Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 06.11.2000, sp. zn. IV. ÚS 23/2000 [ nález / ČERMÁK / výz-3 ], paralelní citace: N 161/20 SbNU 139 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:4.US.23.2000

sp. zn. IV. ÚS 23/2000 Nález Ústavní soud rozhodl dne 6. listopadu 2000 v senátě o návrhu Ministerstva životního prostředí ČR na zahájení řízení v kompetenčním sporu ve věci povolení stavby vodní elektrárny Bělov na řece Moravě a povolení odběru povrchové vody z řeky Moravy pro provoz tohoto vodohospodářského díla, za účasti Ministerstva zemědělství ČR, jako účastníka řízení, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto: Orgánem příslušným vydat rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení je Ministerstvo životního prostředí ČR. Rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR ze dne 26. 11. 1999, čj. 2799/99-5220, se zrušuje. Odůvodnění: V návrhu na zahájení řízení podaném s odkazem na čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy ČR a ustanovení §120 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, Ministerstvo životního prostředí (dále jen "navrhovatel") uvádí, že Ministerstvo zemědělství rozhodnutím ze dne 26. 11. 1999, čj. 2799/99-5220, zamítlo odvolání R. Z. proti rozhodnutí Okresního úřadu Kroměříž, kterým byla povolena stavba vodní elektrárny Bělov na řece Moravě a povolen odběr povrchové vody pro provoz tohoto vodohospodářského díla. Podle navrhovatele však Ministerstvo zemědělství není příslušným orgánem k přezkoumání rozhodnutí okresních úřadů vydaných na tomto úseku státní správy. Z ustanovení §1 písm. d), §5 písm. a), jakož i §11 odst. 1 zákona ČNR č. 130/1974 Sb., o státní správě ve vodním hospodářství, vyplývá, že ústředním vodohospodářským orgánem České republiky, který řídí výkon státní správy na úseku vodního hospodářství a dozírá v rámci vrchního vodohospodářského dozoru na provádění ustanovení vodního zákona nižšími vodohospodářskými orgány, je navrhovatel. Jestliže navrhovatel jako ústřední vodohospodářský orgán řídí výkon státní správy na úseku vodního hospodářství, pak podle ustanovení §17 odst. 1 písm. b) zákona č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech, je nepochybně v jeho pravomoci přezkoumávat rozhodnutí okresních úřadů vydaná na tomto úseku státní správy. Hmotněprávním základem napadeného rozhodnutí je ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), podle něhož k odběru povrchových vod a k jinému jejich užívání je třeba povolení vodohospodářského orgánu, a ustanovení §9 vodního zákona, podle něhož ke zřízení vodohospodářských děl, k jejich změnám a zrušení je rovněž třeba povolení vodohospodářského orgánu. Podle ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění zákona č. 272/1996 Sb. (dále jen "kompetenční zákon"), je Ministerstvo zemědělství ústředním orgánem státní správy pro vodní hospodářství, s výjimkou ochrany přirozené akumulace vod, ochrany vodních zdrojů a ochrany jakosti povrchových a podzemních vod. Podle ustanovení §19 odst. 2 kompetenčního zákona je tato výjimka shodnou formulací zakotvena jako jedna z působností navrhovatele. Podle navrhovatele je obsah ustanovení §8 vodního zákona kryt formulací jeho působnosti v kompetenčním zákoně, protože právě povolení k nakládání s vodami je základním nástrojem pro ochranu vod. Používá-li kompetenční zákon pojmu "ochrana přirozené akumulace vod", pak obsah tohoto pojmu není zužující, nýbrž zpřesňující v tom smyslu, že jde o ochranu přirozeného oběhu vod v jejich přírodním výskytu. Z celého slovního vyjádření předmětné kompetence vyplývá, že její první část je doplňující k části druhé, kde jde o