infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsKratkeRadky-218-004,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 09.11.2000, sp. zn. III. ÚS 345/2000 [ nález / HOLLÄNDER / výz-3 ], paralelní citace: N 169/20 SbNU 197 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:3.US.345.2000

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Nesprávné posouzení neunesení důkazního břemene účastníkem řízení

Právní věta 1) Dle §48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou navrhovány. Uvedené zákonné ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl. 83 Ústavy, dle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, jakož i z pohledu dosavadní judikatury, v níž je zvýrazněna rozdílná funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud tudíž toliko hlediskem dotčení ústavními zákony a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem, ověřujícím stěžovatelova tvrzení o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Uvedená diferenciace je jedním z komponentů, odlišujících ústavní soudnictví od soudnictví obecného. 2) Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [viz nález III. ÚS 224/98 (Sb. n. u., sv. 15, s. 17-18), III. ÚS 150/99, III. ÚS 545/99]. V předmětné věci lze porušení jednoduchého práva spatřovat v nesprávném posouzení splnění důkazního břemene účastníka řízení spojeného s porušením zásady volného hodnocení důkazů (s důsledkem na posouzení naplnění podmínek zastavení řízení). Porušením obecného pravidla, týkajícího se hodnocení důkazů a splnění důkazního břemene, pak došlo k přijetí rozhodnutí, jehož obsah se z hlediska relevantních skutkových okolností jeví svévolným a jehož implikace mají za následek porušení základního práva na soudní ochranu.

ECLI:CZ:US:2000:3.US.345.2000
sp. zn. III. ÚS 345/2000 Nález Ústavní soud rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dne 9. listopadu 2000 v senátě ve věci ústavní stížnosti P. P., za účasti vedlejšího účastníka Finančního ředitelství v Hradci Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. března 2000, č. j. 30 Ca 18/2000-21, o zastavení řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 25. listopadu 1999, č. j. 4219/150/99-Stř., a proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Vysokém Mýtě ze dne 13. července 1999, č. j. 25770/99/274970/5021, o výzvě k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem, takto: Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. března 2000, č. j. 30 Ca 18/2000-21, se zrušuje. Odůvodnění: I. Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 6. června 2000, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. března 2000, č. j. 30 Ca 18/2000-21, o zastavení řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 25. listopadu 1999, č. j. 4219/150/99-Stř., a proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Vysokém Mýtě ze dne 13. července 1999, č. j. 25770/99/274970/5021, o výzvě k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem. Uvedeným rozhodnutím soudu se cítí být dotčen v základních právech a svobodách, plynoucích z čl. 36 odst. 1, a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále Listina). Z obsahu spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 30 Ca 18/2000, jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní stížnosti, bylo zjištěno následující: Žalobou Krajskému soudu v Hradci Králové se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 25. listopadu 1999, č. j. 4219/150/99-Stř., a Finančního úřadu ve Vysokém Mýtě ze dne 13. července 1999, č. j. 25770/99/274970/5021, o výzvě k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 14. března 2000, č. j. 30 Ca 18/2000-21, řízení zastavil. Rozhodnutí odůvodnil poukazem na nedodržení lhůty dle §250b odst. 1 o. s. ř., když z obsahu správního spisu, zejména z dokladů o doručení (doručenky) zjistil, že napadené rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové bylo stěžovateli doručeno dne 27. listopadu 1999, lhůta pro podání žaloby dle části páté o. s. ř. uplynula ve čtvrtek 27. ledna 2000, přičemž žaloba, jak plyne ze soudního spisu, byla u krajského soudu podána osobně až dne 28. ledna 2000. V ústavní stížnosti, jež proti uvedenému rozhodnutí o zastavení řízení brojí, se poukazuje na skutečnost, že obecný soud nevzal na zřetel tvrzení obsažené v žalobě, dle něhož rozhodnutí Finančního úřadu v Hradci Králové ze dne 25. listopadu 1999, č. j. 4219/150/99-Stř., bylo stěžovateli doručeno dne 29. listopadu 1999. Stěžovatel deklaruje připravenost doložit uvedené tvrzení záznamem na obálce doručené písemnosti od pošty, a dále potvrzením Pošty I, 565 01 Choceň, ze dne 14. dubna 2000, kde je potvrzeno osobní převzetí zásilky označené č. 4741, podané v Hradci Králové dne 29. listopadu 1999. Za těchto okolností, kdy dle přesvědčení stěžovatele nedošlo k porušení §250b