Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23.11.2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 [ nález / JURKA / výz-3 ], paralelní citace: N 175/20 SbNU 241 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:3.US.181.2000

sp. zn. III. ÚS 181/2000 Nález Ústavní soud rozhodl při ústním jednání konaném dne 23. 11. 2000 v senátě o ústavní stížnosti navrhovatele P. G., směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 4 To 441/99, ze dne 5. 11. 1999, takto: Usnesení Krajského soudu v Ostravě, č.j. 4 To 441/99-129, ze dne 5. 11. 1999 a rozsudek Okresního soudu v Opavě č.j. 4 T 288/98-108, ze dne 30. 6. 1999, se zrušují. Odůvodnění: Navrhovatel podal dne 21. 3. 2000 ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, č.j. 4 T 441/99-129, ze dne 5. 11. 1999 s tím, že uvedeným rozhodnutím a postupem soudu, který mu předcházel bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu obsažené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále Listina), čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva), jakož i čl. 14 odst. 1, 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále Pakt) a také s tím, že současně soud nedostál ani své ústavní povinností uložené mu v čl. 90 a čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR. Z obsahu spisu Okresního soudu v Opavě, sp. zn. 4 T 288/98, který si Ústavní soud vyžádal potom také zjistil, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě pod č.j. 4 To 441/99-129, bylo podle §256 trestního řádu (dále tr.ř.) zamítnuto odvolání navrhovatele, které podal do rozsudku Okresního soudu v Opavě, č.j. 4 T 288/98-108, ze dne 30. 6. 1999. Tímto rozsudkem byl navrhovatel uznán vinným trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, 2, trestního zákona (dále tr. zák.) a byl mu uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem. Skutkově šlo o to, že navrhovatel v době od 22. do 25. 10. 1997 se v telefonních hovorech s poškozeným vydával za jinou osobu, předstíral nabídku prodeje dřevní hmoty a takto vylákal od poškozeného částku 130.000,- Kč. V rámci trestního řízení vedeného proti navrhovateli se tento hájil tvrzením, že se snažil poškozeného přimět k zaplacení dlužné částky ve vztahu k firmě F., s.r.o., jejímž byl společníkem a v této činnosti z pověření pokračoval i poté, co uvedená firma byla prodána v únoru 1997 J. N. V průběhu trestního řízení vedeného proti své osobě navrhovatel poukazoval na to, že zmíněný dluh poškozený v plném rozsahu nikdy neuhradil a dovodil, že nebyl takto splněn jeden ze znaků objektivní stránky trestného činu, totiž neoprávněné obohacování ve smyslu protiprávního rozmnožení svého majetku, když dovozoval existenci uvedeného dluhu a své jednání považoval v této souvislosti za jednání v souladu se zákonem, kdy se v dané věci jednalo o soukromoprávní vztah mezi navrhovatelem a poškozeným, přičemž jednání navrhovatele bylo ve shodě zejména s příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku o písemném uznání závazku (§323 odst. 1 obch. zák.). Konečně také poukazoval na samotné vlastnictví oné dřevní hmoty, kterou měl poškozenému navrhovatel podvodně nabízet k prodeji. To s tím, že tato dřevní hmota byla původně ve vlastnictví obce V., která ji ovšem prodala firmě H. a ta dřevo po vytěžení prodala bratru navrhovatele. Ten byl tedy vlastníkem uvedené dřevní hmoty a k jejímu prodeji ústně navrhovatele také zplnomocnil. Tím se ovšem dle jeho přesvědčení celý případ ocitl mimo trestněprávní rovinu, kdy takto poškozenému v konečném důsledku prodal dřevo své, resp. svého bratra. V tomto směru nabízel v rámci trestního řízení vedeného proti němu důkazy, na jejich existenci však ani odvolací soud nijak nereagoval a s jeho tvrzeními v tomto směru se nevypořádal, když se jimi vlastně nezabýval. V samotném odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel opakuje svou argumentaci, kterou uplatňoval v průběhu trestního řízení a takto v postupu a závěrech přijatých zejména i soudem odvolacím spatřuje porušení svých základních práv a svobod, jak jsou označeny shora. K podané ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřil i Krajský soud v Ostravě, když Krajské státní zastupitelství v Ostravě se svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo, a to přípisem, který Ústavní soud obdržel dne 8. 6. 2000. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že navrhovatel se domáhá svou výtkou hodnocení dokazování provedeného soudy, což dle názoru krajského soudu Ústavnímu soudu, který není součástí soudů obecných, zpravidla nepřísluší. Takto je tomu pouze tehdy, kdy právní závěry vyvozené soudy jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. V projednávané věci však o tento stav nejde, navrhovatel to ani netvrdí, a proto také Krajský soud v Ostravě navrhl, aby návrh stěžovatele byl odmítnut. Po zvážení skutečností obsažených ve spisu Okresního soudu v Opavě, sp. zn. 4 T 288/98, s ohledem na argumentaci podanou navrhovatelem v rámci ústavní stížnosti i s ohledem na vyjádření Krajského soudu v Ostravě, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Z hlediska ústavněprávního, které zakládá ingerenci Ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných takto zjistil, že ty ve své rozhodovací činnosti postupovaly v rozporu s čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny a i čl. 6odst. 1, 2 Úmluvy, když zasažení uvedených ustanovení je porušením ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a v důsledku toho i porušením práva na spravedlivý proces. Zejména z připojeného spisového materiálu a prováděných důkazů obecnými soudy je zřejmé, že v průběhu trestního řízení vedeného proti navrhovateli nebyl brán odpovídající zřetel na všechny skutečnosti jím uváděné a na některé argumenty (tvrzení) navrhovatele a v této souvislosti nabízené důkazy nebyl brán zřetel žádný. Je nepochybné, že podstatnou části obhajoby bylo i tvrzení navrhovatele, že dřevo prodané poškozenému (byť pod jiným jménem), bylo ve vlastnictví navrhovatelova bratra, který k jeho prodeji navrhovatele zmocnil. V tomto směru bylo vedeno i přípravné řízení (výpověď navrhovatele čl. 106 uvedeného spisu Okresního soudu Opava, kupní smlouva č. 4/97 z 1. 7. 1997 mezi firmou Holz-Holiš František a firmou Zemědělské a lesní hospodářství Gřešek na čl. 140 tamtéž - jak plyne i z nepřehledné žurnalizace spisu). Stejně argumentoval navrhovatel i v samotném řízení před obecnými soudy v rámci konaného hlavního líčení (dne 10. 5. 1999), v podaném odvolání i při veřejném zasedání konaného odvolacím soudem dne 5. 11. 1999. Uvedenou argumentaci však soudy ponechaly prakticky bez povšimnutí, s námitkami a s argumenty v tomto směru uplatněné navrhovatelem se nevypořádaly a vlastně na ně nijak, a to zejména ani v odůvodnění svých rozhodnutí nereagovaly. Nevysvětlily tedy proč a z jakých důvodů obhajobě či tvrzení navrhovatele v označeném směru neuvěřily či provedením jakých důkazů ji pokládají za vyvrácenou. V dané věci tak soudy nejenže nehodnotily provedené důkazy, ale vůbec se komponenty, které musí rozhodnutí soudu (jeho odůvodnění) ani z hlediska základních požadavků trestního řádu (§125 tr.ř. a násl.) obsahovat, nezabývaly. Z tohoto pohledu jsou napadená rozhodnutí fakticky nepřezkoumatelná. V dané věci tak soudy nepostupovaly zákonem (trestním řádem) stanoveným způsobem do míry, která již přesáhla meze jednání, které lze ještě označit za ústavně konformní. Pokud je hodnocen vztah mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich plynoucími, musí oba tyto komponenty být v rozhodnutí soudu (jeho odůvodnění) vůbec obsaženy. Jinými slovy, pokud je proveden před soudem důkaz musí na něj soud v souvislosti s právními závěry, které činí, také poukázat a vysvětlit svůj postoj k takovému důkazu (hodnotit jej, případně uvést, proč nabízený důkaz proveden nebyl). Odvolací soud přitom v odůvodnění svého rozhodnutí poukazuje i v naznačeném směru na tvrzení navrhovatele, v další jeho části však na něj nereaguje vůbec. Nelze tedy než uzavřít, že takto porušil již označená ustanovení Ústavy ČR a Listiny, v konečném důsledku potom nerespektovaly principy práva navrhovatele na spravedlivý proces. S ohledem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než zrušit nejen napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, ale také rozsudek Okresního soudu v Opavě, č.j. 4 T 288/98-108, ze dne 30. 6. 1999. Takovýto postup Ústavní soud volil nejenom z hlediska procesní ekonomie, ale především proto, že uvedený protiústavní postup shledal již v řízení, které proběhlo v předmětné věci před nalézacím soudem. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat. V Brně dne 23. listopadu 2000