Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.10.2000, sp. zn. II. ÚS 397/2000 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 155/20 SbNU 99 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:2.US.397.2000

sp. zn. II. ÚS 397/2000 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti 1) J. S., 2) J.B. za účasti účastníků řízení 1) Krajského soudu v Praze, 2) Magistrátu hl. m. Prahy, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2000, č. j. 45 Ca 203/99-19, a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu ze dne 8.10. 1999, č. j. PÚ 444/91, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10.2. 2000, č. j. 45 Ca 203/99-19, a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu ze dne 8.10. 1999, č. j. PÚ 444/91, se zrušují. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelky namítají, že v enunciátu uvedenými rozhodnutími bylo porušeno jejich základní právo, zakotvené v Listině základních práv a svobod v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 tím, že přezkumným soudem bylo potvrzeno rozhodnutí pozemkového úřadu, že nejsou vlastnicemi v rozhodnutí specifikovaných nemovitostí. Jak uvádějí dále, původní vlastnicí všech pozemků byla paní B. S., nar. 12.2.1871, která zemřela dne 16.5.1948 se zanecháním závěti. Na základě této závěti ustanovila zůstavitelka jako dědice svého majetku nevlastní děti (děti její sestry B. S.), a to A. K., nar. 5.7.1890, 1/3 ideální, V. S., nar. 4.2.1895, 1/3 ideální a děti jejich nevlastního syna J. S., V. S. a B. V., každému 1/9 ideální. Dne 7.10.1949 vyhotovil Okresní soud civilní Prah-západ odevzdací listinu sp. zn. D IV 477/49. Tato odevzdací listina byla pak doplněna usnesením Státního notářství pro Prahu 5 ze dne 24.4. 1967, sp. zn. 5D 381/67. Podle §819 ve spojení s §547 cbecného zákoníku občanského vyhlášeného císařským patentem č. 946/1811 Sb. (dále jen "o.z.o."), platného ve dni smrti B. S-ové, lze konstatovat v jejich případě, že dnem odevzdání její pozůstalosti, tedy dnem 7.10. 1949, získali právo s dědictvím disponovat závětní dědicové výše uvedení. Stěžovatelky dále poukazují na to, že jak je z výpisů z pozemkových knih č. kn. vl. 48 pro k. ú. Velká Chuchle a č. kn.vl. 95 pro k.ú. Velká Chuchle patrné, dne 18.10. 1949 byla v těchto knihovních vložkách učiněna poznámka výkupu shora uvedených pozemků podle §10 odst. 2 zákona č. 46/1948 Sb. na základě výměru ONV Praha jih ze dne 16. 6.1949. Podle §10 odst. 3 zák. č. 46/1948 Sb. měla poznámka provedení výkupu v pozemkové knize účinky přechodu vlastnictví k vykoupené půdě na československý stát. Dle tohoto ustanovení mělo tedy vzniknout vlastnické právo k předmětným nemovitostem československému státu dnem 18. 10. 1949, ve kterém byla učiněna poznámka do pozemkové knihy. S ohledem na shora uvedené skutečnosti je však ale nepochybné, že pozůstalost, jejíž součástí byly předmětné pozemky, nebyla od 7.10. 1949, tedy ke dni 18.10.1949, ve kterém byla provedena poznámka výkupu, vlastnictvím zůstavitelky B. S-ové, ale závětních dědiců, tudíž právo výkupu mělo býti uplatněno právě u závětních dědiců. Dále namítají, že pozemkový úřad rozhodoval o vlastnickém právu k pozemkům, které nespadaly vůbec pod tzv. "výkup" a které v rámci dědického řízení byly odevzdány do spoluvlastnického podílu stěžovatelkám. Konečně namítají, že rozsudek přezkumného soudu byl vydán po jednání bez jejich účasti, aniž by měly právo vyjádřit své stanovisko při jednání. Z rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového úřadu vyplývá, že veškerý majetek ve Velké Chuchli po B. S-ové přešel do vlastnictví státu jako ležící pozůstalost na základě výměru ONV Praha-jih ze dne 16.6. 