ECLI:CZ:US:2000:3.US.425.2000
sp. zn. III. ÚS 425/2000
Usnesení
III. ÚS 425/2000
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. Z. K., proti usnesení Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. III. ÚS 270/2000, mimo ústní jednání dne 20. 12. 2000 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 17. července 2000, označeným jako ústavní stížnost, napadl stěžovatel vykonatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 17. května 2000 (III. ÚS 270/2000), a
tvrdil - stručně shrnuto - že tímto usnesením, jímž Ústavní soud odmítl jeho návrh stran zrušení ustanovení §30 a §43 zákona o Ústavním soudu (č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) "bez opravy v zákoně a se zpětnými účinky uplatnil své pozdější usnesení o odmítnutí jeho ústavní stížnosti" popírající jeho "zákonné právo k podání návrhu dle ustanovení §64 odst. 1 písm. d) zákona", a proto se posuzovanou ústavní stížností "domáhá spravedlivého a veřejného projednání své záležitosti Ústavním soudem, zrušení usnesení Ústavního soudu ze dne 17. května 2000 (III. ÚS 270/2000) a vydání nálezu, jímž bude rozhodnuto o jeho ústavní stížnosti z 28. dubna 2000 a o jeho návrhu z téhož dne, jenž byl usnesením Ústavního soudu ze dne 17. května 2000 (III. ÚS 270/2000) odmítnut.
Spolu s tímto podáním vznesl stěžovatel námitku podjatosti soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, kterou odůvodnil tím, že oba jmenovaní soudci byli účastni na rozhodnutí, proti němuž posuzovaným podáním brojí.
O takto vznesené námitce stěžovatele bylo rozhodnuto usnesením Ústavního soudu ze dne 14. listopadu 2000 (III. ÚS 425/2000-6), a to tak, že JUDr. Pavel Holländer a
JUDr. Vlastimil Ševčík nejsou vyloučení z projednávání a rozhodování věci sp. zn.
III. ÚS 425/2000.
Z odůvodnění stěžovatelova podání je zřejmé, že stěžovatel (opakovaně) brojí proti vykonatelnému rozhodnutí Ústavního soudu a že tak odmítá vzít na vědomí, že řízení před Ústavním soudem je jednostupňové a proti rozhodnutí Ústavního soudu jsou v zásadě jakékoli opravné prostředky ze zákona nepřípustné (§43 odst. 3, §54 odst. 2 zákona); povahou věci a zásadami ústavního soudnictví je dáno, že tuto zásadu je třeba vztáhnout i k ústavní stížnosti proti rozhodnutí Ústavního soudu, neboť v daných procesních souvislostech takto podaná ústavní stížnost má očividně charakter opravného prostředku, který z důvodu již vyloženého je ze zákona nepřípustný.
O nepřípustné ústavní stížnosti, byť ona sama je postižena formální vadou (§30
odst. 1 zákona), bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. e) zákona], aniž by se jevilo účelné stěžovateli tuto formální vadu zvlášť vytýkat, neboť o zákonem předepsaných náležitostech návrhu (ústavní stížnosti) byl stěžovatel opakovaně poučován v souvislosti s jeho předcházejícími návrhy.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 20. prosince 2000