Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 09.11.2000, sp. zn. III. ÚS 407/99 [ nález / HOLLÄNDER / výz-3 ], paralelní citace: N 165/20 SbNU 171 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:3.US.407.99

sp. zn. III. ÚS 407/99 Nález Ústavní soud rozhodl dne 9. listopadu 2000, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě, ve věci ústavní stížnosti: MUDr. J. A. a dalších, takto: Návrh se zamítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, podanou Ústavnímu soudu osobně dne 20. srpna 1999 a vedenou pod sp. zn. III. ÚS 407/99, stěžovatelé MUDr. H. F. a spol., brojí proti čl. 1 a 8 Rozhodnutí vlády České republiky č. 657 ze dne 23. června 1999, o hodnotách bodu a výši úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, uveřejněné v částce 8 Věstníku Ministerstva zdravotnictví, ročník 1999, jimiž se cítí být dotčeni ve svých základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 26 odst. 1 a čl. 41 odst. 1 a dále z čl. 1, čl. 2 odst. 2 až 4, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Ústavní stížností, podanou osobně Ústavnímu soudu dne 20. srpna 1999, vedenou pod sp. zn. II. ÚS 408/99, se stěžovatelé F., spol. s r.o., MUDr. I. P., Sdružení nestátních ambulantních radiodiagnostiků ČR a MUDr. K. G. domáhají zrušení čl. 7 Rozhodnutí vlády České republiky č. 657 ze dne 23. června 1999, o hodnotách bodu a výši úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, uveřejněné v částce 8 Věstníku Ministerstva zdravotnictví, ročník 1999, jímž se cítí být dotčeni ve svých základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 26 odst. 1 a čl. 41 odst. 1 a dále z čl. 1, čl. 2 odst. 2 až 4, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Ústavní stížností, podanou osobně Ústavnímu soudu dne 20. srpna 1999 a vedenou pod sp. zn. II. ÚS 410/99, se stěžovatel Nemocnice Š., spol. s r. o., domáhá zrušení čl. 3 Rozhodnutí vlády České republiky č. 657, ze dne 23. června 1999, o hodnotách bodu a výši úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, uveřejněné v částce 8 Věstníku Ministerstva zdravotnictví, ročník 1999, jímž se cítí být dotčeni ve svých základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 26 odst. 1 a čl. 41 odst. 1 a dále z čl. 1, čl. 2 odst. 2 až 4, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech . Ústavní stížností, podanou osobně Ústavnímu soudu dne 21. ledna 2000, vedenou pod sp. zn. I. ÚS 44/2000, stěžovatelé MUDr. H. F. a spol. brojí proti čl. 3 a čl. 14 Rozhodnutí vlády České republiky č. 1374 ze dne 22. prosince 1999, ke stanovení hodnot bodu a výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, uveřejněné v částce 11 Věstníku Ministerstva zdravotnictví, ročník 1999. Dle §63 zákona č. 182/1993 Sb., ve spojení s ustanovením §112 odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud může spojit ke společnému řízení věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu souvisejí nebo se týkají týchž účastníků. Ústavní stížnosti, vedené pod sp. zn. III. ÚS 407/99, II. ÚS 408/99, II. ÚS 410/99 a I. ÚS 44/2000, jež směřovaly do rozhodnutí vlády o hodnotách bodu a výši úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, vydaných dle §17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, se tudíž týkaly téže, resp. v rozhodující míře stejné věci, pročež Ústavní soud je usnesením ze dne 3. července 2000, č. j. III. ÚS 407/99-320 spojil ke společnému projednání a rozhodnutí s tím, že budou nadále vedeny pod sp. zn. III. ÚS 407/99. II. Stěžovatelé v ústavní stížnosti, směřující proti čl. 1 a 8 Rozhodnutí vlády České republiky č. 657, ze dne 23. června 1999, o hodnotách bodu a výši úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, uveřejněné v částce 8 Věstníku Ministerstva zdravotnictví, ročník 1999, objasňují předem svoji aktivní legitimaci, a to s poukazem na skutečnost, že jsou fyzickými a právnickými osobami, poskytujícími specializovanou zdravotní ambulantní péči dle zákona č. 160/1992 Sb., o poskytování zdravotní péče v nestátních zdravotnických zařízeních, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížností napadají uvedené rozhodnutí vlády, vydané na základě ustanovení §17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, přičemž v něm spatřují zásah orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Dle jejich názoru jak vláda, tak i Ministerstvo zdravotnictví, a to i ve smyslu dosavadní judikatury Ústavního soudu, v předmětné věci vystupují