1949 sp. zn. 611-30.5.1949-IX/1, což bylo vyznačeno i v pozemkové knize. Hlavním důvodem negativního rozhodnutí bylo zjištění tohoto správního orgánu, že stěžovatelky nejsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §4 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Oprávněnou osobou je pouze dědic ze závěti, který nabyl vlastnictví, ale pouze v míře odpovídající jeho dědickému podílu. Pozemkový úřad proto dovozuje, že zákon ve svém ustanovení §4 upravuje odlišnou dědickou posloupnost oproti občanskému zákoníku. V daném případě navrhovatelé nejsou závětními dědici, ale až jejich dědici, proto nemají postavení oprávněné osoby dle zákona o půdě. S tímto tvrzením plně souhlasí přezkumný soud, který v odůvodnění stížností napadeného rozsudku při hodnocení §4 odst. 2 písm. a) a b) zákona o půdě dovodil, že podle cit. zákonného ustanovení mají přednost dědici ze závěti a že oprávněnými osobami již nejsou jejich dědici. K další námitce stěžovatelek, že všechny nemovitosti nepřešly na stát podle zákona č. 46/1948 Sb., soud nemohl přisvědčit, neboť byl vázán výměrem ONV Praha - jih ze dne 16. 6. 1949zn. 611-30.5.1949-IX/1, vydaným podle ustanovení §10 odst. 2 zákona č. 46/1948 Sb. Ústavní soud si vyžádal od správního orgánu spis sp. zn. PÚ 444/91. Ve vyjádření k podané ústavní stížnosti tento orgán uvedl, že vykupována byla "ležící pozůstalost", neboť k odevzdání dědicům doposud nedošlo. K námitkám stěžovatelek o zahrnutí i jiných pozemků do rozhodnutí správního orgánu, ačkoli byly již vypořádány státním notářstvím, správní orgán uvedl, že pokud se tak stalo, pochybilo státní notářství a nikoli pozemkový úřad. K námitce, že Krajský soud v Praze vydal svůj rozsudek bez jednání, poznamenává, že ústní jednání bylo řádně nařízeno na den 10.2. 2000 a že se ho účastnily jak stěžovatelky, tak i jejich právní zástupce. V dožádaném vyjádření se v tomto směru vyjádřil i Krajský soud v Praze, který se rovněž plně ztotožnil s právním závěrem správního orgánu, že stěžovatelky nesplňovaly podmínky oprávněné osoby podle §4 odst. 2 písm. a) - e) zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud na základě předložených písemností a rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je oprávněná. Zákon č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, tj. o trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě, byl ve své podstatě tvrdým vyvlastňovacím zákonem, odebírajícím půdu všem, když nesplňovali v §1 odst. 1 vytýčenou komunistickou zásadu, že "půda patří jen těm, kteří na ni pracují". Podle ustanovení §10 cit. zákona mělo v každém případě předcházet jednání o výkupu dohodou, kterou schvalovaly místní rolnické komise v součinnosti s místním sdružením příslušného Jednotného svazu zemědělců. Nedojde-li k dohodě, rozhoduje o výkupu okresní národní výbor, který současně provedl i knihovní pořádek žádostí u knihovního soudu o provedení poznámky o výkupu, která má účinky přechodu vlastnictví. Současně s rozhodnutím okresního národního výboru o výkupu mělo dojít k náhradovému řízení, neboť celý tento tzv. "výkup" byl právně postaven jako úplatný. Ve spise je založen pouze koncept výměru Okresního národního výboru Praha - jih ze dne 16. 6. 