infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsKratkeRadky-151-001,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.11.2000, sp. zn. III. ÚS 238/2000 [ nález / JURKA / výz-3 ], paralelní citace: N 179/20 SbNU 259 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:3.US.238.2000

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K právu na osobní účast při jednání před soudem

Právní věta Přítomnost navrhovatele u jednání a možnost vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům nemůže být nahrazena pouhým vyslechnutím navrhovatele u dožádaného soudu, jak tomu bylo v předmětné věci v řízení před soudem I. stupně, a nemůže být nahrazena ani jen přítomností zvoleného právního zástupce při jednání odvolacího soudu, zejména v případě, kdy navrhovatel se výslovně dožadoval osobní účasti na jednání soudu. Obecně lze z pohledu již uvedeného vyslovit, že každý, který je účastníkem řízení před soudy ve své věci má právo takového řízení (jednání před soudy) se osobně účastnit, bez ohledu na to, že soudem prováděné důkazy se jeví (i bez přítomnosti účastníka u jednání) jako nezpochybnitelné či alespoň dostačující pro vynesení rozhodnutí.

ECLI:CZ:US:2000:3.US.238.2000
sp. zn. III. ÚS 238/2000 Nález Ústavní soud ČR rozhodl ve veřejném jednání konaném dne 30. 11. 2000 v senátě ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele J. F., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, čj. 12 Co 533/99-28, ze dne 3. 12. 1999 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích čj. 10 C 103/99-14, ze dne 27. 5. 1999, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem čj. 12 Co 533/99-28, ze dne 3. 12. 1999, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích, čj. 10 C 103/99-14, ze dne 27. 5. 1999, se ruší. Odůvodnění: Navrhovatel podal dne 13. 4. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 14. 4. 2000. Návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, čj. 12 Co 533/99-28, ze dne 3. 12. 1999, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích, čj. 10 C 103/99-14, ze dne 27. 5. 1999, kterým soud I. stupně přivolil k výpovědi z nájmu označeného bytu a současně uložil navrhovateli povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat majiteli do 15 dnů po zajištění přístřeší. Napadenými rozsudky bylo podle názoru navrhovatele porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas. K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 10 C 103/99, vedený u Okresního soudu v Litoměřicích. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v řízení před obecnými soudy měl navrhovatel postavení žalovaného, v jehož případě žalobce, majitel bytu, v němž žalovaný bydlel, podal soudu žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu označeného bytu z důvodu uvedeného v §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku. Soud I. stupně rozsudkem, čj. 10 C 103/99-14, ze dne 27. 5. 1999, přivolil k výpovědi s tím, že tříměsíční výpovědní doba počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, současně byla žalovanému uložena povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů po zajištění přístřeší, současně rozhodl o nákladech řízení. Své rozhodnutí soud I. stupně odůvodnil tím, že po provedeném dokazování bylo zjištěno, že žalovaný, což sám přiznal, neplatil žalobci (vlastníkovi bytu) nájemné za byt a dále, že nezaplatil za část roku 1997 a za celý rok 1998 další poplatky související s užíváním bytu. Bylo tedy zcela jasně prokázáno, že jsou splněny zákonné podmínky proto, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku. K odvolání navrhovatele rozhodoval ve věci Krajský soud v Ústí nad Labem, který rozsudkem, č.j. 12 Co 533/99-28, ze dne 3. 12. 1999, potvrdil rozsudek soudu I. stupně. V odůvodnění pak uvedl, že v předmětné věci bylo jednoznačně prokázáno, že byly splněny podmínky pro přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku. Dále konstatoval, že skutková zjištění a z nich vyvozené závěry soudu I. stupně jsou správné, k odvolání žalovaného nebylo zjištěno ani procesní pochybení soudu. Žalovaný byl v řízení před soudem I. stupně řádně vyslechnut, a to prostřednictvím dožádaného soudu (§39 odst. 2 občanského soudního řádu), učinil celou řadu písemných podání a vyjádření a v odvolacím řízení byl na základě plné moci zastoupen advokátem. Další připomínky a argumenty odvolatele byly shledány jako nepřípadné bez věcné souvislosti s projednávanou věcí. Proti oběma uvedeným rozsudkům podal navrhovatel návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože podle jeho názoru těmito rozsudky došlo k porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a v čl. 38 odst. 2 Listiny. Porušení uvedených práv spatřoval navrhovatel v tom, že v řízení nebyly zjištěny veškeré skutečnosti pro to, aby mohly být rozsudky v napadeném znění vydány. Dále navrhovatel byl pouze formálně vyslechnut v místě výkonu trestu, nemohl se před soudem účinně hájit, nemohl reagovat na tvrzení uváděná žalobcem (novým vlastníkem bytu), nemohl účinně navrhovat důkazy, neboť právního zástupce si zvolil až po vynesení rozsudku soudem I. stupně. Žádal proto, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil. K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření i Krajský soud v Ústí nad Labem jako účastník řízení. Ve vyjádření tento soud uvedl, že první námitka, obsažená v návrhu, se týká skutkového stavu včetně právního posouzení. Ve vztahu k této námitce pak účastník řízení odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že otázka skutkového stavu věci byla k odvolání navrhovatele v odvolacím řízení náležitě řešena a napadený rozsudek soudu I. stupně byl přezkoumán v celém rozsahu. Ke druhé námitce pak účastník řízení uvedl, že navrhovatel byl jako účastník řízení ve věci vyslechnut dožádaným soudem v souladu s ustanovením §39 občanského soudního řádu, učinil několik písemných podání, jimiž se odvolací soud zabýval a současně byl navrhovatel jako účastník řízení v odvolacím řízení zastoupen advokátem. Krajský soud v Ústí nad Labem proto navrhl, aby podaný návrh byl zamítnut. