Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15.11.2000, sp. zn. II. ÚS 63/99 [ nález / CEPL / výz-3 ], paralelní citace: N 171/20 SbNU 211 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:2.US.63.99

sp. zn. II. ÚS 63/99 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti Š. J., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, č.j. 6 Co 2979/98-80, ze dne 10. 12. 1998, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích, č.j. 22 C 253/95-64, ze dne 5. 10. 1998, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a Statku N. H., s.p., a Zemědělského družstva K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, č.j. 6 Co 2979/98-80, ze dne 10. 12. 1998 a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích, č.j. 22 C 253/95-64, ze dne 5. 10. 1998, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 2. 2. 1999, podanou k poštovní přepravě dne 4. 2. 1999, domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, č.j. 6 Co 2979/98-80, ze dne 10. 12. 1998, kterým byl v části II. výroku potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích, č.j. 22 C 253/95-64, ze dne 5. 10. 1998 a v části I. výroku změněn v rámci povolené změny návrhu stěžovatele, avšak se stejným, pro stěžovatele negativním výsledkem, o zamítnutí návrhu. Skutková a právní stránka případu spočívá v následujících okolnostech. Rozhodnutím Okresního úřadu České Budějovice, okresního pozemkového úřadu, č.j. OPÚ/R-1416/92/1177/93, ze dne 17. 5. 1993, byla schválena dohoda mezi stěžovatelem a 1. vedlejším účastníkem, kterou se stěžovateli vydávaly blíže specifikované nemovitosti podle §9 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále "zákon o půdě"). Na jejím základě byla dne 9. 5. 1994 mezi stěžovatelem a 1. vedlejším účastníkem uzavřena dohoda o vypořádání restitučních náhrad. Podle názoru stěžovatele nebyl obsah dohody plněn. Pozemky mu nebyly řádně předány a protože podle jeho tvrzení na nich hospodařil 2. vedlejší účastník, podal stěžovatel dne 17. 11. 1995 (po uplynutí zákonné lhůty) žalobu, kterou se domáhal, aby byla 1. a 2. vedlejšímu účastníku uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit stěžovateli náhradu mrtvého a živého inventáře a 2. vedlejšímu účastníku vydat blíže specifikované pozemky, to vše zbavené plevelů, zorané a připravené k setbě. Tuto žalobu zamítl Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem, č.j. 22 C 253/95-64, ze dne 5. 10. 1998. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že z obsahu dohody ze dne 9. 5. 1994 nevyplývá povinnost vedlejších účastníků společně a nerozdílně zaplatit stěžovateli náhradu mrtvého a živého inventáře. Je v ní pouze stanovena výše náhrady a to, že bude vyrovnána 2. vedlejším účastníkem. K uzavření smlouvy o postoupení pohledávky však pro nesouhlas stěžovatele nedošlo a v dohodě není určena splatnost náhrady. Stejně tak ze zákona o půdě neplyne povinnost předat pozemky v takto požadovaném stavu. Především pak své rozhodnutí Okresní soud v Českých Budějovicích opřel o názor, že v době rozhodnutí nebylo pravomocně pozemkovým úřadem rozhodnuto o vydání předmětných pozemků, když Okresní úřad v Českých Budějovicích, okresní pozemkový úřad, mezitím na návrh 1. vedlejšího účastníka povolil obnovu řízení svým rozhodnutím OPÚ/R-738/96/1416/92 ze dne 6. 5. 1996. Toto rozhodnutí však stěžovatel nenapadl opravným prostředkem. To učinil až ve vztahu k novému rozhodnutí Okresního úřadu v Českých Budějovicích, okresního pozemkového úřadu, ze dne 18. 12. 