ECLI:CZ:US:2000:3.US.524.2000
sp. zn. III. ÚS 524/2000
Usnesení
III. ÚS 524/2000
Ústavní soud rozhodl dne 21. prosince 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. M. H., zastoupeného JUDr. Z. J., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. června 2000, sp. zn. 16 Ca 355/99, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 23. července 1999, sp. zn. 1382/130/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 23. července 1999 (1382/130/99), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Chomutově ze dne 20. října 1998 (82517/98/182911/0526), kterým byl vydán dodatečný platební výměr na zaplacení daně z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad a prosinec 1995 ve výši 914.320,- Kč, a tvrdí, že těmito rozhodnutími orgánů státní správy byl porušen čl. 36 odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když i rozhodnutí samo pokládá za rozporné s čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod; své tvrzení stran porušení ústavně zaručených základních práv a svobod však stěžovatel pod aspekty ochrany ústavnosti blíže nezdůvodnil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti, za již zmíněných okolností, spočívá v pouhé polemice stěžovatele se závěry obecného soudu a rozhodnutí správního orgánu (finančního úřadu, resp. finančního ředitelství) a v jeho nesouhlasu s pravomocným rozhodnutím, které je pro stěžovatele neúspěchem.
Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení provedeném před obecnými soudy (jinými orgány veřejné moci).
Ve stručnosti stačí proto jen připomenout, že Ústavnímu soudu, jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), nepřísluší přezkoumávat zákonnost či věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), a to ani tehdy, kdy tvrzené porušení zákona má spočívat v tom, že správní orgán nevyhověl důkazním návrhům, resp. neprovedl důkazy v souladu s návrhy stěžovatele, které měly směřovat k prokázání jeho tvrzení v daňovém řízení ve smyslu ust. §31 odst. 9 zákona
o správě daní a poplatků. Pokud totiž obecný soud se ve svém rozhodnutí zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádal s námitkami a tvrzeními v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, které proběhlo před obecným soudem v souladu s ustanovením podle hlavy druhé, části páté občanského soudního řádu, a jestliže své rozhodnutí obecný soud řádným a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, nepřísluší Ústavnímu soudu přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí obecného soudu.
Ve věci posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud proto neshledal, že by postupem obecného soudu došlo k porušení ustanovení hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Obecný soud, jak již bylo řečeno, zcela vyčerpávajícím způsobem své rozhodnutí odůvodnil (§157 odst. 2 o. s. ř.) a pouhá polemika stěžovatele se závěry obecného soudu, založená na jeho nesouhlasu s tím, že nebylo vyhověno jeho žalobě, nemůže být důvodem pro ingerenci Ústavního soudu do jurisdikce obecného soudu.
Ústavní soud proto neshledal svoji pravomoc přezkoumávat z podnětu stěžovatelovy ústavní stížnosti právní závěry obecného soudu, a proto jeho ústavní stížnost posoudil jako zjevně neopodstatněnou, když zjevná její neopodstatněnost plyne jak z povahy důvodů uplatněných stěžovatelem, tak a to především, z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
O stěžovatelem podané ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto, jak z výroku tohoto usnesení je patrno [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 21. prosince 2000