ECLI:CZ:US:2000:2.US.389.98
sp. zn. II. ÚS 389/98
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě o ústavní stížnosti R. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 1998, č. j. 28 Ca 433/97-11, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, za souhlasu účastníků řízení bez ústního jednání, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 1998, č. j.
28 Ca 433/97-11, se zrušuje.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost stěžovatele
směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6.
1998, č. j. 28 Ca 433/97-11, kterým Městský soud v Praze zastavil
podle ustanovení §250d odst. 3 občanského soudního řádu řízení,
které bylo zahájeno na základě žaloby stěžovatele na zrušení
rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 30. 10. 1977, č.
j. 3252/150/97. Tímto rozhodnutím Finanční ředitelství v Praze
zamítlo odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu
v Dobříši ze dne 24. 6. 1997, č. j. 13591/97/065970/1730, kterým
Finanční úřad v Dobříši zamítl žádost stěžovatele ze dne 1. 5.
1997 ve věci návrhu na povolení obnovy řízení podle §54 zákona č.
337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších
předpisů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem
Městského soudu v Praze, podle kterého návrh na obnovu řízení je
procesním rozhodnutím a nepodléhá tedy soudnímu přezkumu a tvrdí,
že postupem Městského soudu v Praze bylo porušeno jeho právo jako
účastníka řízení na spravedlivý proces zakotvený v čl. 95 Ústavy
ČR a v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva).
Současně se stěžovatel odvolával na nález Ústavního soudu ze dne
13. 7. 1997, sp. zn. I. ÚS 366/96 (správně ze dne 13. 6. 1997, sp.
zn. IV. ÚS 366/96), podle kterého rozhodnutí správního orgánu
o zamítnutí návrhu na obnovu řízení není nutně vždy rozhodnutím
procesní povahy, jež jako takové nemůže být přezkoumáváno soudem.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá
všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na
ustanovení §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
ve znění pozdějších předpisů, si vyžádal vyjádření a spis
Městského soudu v Praze a vyjádření Finančního ředitelství
v Praze.
Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém písemném
vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nepovolením obnovy řízení
ve věci výzvy finančního úřadu k zaplacení daňového nedoplatku
v náhradní lhůtě, ani samotnou výzvou k zaplacení daňového
nedoplatku v náhradní lhůtě nebylo dotčeno subjektivní hmotně
právní oprávnění ani povinnost stěžovatele a soud proto právem
postupoval podle ustanovení §248 odst. 1, 2 písm. e) občanského
soudního řádu a řízení zastavil. Ústavní stížnost proto není
důvodná.
Finanční ředitelství v Praze jako vedlejší účastník řízení ve
svém písemném vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že stěžovatel
po uplynutí odvolací lhůty podal žádost o obnovu řízení ve věci
úhrady daňového nedoplatku s tím, že potvrzení společnosti HALORD,
s. r. o., o tom, že při vkladu části podniku stěžovatele do této
společnosti společnost HALORD, s. r. o., nepřevzala závazek
zaplatit dlužné daně, bylo nepravdivé, a doložil jiné potvrzení
uvedené společnosti, ve kterém potvrdila převzetí i nesplacených
závazků vůči finančnímu úřadu. Stěžovatel z tohoto dovodil splnění
podmínek pro povolení obnovy řízení podle §54 odst. 1 písm. b)
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
pozdějších předpisů. Finanční úřad v Dobříši rozhodnutím ze dne
24. 6. 1997, č. j. 13591/97/065970/1730, žádost o povolení obnovy
řízení zamítl. Rozhodnutím o odvolání, č. j. 3252/150/97, finanční
ředitelství v Praze se ztotožnilo s názorem finančního úřadu
a odvolání zamítlo. Vycházelo z ustanovení §45 zákona č.
337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších
předpisů, které stanoví, že dohody uzavřené s tím, že daňovou
povinnost ponese místo daňového subjektu zcela nebo částečně jiná
osoba, nejsou pro daňové řízení právně účinné, nestanoví-li tento
zákon nebo zvláštní předpis jinak. Podle názoru Finančního
ředitelství v Praze je výzva podle §73 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, procesní
povahy, neboť nezasahuje do právních poměrů daňového subjektu tak,
že by mu nově stanovovala povinnost, která dříve neexistovala.