1996, čj. OPÚ/R-1516/96/1416/92, kterým tentokrát podle §9 odst. 4 rozhodl opět o vlastnictví stěžovatele s tím, že podle §9 odst. 5 zákona o půdě zřídil bezúplatně věcné břemeno spočívající v povinnosti stěžovatele strpět vstup na pozemek a průjezd přes pozemek parc. č. 460/4 v k. ú. R. Toto rozhodnutí již stěžovatel napadl opravným prostředkem u Krajského soudu v Brně, kde v předmětné věci 30 Ca 27/97 nebylo v době podání ústavní stížnosti rozhodnuto. Krajský soud následně změnil v I. části výroku rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích tak, že rozhodl o zamítnutí povinnosti zaplatit náhradu za živý a mrtvý inventář pouze ve vztahu k 1. vedlejšímu účastníku. Poukázal na to, že návrh není důvodný, když v dohodě z 9. 5. 1994 není stanovena splatnost náhrady a dosud nedošlo k postoupení pohledávky na 1. vedlejšího účastníka, a ani není vyřešena jednoznačně otázka vlastnictví půdy. Náhrada je podle §20 vázána na zajišťování provozu zemědělské nebo lesní výroby, což dosud není u stěžovatele zajištěno. V části, týkající se návrhu na vydání pozemků 1. vedlejším účastníkem, prvoinstanční rozsudek potvrdil. Krajský soud opět odkázal na předčasnost žaloby, když nové rozhodnutí Okresního úřadu v Českých Budějovicích, okresního pozemkového úřadu, ze dne 18. 12. 1996, čj. OPÚ/R-1516/96/1416/92, o vlastnictví stěžovatele k blíže specifikovaným pozemkům dosud nenabylo právní moci, neboť bylo napadeno opravným prostředkem u Krajského soudu v Brně. Podle Krajského soudu v Českých Budějovicích má rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání pozemků konstitutivní charakter a obecný soud to proto nemůže řešit jako předběžnou otázku. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel svou ústavní stížností. Poukázal v ní na okolnosti, za kterých obecné soudy rozhodovaly. Žalobu podal dne 17. 11. 1995, avšak k prvnímu jednání došlo až 12. 9. 1996. Při něm byla vznesena námitka podjatosti, takže další jednání ve věci se konalo až 6. 10. 1997 a rozhodnuto bylo až 5. 10. 1998. Tyto průtahy měly podle stěžovatele na správnost soudních rozhodnutí rozhodující vliv, neboť odvolací soud v odůvodnění uvedl, že jiná byla situace v době podání žaloby a jiná v době vydání rozhodnutí. Porušeno bylo jeho právo na spravedlivý proces, neboť je podle jeho názoru nutné dodržovat kogentní ustanovení §109 odst. 1 o.s.ř., které nedává soudu možnost rozhodnout, zda přeruší řízení při splnění v něm uvedených podmínek na rozdíl od §109 odst. 2. Konečně uvedl, že občana nelze zbavit vlastnických práv poukazem na nepravomocné rozhodnutí v rámci obnovy řízení. Jeho vlastnictví bylo konstituováno původním rozhodnutím a vkladem do katastru nemovitostí, který však prvostupňový soud označil za nesprávný. Přitom nikdo nepožádal, aby byl v katastru nemovitostí proveden zápis, který by vlastnictví stěžovatele zpochybňoval. Proto navrhl zrušení obou rozsudků s poukazem na porušení čl. 1, čl. 11, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), aniž to nějak blíže rozvedl. Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel byl zastoupen advokátem na základě plné moci. Ústavní soud si proto vyžádal soudní spis vedený v předmětné věci a vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení. Za Krajský soud v Českých Budějovicích se vyjádřil předseda jeho senátu JUDr. A. T. Ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění obou rozsudků, když uvedl, že k porušení uvedených ústavně zaručených práv v řízení nedošlo. Zdůraznil konstitutivní charakter rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání pozemků, takže soud nemohl řešit otázku vlastnictví stěžovatele jako předběžnou otázku a proto nemohl ani přerušit řízení. Rozhodování Krajského soudu v Brně pak nemohl soud nijak ovlivnit. K porušení základních práv stěžovatele nedošlo a proto navrhl zamítnutí návrhu. Za Okresní soud v Českých Budějovicích se vyjádřila předsedkyně senátu Mgr. H. N. Ve svém vyjádření plně odkázala na odůvodnění rozsudku a uvedla, že soud došel k závěru, že stěžovatel