1948 zn. 611-30/5, 1949, ve kterém se uvádí, že je vykupována pozůstalost po pí. B. S-ové, a to v rozsahu veškerých nemovitostí v k. ú. Velká Chuchle, bez jejich bližší specifikace pouze s udáním výměry 9,5059. Současně enunciát rozhodnutí obsahuje ustanovení, že o náhradě za vykoupenou půdu bude rozhodnuto samostatně. O tom, zda náhrada byla provedena, se nezmiňuje žádné z napadených rozhodnutí, je však obecně známo, že žádná náhrada se za "vykoupené" pozemky neposkytovala. Je tím tedy dán restituční důvod podle ustanovení §6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě. Celé tzv. "výkupní" řízení je vedeno proti ležící pozůstalosti (hereditas iacens), neboť vlastnické i dědické vztahy se řídily podle obecného zákoníku občanského (dále jen o. z. o.), který byl vydán císařským patentem č. 946/1811 ř. z. Zpracováním této otázky se oba orgány rozhodující ve věci vůbec nezabývaly, ač je pro posouzení věci z právního hlediska rozhodující. Mementem mělo být již zcela prosté a logické konstatování, že nelze uzavírat "výkupní dohody" se zesnulým subjektem. Dědické právo není právem ryze osobním, nýbrž současně i právem majetkovým a jako takové může být zcizitelné a může být předmětem i jiných právních jednání. Usnesením Okresního soudu civilního Praha-západ sp. zn. D IV 477/98 ze dne 7.10.1949 bylo dědictví odevzdáno v něm uvedeným dědicům. Námitka správního orgánu, že tentýž výměr obsahuje k projednání pozůstalosti spočívající v nemovitém majetku lhůtu do 31.1. 1950, neobstojí, neboť se jedná výhradně o provedení knihovního řízení po přijetí dědictví. Pro určení subjektu, vůči kterému mělo být "výkupní" řízení vedeno, je také směrodatné ustanovení §1278 o. z. o., že v případě prodeje dědictví je prodavačem osoba, která dědictví přijala nebo které dědictví alespoň připadlo. Pro správné posouzení věci je zde rovněž rozhodující ustanovení §537 o. z. o., které říká, že přečkal-li dědic zůstavitele, přechází dědické právo na jeho dědice i předtím než se dědictví ujal, jako jiná volně zděditelná práva, jestli mu jinak ještě nezaniklo zřeknutím se nebo jiným způsobem. Ve spisu uložený koncept výkupního výměru Okresního národního výboru Praha-jih zn. 611-30/5,1949, obsahuje razítko výpravy, že tento výměr byl odeslán Okresnímu soudu Zbraslav až dne 17.10.1949, tedy po obdržení dědictví, Nejvyšší soud ČR po sp. zn. 3 Cdon 476/96 ve vztahu na ustanovení §§797 a 819 o. z. o. konstatoval, že odevzdací listina byla titulem vlastnického práva a odevzdání původní pozůstalosti dědici již následně k dovršení přechodu nevyžadovalo vkladu vlastnického práva do veřejných knih. Všechny tyto skutečnosti nebyly soudem vůbec váženy, aniž by bylo k nim vůbec přihlédnuto. Proto mohlo dojít k odmítnutí stěžovatelek jako oprávněných osob s odkazem na §4 odst. 1 a 2 zákona o půdě, kdy odůvodněním, že cit. paragraf zná jinou dědickou sukcesi než základní občanský zákon, převrátilo pořadí její důležitosti. Primárním zůstává projev vůle zůstavitele, t. j. testamentární dědění. Při aplikaci ustanovení odst. 2 písm. a), b) zákona o půdě ve vztahu k odst. 1 citovaného paragrafu, nutno mít na zřeteli, že uplatněním dědického práva z testamentu, další případní dědici ve vztahu k dědici z testamentu jsou již dědici ze zákona. Soud ani správní orgán rovněž neodstranil námitky stěžovatelek o rozpornosti parcelních čísel "vykoupených" pozemků, a o jejich počtu, jakožto rozporu ve vztahu na provedená dědická řízení, provedená knihovními zápisy. Řízením obou orgánů tak došlo k porušení ústavního práva stěžovatelek na řádný proces podle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve vztahu na čl. 90 Ústavy. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl podle ustanovení §82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a v enunciátu uvedená rozhodnutí zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 25. října 2000