ECLI:CZ:US:2000:3.US.238.2000
sp. zn. III. ÚS 238/2000
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl ve veřejném jednání konaném dne 30. 11. 2000 v senátě ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele J. F., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, čj. 12 Co 533/99-28, ze dne 3. 12. 1999 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích čj. 10 C 103/99-14, ze dne 27. 5. 1999, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem čj. 12 Co
533/99-28, ze dne 3. 12. 1999, ve spojení s rozsudkem Okresního
soudu v Litoměřicích, čj. 10 C 103/99-14, ze dne 27. 5. 1999, se
ruší.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 13. 4. 2000 návrh na zahájení řízení
o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen
Ústavnímu soudu dne 14. 4. 2000. Návrh směřoval proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem, čj. 12 Co 533/99-28, ze dne 3.
12. 1999, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu
v Litoměřicích, čj. 10 C 103/99-14, ze dne 27. 5. 1999, kterým
soud I. stupně přivolil k výpovědi z nájmu označeného bytu
a současně uložil navrhovateli povinnost předmětný byt vyklidit
a vyklizený předat majiteli do 15 dnů po zajištění přístřeší.
Napadenými rozsudky bylo podle názoru navrhovatele porušeno jeho
základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a v čl.
38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 10
C 103/99, vedený u Okresního soudu v Litoměřicích. Ze spisového
materiálu Ústavní soud zjistil, že v řízení před obecnými soudy
měl navrhovatel postavení žalovaného, v jehož případě žalobce,
majitel bytu, v němž žalovaný bydlel, podal soudu žalobu
o přivolení k výpovědi z nájmu označeného bytu z důvodu uvedeného
v §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku. Soud I. stupně
rozsudkem, čj. 10 C 103/99-14, ze dne 27. 5. 1999, přivolil
k výpovědi s tím, že tříměsíční výpovědní doba počne běžet prvním
dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku,
současně byla žalovanému uložena povinnost předmětný byt vyklidit
a vyklizený předat žalobci do 15 dnů po zajištění přístřeší,
současně rozhodl o nákladech řízení. Své rozhodnutí soud I. stupně
odůvodnil tím, že po provedeném dokazování bylo zjištěno, že
žalovaný, což sám přiznal, neplatil žalobci (vlastníkovi bytu)
nájemné za byt a dále, že nezaplatil za část roku 1997 a za celý
rok 1998 další poplatky související s užíváním bytu. Bylo tedy
zcela jasně prokázáno, že jsou splněny zákonné podmínky proto, aby
soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d)
občanského zákoníku.
K odvolání navrhovatele rozhodoval ve věci Krajský soud
v Ústí nad Labem, který rozsudkem, č.j. 12 Co 533/99-28, ze dne
3. 12. 1999, potvrdil rozsudek soudu I. stupně. V odůvodnění pak
uvedl, že v předmětné věci bylo jednoznačně prokázáno, že byly
splněny podmínky pro přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu podle
§711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku. Dále konstatoval, že
skutková zjištění a z nich vyvozené závěry soudu I. stupně jsou
správné, k odvolání žalovaného nebylo zjištěno ani procesní
pochybení soudu. Žalovaný byl v řízení před soudem I. stupně řádně
vyslechnut, a to prostřednictvím dožádaného soudu (§39 odst. 2
občanského soudního řádu), učinil celou řadu písemných podání
a vyjádření a v odvolacím řízení byl na základě plné moci
zastoupen advokátem. Další připomínky a argumenty odvolatele byly
shledány jako nepřípadné bez věcné souvislosti s projednávanou
věcí.
Proti oběma uvedeným rozsudkům podal navrhovatel návrh na
zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože podle jeho názoru
těmito rozsudky došlo k porušení jeho základních práv zakotvených
v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a v čl. 38 odst. 2 Listiny.