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, porušeny základní práva a svobody navrhovatele, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se dovolával právě ochrany základního práva na spravedlivý proces, zakotveného v Listině, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je částečně důvodný. Návrh obsahuje dvě námitky, v nichž navrhovatel spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces. První námitka směřuje do skutkových zjištění a z těchto zjištění vyvozených závěrů. Ve vztahu k této námitce musel Ústavní soud přisvědčit Krajskému soudu v Ústí nad Labem v tom, že se skutkovým zjištěním, vyvozené právní závěry korespondují. Ústavní soud dále přezkoumal i postup obecných soudů při hodnocení důkazů a dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, vyslovenou v ustanovení §132 občanského soudního řádu, každý důkaz hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, pokud některé navrhované důkazy neprovedly, odůvodnily tento svůj postup v předmětných rozhodnutích. Ve skutečnosti, že právní závěry vyvozené obecnými soudy neodpovídaly představám a přesvědčení navrhovatele, nelze spatřovat porušení základních práv navrhovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny. To se však týká pouze důkazů provedených, na které však navrhovatel přímo u jednání soudu pro svou nepřítomnost nemohl reagovat a uplatňovat tak přímo a neprodleně svá práva účastníka řízení před soudy. V této skutečnosti tak spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny, tedy v nemožnosti účastnit se jednání ve své věci, vyjadřovat se k provedeným důkazům, uvádět svá stanoviska a návrhy. V tomto případě musel Ústavní soud přisvědčit tvrzení navrhovatele, který v řízení před obecnými soudy prokazatelně a opakovaně uplatňoval své právo účastnit se osobně řízení ve věci, která se týkala otázky důležité pro zajištění jeho existence. Článek 38 odst. 2 Listiny jednoznačně stanoví, že "Každý má právo, aby jeho věc byla projednána . v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.". Ústavní soud ve svých dřívějších nálezech (viz např. II. ÚS 242/97) konstatoval, že výraz "jeho věc", použitý v čl. 38 odst. 2 Listiny, je nutno vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení jednáno, má mít možnost se tohoto řízení účastnit a vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Přítomnost navrhovatele u jednání a možnost vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům nemůže být nahrazena pouhým vyslechnutím navrhovatele u dožádaného soudu, jak tomu bylo v předmětné věci v řízení před soudem I. stupně, a nemůže být nahrazena ani jen přítomností zvoleného právního zástupce při jednání odvolacího soudu, zejména v případě, kdy navrhovatel se výslovně dožadoval osobní účasti na jednání soudu. Obecně lze z pohledu již uvedeného vyslovit, že každý, který je účastníkem řízení před soudy ve své věci má právo takového řízení (jednání před soudy) se osobně účastnit, bez ohledu na to, že soudem prováděné důkazy se jeví (i bez přítomnosti účastníka u jednání) jako nezpochybnitelné či alespoň dostačující pro vynesení rozhodnutí. Je zřejmé, že v souzené věci citované ustanovení nebylo respektováno, neboť stěžovateli nebylo umožněno, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ústavní soud proto konstatoval, že postupem obecných soudů, které neumožnily navrhovateli osobní účast na jednání v jeho věci, bylo porušeno základní právo navrhovatele zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny. Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu rozhodnout než tak, jak je ve výroku tohoto nálezu uvedeno. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat. V Brně dne 30. listopadu 2000

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2000:3.US.238.2000
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 238/2000
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 179/20 SbNU 259
Populární název K právu na osobní účast při jednání před soudem
Datum rozhodnutí 30. 11. 2000
Datum vyhlášení  
Datum podání 14. 4. 2000
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Jurka Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 38 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 40/1964 Sb., §711 odst.1 písm.d
  • 99/1963 Sb., §122 odst.2, §132
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na právní pomoc a tlumočníka
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstřík byt/vyklizení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-238-2000
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 36683
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-25