ECLI:CZ:US:2000:3.US.334.2000
sp. zn. III. ÚS 334/2000
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl v ústním jednání dne 9. 11. 2000 v senátu o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele J. V., směřujícímu proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2000, čj. 38 Ca 1/99-41, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2000, čj. 38
Ca 1/99-41, se zrušuje.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 1. 6. 2000 návrh na zahájení řízení
o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen o den
později. Předmětný návrh směřoval proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 27. 1. 2000, čj. 38 Ca 1/99-41, kterým byla
zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro
hlavní město Prahu ze dne 20. 11. 1998, čj. FŘ - 8446/1/98,
s tvrzením, že jím byla porušena navrhovatelova základní práva.
Ve smyslu §35 a §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud nejdříve
zkoumal, zda jsou dány podmínky řízení, za kterých může ve věci
jednat. Po zjištění, že podmínky jsou dány, vyžádal si spis
Městského soudu v Praze, sp.zn. 38 Ca 1/99 a příslušný spis
Finančního úřadu pro Prahu 10 a z nich zjistil, že Finanční úřad
pro Prahu 10 vydal dne 25. 9. 1997 dodatečný platební výměr, čj.
175783/97/010912/6393, kterým vyměřil navrhovateli daň z příjmu
fyzických osob za rok 1995 ve výši 1.944.483,-Kč. Dodatečná daň
byla vyměřena podle §31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků, pomocí pomůcek. Proti tomuto rozhodnutí podal
navrhovatel odvolání, které Finanční ředitelství pro hlavní město
Prahu rozhodnutím ze dne 20. 11. 1998, čj. FŘ-8446/1/98, zamítlo.
Uvedené rozhodnutí Finančního ředitelství napadl navrhovatel
správní žalobou, v níž namítal, že daň byla vyměřena nesprávným
postupem, neboť Finanční úřad nesprávně použil k jejímu vyměření
pomůcky. Městský soud v Praze dne 27. 1. 2000 rozsudkem, čj.
38 Ca 1/99-41, žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že ve správním
řízení, pokud se týká použití pomůcek při vyměřování daně, soud
posuzuje pouze, zda byly dány podmínky pro stanovení daňové
povinnosti podle pomůcek, k čemuž směřovala i žaloba. Soud dospěl
k závěru, že podmínky pro použití pomůcek byly dány, neboť
účetnictví navrhovatele vykazovalo vážné nedostatky a nemohlo
tudíž být podkladem pro stanovení daně.
Toto rozhodnutí napadl navrhovatel včas ústavní stížností,
v níž namítal, že postupem soudu byla porušena jeho základní práva
daná mu čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K porušení
uvedených práv mělo dojít tím, že Městský soud se při posuzování
věci neřídil zásadou spravedlivého posuzování a spokojil se
s verzí převzatou od finančního ředitelství o důkazní povinnosti,
aniž by se zabýval oprávněností postupu správce daně. Dále podle
navrhovatele soud znemožnil navrhovateli, aby se vyjádřil ke všem
prováděným důkazům. V konečném řízení pak stěžovatel vyslovil
souhlas s projednáním věci bez své přítomnosti. Městský soud však
vydal napadený rozsudek ještě před tím, než poslal na vědomí
právnímu zástupci stěžovatele vyjádření žalovaného - Finančního
ředitelství pro hlavní město Prahu a v rozsudku na toto vyjádření
reagoval.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření
ze dne 7. 7. 2000, mimo jiné uvedl, že účetnictví navrhovatele
nemohlo být dostatečným podkladem pro stanovení daňové povinnosti
správcem daně, protože vykazovalo závažné nedostatky (neexistence
skladové evidence, nevedení úplné evidence o tržbách v hotovosti,
rozdílné údaje o stavu zásob apod.). Správce daně proto postupoval
v souladu se zákonem, když za tohoto stavu stanovil daň podle
pomůcek. Pokud jde o přezkoumávání rozhodnutí správních orgánů, ve
správním soudnictví soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí orgánů
státní správy z hlediska tvrzených nezákonností a neprovádí
dokazování. Námitka navrhovatele je tedy v tomto směru
irelevantní. K druhé výtce ústavní stížnosti uvedl, že ve správním
soudnictví jde o přezkoumávání zákonnosti právních rozhodnutí, kdy
se dokazování neprovádí a kde soud přezkoumává napadené rozhodnutí
jen z hlediska v žalobě tvrzených nezákonností. K vyjádření
žalovaného odvolacího správního orgánu a stanovisku žalobce
k tomuto vyjádření při rozhodování o žalobě soud nemohl přihlížet,
protože vycházel jen z námitek uvedených v žalobě.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení
všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je důvodný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom
skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl.
90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného
dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy
ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny
a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo
svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle
čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném
rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak,
jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných
soudů. Věcné argumenty, ve stížnosti uvedené (pokud jde o námitky
směřující k vyměření daně použití pomůcek), jen opakují argumenty,
kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně
vypořádal.
Čl. 4 odst. 1 Listiny, jehož porušení navrhovatel v této
souvislosti namítá, stanoví, že povinnosti mohou být ukládány
toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování
základních práv a svobod. Ze spisového materiálu Ústavní soud
zjistil, že daňová povinnost byla navrhovateli stanovena zákonem
stanoveným způsobem, když použití pomůcek pro její stanovení
způsobil svým jednáním sám navrhovatel. V tomto směru nemá výhrad
k odůvodnění napadeného rozhodnutí, které je přesvědčivé
i z hlediska daňových povinností navrhovatele (respekt. jejich
nedodržení), jak byly zjištěny příslušnými finančními orgány.
Jiná je ovšem situace, pokud jde o namítané porušení práv
daných čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Uvedená
ustanovení Listiny upravují tzv. právo na spravedlivý proces.
V této souvislosti Ústavní soud zjistil, že navrhovateli sice
nebylo bráněno, aby se domáhal stanoveným postupem svého práva
u nezávislého a nestranného soudu a soud se jeho návrhem zabýval,
avšak soud se dopustil vážného pochybení tím, že v písemném
odůvodnění rozsudku ze dne 27. 1. 2000 argumentoval vyjádřením
navrhovatele ze dne 25. 2. 2000, tedy vyjádřením, které bylo soudu
doručeno dne 28. 2. 2000, tj. po vyhlášení napadeného rozsudku.
Soud tak de facto přihlížel k okolnostem, se kterými se seznámil
až po vyhlášení rozsudku a nemohl tedy rozhodovat v souladu s ust.
§153 odst. 1 občanského soudního řádu, to jest na základě
zjištěného skutkového stavu věci a v souladu s ust. §157 odst.
2 téhož zákona, podle kterého soud v odůvodnění rozsudku uvede
mimo jiné i to, které skutečnosti má za prokázány a které nikoliv,
o které důkazy (rozuměj před ním provedené) opřel svá skutková
zjištění a jakými úvahami se při hodnocení těchto důkazů řídil.
Soud takto nepostupoval ústavně konformním způsobem, což ve svých
důsledcích znamenalo zásah do navrhovatelova ústavního práva na
spravedlivý proces a porušení již shora uvedených ustanovení
Listiny.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než na základě výše uvedených
skutečností napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27.
1. 2000, čj. 38 Ca 1/99-41, podle §82 odst. 3 písmeno a) zákona
č. 182/1993 Sb., zrušit.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 9. listopadu 2000