odst. 1 o. s. ř., tj. kdy žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 25. listopadu 1999, č. j. 4219/150/99-Stř., a proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Vysokém Mýtě ze dne 13. července 1999, č. j. 25770/99/274970/5021, byla podána v zákonem stanovené lhůtě, spatřuje stěžovatel v zastavení soudního řízení pro opožděné podání žaloby odmítnutí soudní ochrany, a tím porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, a dále za situace, kdy proti usnesení o zastavení řízení není opravný prostředek přípustný, odepřením možnosti jednat před soudem a zastavení řízení se úspěšně bránit i porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 11. července 2000 Krajský soud v Hradci Králové k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž předseda senátu 30 Ca uvedl, že stěžovatel sice v žalobě uvedl, že rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 25. listopadu 1999, č. j. 4219/150/99-Stř., mu bylo doručeno dne 29. listopadu 1999, své tvrzení však nepodložil žádnými důkazy. Naopak, ze správního spisu soud jednoznačně zjistil, že doručenku stěžovatel podepsal dne 27. listopadu 1999, přičemž tento úkon nebyl stěžovatelem nikterak zpochybněn. Za těchto okolností krajský soud tedy neměl důvod o důkazu založeném ve správním spise pochybovat a ve svém vyjádření vyslovuje přesvědčení, že rozhodnutí napadené ústavní stížností je v souladu s platnými právními předpisy i základními právy zaručenými Ústavou a Listinou, jichž se stěžovatel dovolával. K výzvě Ústavního soudu dle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 12. září 2000 k předmětné ústavní stížnosti vyjádření i vedlejší účastník - Finanční ředitelství v Brně. Poukazuje v něm toliko na skutečnost, že v řádně vyplněné doručence stěžovatel sám potvrdil převzetí písemnosti dne 27. listopadu 1999. Dle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, tj. stěžovatel v podání ze dne 12. září 2000 a účastník řízení v podání ze dne 7. září 2000, jakož i vedlejší účastník, a to v rámci svého vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 12. září 2000, vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno. II. Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94, III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98 a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva. V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného procesního práva, a to ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. Z pohledu ústavněprávního pak v dané věci za klíčovou otázku považuje Ústavní soud posouzení toho, zda zastavení řízení dle §250d odst. 3 o. s. ř., jež nesplňuje zákonem stanovené podmínky, lze kvalifikovat ve smyslu odepření soudní ochrany dle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny. Rekapitulací rozhodovacích důvodů ústavní stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu lze nastínit normativní prostor, z něhož při rozhodování o zastavení řízení soud vycházel: Dle §250d odst. 3 o. s. ř. předseda senátu usnesením řízení zastaví, jestliže žaloba proti rozhodnutí správního orgánu byla podána opožděně (a to dle §250b odst. 1 o. s. ř.). Pakliže se pro řešení otázek, které nejsou přímo upraveny v části páté o. s. ř., užije přiměřeně ustanovení prvé a třetí části tohoto zákona (§246c o. s. ř.), pro rozhodnutí o zastavení řízení dle §250d odst. 3 o. s. ř. jsou pak relevantní zejména ustanovení §167 odst. 2 ve spojení s §157 odst. 2 o. s. ř., upravující náležitosti odůvodnění, dále ustanovení §132 o. s. ř., zakotvující zásadu volného hodnocení důkazů, jakož i ustanovení §120 o. s. ř., upravující povinnost účastníků navrhovat důkazy. Dle §48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou navrhovány. Uvedené zákonné ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl. 83 Ústavy, dle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, jakož i z pohledu dosavadní judikatury, v níž je zvýrazněna rozdílná funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud tudíž toliko hlediskem dotčení ústavními zákony a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem, ověřujícím stěžovatelova tvrzení o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Uvedená diferenciace je jedním z komponentů, odlišujících ústavní soudnictví od soudnictví obecného. Z pohledu naznačených kautel, za účelem ověření tvrzení obsažených v ústavní stížnosti, provedl v předmětné věci Ústavní soud dokazování. K výzvě Ústavního soudu ze dne 27. července 2000, č. j. III. ÚS 345/2000-7, obdržel dne 1. srpna 2000 Ústavní soud sdělení Evy Šrautové, vedoucí Pošty 1, Choceň, dle něhož předmětná zásilka (tj. rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 25. listopadu 1999, č. j. 4219/150/99-Stř.) byla stěžovateli vydána dne 29. listopadu 1999. Datum 27. listopadu 1999 tam uvedl, dle názoru obsaženého ve