ECLI:CZ:US:2000:3.US.317.2000
sp. zn. III. ÚS 317/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 7. 12. 2000 v ústním jednání a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Doc. Ing. M. Č., za účasti B. Č., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2000, sp. zn. 12 Co 666/99, týkající se ochrany vlastnického práva, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2000, sp.
zn. 12 Co 666/99, se zrušuje.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co
do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), 4 zákona], napadl stěžovatel ve své
občanskoprávní věci (vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
manželů) pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23.
února 2000 (12 Co 666/99-113) a tvrdil, že tímto rozhodnutím
porušil jmenovaný obecný soud jeho ústavně zaručené právo plynoucí
z čl. 11 Listiny základních práv a svobod; podle odůvodnění
ústavní stížnosti stalo se tak tím, že při vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů po zániku manželství jak
obecný soud I. stupně, tak i Městský soud v Praze jako soud
odvolací "zbavily jej vlastnictví k nemovitosti" (blíže popsané
a označené chatě), a přesto, že tuto nemovitost spolu se svou
bývalou manželkou nabyl do bezpodílového spoluvlastnictví manželů
kupní smlouvou, dospěly oba obecné soudy ke shodnému závěru, že
tato nemovitost je ve výlučném vlastnictví jeho bývalé manželky.
S odkazem na již zmíněný článek Listiny základních práv a svobod
proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí odvolacího soudu, jak
vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.
Městský soud v Praze jako účastník řízení o ústavní stížnosti
se na výzvu Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona) k ústavní
stížnosti vyjádřil podáním předsedkyně senátu 12 Co, z něhož
napadené rozhodnutí vzešlo (§30 odst. 3 zákona), a to tak, že
tvrzení stěžovatele, co do porušení ústavně zaručeného práva,
odmítl, připomněl, že podle výsledků dokazování dotčená nemovitost
byla zakoupena za peněžitý dar matky vedlejší účastnice (v řízení
před obecnými soudy žalobkyně), a proto "nemůže být předmětem
vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví účastníků
řízení"; předsedkyně senátu proto navrhla, aby Ústavní soud
stěžovatelovu ústavní stížnost svým nálezem jako nedůvodnou
zamítl.
Vedlejší účastnice vyvracela tvrzení stěžovatele a v zásadě
odkázala na skutkové i právní závěry obecných soudů, které pokládá
za správné a věci odpovídající, také ona proto navrhla, aby
Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost zamítl.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ve světle důkazů provedených obecnými soudy, zejména pak pod
aspektem kupní smlouvy ze dne 26. května 1986 (č. l. 29, 30 spisu
obecného soudu I. stupně), jejíž obsah oba obecné soudy ve svých
řízeních k důkazu konstatovaly, neobstojí právní závěr o tom, že
posuzovanou nemovitost spolu s příslušnými pozemky (tehdy
v osobním užívání) nabyla do svého výlučného vlastnictví toliko
žalobkyně (vedlejší účastníce tohoto řízení) proto, že "kupní cena
byla uhrazena z prostředků, které získala darem od své matky";
obecné soudy zde očividně zaměňují dva zcela odlišné právní
instituty, totiž vlastnické právo ke koupené věci (nemovitosti)
jako právo věcné s obligačním vztahem ke sjednané kupní ceně,
jejíž úhrada, ať již byla provedena z jakéhokoli zdroje, na
samotné vlastnické právo (jako vznik a rozsah) je zcela
nerozhodná.
Právní závěry obecných soudů obou stupňů ocitají se tak ve
výrazném rozporu nejen se zákonem a naukou, ale také s dlouhodobě
ustálenou rozhodovací praxí obecných soudů, nehledě již ani
k tomu, že (nepřípustným způsobem) zasahují do sjednaných
a smluvně provedených právních vztahů mezi kupujícími
a prodávajícími.
Jestliže již dříve zmíněná kupní smlouva obvyklým způsobem
konstatuje (v čl. I), že "prodávající přebírají posuzovanou
rekreační chatu s vedlejšími stavbami a venkovními úpravami, se
všemi právy a povinnostmi do bezpodílového spoluvlastnictví
kupujících a tito ji do svého bezpodílového spoluvlastnictví
kupují, nevznikají (a vzniknout ani nemohou) nijaké pochybnosti
o tom, kdo, jakým způsobem a v jakém rozsahu vlastnické právo
k prodaným nemovitostem nabyl; závěry obecných soudů, včetně
konstatování, že dotčená kupní smlouva "je pro rozpor se zákonem
v části, týkající se provedení toho, že žalovaný (tj. stěžovatel)
společně se žalobkyní jsou bezpodílovými vlastníky této chaty, je
neplatná", zcela odhlédnuto od procesní stránky věci, nemají oporu
v zákoně, neboť ani za platnosti zákona č. 40/1963 Sb., v tehdy
platném znění, nebylo vyloučeno, aby za trvání manželství nabýval
věci (i kupní smlouvou) jen jeden z manželů do svého výlučného
(tehdy osobního) vlastnictví, a to tím spíše, jestliže kupní cena
kupované věci měla být hrazena z daru, určeného dárcem jen pro něj
samotného, na tomto závěru nic nemění ani (nepřípadný) odkaz
obecného soudu na "transformaci" peněz v nemovitost. Z povahy
peněz, jako věcí zastupitelných, je totiž jejich "transformace" ve
smyslu vyloženém obecnými soudy pojmově vyloučena.
Právní závěry obecných soudů se tak ocitají v extrémním
nesouladu nejen s obsahem kupní smlouvy, ale také i se současnou
(i tehdejší) pozemkovou evidencí, vedenou dnes v jiném právním
režimu katastrálním úřadem.
Ochrana vlastnictví a respekt k němu svou povahou a významem
náležejí k základním znakům právního státu založeného - mimo jiné
- na úctě k právům (čl. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), a proto
vlastnictví samo požívá nejen zákonné ochrany (§123 a násl. zák.
č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů), ale současně také
ochrany ústavní, a proto také jako ústavně uložená povinnost jsou
obecné soudy povinny ohroženému (vlastnickému) právu poskytnout
ochranu (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.).
Protože ve věci posuzované ústavní stížnost se tak nestalo
a stěžovateli byla ochrana jeho vlastnictví, byť v režimu
zaniklého bezpodílového vlastnictví manželů, obecnými soudy
odepřena, bylo rozhodnutí odvolacího soudu, totiž rozsudek
Městského soudu v Praze, jak vpředu je označen, jako ústavně
nesouladné zrušeno [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona], aniž
by tento nález Ústavního soudu obecnému soudu jakkoli bránil
v tom, aby s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem
v následném řízení po přikázání posuzované nemovitosti jednomu
z účastníků řízení vypořádal majetkové vnosy svědčící jen jednomu
z nich.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 7. prosince 2000