ECLI:CZ:US:2000:3.US.157.99
sp. zn. III. ÚS 157/99
Usnesení
III. ÚS 157/99
Ústavní soud rozhodl dne 21. prosince 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A. a M.B., obou zastoupených JUDr. V. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. února 1999, sp. zn. 15 Co 64/99, a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 7. listopadu 1998, sp. zn. 6 C 213/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí v podstatě ve shodě se zákonem
[§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé pravomocný rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. února 1999 (15 Co 64/99) a spolu s ním také jemu předcházejí rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 7. listopadu 1998
(6 C 213/97) a tvrdili, že oba zmiňované soudy svými rozhodnutími porušily jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu dané čl. 36 Listiny základních práv a svobod a také právo plynoucí z jejího čl. 11; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených práv došlo tím, že oba obecné soudy jednak nedodržely jim uloženou povinnost plynoucí z §5 o. s. ř., jednak nepřihlédly k jimi uplatněné námitce vydržení v řízení blíže popsaných a označených pozemků, a tak "porušily zásadu materiální pravdy". Aniž by svá tvrzení stran porušení ústavně zaručených práv, jichž se dovolávali, blíže či podrobněji z hlediska ochrany ústavnosti rozvedli, soudě podle obsahu jejich ústavní stížnosti postrádající ostatně přesně vymezené žádání (petit), usilovali svou ústavní stížností o to, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předně pokud jde o tvrzené porušení práva plynoucího z čl. 11 Listiny základních práv a svobod stěžovatelé zcela přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, v níž Ústavní soud opakovaně vyložil, jakou povahu toto právo má a za jakých podmínek mu lze poskytnout ústavní ochranu (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 74/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 42, Praha 1995, a další). Protože jde o konstantní judikaturu obecně přístupnou, pro odůvodnění tohoto usnesení zcela postačí stěžovatele na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám již dříve vyloženým cokoli dodávat.
Obdobně neobstojí tvrzení stěžovatelů stran opomenutí námitky vydržení uplatněné v odvolacím řízení; je tomu tak proto, že jejich v podstatě zcela abstraktní a letmá zmínka (č. l. 197 a 198 spisu obecného soudu), že .....dostali informaci, že v jejich případě nejde
o nějaký bývalý státní majetek..... a že jde o majetek, který využívají 76 let a na základě chyby státních orgánů 19 let....." nelze chápat jako (především skutkově) dostatečně kvalifikovanou a konkretizovanou námitku, která by byla současně opřena o přiměřené důkazy, a protože procesní právo spočívá - mimo jiné - na zásadě, že k povinnostem účastníků řízení před obecnými soudy vedle povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, náleží též přiměřená obezřetnost v ochraně svého práva, nelze obecným soudům přičítat porušení (dnes již podstatně omezené) poučovací povinnosti (k tomu srov. např. usnesení ve věci
III. ÚS 480/97 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 10.,
vydání 1.,usn. č. 18, Praha 1998, a další).
Pro důvody takto rozvedené Ústavní soud neshledal, že by ve věci stěžovatelů v řízení před obecnými soudy došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv, a proto jejich ústavní stížnost posoudil jako zjevně neopodstatněnou, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak - a to především - ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 21. prosince 2000