ECLI:CZ:US:2000:3.US.380.2000
sp. zn. III. ÚS 380/2000
Usnesení
III. ÚS 380/2000
Ústavní soud rozhodl dne 21. prosince 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. P. B., zastoupeného Mgr. L. H., advokátem, proti rozhodnutí Okresního úřadu ve Vsetíně ze dne 21. dubna 2000, čj. VV 67/3-592/00, a rozhodnutí Městského úřadu v Rožnově pod Radhoštěm ze dne 8. března 2000, čj. R 249/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, svěřenou k poštovní přepravě poště v Rožnově pod Radhoštěm
(R 005106) dne 23. června 2000, napadl stěžovatel ve své přestupkové věci pravomocné rozhodnutí Okresního úřadu ve Vsetíně (ze dne 21. dubna 2000, čj. VV 67/3-592/00), jímž byl pro přestupek proti občanskému soužití [§49 odst. 1 písm. a) zák. č. 200/1990 Sb.] potrestán pokutou (ve výši 1000,- Kč), a tvrdil, že označený správní orgán tímto rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručené právo na jinou než soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených ústavně zaručených práv došlo tím, stručně shrnuto, že správní orgány jednak porušily zásady hodnocení důkazů, jednak rozhodly - přes stěžovatelovu pracovní neschopnost - v jeho nepřítomnosti a nadto neprovedly důkaz výslechem jeho manželky, jímž "chtěl prokazovat svoji nevinu" (šlo o verbální útoky vůči sousedům).
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí, jak vpředu je označeno, a spolu s ním také rozhodnutí správního orgánu I. stupně, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle obsahu správního spisu (R 249/99 Městského úřadu v Rožnově pod Radhoštěm) bylo správní řízení proti stěžovateli zahájeno dne 6. prosince 1999 a jednání o přestupku bylo nařízeno na den 17. leden 2000; k tomuto jednání se však stěžovatel (bez omluvy) nedostavil a správnímu orgánu předložil písemné vyjádření. Ve stanovený termín se (pro neúčast stěžovatele) jednání nekonalo a stěžovatel byl dne 16. února 2000 vyzván k seznámení se spisem (s podklady pro rozhodnutí - §33 odst. 2 zák. č. 71/1967 Sb.), výzvě však nevyhověl a k odročenému jednání se dne 26. ledna 2000 opět nedostavil. Doručení jak výzvy k seznámení s podklady pro rozhodnutí, tak k odročenému jednání, je prokázáno skutečnostmi zakládajícími zákonnou fikci náhradního doručení (§24 odst. 2 zák. č. 71/1967 Sb.).
Z potvrzení ošetřujícího lékaře (JUDr. L. L.), předloženého správnímu orgánu, je patrno, že stěžovatel byl od 14. ledna 2000 (do 12. dubna 2000) práce neschopen, nicméně byly mu povoleny vycházky v době od 14 do 18 hodin; lze proto dovodit, že jeho zdravotní stav jej nevylučoval z přebírání poštovních zásilek a pohybu mimo domov ve stanoveném čase.
Za naznačené situace je zřejmé, že stěžovatelova nepřítomnost u jednání v přestupkovém řízení byla vyvolána jím samotným, neboť - zcela odhlédnuto od jeho zdravotního stavu - u vědomí, že je proti němu vedeno správní řízení pro přestupek, zjevně mu nic nebránilo v tom, aby jednající správní orgán s ohledem na svou pracovní neschopnost požádal o odložení ústního jednání na dobu, kdy mu zdravotní stav účast na něm dovolí.
Protože stěžovatel přes vědomí svého obvinění ze spáchání přestupku svou netečností k projednávané věci a absencí procesní součinnosti sám vyvolal stav, pro který správní orgán jednal v jeho nepřítomnosti, a nemůže se ex post účinně dovolávat ústavně zaručeného práva vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Obdobně nepřípadné se jeví tvrzení stěžovatele stran neúplnosti důkazního řízení, případně stran vad v hodnocení důkazů, které správní orgán v přestupkovém řízení proti stěžovateli provedl; zde totiž stěžovatel přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit "hodnocení důkazů provedených orgány veřejné moci v jejich řízení", pokud toto hodnocení není v extrémním rozporu se
zásadami - v daném případě - volného uvážení správního orgánu (k tomu srov. např.
III. ÚS 398/97 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 11.,
vydání 1., č. 64, Praha 1999); protože ve věci posuzované ústavní stížnosti o také extrémní vybočení nejde, a protože - s přihlédnutím k důvodům již vyloženým - nebyla zjištěna jiná pochybení, která by se z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) jevila jako relevantní, tvrzení stěžovatele stran porušení již dříve zmíněných ústavně zaručených práv bylo jako nedůvodné odmítnuto s tím, že odkazy stěžovatele, na blíže neoznačenou a jen obsahově zmíněnou judikaturu Ústavního soudu již pro odlišnou skutkovou i právní povahu, nejsou případné.
Pro takto rozvedené důvody byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevnost je dána nejen povahou vyložených důvodů, ale také konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 21. prosince 2000