ECLI:CZ:US:2000:3.US.345.2000
sp. zn. III. ÚS 345/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dne 9. listopadu 2000 v senátě ve věci ústavní stížnosti P. P., za účasti vedlejšího účastníka Finančního ředitelství v Hradci Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. března 2000, č. j. 30 Ca 18/2000-21, o zastavení řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 25. listopadu 1999, č. j. 4219/150/99-Stř., a proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Vysokém Mýtě ze dne 13. července 1999, č. j. 25770/99/274970/5021, o výzvě k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. března
2000, č. j. 30 Ca 18/2000-21, se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 6. června
2000, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. března 2000,
č. j. 30 Ca 18/2000-21, o zastavení řízení o žalobě proti
rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne
25. listopadu 1999, č. j. 4219/150/99-Stř., a proti rozhodnutí
Finančního úřadu ve Vysokém Mýtě ze dne 13. července 1999, č. j.
25770/99/274970/5021, o výzvě k zaplacení daňového nedoplatku
ručitelem. Uvedeným rozhodnutím soudu se cítí být dotčen
v základních právech a svobodách, plynoucích z čl. 36 odst. 1,
a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále Listina).
Z obsahu spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn.
30 Ca 18/2000, jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh
ústavní stížnosti, bylo zjištěno následující:
Žalobou Krajskému soudu v Hradci Králové se stěžovatel
domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové
ze dne 25. listopadu 1999, č. j. 4219/150/99-Stř., a Finančního
úřadu ve Vysokém Mýtě ze dne 13. července 1999, č. j.
25770/99/274970/5021, o výzvě k zaplacení daňového nedoplatku
ručitelem. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 14.
března 2000, č. j. 30 Ca 18/2000-21, řízení zastavil. Rozhodnutí
odůvodnil poukazem na nedodržení lhůty dle §250b odst. 1 o. s.
ř., když z obsahu správního spisu, zejména z dokladů o doručení
(doručenky) zjistil, že napadené rozhodnutí Finančního ředitelství
v Hradci Králové bylo stěžovateli doručeno dne 27. listopadu
1999, lhůta pro podání žaloby dle části páté o. s. ř. uplynula ve
čtvrtek 27. ledna 2000, přičemž žaloba, jak plyne ze soudního
spisu, byla u krajského soudu podána osobně až dne 28. ledna 2000.
V ústavní stížnosti, jež proti uvedenému rozhodnutí
o zastavení řízení brojí, se poukazuje na skutečnost, že obecný
soud nevzal na zřetel tvrzení obsažené v žalobě, dle něhož
rozhodnutí Finančního úřadu v Hradci Králové ze dne 25. listopadu
1999, č. j. 4219/150/99-Stř., bylo stěžovateli doručeno dne 29.
listopadu 1999. Stěžovatel deklaruje připravenost doložit uvedené
tvrzení záznamem na obálce doručené písemnosti od pošty, a dále
potvrzením Pošty I, 565 01 Choceň, ze dne 14. dubna 2000, kde je
potvrzeno osobní převzetí zásilky označené č. 4741, podané
v Hradci Králové dne 29. listopadu 1999. Za těchto okolností, kdy
dle přesvědčení stěžovatele nedošlo k porušení §250b odst.
1 o. s. ř., tj. kdy žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství
v Hradci Králové ze dne 25. listopadu 1999, č. j.
4219/150/99-Stř., a proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Vysokém
Mýtě ze dne 13. července 1999, č. j. 25770/99/274970/5021, byla
podána v zákonem stanovené lhůtě, spatřuje stěžovatel v zastavení
soudního řízení pro opožděné podání žaloby odmítnutí soudní
ochrany, a tím porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, a dále za situace,
kdy proti usnesení o zastavení řízení není opravný prostředek
přípustný, odepřením možnosti jednat před soudem a zastavení
řízení se úspěšně bránit i porušení čl. 38 odst. 2 Listiny.
Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76
odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
podal dne 11. července 2000 Krajský soud v Hradci Králové
k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž předseda senátu
30 Ca uvedl, že stěžovatel sice v žalobě uvedl, že rozhodnutí
Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 25. listopadu
1999, č. j. 4219/150/99-Stř., mu bylo doručeno dne
29. listopadu 1999, své tvrzení však nepodložil žádnými důkazy.
