infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsKratkeRadky-165-002,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 09.11.2000, sp. zn. III. ÚS 4/97 [ nález / HOLLÄNDER / výz-3 ], paralelní citace: N 164/20 SbNU 165 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:3.US.4.97

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K možnosti účastníka právně i skutkově argumentovat v řízení před soudem

Právní věta Jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod. V posuzované věci to znamená povinnost soudů interpretovat jednotlivá ustanovení o. s. ř. v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Dle §221 odst. 1 o. s. ř. nejsou-li podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací soud je zruší. Odvolací soud dle §219 o. s. ř. rozhodnutí potvrdí, je-li věcně správné. Věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení. Změna právního náhledu, jež ale změnu rozhodnutí soudu prvního stupně neopodstatňuje (§220 o. s. ř.), je tudíž důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní.

ECLI:CZ:US:2000:3.US.4.97
sp. zn. III. ÚS 4/97 Nález Ústavní soud rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dne 9. listopadu 2000 v senátě, ve věci ústavní stížnosti M. V., za účasti vedlejšího účastníka Č., a. s., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. srpna 1996, č. j. 9 Co 550/96-100, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 12. února 1996, č. j. 10 C 1508/91-84, o odškodnění pracovního úrazu, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. srpna 1996, č. j. 9 Co 550/96-100, se zrušuje. Odůvodnění: I. Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 2. ledna 1997, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. srpna 1996, č. j. 9 Co 550/96-100, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 12. února 1996, č. j. 10 C 1508/91-84, o náhradu škody za pracovní úraz. Uvedeným rozhodnutím soudu se cítí být dotčen v základním právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z obsahu spisu Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 10 C 1508/91, jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní stížnosti, bylo zjištěno následující: Žalobou Okresnímu soudu v Děčíně se stěžovatel domáhal odškodnění pracovního úrazu, když žalovaný, takto vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem, mu poskytl odškodnění jen z jedné poloviny z důvodu částečného zproštění se odpovědnosti v důsledku porušení právních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ze strany stěžovatele. Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 12. února 1996, č. j. 10 C 1508/91-84, určil, že základ nároku stěžovatele je opodstatněn v rozsahu čtyř pětin, z jedné pětiny pak uznal, že se vedlejšímu účastníku v řízení před Ústavním soudem podařilo zprostit své odpovědnosti za škodu, a to podle ustanovení §191 odst. 2 písm. a) zákoníku práce. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 9. srpna 1996, č. j. 9 Co 550/96-100, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Poté, co konstatoval, že závěr okresního soudu, že stěžovatel svým zaviněním porušil právní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen, "nemusí být zcela jednoznačný a přesvědčivý", opřel své potvrzující rozhodnutí o kvalifikaci jednání stěžovatele dle §191 odst. 2 písm. c) zák. práce (tj. jako jednání lehkomyslného, při kterém vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem si musel být stěžovatel vědom toho, že si může přivodit újmu na zdraví). Zároveň krajský soud nevyhověl návrhu stěžovatele na připuštění dovolání podle §239 odst. 1 o. s. ř., když dospěl k závěru, že nejde o rozhodnutí, které by po právní stránce bylo zásadního významu, nýbrž o posouzení skutkových okolností případu. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 29. července 1998, č. j. 2 Cdon 1160/97-120, dovolání stěžovatele odmítl, a to poté, co v právním posouzení předmětné věci neshledal právní otázku zásadního významu. V ústavní stížnosti brojí stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího soudu námitkou odlišnosti posouzení věci ze strany soudu druhé instance ve srovnání s důvody rozhodnutí soudu nalézacího. Domnívá se, že tím fakticky došlo ke změně rozsudku, pročež nutno takové rozhodnutí kvalifikovat jako prvoinstanční. V této souvislosti stěžovatel odkazuje i na příslušnou judikaturu Ústavního soudu. Nad rámec uvedeného argumentu pak polemizuje i se skutkovými zjištěními obecných soudů. Jak bylo již uvedeno, rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. srpna 1996, č. j. 9 Co 550/96-100, se cítí být dotčen v základním právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 3. června 2000 Krajský soud v Ústí nad Labem k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž předseda senátu 9 Co odkázal na závěry a zjištění, vyjádřené v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. srpna 1996, č. j. 9 Co 550/96-100, když tvrzení stěžovatele, obsažená v ústavní stížnosti, považuje za účelová. K výzvě Ústavního soudu