Ve svém vyjádření Vrchní soud v Praze uvedl, že trvá na svém rozsudku, který vycházel z právního názoru, že i v době vydání přezkoumávaného rozhodnutí stěžovatelka zákonné nároky na vdovský důchod po zemřelém manželovi J. H. nesplnila. Její nárok je nutno posuzovat podle ust. §36 odst. 1 písm. a) zákona č. 121/1975 Sb., ve znění pozdějších předpisů, včetně zde uvedené podmínky skončení zaměstnání zemřelého nejpozději dva roky před dnem úmrtí, která nebyla splněna, neboť zaměstnání jejího zemřelého manžela na našem území skončilo již v roce 1968 a zákonné podmínky pro hodnocení jeho zaměstnání v cizině stanovené v ustanovení §10 odst. 2 zák. č. 121/1975 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nebyly splněny. Žádný z dalších v průběhu přezkumného řízení, včetně v ústavní stížnosti zmiňovaných zákonů vydaných na úseku důchodového pojištění, včetně čl. IV odst. 2 zák. č. 134/1997 Sb., podmínku trvalého pobytu pro hodnocení zaměstnání zemřelého manžela stěžovatelky vykonávané v cizině vyžadovanou v ustanovení §10 odst. 2 zák. č. 121/1975 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nezrušil. S tímto názorem pak koresponduje i ustanovení §13 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, které dává možnost tento nedostatek zhojit zaplacením pojistného. Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že odvolací soud rozhodl správně, když rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vzhledem k datu úmrtí manžela stěžovatelky je třeba její nárok na vdovský důchod posuzovat podle příslušných ustanovení zák. č. 121/1975 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v daném případě dle ust. §36 odst. 1 cit. zákona. Žádná z podmínek zakotvených v ust. §36 odst. 1 cit. zákona rozhodných pro přiznání vdovského důchodu však nebyla v případě stěžovatelky splněna. Podle ustanovení §36 odst. 1 zák. č. 121/1975 Sb., ve znění pozdějších předpisů, náleží vdovský důchod : a)po pracujícím, který byl zaměstnán po dobu potřebnou pro nárok na invalidní nebo starobní důchod, jestliže neuplynuly od skončení zaměstnání do dne smrti více než dva roky, nebo po pracujícím, který zemřel následkem pracovního úrazu, nebo b)po poživateli důchodu starobního nebo invalidního (částečného invalidního) nebo důchodu za výsluhu let. Zaměstnání v cizině [doby uvedené v odst. 1 písm. a), d), a f), zák. č. 121/1975 Sb., ve znění pozdějších předpisů], které zemřelý manžel stěžovatelky vykonával, by bylo možné podle ust. §10 odst. 2 zák. č. 121/1975 Sb., ve znění pozdějších předpisů, hodnotit pro vznik nebo výši nároku na důchod pouze tehdy, jestliže měl ke dni vzniku nároku na důchod trvalý pobyt na území československého státu a byl: a) československým státním občanem; přitom se doba zaměstnávání vykonávaného v cizině hodnotí jen, zdržoval-li se občan v cizině s povolením příslušného československého státního orgánu, nebo b) cizím státním příslušníkem, který byl na území československého státu zaměstnán alespoň 10 roků. Podle ust. §169a zák. č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, po novelizaci zákonem č. 110/1990 Sb., se pak doby zaměstnání a náhradní doby v cizině před 1. 5. 1990 hodnotí podle předpisů platných před tímto dnem; přitom se nevyžaduje splnění podmínky povolení československých státních orgánů k pobytu v cizině. Podle platné právní úpravy, podle ust. §49 odst. 1 zák. č. 155/1955 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, má vdova nárok po manželovi, který a) byl poživatelem starobního, plného invalidního nebo částečného invalidního důchodu, nebo b) splnil ke dni smrti podmínku potřebné doby pojištění pro nárok na plný invalidní důchod nebo podmínky nároku na starobní důchod anebo zemřel následkem pracovního úrazu. Ustanovení §69 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že podle tohoto zákona se od 1. 1. 1996 posuzují i nároky na důchody, jejichž podmínky stanovené tímto zákonem byly splněny před tímto dnem a nezakládaly nárok na důchody podle dříve planých předpisů, pokud dále není stanoveno jinak. V odstavci druhém se však uvádí, že nárok na vdovský důchod podle odstavce 1 vznikne jen v případě, že manžel vdovy zemřel po 31. 12. 1990. V ustanovení §13 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se pak uvádí, že za dobu pojištění se považují též doby zaměstnání získané před 1. 1. 1996 podle předpisů platných před tímto dnem; jde-li však o dobu zaměstnání v cizině před. 1. 5. 1990, hodnotí se tato doba, jen pokud bylo za ni zaplaceno pojistné, a to nejdříve ode dne zaplacení pojistného. Správně tedy odvolací soud v odůvodnění svého výše uvedeného rozhodnutí konstatoval, že v řízení nebyla prokázána doba pojištění zemřelého manžela stěžovatelky v době dvou roků před jeho úmrtím, tj. v letech 1984 - 1986. V bývalém Československu byl zaměstnán (pojištěn) do roku 1968. Zaplacení pojistného v rozhodném období dvou let do dne úmrtí v bývalém Československu nebylo doloženo. Ve svém nálezu ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. IV. ÚS 412/99, Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele - emigranta ve věci přiznání starobního důchodu, který požadoval, aby mu byla pro účely důchodového zabezpečení (do povinné doby trvání zaměstnání pro účely důchodového zabezpečení) započtena nejméně doba 15 let trestu odnětí svobody, ke kterému byl odsouzen v nepřítomnosti po svém útěku z výkonu trestu. Ústavní soud v projednávané věci použil rozšiřující výklad ustanovení §25 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodl, že cit. ustanovení se nevztahuje pouze na osoby, které byly z výkonu trestu propuštěny, neboť útěk z vězení nelze hodnotit nepříznivěji než propuštění z výkonu trestu. V nyní projednávané věci však nejde o tentýž případ. V případě předpisů sociálního zabezpečení, resp. důchodového pojištění není možné použít rozšiřující výklad právních předpisů. Nárok na dávku důchodového pojištění je možné přiznat jen tehdy, jsou-li splněny všechny zákonem stanovené podmínky. Rozšiřující výklad zákonných podmínek vzniku nároku by byl v rozporu se zájmy ostatních pojištěnců. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 1 Listiny, který zakotvuje, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech, neboť aplikovaná právní úprava dopadá ve svých omezeních stejně na všechny občany ve stejné situaci (na neurčitý počet případů téhož druhu), nebo čl. 30 odst. 1 Listiny, podle kterého občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele s tím, že podrobnosti tohoto práva stanoví zákon (čl. 30 odst. 3 Listiny). Právo na sociální zabezpečení se tedy zaručuje všem občanům shodně za podmínek upravených v zákoně. Ústavní soud pak neshledal ani porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, který stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Při shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. §82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zamítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 12. prosince 2000