ECLI:CZ:US:2000:3.US.233.2000
sp. zn. III. ÚS 233/2000
Usnesení
III. ÚS 233/2000
Ústavní soud rozhodl dne 21. prosince 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A., a. s., zastoupené JUDr. J. B., advokátem, proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. prosince 1999, sp. zn. 30 Ca 151/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. prosince 1999 (30 Ca 151/99-19) a tvrdila, že jmenovaný soud svým rozhodnutím porušil její ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 11
odst. 5 Listiny základních práv a svobod; podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecný soud rozhodující ve stěžovatelčině věci v režimu správního soudnictví její žalobu proti rozhodnutí správního orgánu (Finančnímu ředitelství v Hradci Králové) zamítl, ačkoli pro takový výrok nebyly dány zákonné podmínky. V obsáhlé polemice s rozhodovacími důvody jak správních orgánů, tak obecného soudu, stěžovatelka - stručně shrnuto - vytýká všem orgánům veřejné moci v její (daňové) věci rozhodujícím, že přes úplnost a správnost jejího daňového přiznání doměřily jí daň podle pomůcek (§99 zák. č. 337/1992 Sb.), a to přesto, že ve smyslu ustanovení §31 odst. 5 označeného zákona splnila všechny povinnosti, které jí zákon v souvislosti s daňovou povinností ukládá. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, který k jejím námitkám nepřihlédl, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle rozhodovacích důvodů, vyložených v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, obecný soud stěžovatelčinu žalobu zamítl proto, že pro výsledky dokazování ve správním řízení (§250i odst. 1 o. s. ř.) shledal u správce daně důvodné pochybnosti
o správnosti a pravdivosti stěžovatelčina daňového přiznání, a protože stěžovatelka, přes výzvu správce daně, své daňové přiznání nedoložila potřebnými podklady, které by pochybnosti správce daně rozptýlily, vyměřil správce daně stěžovatelce daň podle pomůcek (§44 odst. 2 označeného zákona); podle podrobně rozvedeného odůvodnění rozhodnutí obecného soudu stalo se tak ve shodě se zákonem.
Jestliže stěžovatelka v odůvodnění své ústavní stížnosti opakuje tvrzení a námitky, jimiž podložila svou žalobu, a s nimiž se obecný soud vyčerpávajícím způsobem vypořádal
(§157 odst. 2 o. s. ř.), nutno její tvrzení pokládat za pouhou (opakovanou) polemiku s rozhodovacími důvody obecného soudu, které nadto přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů Ústavnímu soudu nepřísluší (k tomu srov. např. II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další).
Tvrzení stěžovatelky, že posuzované rozhodnutí obecného soudu porušilo především její právo plynoucí z čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod proto neobstojí, stejně jako nedůvodný je stěžovatelčin odkaz na porušení čl. 2 odst. 2 a 3, příp. čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; daň byla stěžovatelce doměřena v intencích zákona (čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod), státní moc (finanční orgány) zákonem předepsaným způsobem daň stěžovatelce předepsala (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a aplikace zásad plynoucích z čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod je v daňových věcech (vztazích) pojmově vyloučena, neboť povinnost platit daně vyplývá ze zákona.
Pro důvody takto vyložené byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána především konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 21. prosince 2000