dle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 13. září 2000 k předmětné ústavní stížnosti vyjádření i vedlejší účastník Č., a. s. Poukazuje v něm zejména na skutečnost, že odkaz stěžovatele na porušení zásady spravedlivého procesu se jeví účelový, neboť vzhledem k tomu, co bylo o okolnostech pracovního úrazu stěžovatele v soudním řízení zjištěno, lze považovat rozhodnutí soudů za odpovídající skutečnému stavu věci. Dle názoru vedlejšího účastníka je věcí volné úvahy soudu, do jaké míry stanoví rozsah odpovědnosti zaměstnavatele a míru zavinění samotného poškozeného zaměstnance. Vedlejší účastník se dále domnívá, že ústavní stížnost sleduje naplnění účelu, jenž je v rozporu s úlohou Ústavního soudu, neboť se dožaduje dalšího přezkoumání správnosti postupu a rozhodnutí soudu. Ze všech uvedených důvodů považuje vedlejší účastník předmětnou ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhuje ji odmítnout. Dle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, tj. stěžovatel v podání ze dne 14. září 2000 a účastník řízení v podání ze dne 8. září 2000, jakož i vedlejší účastník, a to v rámci svého vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 13. září 2000, vyjádřili souhlas s upuštěním od ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno. II. Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94, III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98 a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva. V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného procesního práva, a to ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. Jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod. V posuzované věci to znamená povinnost soudů interpretovat jednotlivá ustanovení o. s. ř. v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Dle §221 odst. 1 o. s. ř. nejsou-li podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací soud je zruší. Odvolací soud dle §219 o. s. ř. rozhodnutí potvrdí, je-li věcně správné. Věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení (viz J. Bureš, L. Drápal, M. Mazanec, Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání, Praha 1996, s. 583). Změna právního náhledu, jež ale změnu rozhodnutí soudu prvního stupně neopodstatňuje (§220 o. s. ř.), je tudíž důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní. Ústavní soud v této souvislosti již v nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 218/95 zaujal stanovisko, dle něhož v situaci, když soud odvolací při řešení případu opustil režim zákona č. 87/1991 Sb. a věc posoudil z hlediska obecné ochrany vlastnického práva v občanském zákoníku, aniž však v řízení předcházejícím vydání jeho rozhodnutí dal možnost stěžovatelům se k tomuto posouzení vyjádřit a uplatnit tak námitky, které obecně právní úprava připouští, tím v podstatě porušil zásadu dvojinstančního řízení a ve svých důsledcích tak uvedeným postupem zasáhl do práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Shodné stanovisko zaujal Ústavní soud i ve věci sp. zn. III. ÚS 139/98, a to v souvislosti s ústavně konformní interpretací ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. ze strany Nejvyššího soudu ČR, když tento v postupu odvolacího soudu neshledal nesprávnost, ačkoli účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost jednat před soudem, spočívající v právu právně i skutkově argumentovat. V posuzované věci Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoli je nepovažoval za věcně správné (poté, co se neztotožnil s právní kvalifikaci předmětné věci soudem nalézacím dle §191 odst. 2 písm. a) zák. práce, nahradil ji kvalifikací odlišnou dle §191 odst. 2 písm. c) zák. práce). Došlo tím nejen k porušení ustanovení §219 o. s. ř., nýbrž také k odnětí reálné a efektivní možnosti účastníku řízení jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně i skutkově argumentovat, a tím k porušení základního práva, plynoucího z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z uvedeného důvodu Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. srpna 1996, č. j. 9 Co 550/96-100, zrušil [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 9. listopadu 2000

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2000:3.US.4.97
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 4/97
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 164/20 SbNU 165
Populární název K možnosti účastníka právně i skutkově argumentovat v řízení před soudem
Datum rozhodnutí 9. 11. 2000
Datum vyhlášení 9. 10. 2000
Datum podání 6. 1. 1997
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodaj Holländer Pavel
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 262/2006 Sb., §191 odst.2 písm.a
  • 99/1963 Sb., §219, §220
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyšen, vyjádřit se k věci
Věcný rejstřík procesní postup
rozhodnutí
pracovní úraz
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-4-97
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 30425
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-30