v postavení orgánu veřejné moci, když vláda rozhodnutím určila výši plnění ze smluv o poskytování a úhradě zdravotní péče mezi stěžovateli a zdravotními pojišťovnami, čímž měla autoritativně a pravomocně zasáhnout do jejich právní sféry. Dále, dle stěžovatelů, uvedené rozhodnutí vlády nelze v žádném případě považovat za výsledek realizace právotvorné pravomoci, a tedy za podzákonný právní předpis, zejména proto, že nemá obligatorní právní formu podzákonného právního předpisu vydávaného vládou, a to formu nařízení (čl. 78 Ústavy), nesplňuje také základní obsahový znak právního předpisu, protože nemá normativní, ale pouze jednorázový charakter. I když v úvodu textu rozhodnutí je uvedeno, že o něm vláda rozhodla usnesením, použití termínu usnesení v této souvislosti však, dle přesvědčení stěžovatelů, neznamená, že jde pouze o interní rozhodnutí nebo rozhodnutí týkající se vnitřní úpravy chodu vládních prací, protože zasahuje do práv třetích osob. Z výše uvedeného stěžovatelé ohledně právní povahy napadeného rozhodnutí vlády dovozují závěr, dle něhož toto není ani právním předpisem ani interním usnesením, nýbrž je správním rozhodnutím, způsobilým zasáhnout do jejich ústavně zaručených práv, pročež má právní povahu zásahu orgánu veřejné moci dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Z hlediska dodržení podmínek podání ústavní stížnosti odkazují stěžovatelé na ustanovení §248 odst. 3 a Přílohu A o. s. ř., dle kterých rozhodnutí o regulaci cen dle zákona č. 526/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nepodléhají soudnímu přezkumu. Nadto jsou stěžovatelé přesvědčeni, že ústavní stížnost přesahuje svým významem jejich vlastní zájmy, když napadeným rozhodnutím vlády mají být dotčena základní práva a svobody více než 8500 nestátních zdravotnických zařízení, a tedy jsou dány podmínky jejího projednání i dle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Protiústavnost čl. 1 předmětného rozhodnutí vlády spatřují stěžovatelé v porušení ústavními zákony a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy garantované rovnosti v podnikání. Pro naplnění podmínky rozporu s čl. 26 Listiny ve spojení s čl. 41 odst. 1 Listiny odkazují na jeho rozpor zejména se zákony č. 20/1966 Sb., ve znění pozdějších předpisů, č. 526/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, č. 220/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, č. 160/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a č. 48/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Odkazuje na výměr Ministerstva financí 01/99, jímž se vydává seznam zboží s regulovanými cenami, dle jehož bodu 4. mezi zboží, u něhož se uplatňují úředně stanovené ceny, patří také zdravotní péče hrazená zdravotním pojištěním, která je poskytována účastníku veřejného zdravotního pojištění nebo účastníku smluvního zdravotního pojištění, považují stěžovatelé napadené rozhodnutí vlády za cenovou regulaci ve smyslu zákona o cenách. Poukazují přitom na rozpor Rozhodnutí vlády ze dne 23. června 1999, o hodnotách bodu a výši úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, s ustanoveními §2 odst. 3 a §16 odst. 2 zákona o cenách, jakož i §2 vyhlášky č. 580/1990 Sb., jejž spatřují v nedodržení struktury regulované ceny, jež zahrnuje oprávněné náklady a přiměřený zisk. V této souvislosti upozorňují na nerovnost ve vztahu ke stanovení maximálních cen tuzemských léčiv a prostředků zdravotnické techniky dle výměru Ministerstva financí 6/16/1998. Dále stěžovatelé konstatují nepříznivé ekonomické dopady napadené cenové regulace, jakož i možné snížení dostupnosti zdravotní péče. Nerovnost spatřují i ve srovnání vlastního postavení s postavením zdravotních pojišťoven, přičemž i ve smyslu judikatury Ústavního soudu namítají absenci zdůvodnění takovéhoto odlišování. Stěžovatelé v ústavní stížnosti dále namítají skutečnost, že vláda v napadeném rozhodnutí překročila rámec vymezený ustanovením §17 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění, když kromě stanovení hodnoty bodu a výše úhrad zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění stanovila i další limity, a to limit času a limit množství, a závazně stanovila i převýšení vykázané zdravotní péče. Poukazují dále na možné absurdní důsledky v rozhodnutí obsažené úpravy, kdy zdravotnické zařízení v porovnávaném období z nejrůznějších důvodů (dlouhodobé pracovní neschopnosti, dlouhodobé dovolené apod.) nenaplnilo tehdejší limit a vykázalo pouze velmi malý objem zdravotní péče. Povinnost poskytovat kvalitní zdravotní péči, např. i s ohledem na ustanovení §11 odst. 1 písm. b) zákona o veřejném zdravotním pojištění, pak, dle názoru stěžovatelů, vede v případě stanovení limitů buď k nezbytnosti pracovat zadarmo nebo se posunout do nižší hodnoty bodu a za stejnou práci obdržet o pětinu nižší příjem. V souvislosti s čl. 8 ústavní stížností napadeného rozhodnutí vlády poukazují stěžovatelé na jeho rozpor s §40 odst. