ECLI:CZ:US:2000:3.US.692.2000
sp. zn. III. ÚS 692/2000
Usnesení
III. ÚS 692/2000
Ústavní soud rozhodl dne 21. prosince 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. E. M., zastoupeného JUDr. A. N., advokátem, proti opatření Policie České republiky, Městského úřadu vyšetřování v Brně ze dne 1. prosince 1999, resp. 16. března 2000, čj. MVV-306/20-98 Nk, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou Ústavnímu soudu dne 28. listopadu 200 a jinak co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci vedené před Policií České republiky - Městským úřadem vyšetřování v Brně (čj. MVV-306/20-98 Nk) její opatření ze dne 1. prosince 1999 (v opravném znění ze dne
16. března 2000) a tvrdil, že označený policejní orgán ústavní stížností napadeným rozhodnutím, jímž proti stěžovateli zahájil trestní stíhání (§150 odst. 1, 2, tr. ř.) pro podezření z trestných činů poškozování věřitele (§256 odst. 1, 3 tr. z. aj.), porušil jeho ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; podle podrobně rozvedeného meritorního stanoviska k vznesení obvinění, pojatého do odůvodnění ústavní stížnosti, k porušení označeného ústavně zaručeného práva došlo - stručně shrnuto - pro věcné i formální vady ústavní stížností napadeného opatření vyšetřovatele, který nadto opomenutím obhajoby stěžovatele stíhá, ačkoli proto nejsou dány zákonné důvody. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud opatření vyšetřovatele, jak shora je označeno, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je třeba stěžovatele odkázat na stanovisko krajského státního zástupce v Brně, který sdělením ze dne 25. září 2000, které z hlediska formálních podmínek ústavní stížnosti má povahu rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon (§9 odst. 1 zák. č. 283/1993 Sb.) k ochraně práva poskytuje, a z něhož je patrno, že v rámci výkonu dohledu nad vyšetřováním v trestní věci stěžovatele byl vyšetřovateli dán pokyn k upřesnění popisu skutku, pro nějž je stěžovatel stíhán, a že tak došlo k odstranění formálních vad obvinění, pro něž je stěžovatel stíhán. Co do dalších meritorních námitek, jimiž stěžovatel usiluje o zastavení trestního stíhání, jde z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) o předčasné závěry, neboť v tak ranném stádiu řízení, které není dosud skončeno ani v jeho přípravné fázi, nelze námitkám stěžovatele přisvědčit mimo jiné také proto, jak ostatně uvádí krajský státní zástupce ve svém stanovisku, že dosud shromážděné důkazy, resp. až dosud zjištěný stav věci, takovéto rozhodnutí neumožňují. Podle přesvědčení Ústavního soudu trestní stíhání stěžovatele je v současnosti dostatečně podloženo důvodným podezřením o trestném činu spáchaném stěžovatelem (§160 odst. 1 tr. ř.) a teprve v další fázi řízení bude moci být objasněno, zda je dostatek důkazů pro závěr, že byl stěžovatelem spáchán trestný čin včetně právních závěrů, totiž, zda v jednání, které stran stěžovatele bude zjištěno, jsou dány všechny nezbytné znaky jak v objektivním, tak v subjektivním směru. Ostatně - a tuto okolnost nelze přehlédnout - povaha námitek stěžovatele směřuje jak proti věcné správnosti, tak vůči legalitě proti němu vzneseného obvinění, takže analogicky podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu stran rozhodnutí obecných soudů jde o přezkum, který se z pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), nehledě již ani k tomu, že při zcela rozdílných a protichůdných postojích obhajoby stěžovatele a státního zastupitelství (vyšetřovatele) není ani v možnostech Ústavního soudu, aby v tak ranné fázi řízení za již zmíněných okolností do řízení zasahoval a předbíhal tak následným jeho fázím, zejména případnému řízení před obecným soudem (čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Z důvodů takto rozvedených nepřisvědčil Ústavní soud tvrzení stěžovatele, že by byl stíhán v rozporu s čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána již samotnou povahou vyložených důvodů a také ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 21. prosince 2000