Výše daňové povinnosti byla stanovena platebním výměrem, resp.
konkludentně podle ustanovení §46 citovaného zákona. Výzvou podle
§73 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
pozdějších předpisů, je dlužník vyzván ke splnění platební
povinnosti, která již byla stanovena. Vzhledem k tomu, že
stěžovatel žádal o obnovu řízení, které bylo ukončeno rozhodnutím
procesní povahy, jsou v návaznosti na to i rozhodnutí, č.j.
13591/97/065970/1730, o zamítnutí obnovy řízení a rozhodnutí,
č. j. 3252/150/97, o odvolání procesní povahy , které jsou ze
soudního přezkumu vyloučeny. Z tohoto důvodu by měla být ústavní
stížnost odmítnuta. Vedlejší účastník se současně ve smyslu
stanovení §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
ve znění pozdějších předpisů, vzdal postavení vedlejšího účastníka
řízení.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska
tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl
k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadeným usnesením
Městský soud v Praze porušil jeho základní práva zakotvená v čl.
95 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož
i čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ústavní soud přistoupil ke zkoumání jednotlivých článků
Listiny, které byly podle mínění stěžovatele v řízení před
obecnými soudy a jinými vydanými rozhodnutími porušeny.
Podle čl. 95 Ústavy ČR soudce je při rozhodování vázán
zákonem.
Čl. 36 odst. 1 Listiny stanoví právo na soudní a jinou právní
ochranu. Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva
u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech
u jiného orgánu.
Čl. 36 odst. 2 Listiny stanoví, že kdo byl na svých právech
zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na
soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li
zákon jinak. Z pravomoci soudy však nesmí být vyloučeno
přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod
podle Listiny.
Čl. 38 odst. 2 Listiny stanoví, že každý má právo, aby jeho
věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho
přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy upravuje právo na spravedlivý proces,
přičemž každý má právo na to, aby jeho záležitost byla
spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým
a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho
občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli
trestního obvinění proti němu.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může
uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených
zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud zejména
respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že
není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani
nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi
prováděné. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit,
zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva
nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo
v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy a v rámci toho
uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Na základě tohoto principu postupoval Ústavní soud
i v souzené věci.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se
zastavením řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Z ústavně právního hlediska pak jde především o posouzení otázky,
zda napadeným usnesením Městského soudu v Praze o zastavení řízení
z důvodu, že návrh na obnovu řízení je procesním rozhodnutím
a nepodléhá tedy soudnímu přezkumu, byla porušena základní práva
stěžovatele na soudní ochranu a na přezkoumání zákonnosti
rozhodnutí orgánu veřejné správy. Účelem části páté občanského
soudního řádu je zajistit přístup občana k soudu ve správních
věcech a současně zajistit právo každého, aby se svých práv mohl
domáhat u nestranného a nezávislého soudu (čl. 36 odst. 1
Listiny), a to v případech blíže upravených v čl. 36 odst. 2
Listiny. Podmínky zákonem stanovené pro uplatnění tohoto práva
mají pouze zajistit, aby se občan na soud obracel kvalifikovaně
a aby byla respektována zásada efektivity soudního řízení a tím
usnadněna realizace dalšího ústavního práva - právo na to, aby věc
byla projednána a rozhodnuta v přiměřené lhůtě a bez zbytečných
průtahů (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny). Podle názoru Ústavního soudu,
vyjádřeného v jeho nálezu ze dne 13. 6. 1997, sp. zn. IV. ÚS
366/96 (viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck,
svazek 8, nález č. 78), i když rozhodnutí správního orgánu
vykazuje navenek znaky rozhodnutí procesní povahy, může ve
skutečnosti implikovat i hmotně právní aspekty. Je-li kupř.
