ECLI:CZ:US:2000:3.US.401.2000
sp. zn. III. ÚS 401/2000
Usnesení
III. ÚS 401/2000
Ústavní soud rozhodl dne 21. prosince 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. V. S., zastoupené JUDr. O. Z., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. dubna 2000, sp. zn. 38 Co 665/99, a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 30. srpna 1999, sp. zn. 5 C 399/93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou zčásti včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem
[§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocné usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. dubna 2000 (38 Co 665/99-404) a spolu s ním také jemu předcházející (věcně shodné) usnesení obecného soudu I. stupně (Okresního soudu Brno-venkov ze dne 30. srpna 1999, čj. 5 C 399/93-387), a tvrdila, že jmenované obecné soudy svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu
(čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označeného práva došlo jednak tím, že
a) obecné soudy obou stupňů nevyhověly jejímu návrhu na vydání předběžného opatření, jímž by žalovanému (Brněnským papírnám, s. p., v Brně) bylo uloženo zdržet se do pravomocného rozhodnutí ve věci návrhům na změnu zápisu do (blíže označeného) katastru nemovitostí,
b) ačkoli řízení trvá více než osm let, není dosud skončeno ani v I. stupni.
Po podrobném popisu procesního průběhu a současného stavu věci stěžovatelka, aniž by stran porušení již zmíněného ústavně zaručeného práva své tvrzení blíže zdůvodnila, navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí obecných soudů zrušil a dále, aby obecnému soudu I. stupně uložil nepokračovat v její věci (5 C 399/93 - Okresní soud
Brno-venkov) v průtazích, označovat účastníky (v rozhodnutích) jejich vlastními jmény a zachovávat zásadu rovnosti stran v řízení.
Předsedkyně senátu obecného soudu I. stupně, jíž se tvrzené průtahy v řízení týkají, se k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona) vyjádřila tak, že věc stěžovatelky se jí jako nově jmenované soudkyni týká jen od 1. července 1998, kdy jí byla přidělena, poukázala na to, že do dne jí nařízeného jednání mezi účastníky řízení podle obsahu spisu probíhala mimosoudní jednání, u soudního jednání (dne 14. června 1999) byla vyjasněna procesní stanoviska účastníků řízení a jednání samo bylo posléze odročeno za znaleckého zkoumání "řady otázek, které mají zásadní vliv na právní posouzení věci", vzhledem k tomu, že předmětem sporu jsou "desítky pozemků, staveb a movitých věcí, tvořících tovární komplex". V září 1999 (kdy byl zamítnut návrh stěžovatelky a dalších žalobců na vydání předběžného opatření) byl spis po daném odvolání předložen odvolacímu soudu, který jej (spolu s rozhodnutím o odvolání) koncem dubna 2000 vrátil, a protože jeden ze žalobců usiloval (přípisem adresovaným Ministerstvu spravedlnosti) o "předání žaloby jinému soudu", bylo možno se k věci vrátit teprve poté, co svou žádost "označil za neaktuální" (dne
7. července 2000); tím také "odpadly překážky" v dalším zamýšleném postupu soudu a dne 31. července 2000 byl ve věci ustanoven znalec.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
ad a)
Zamítavé rozhodnutí stran navrhovaného předběžného opatření odůvodnily obecné soudy tím - stručně řečeno - že návrh tak, jak je formulován [viz ad a)], je v rozporu se zákonem (§8, §10 zák. č. 344/1992 Sb.), a proto návrhu vyhovujícím rozhodnutím "by žalovaný byl veden k protiprávnímu jednání".
Podle přesvědčení Ústavního soudu posléze zmíněný právní názor (odvolacího soudu) je zcela v souladu jak se stavem věci, tak se zákonem, a proto mu ani z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout; nadto stěžovatelka ve své ústavní stížnosti přehlíží, že nejen skutečnost, že přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu Ústavnímu soudu nepřísluší (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), ale také to, že ústavní stížností je napadeno rozhodnutí mezitímní povahy, jímž není ve věci rozhodováno meritorně, kteréžto okolnosti ústavnímu přezkumu brání. Ostatně ani stěžovatelka sama, jak o tom byla již zmínka, neuvádí, v čem by protiústavnost jí napadeného rozhodnutí měla spočívat, a pokud má za to, že toto rozhodnutí není (jak by se podávalo z odůvodnění ústavní stížnosti) v souladu se zákonem, jde o situaci, na kterou dopadá zásada, na níž bylo již poukázáno.
Tvrzením co do porušení rovnosti účastníků v řízení před obecnými soudy, případně žádosti stran úpravy rozhodnutí (označované změny) nebylo třeba blíže se zabývat, neboť z dosavadního průběhu řízení neplyne nic, z čeho by bylo možno usoudit, že stěžovatelce ve prospěch protistrany bylo jakkoli bráněno (znesnadňováno) v uplatnění jejich procesních práv, zatímco způsob označení účastníků v záhlaví rozhodnutí apod., odhlédnuto již od stanoviska odvolacího soudu, samo o sobě protiústavnost jejího procesního (a jiného) postavení založit nemůže; ostatně ani zde stěžovatelka neuvádí, v čem ji ona sama spatřuje.
ad b)
Tvrzení stěžovatelky, že řízení před obecným soudem I. stupně je zatíženo průtahy, je opodstatněné; přesto však nebylo lze jejímu návrhu vyhovět, neboť poté, co organizačním opatřením došlo v její věci ke změně soudce, v procesním postupu tohoto obecného soudu, jak tento vyplývá z již dříve citovaného vyjádření (na jehož obsah se odkazuje), tj. ode dne
1. července 1998, nelze v něm zjistit nic, co by dalším bezdůvodným průtahům nasvědčovalo a průtahy dříve vzniklé nemohou být současnému soudci přičítány k tíži; protože ke dni podání ústavní stížnosti tato změna byla již dána a byla také stěžovatelce známa, také s přihlédnutím k obtížnosti stěžovatelčiny věci nelze tvrzení stěžovatelky v současné době pokládat za důvodné.
Z důvodů takto rozvedených byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno;
o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 21. prosince 2000