Naopak, ze správního spisu soud jednoznačně zjistil, že doručenku
stěžovatel podepsal dne 27. listopadu 1999, přičemž tento úkon
nebyl stěžovatelem nikterak zpochybněn. Za těchto okolností
krajský soud tedy neměl důvod o důkazu založeném ve správním spise
pochybovat a ve svém vyjádření vyslovuje přesvědčení, že
rozhodnutí napadené ústavní stížností je v souladu s platnými
právními předpisy i základními právy zaručenými Ústavou
a Listinou, jichž se stěžovatel dovolával.
K výzvě Ústavního soudu dle §42 odst. 4 a §76 odst.
l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne
12. září 2000 k předmětné ústavní stížnosti vyjádření i vedlejší
účastník - Finanční ředitelství v Brně. Poukazuje v něm toliko na
skutečnost, že v řádně vyplněné doručence stěžovatel sám potvrdil
převzetí písemnosti dne 27. listopadu 1999.
Dle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od
ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění
věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, tj. stěžovatel v podání
ze dne 12. září 2000 a účastník řízení v podání ze dne 7. září
2000, jakož i vedlejší účastník, a to v rámci svého vyjádření
k ústavní stížnosti ze dne 12. září 2000, vyjádřili svůj souhlas
s upuštěním od ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že Ústavní
soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci,
bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
II.
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních
práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,
III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98
a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení
právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou
hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení
ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.
V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování
ústavnosti aplikovaného procesního práva, a to ustanovení §248
odst. 2 písm. e) o. s. ř.
Z pohledu ústavněprávního pak v dané věci za klíčovou otázku
považuje Ústavní soud posouzení toho, zda zastavení řízení dle §250d odst. 3 o. s. ř., jež nesplňuje zákonem stanovené podmínky,
lze kvalifikovat ve smyslu odepření soudní ochrany dle čl. 36
odst. 1, 2 Listiny.
Rekapitulací rozhodovacích důvodů ústavní stížností
napadeného rozhodnutí krajského soudu lze nastínit normativní
prostor, z něhož při rozhodování o zastavení řízení soud vycházel:
Dle §250d odst. 3 o. s. ř. předseda senátu usnesením řízení
zastaví, jestliže žaloba proti rozhodnutí správního orgánu byla
podána opožděně (a to dle §250b odst. 1 o. s. ř.). Pakliže se pro
řešení otázek, které nejsou přímo upraveny v části páté o. s. ř.,
užije přiměřeně ustanovení prvé a třetí části tohoto zákona (§246c o. s. ř.), pro rozhodnutí o zastavení řízení dle §250d odst.
3 o. s. ř. jsou pak relevantní zejména ustanovení §167 odst. 2 ve
spojení s §157 odst. 2 o. s. ř., upravující náležitosti
odůvodnění, dále ustanovení §132 o. s. ř., zakotvující zásadu
volného hodnocení důkazů, jakož i ustanovení §120 o. s. ř.,
upravující povinnost účastníků navrhovat důkazy.
Dle §48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění
skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů
je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou
navrhovány.
Uvedené zákonné ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl.
83 Ústavy, dle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany
ústavnosti, jakož i z pohledu dosavadní judikatury, v níž je
zvýrazněna rozdílná funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům
obecným. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů
posuzuje Ústavní soud tudíž toliko hlediskem dotčení ústavními
zákony a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy garantovaných
základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem
jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést
dokazování ke skutečnostem, ověřujícím stěžovatelova tvrzení
o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však
dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého
práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Uvedená
diferenciace je jedním z komponentů, odlišujících ústavní
soudnictví od soudnictví obecného.
Z pohledu naznačených kautel, za účelem ověření tvrzení
obsažených v ústavní stížnosti, provedl v předmětné věci Ústavní
soud dokazování. K výzvě Ústavního soudu ze dne 27. července
2000, č. j. III. ÚS 345/2000-7, obdržel dne 1. srpna 2000 Ústavní
soud sdělení Evy Šrautové, vedoucí Pošty 1, Choceň, dle něhož
předmětná zásilka (tj. rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci
Králové ze dne 25. listopadu 1999, č. j. 4219/150/99-Stř.) byla
stěžovateli vydána dne 29. listopadu 1999. Datum 27. listopadu
1999 tam uvedl, dle názoru obsaženého ve sdělení, adresát, takto:
stěžovatel v řízení před Ústavním soudem, zřejmě omylem
a vydávající pracovnice si toho nevšimla, přičemž datum 29.
listopadu 1999 je uvedeno též v razítku vydávajícího pracovníka.