není aktivně legitimován, takže nejde o omezení vlastnického práva jinak, než podle zákona. Navrhla zamítnutí návrhu. Z vedlejších účastníků se 1. vedlejší účastník vyjádřil tak, že poukázal na rozporné vystupování stěžovatele v soudním řízení, kde požadoval zaplacení náhrady za živý a mrtvý inventář podle občanského zákoníku a neakceptoval návrh na změnu žaloby, aby se předmětem řízení stal jeho nárok na náhradu podle zákona o půdě, ačkoli zmatečně argumentoval jeho ustanoveními. Stejně tak nebyl zkrácen ve výroku o vydání pozemků, neboť ty mu již byly jednou vydány a začal na nich hospodařit. Otázku vlastnictví mohl posoudit jen obecný soud v rámci správní žaloby proti novému rozhodnutí pozemkového úřadu. Stížnost jako zjevně neopodstatněnou navrhuje odmítnout a současně navrhuje uložení povinnosti zaplatit mu náklady povinného právního zastoupení. 2. vedlejší účastník pouze odkázal na obě soudní rozhodnutí. Na základě těchto podkladů mohl Ústavní soud posoudit přípustnost a opodstatněnost ústavní stížnosti. Došel k závěru, že ústavní stížnost je přípustná, i když v rozsudku krajského soudu došlo ke změně rozhodnutí okresního soudu. Změna je jen formální, nezakládá zákonný nárok na dovolání, neboť ve skutečnosti bylo bez ohledu na změnu I. části výroku rozhodnuto ve shodě s prvostupňovým rozhodnutím, takže právní postavení stěžovatele se v důsledku změny výroku vůbec nezměnilo. Změna byla vyvolána úpravou žalobního petitu, kterou krajský soud na návrh stěžovatele připustil. Pokud jde o opodstatněnost ústavní stížnosti, je třeba uvést, že stěžovatel se dovolává porušení řady ústavně zaručených práv. Stěžovatel oběma soudům vytýká, že: a) v soudním řízení došlo ke značným průtahům, které měly podle stěžovatele na správnost soudních rozhodnutí rozhodující vliv, neboť odvolací soud v odůvodnění uvedl, že jiná byla situace v době podání žaloby a jiná v době vydání rozhodnutí; b) občana nelze zbavit vlastnických práv poukazem na nepravomocné rozhodnutí vydané v rámci obnovy řízení; c) porušeno bylo jeho právo na spravedlivý proces, neboť je podle jeho názoru nutné dodržovat kogentní ustanovení §109 odst. 1 o.s.ř., které nedává soudu možnost rozhodnout, zda přeruší řízení při splnění v něm uvedených podmínek na rozdíl od §109 odst. 2. Ad a) Pokud jde o průtahy v řízení, Ústavní soud došel k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh, pokud se týká rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, neboť ten o prvostupňovém rozsudku, který mu byl předložen dne 19. 11. 1998, rozhodl 10. 12. 1998. Pokud jde o průtahy v řízení před soudem prvého stupně, nemohou být předmětem řízení před Ústavním soudem, který jednak posuzuje již vydané pravomocné rozhodnutí a jednak se nemůže tímto stížnostním bodem zabývat proto, že stěžovatel nevyužil možnost podat si stížnost na průtahy v řízení, jak mu to zákon umožňuje. Průtahy v řízení před Krajským soudem v Brně poté nemohly být v rámci řízení v této věci vůbec posuzovány. Ad b) Pokud by byla vzata II. část výroku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterou se potvrzuje zamítnutí návrhu na vydání pozemků vůči 2. vedlejšímu účastníku sama o sobě, bylo by třeba návrh posoudit rovněž jako zjevně neopodstatněný. Existuje pravomocné rozhodnutí Okresního úřadu České Budějovice, okresního pozemkového úřadu, č.j. OPÚ/R-1416/92/1177/93, ze dne 17. 5. 1993, byla schválena dohoda mezi stěžovatelem a 1. vedlejším účastníkem, kterou se stěžovateli vydávaly blíže specifikované nemovitosti podle §9 odst. 1 a 2 zákona o půdě. Stěžovatel je též podle výpisu z katastru nemovitostí zapsán jako vlastník těchto nemovitostí. Bylo proto zcela neopodstatněné žádat, aby obecný soud rozhodl znovu o vydání něčeho, co již vydáno bylo. Odůvodnění: rozsudku však vychází z toho, že otázka vlastnictví stěžovatele dosud není zcela jednoznačně vyřešena a že zde není pravomocné rozhodnutí, na jehož základě by byl stěžovatel vlastníkem již dříve vydaných nemovitostí. Je sice pravdou, že ve věci byla povolena obnova řízení a bylo vydáno nové rozhodnutí Okresního úřadu v Českých Budějovicích, okresního pozemkového úřadu, ze dne 18. 