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění, když při hrazení neodkladné zdravotní péče v nesmluvních zdravotnických zařízeních vláda stanoví nižší úhradu, než je vymezena pro případ smluvního ujednání mezi zdravotní pojišťovnou a zdravotním zařízením. Ze všech uvedených důvodů navrhují stěžovatelé čl. 1 a 8 Rozhodnutí vlády ze dne 23. června 1999, o hodnotách bodu a výši úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, zrušit. Nad rámec obecných důvodů ústavní stížnosti, směřujících proti Rozhodnutí vlády České republiky č. 657, ze dne 23. června 1999, o hodnotách bodu a výši úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, uveřejněné v částce 8 Věstníku Ministerstva zdravotnictví, ročník 1999, jakož i nad rámec námitek směřujících proti čl. 1 a 8 stěžovatelé ve vztahu k čl. 3 a 7 uvedeného rozhodnutí vlády namítají protiústavnost v něm zakotveného mechanizmu výpočtu úhrad za zdravotní péči poskytovanou ve zdravotnických zařízeních ústavní péče a za zdravotní péči poskytovanou ambulantními zdravotnickými zařízeními. Z důvodů totožných, jež stěžovatelé uplatnili proti Rozhodnutí vlády České republiky č. 657, ze dne 23. června 1999, o hodnotách bodu a výši úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, uveřejněné v částce 8 Věstníku Ministerstva zdravotnictví, ročník 1999, domáhají se dále i zrušení čl. 3 a čl. 14 Rozhodnutí vlády České republiky č. 1374, ze dne 22. prosince 1999, ke stanovení hodnot bodu a výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, uveřejněné v částce 11 Věstníku Ministerstva zdravotnictví, ročník 1999. Stěžovatele se v ústavní stížnosti domáhají i úhrady nákladů řízení dle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v rozšíření ústavní stížnosti ze dne 18. července 2000 pak i výroku dle §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jímž by Ústavní soud zakázal vládě pokračovat v porušování práva stěžovatelů na podnikání, jakož i pokračovat v cenové regulaci ve zdravotnictví vydáváním ústavně nekonformních aktů. Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podala dne 8. října 1999 vláda vyjádření k předmětné ústavní stížnosti. Vyjadřuje v něm přesvědčení, že přijetím napadeného usnesení se žádným způsobem nedotkla a ani dotknout nemohla práva stěžovatelů podnikat, vyplývajícího z čl. 26 odst. 1 Listiny, když bylo vydáno na základě zákona o veřejném zdravotním pojištění, tj. k zajištění základního práva, plynoucího z čl. 31 Listiny. Vláda se domnívá, že zřízení a fungování veřejného zdravotního pojištění tak, jak vyplývá z čl. 31 Listiny, nesouvisí s právem podnikat, zaručeným čl. 26 odst. 1 Listiny. Jakkoliv vláda považuje platnou právní úpravu, umožňující z veřejného zdravotního pojištění hradit zdravotní péči občanům ve státních i nestátních zdravotnických zařízeních, za vyhovující, nebylo by podle jejího názoru v rozporu s Listinou, kdyby zákon v krajním případě omezil poskytování bezplatné zdravotní péče tak, že by byla poskytována pouze v síti "veřejných" zdravotnických zařízení, zcela bez možnosti vytvářet při jejím poskytování zisk. V této souvislosti u ústního jednání byla ze strany vlády zdůrazněna skutečnost, že ani ze základního práva na podnikání dle čl. 26 odst. 1 Listiny nevyplývá právo na zisk. Vláda se ve svém vyjádření dále domnívá, že přijetím napadeného usnesení nepostupovala ani praeter legem, když usnesení přijala na základě zákonného zmocnění, obsaženého v ustanovení §17 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Vláda je však při svém rozhodování o hodnotách bodu a výši úhrad zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění limitována nepřímo, a to platební možností zdravotních pojišťoven, jež je závislá na výši sazeb pojistného na veřejné zdravotní pojištění, stanovených zákonem č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Tato pravomoc je, dle názoru vlády, výrazem racionální a ústavně konformní úvahy, že včasné rozhodnutí o hodnotách bodu a výši úhrad zdravotní péče