Krajský soud v Hradci Králové zastavení řízení o žalobě
stěžovatele odůvodnil skutečností, dle níž tento své tvrzení, dle
něhož rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne
25. listopadu 1999, č. j. 4219/150/99-Stř., mu bylo doručeno dne
29. listopadu 1999, nepodložil žádnými důkazy. Pakliže ale soud ze
správního spisu jednoznačně zjistil, že doručenku stěžovatel
podepsal dne 27. listopadu 1999, přičemž tento úkon nebyl
stěžovatelem nikterak zpochybněn, za těchto okolností neměl důvod
o důkazu založeném ve správním spise pochybovat.
K interpretaci důkazní povinnosti účastníka řízení před
obecným soudem ve smyslu §120 o. s. ř. zastává doktrína názor,
dle něhož "jak pro sporné, tak pro nesporné řízení platí, že ne
všechna právně významná tvrzení účastníků musí být předmětem
dokazování v tom smyslu, že jejich pravdivost by musela být
zjištěna provedením některého z důkazních prostředků, které
příkladmo uvádí §125 o. s. ř. Zejména pro oblast sporného řízení,
které je ovládáno zásadou dispoziční a projednací, zákon počítá
s tím, že skutková zjištění soudu mohou mít svůj původ
v nesporných tvrzeních účastníků, kteří tím projevují vůli omezit
dokazování jen na ty skutečnosti, které zůstávají mezi nimi
spornými." (J. Bureš, L. Drápal, M. Mazanec, Občanský soudní řád.
Komentář. 2. vydání, Praha 1996, s. 257)
Analogicky lze v posuzované věci při interpretaci §120 o. s.
ř. vycházet ze zásady, dle níž nelze prima facie vyžadovat od
účastníka splnění důkazní povinnosti, pakliže uvádí tvrzení,
o jejichž pravdivosti se v dobré víře domnívá a u nichž je
v dobré víře přesvědčen, že jejich pravdivost osvědčuje
i příslušný soudní, nebo správní spis.
V předmětné věci bylo proto povinností soudu (a to dle §246c o. s. ř. ve spojení s §167 odst. 2, §157 odst. 2, §132
a §120 o. s. ř.) v dalším řízení odstranit rozpor mezi tvrzením
účastníka a zjištěním provedeným ze správního spisu, a to o to
více, že k tomuto rozporu přistupovaly i rozpory další: mezi
rozdílnými údaji na doručence v řádku potvrzení převzetí
písemnosti (kde je uvedeno datum 27. listopadu 1999) a dnem
uvedeným na razítku vydávající pošty (kde je uvedeno datum 29.
listopadu 1999) a konečně skutečností, že dnem 27. listopadu 1999
byla sobota, čili den, ve kterém se uvedený typ zásilek nedoručuje
(§37 odst. 6 vyhlášky č. 78/1989 Sb., poštovního řádu, platného
v předmětné době).
Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění
kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za
následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje
tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva
a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní
ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého
práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole
(např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku
interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti
(např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním
právu a svobodě [viz nález III. ÚS 224/98 (Sb. n. u., sv. 15, s.
17-18), III. ÚS 150/99, III. ÚS 545/99].
V předmětné věci lze porušení jednoduchého práva spatřovat
v nesprávném posouzení splnění důkazního břemene účastníka řízení
spojeného s porušením zásady volného hodnocení důkazů (s důsledkem
na posouzení naplnění podmínek zastavení řízení). Porušením
obecného pravidla, týkajícího se hodnocení důkazů a splnění
důkazního břemene, pak došlo k přijetí rozhodnutí, jehož obsah se
z hlediska relevantních skutkových okolností jeví svévolným
a jehož implikace mají za následek porušení základního práva na
soudní ochranu. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo, než
konstatovat, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
14. března 2000, č. j. 30 Ca 18/2000-21, o zastavení řízení
o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové
ze dne 25. listopadu 1999, č. j. 4219/150/99-Stř., a proti
rozhodnutí Finančního úřadu ve Vysokém Mýtě ze dne 13. července
1999, č. j. 25770/99/274970/5021, o výzvě k zaplacení daňového
nedoplatku ručitelem, došlo k porušení základního práva na soudní
ochranu dle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, pročež uvedené rozhodnutí
Krajského soudu v Hradci Králové Ústavní soud zrušil [§82 odst.
1, odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 9. listopadu 2000