sdělení, adresát, takto: stěžovatel v řízení před Ústavním soudem, zřejmě omylem a vydávající pracovnice si toho nevšimla, přičemž datum 29. listopadu 1999 je uvedeno též v razítku vydávajícího pracovníka. Krajský soud v Hradci Králové zastavení řízení o žalobě stěžovatele odůvodnil skutečností, dle níž tento své tvrzení, dle něhož rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 25. listopadu 1999, č. j. 4219/150/99-Stř., mu bylo doručeno dne 29. listopadu 1999, nepodložil žádnými důkazy. Pakliže ale soud ze správního spisu jednoznačně zjistil, že doručenku stěžovatel podepsal dne 27. listopadu 1999, přičemž tento úkon nebyl stěžovatelem nikterak zpochybněn, za těchto okolností neměl důvod o důkazu založeném ve správním spise pochybovat. K interpretaci důkazní povinnosti účastníka řízení před obecným soudem ve smyslu §120 o. s. ř. zastává doktrína názor, dle něhož "jak pro sporné, tak pro nesporné řízení platí, že ne všechna právně významná tvrzení účastníků musí být předmětem dokazování v tom smyslu, že jejich pravdivost by musela být zjištěna provedením některého z důkazních prostředků, které příkladmo uvádí §125 o. s. ř. Zejména pro oblast sporného řízení, které je ovládáno zásadou dispoziční a projednací, zákon počítá s tím, že skutková zjištění soudu mohou mít svůj původ v nesporných tvrzeních účastníků, kteří tím projevují vůli omezit dokazování jen na ty skutečnosti, které zůstávají mezi nimi spornými." (J. Bureš, L. Drápal, M. Mazanec, Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání, Praha 1996, s. 257) Analogicky lze v posuzované věci při interpretaci §120 o. s. ř. vycházet ze zásady, dle níž nelze prima facie vyžadovat od účastníka splnění důkazní povinnosti, pakliže uvádí tvrzení, o jejichž pravdivosti se v dobré víře domnívá a u nichž je v dobré víře přesvědčen, že jejich pravdivost osvědčuje i příslušný soudní, nebo správní spis. V předmětné věci bylo proto povinností soudu (a to dle §246c o. s. ř. ve spojení s §167 odst. 2, §157 odst. 2, §132 a §120 o. s. ř.) v dalším řízení odstranit rozpor mezi tvrzením účastníka a zjištěním provedeným ze správního spisu, a to o to více, že k tomuto rozporu přistupovaly i rozpory další: mezi rozdílnými údaji na doručence v řádku potvrzení převzetí písemnosti (kde je uvedeno datum 27. listopadu 1999) a dnem uvedeným na razítku vydávající pošty (kde je uvedeno datum 29. listopadu 1999) a konečně skutečností, že dnem 27. listopadu 1999 byla sobota, čili den, ve kterém se uvedený typ zásilek nedoručuje (§37 odst. 6 vyhlášky č. 78/1989 Sb., poštovního řádu, platného v předmětné době). Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [viz nález III. ÚS 224/98 (Sb. n. u., sv. 15, s. 17-18), III. ÚS 150/99, III. ÚS 545/99]. V předmětné věci lze porušení jednoduchého práva spatřovat v nesprávném posouzení splnění důkazního břemene účastníka řízení spojeného s porušením zásady volného hodnocení důkazů (s důsledkem na posouzení naplnění podmínek zastavení řízení). Porušením obecného pravidla, týkajícího se hodnocení důkazů a splnění důkazního břemene, pak došlo k přijetí rozhodnutí, jehož obsah se z hlediska relevantních skutkových okolností jeví svévolným a jehož implikace mají za následek porušení základního práva na soudní ochranu. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo, než konstatovat, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. března 2000, č. j. 30 Ca 18/2000-21, o zastavení řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 25. listopadu 1999, č. j. 4219/150/99-Stř., a proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Vysokém Mýtě ze dne 13. července 1999, č. j. 25770/99/274970/5021, o výzvě k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem, došlo k porušení základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, pročež uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové Ústavní soud zrušil [§82 odst. 1, odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 9. listopadu 2000

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2000:3.US.345.2000
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 345/2000
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 169/20 SbNU 197
Populární název Nesprávné posouzení neunesení důkazního břemene účastníkem řízení
Datum rozhodnutí 9. 11. 2000
Datum vyhlášení 9. 11. 2000
Datum podání 7. 6. 2000
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Holländer Pavel
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí správní
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §120, §132, §246c
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstřík důkaz/volné hodnocení
doručování
řízení/zastavení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-345-2000
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 36793
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-25