12. 1996, čj. OPÚ/R-1516/96/1416/92. Jím bylo podle §9 odst. 4 rozhodnuto opět kladně o vlastnictví stěžovatele s tím, že podle §9 odst. 5 zákona o půdě bylo zřízeno bezúplatně věcné břemeno spočívající v povinnosti stěžovatele strpět vstup na pozemek a průjezd přes pozemek parc. č. 460/4 v k.u. R. Toto rozhodnutí stěžovatel napadl opravným prostředkem u Krajského soudu v Brně, kde v předmětné věci 30 Ca 27/97 nebylo v době podání ústavní stížnosti rozhodnuto. Proto se na právním stavu dosud nic nezměnilo, neboť teprve pravomocné rozhodnutí (tzv. iudicium rescissorium) ruší původní rozhodnutí. Oba soudy však vyšly z toho, že původní rozhodnutí o vydání nemovitostí z roku 1993 je již irelevantní, čímž zasáhly do práva na ochranu vlastnictví zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Ad c) Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy měly ve svém rozhodování vyjít z existujícího právního stavu založeného původním správním rozhodnutím, které bylo rovněž zachyceno v katastru nemovitostí. Pokud se v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu uvádí, že oba návrhy jsou předčasné a že jiná situace byla v době, kdy zde existovalo pravomocné rozhodnutí o vydání předmětných pozemků, pak odůvodnění rozsudku trpí zásadními vadami. V době podání návrhu i v době vydání druhostupňového rozhodnutí zde stále platil stav zjednaný pravomocným rozhodnutím správního orgánu z roku 1993. Proto mělo být rozhodnuto podle existujícího právního stavu, takže námitka stěžovatele, že mělo být přerušeno řízení, není na místě. Obecné soudy nemusely čekat na rozhodnutí o otázce, kterou nejsou v řízení oprávněny řešit, neboť o ní bylo v době podání návrhu a rozhodování již pravomocně rozhodnuto. Jen mimochodem Ústavní soud uvádí, že by bylo věcí 2. vedlejšího účastníka, aby v rámci obnovy řízení napadl výsledek soudního řízení, kdyby došlo k novému posouzení vlastnických vztahů v daném případě. V tomto bodě Ústavní soud proto považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou, neboť k přerušení řízení nebyl důvod. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto není příslušný zabývat se konkrétními problémy vlastnických vztahů, důvody zápisů do katastru nemovitostí a jejich důsledky při uplatňování vlastnických práv, pokud tím současně nedochází k porušení ústavně zaručených základních práv účastníků soudního řízení. Bude věcí obecných soudů, aby posoudily oprávněnost žaloby za situace, kdy svá rozhodnutí nebudou opírat o zpochybnění vlastnických práv stěžovatele založených pravomocným rozhodnutím. Závěry, které obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí učinily, tak extrémně vybočují z rámce platné právní úpravy a zasahují do ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (č. 209/1992 Sb.) současně do práva na spravedlivé soudní rozhodnutí o občanských právech podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Proto podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bylo ústavní stížnosti vyhověno a byla zrušena obě soudní rozhodnutí, neboť trpí stejnými vadami. Pokud jde o návrh 1. vedlejšího účastníka na uložení povinnosti zaplatit mu náklady povinného právního zastoupení, odkazuje Ústavní soud na §62 odst. 3 a §83 zákona o Ústavním soudu. S ohledem na výsledek řízení pak neshledal důvody pro postup podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 15. 11. 2000