důvodem obnovy řízení podle ustanovení §54 odst. 1 písm. a)
zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, to, že vyšly
najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které by mohly mít podstatný
vliv na rozhodnutí a nemohly být v řízení uplatněny bez zavinění
účastníka řízení, jak tomu bylo v daném případě, je zjevné, že
každá "nová skutečnost" je v určité relaci k "předchozí
skutečnosti", a podmínku "novosti" skutečnosti možno, a také
nutno, zkoumat pouze ve vztahu ke skutečnostem relevantním pro
původní rozhodnutí. Obdobně je tomu i v případě obnovy řízení ve
smyslu §54 odst. 1 písm. b) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, totiž, že původní rozhodnutí správního orgánu bylo
učiněno na základě podvrženého nebo zfalšovaného dokladu, křivé
výpovědi svědka, znaleckého posudku nebo rozhodnutí bylo dosaženo
jiným trestným činem. Stěžovatel předložil správnímu orgánu nový
důkaz, který vyvracel hlavní důkaz, jenž byl použit v původním
řízení. Existence tohoto důkazu je novým důkazem ve smyslu §54
odst. 1 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
popř. důkazem, že rozhodnutí bylo učiněno na základě nepravého
dokladu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že rozhodnutí
správního orgánu o zamítnutí návrhu na obnovu správního řízení
podle ustanovení §54 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, není rozhodnutím pouhé procesní povahy, a že proto
není vyloučeno jeho přezkoumávání v řízení podle ustanovení §244
a násl. občanského soudního řádu. Napadeným usnesením Městského
soudu v Praze tak bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele
zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož
i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Pro úplnost pak Ústavní soud dodává, že novela občanského
soudního řádu (zákon č. 30/2000 Sb., schválen dne 12. 1. 2000,
účinnost od 1. 1. 2001) v ustanovení §248 odst. 2 písm. e)
vylučuje ze soudního přezkoumávání toliko rozhodnutí správních
orgánů předběžné nebo pořádkové povahy a rozhodnutí, jimiž se
upravuje vedení správního řízení. Četná judikatura soudů
k původnímu znění občanského soudního řádu dospěla v zásadě shodně
k závěru, že ve správním soudnictví se přezkoumávají rozhodnutí,
která přímo zasahují sféru materiálních subjektivních oprávnění
a povinností a naopak se nepřezkoumávají ta rozhodnutí, jimiž se
upravuje jen procesní postavení účastníka řízení. Rozhodovací
praxe tak vyloučila z přezkumu například rozhodnutí o zamítnutí
odvolání pro opožděnost nebo proto, že bylo podáno osobou
neoprávněnou, rozhodnutí, jímž byla povolena (nebo nepovolena)
obnova řízení atd. Ústavní soud však některá taková rozhodnutí
soudů zrušil s tím, že výklad pojmu "rozhodnutí procesní povahy"
zaujatý soudy je příliš extenzívní (v jiných případech pak ale
ústavní stížnost usnesením odmítl a s názorem soudů se ztotožnil).
V zájmu odstranění této diskrepance byla proto dosavadní výluka
zúžena a k přezkoumání tak právě zmíněná procesní rozhodnutí byla
otevřena.
Za tohoto stavu věci proto Ústavnímu soudu nezbylo, než
napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 1998,
č. j. 28 Ca 433/97-11, zrušit ve smyslu ustanovení §82 odst. 1,
odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů. Tím však Ústavní soud nicméně
nepředjímá budoucí rozhodnutí správního soudu ve věci samé. Je
věcí tohoto soudu, aby zvážil, zda ke zkrácení práv stěžovatele
skutečně došlo a zda skutečně zde nejsou okolnosti, které by
potvrzovaly správnost rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze
dne 30. 10. 1977, č. j. 3252/150/97.
Vzhledem k vyslovenému souhlasu účastníků s tím, aby Ústavní
soud rozhodl bez nařízení ústního jednání (§44 odst. 2 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů),
bylo takto rozhodnuto mimo ústní jednání.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 7. 11. 2000