je nezbytné, protože jinak by byla ohrožena realizace ústavně zaručeného práva občanů na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného pojištění. Vláda je přesvědčena, že její usnesení je po stránce procedurální i obsahové v souladu se zákonným zmocněním, a že z rozsahu tohoto zmocnění nevybočila. V této souvislosti poukazuje i na nález Ústavního soudu ze dne 25. října 1995, vyhlášený pod č. 271/1995 Sb., v něm jsou formulovány i principy, které by měly být v podstatě platné i pro daný případ. Ústavní soud v uvedené věci konstatoval, že je-li akt vlády v souladu s Ústavou, ústavními zákony, mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a také zákony, je posouzení věcné správnosti a účelnosti rozhodnutí vlády mimo kompetence Ústavního soudu; jde o akt, který je "výrazem snahy o sladění veřejných zájmů se zájmy partikulárními" a "je nesporné, že při řešení těchto složitých otázek může být těžko nalezeno řešení, které bude bez jakýchkoliv rozporů a připomínek. Je věcí exekutivy, aby se zvážením všech pro a proti vydala konečné rozhodnutí a je nepochybné, že Ústavnímu soudu nepřísluší do této sféry výkonné moci zasahovat. Odpovědnost vlády za případné negativní důsledky takového rozhodnutí je odpovědností politickou, nikoliv tedy odpovědností právní." S přihlédnutím k právě uvedené argumentaci je vláda toho názoru, že napadeným usnesením nezasáhla do ústavně zaručených práv stěžovatelů a nedomnívá se tedy ani, že jím způsobila situaci, která není slučitelná s principem právního státu, zakotveným v čl. 1 Ústavy. Vzhledem k tomu, že, dle jejího přesvědčení, tím, že v rámci zmocnění daného zákonem o veřejném zdravotním pojištění přijala dne 23. června 1999 usnesení č. 657 ke stanovení hodnot bodu a výši úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění pro 3. a 4. čtvrtletí 1999, nijak neporušila práva, která stěžovatelům náleží podle čl. 2 odst. 2 až 4, čl. 26 odst. 1 Listiny a čl. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy, vláda navrhuje, aby ústavní stížnost proti uvedenému usnesení vlády byla zamítnuta. Při ústním jednání ve věci ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 407/99, konaném dne 2. prosince 1999, byly stěžovateli předloženy Ústavnímu soudu jako důkazy Aktuální informace Ústavu zdravotnických informací a statistiky ze dne 11. října 1999 (č. l. 277, 278), týkající se nárůstu výnosů zdravotních pojišťoven v I. pololetí 1999 ve srovnání s I. pololetím 1998, a dále vývoje nákladů zdravotních pojišťoven v roce 1997 a 1998. V replice zástupce vlády, jejího místopředsedy JUDr. Pavla Rychetského, byla zdůrazněna skutečnost, že k uvedeným ukazatelům nemohlo být v napadeném usnesení vlády přihlédnuto, jelikož v době jeho přípravy nebyly ještě k dispozici. III. senát Ústavního soudu při projednávání této ústavní stížnosti dospěl k závěru, že §17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, je v rozporu s čl. 78 Ústavy. Ve smyslu §78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, proto svým usnesením ze dne 2. prosince 1999, č. j. III. ÚS 407/99-291, přerušil řízení a předložil plénu Ústavního soudu návrh na zrušení §17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud nálezem ze dne 23. května 2000, sp. zn. Pl. ÚS 24/99, ustanovení §17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, dnem 31. prosince 2000 zrušil. Ve svém derogačním rozhodnutí vyšel zejména z následujících rozhodovacích důvodů: Při posouzení právní povahy rozhodnutí vlády dle §17 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění, se nabízí dvojí možnost: Tou první je kvalifikace soukromoprávní, dle níž se jedná o rozhodčí řízení a postavení vlády je postavením rozhodce. Druhou je pak kvalifikace veřejnoprávní, dle níž je určení hodnoty bodu cenovou regulací. Ústavní soud interpretaci první odmítá, jelikož ustanovení §17 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění nezakotvuje postavení vlády ve funkci rozhodce, nevyjadřuje s tím spjatou maximu, dle níž rozhodnutí rozhodce nahrazuje projev vůle smluvních stran, rozhodování vlády není podmíněno souhlasem smluvních stran, jeho obsahem dle zákona o veřejném zdravotním pojištění je i uplatnění veřejného zájmu, a konečně nepodléhá, jak je to v rozhodčím řízení obvyklé, soudnímu přezkumu. Nutno v této souvislosti zdůraznit, že pouhou interpretací nelze zakládat přítomnost procesně právních institutů. Dle čl. 78 Ústavy jedinou formou právně normativního aktu, kterou