Porušení uvedených práv spatřoval navrhovatel v tom, že v řízení
nebyly zjištěny veškeré skutečnosti pro to, aby mohly být rozsudky
v napadeném znění vydány. Dále navrhovatel byl pouze formálně
vyslechnut v místě výkonu trestu, nemohl se před soudem účinně
hájit, nemohl reagovat na tvrzení uváděná žalobcem (novým
vlastníkem bytu), nemohl účinně navrhovat důkazy, neboť právního
zástupce si zvolil až po vynesení rozsudku soudem I. stupně. Žádal
proto, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření i Krajský soud
v Ústí nad Labem jako účastník řízení. Ve vyjádření tento soud
uvedl, že první námitka, obsažená v návrhu, se týká skutkového
stavu včetně právního posouzení. Ve vztahu k této námitce pak
účastník řízení odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí
s tím, že otázka skutkového stavu věci byla k odvolání
navrhovatele v odvolacím řízení náležitě řešena a napadený
rozsudek soudu I. stupně byl přezkoumán v celém rozsahu. Ke druhé
námitce pak účastník řízení uvedl, že navrhovatel byl jako
účastník řízení ve věci vyslechnut dožádaným soudem v souladu
s ustanovením §39 občanského soudního řádu, učinil několik
písemných podání, jimiž se odvolací soud zabýval a současně byl
navrhovatel jako účastník řízení v odvolacím řízení zastoupen
advokátem. Krajský soud v Ústí nad Labem proto navrhl, aby podaný
návrh byl zamítnut.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval,
že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto
vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do
rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn
zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím
v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, porušeny základní
práva a svobody navrhovatele, chráněné ústavním zákonem nebo
mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že
navrhovatel se dovolával právě ochrany základního práva na
spravedlivý proces, zakotveného v Listině, přezkoumal Ústavní soud
napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru,
že podaný návrh je částečně důvodný.
Návrh obsahuje dvě námitky, v nichž navrhovatel spatřoval
porušení svého práva na spravedlivý proces. První námitka směřuje
do skutkových zjištění a z těchto zjištění vyvozených závěrů. Ve
vztahu k této námitce musel Ústavní soud přisvědčit Krajskému
soudu v Ústí nad Labem v tom, že se skutkovým zjištěním, vyvozené
právní závěry korespondují. Ústavní soud dále přezkoumal i postup
obecných soudů při hodnocení důkazů a dospěl k závěru, že obecné
soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů,
vyslovenou v ustanovení §132 občanského soudního řádu, každý
důkaz hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, pokud
některé navrhované důkazy neprovedly, odůvodnily tento svůj postup
v předmětných rozhodnutích. Ve skutečnosti, že právní závěry
vyvozené obecnými soudy neodpovídaly představám a přesvědčení
navrhovatele, nelze spatřovat porušení základních práv
navrhovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 37
odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny. To se však týká pouze důkazů
provedených, na které však navrhovatel přímo u jednání soudu pro
svou nepřítomnost nemohl reagovat a uplatňovat tak přímo
a neprodleně svá práva účastníka řízení před soudy.
V této skutečnosti tak spatřoval porušení svého práva na
spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny, tedy v nemožnosti
účastnit se jednání ve své věci, vyjadřovat se k provedeným
důkazům, uvádět svá stanoviska a návrhy. V tomto případě musel
Ústavní soud přisvědčit tvrzení navrhovatele, který v řízení před
obecnými soudy prokazatelně a opakovaně uplatňoval své právo
účastnit se osobně řízení ve věci, která se týkala otázky důležité
pro zajištění jeho existence. Článek 38 odst. 2 Listiny
jednoznačně stanoví, že "Každý má právo, aby jeho věc byla
projednána . v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem
prováděným důkazům.". Ústavní soud ve svých dřívějších nálezech
(viz např. II. ÚS 242/97) konstatoval, že výraz "jeho věc",
použitý v čl. 38 odst. 2 Listiny, je nutno vykládat tak, že každý,
o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení jednáno, má
mít možnost se tohoto řízení účastnit a vyjádřit se ke všem
prováděným důkazům. Přítomnost navrhovatele u jednání a možnost
vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům nemůže být nahrazena
pouhým vyslechnutím navrhovatele u dožádaného soudu, jak tomu bylo
v předmětné věci v řízení před soudem I. stupně, a nemůže být
nahrazena ani jen přítomností zvoleného právního zástupce při
jednání odvolacího soudu, zejména v případě, kdy navrhovatel se
výslovně dožadoval osobní účasti na jednání soudu. Obecně lze
z pohledu již uvedeného vyslovit, že každý, který je účastníkem
řízení před soudy ve své věci má právo takového řízení (jednání
před soudy) se osobně účastnit, bez ohledu na to, že soudem
prováděné důkazy se jeví (i bez přítomnosti účastníka u jednání)
jako nezpochybnitelné či alespoň dostačující pro vynesení
rozhodnutí. Je zřejmé, že v souzené věci citované ustanovení
nebylo respektováno, neboť stěžovateli nebylo umožněno, aby jeho
věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke
všem prováděným důkazům. Ústavní soud proto konstatoval, že
postupem obecných soudů, které neumožnily navrhovateli osobní
účast na jednání v jeho věci, bylo porušeno základní právo
navrhovatele zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu rozhodnout
než tak, jak je ve výroku tohoto nálezu uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.
V Brně dne 30. listopadu 2000