je vláda oprávněna přijímat, je nařízení, a to s podmínkou publikace ve Sbírce zákonů. V dané věci vzniká tudíž rozpor mezi právně normativním obsahem aktu vlády a absencí tomu odpovídající právní formy. Z pojmu právního státu, jenž nachází své ústavní zakotvení v čl. 1 Ústavy, vyplývá princip, dle něhož ani zákonodárce ani exekutiva nemůže s formami práva, tj. s prameny práva, nakládat libovolně, nýbrž se musí řídit hledisky ústavodárce, jakož i hledisky dalšími, zejména transparentnosti, přístupnosti a jasnosti. Dle přesvědčení pléna Ústavního soudu klasifikaci pramenů práva nutno odvinout v první řadě od obsahu právní normy, jež je vytvářena abstrahováním z rozdílných částí jednoho právního předpisu, resp. z mnoha právních předpisů, nebo i rozdílných forem pramenů práva (v této souvislosti lze odkázat na nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 33/97, ve kterém Ústavní soud přiznal povahu pramenů ústavního práva i právním principům). Rozhodnutí vlády dle §17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nutno považovat za nahrazení projevu vůle smluvních stran aktem státního orgánu, jež je obecné, tj. má právně normativní obsah. Stupeň obecnosti vlastní právní normě je přitom vymezen tím, že právní norma určuje svůj předmět a subjekty jako třídy definičními znaky, a nikoli určením (výčtem) jejich prvků. Pokud obsahový komponent právní normy je obsažen v pramenu, na který norma zmocňovací odkazuje, nutno i tento pramen považovat za formu práva. Dále v daném případě došlo k rozporu mezi obecností právního aktu a tomu nekorespondující formou. V situaci takovéhoto rozporu Ústavní soud dává přednost posouzení obsahu před mechanickým akceptováním formy. III. Dle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, tj. stěžovatelé v podání ze dne 18. července 2000 a účastník řízení v podání ze dne 22. srpna 2000, vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od pokračování v ústním jednání, odročeném z důvodu přerušení řízení v předmětné věci, upuštěno. IV. Okruh aktivně legitimovaných subjektů pro podání návrhu na zrušení zákonů, jiných právních předpisů, nebo jejich jednotlivých ustanovení, vymezuje §64 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Pakliže nálezem ze dne 23. května 2000, sp. zn. Pl. ÚS 24/99, Ústavní soud autoritativně přiznal rozhodnutí vlády dle §17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů, povahu právního předpisu, nelze než konstatovat, že navrhovatelé podmínky aktivní legitimace dle uvedeného ustanovení zákona o Ústavním soudu nesplňují, a to včetně podmínek dle §64 odst. 2 písm. d) ve spojení s §74 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud v této souvislosti neshledal důvodnost postupu dle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v řízení o předmětné ústavní stížnosti, když otázky, jež svým významem výrazně přesahují vlastní zájmy stěžovatelů, byly vyřešeny nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 23. května 2000, sp. zn. Pl. ÚS 24/99. Předmětná ústavní stížnost byla tudíž podána osobami neoprávněnými, nikoli však zjevně neoprávněnými, když právní povaha rozhodnutí vlády dle §17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byla posouzena až nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/99. Pro uvedené nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh na zrušení čl. 1, 3, 7 a 8 Rozhodnutí vlády České republiky č. 657, ze dne 23. června 1999, o hodnotách bodu a výši úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, uveřejněné v částce 8 Věstníku Ministerstva zdravotnictví, ročník 1999, a čl. 3 a čl. 14 Rozhodnutí vlády České republiky č. 1374, ze dne 22. prosince 1999, ke stanovení hodnot bodu a výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, uveřejněné v částce 11 Věstníku Ministerstva zdravotnictví, ročník 1999, dle §70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zamítnout (§82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Uvedené rozhodovací důvody zakládají i zamítnutí akcesorických návrhů na přiznání úhrady nákladů řízení dle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, a vyslovení výroku dle §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jímž by Ústavní soud zakázal vládě pokračovat v porušování práva stěžovatelů na podnikání, jakož i pokračovat v cenové regulaci ve zdravotnictví vydáváním ústavně nekonformních aktů. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 9. listopadu 2000