ochranu jakosti vod. V tomto smyslu v části první pak musí jít logicky o ochranu jejich množství. To ostatně vyplývá i z ustanovení §1 vodního zákona. S ochranou množství a jakosti vod, k nimž se váže povolení k nakládání s vodami podle citovaného §8 vodního zákona, je v přímé souvislosti povolení k vodohospodářským dílům podle ustanovení §9 vodního zákona. Vodohospodářské dílo nelze povolit, aniž by byla předem, anebo alespoň současně, posouzena možnost nakládání s vodami vůbec a parametry tohoto nakládání zvláště. Proto se tato vzájemně související rozhodování již tradičně realizují zpravidla ve společném správním řízení a jedním správním rozhodnutím, opírajícím se i o jedinou dokumentaci. Nelze tedy připustit rozdělení rozhodování podle §8 a §9 vodního zákona mezi dva správní orgány. Kdyby takové rozdělení bylo možné, pak by vodní zákon nevyjímal tyto zvláštní stavby z obecné působnosti stavebních úřadů, kterým ponechal toliko působnost ve vyvlastňování a vydávání stanovisek z hlediska souladu s územními plány. Důvodem působnosti vodohospodářských orgánů jako speciálních stavebních úřadů je totiž nejen specifičnost staveb vodohospodářských děl, ale zejména nutnost posoudit vliv takové stavby z hlediska zásahu do přírodních procesů koloběhu vody, kdy se tento vliv nemusí projevit svými účinky jen v místě stavby, ale i v místech se stavbou zdánlivě vůbec nesouvisejících. Navrhovatel usuzuje, že působnost Ministerstva zemědělství, pro niž kompetenční zákon užívá pojem "vodní hospodářství", vyjadřuje zřejmě působnost založenou ustanovením §29 odst. 2 písm. a) - f) zákona o státní správě ve vodním hospodářství, podle které Ministerstvo zemědělství řídí vodohospodářské meliorace zemědělských a lesních pozemků, hrazení bystřin, včetně závlahových a odvodňovacích staveb a jejich soustav, rybníků a malých vodních nádrží, pokud slouží zemědělství a lesnímu hospodářství, řídí systémy veřejných vodovodů a veřejných kanalizací, zajišťuje správu drobných vodních toků určených ústředním vodohospodářským orgánem prostřednictvím organizací ve své působnosti, zabezpečuje dlouhodobou koncepci, základní a aplikovaný výzkum, monitorování a informační systémy v oblastech uvedených pod písm. a) - c) citovaného ustanovení, po dohodě s Ministerstvem životního prostředí může stanovit obecně závazným právním předpisem podrobnosti na úsecích uvedených pod písm. a) - d) citovaného ustanovení, pokud zákon o vodách nestanoví jinak, a uděluje právnickým osobám pro prokázání jejich odborné způsobilosti povolení k provozování veřejných vodovodů a kanalizací. Posun v pojetí působnosti Ministerstva zemědělství souvisí podle navrhovatele nepochybně s judikaturou Vrchního soudu v Praze, který ve svém rozsudku ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. 6 A 183/94-32, k žalobě proti pravomocnému rozhodnutí Ministerstva životního prostředí o dodatečném povolení stavby biologického septiku a k vypouštění odpadních vod ze septiku do veřejné kanalizace zaujal právní názor, že působnost k vydávání povolení vodohospodářských děl přešla s účinností k 1. 11. 1996 podle ustanovení §1 odst. 1 písm. c) zákona č. 272/1996 Sb. (dále jen "novela kompetenčního zákona") na Ministerstvo zemědělství. Tento právní názor odvodil vrchní soud tak, že "v řízení o povolení vodohospodářského díla nejde o ochranu přirozené akumulace vod nebo ochranu vodních zdrojů (oddíl první části třetí vodního zákona, §17 - §21), ani o ochranu jakosti povrchových a podzemních vod (oddíl druhý téže části, §22 - §27), kterážto působnost zůstala i po datu 1. 11. 1996 zachována Ministerstvu životního prostředí; proto k povolování vodohospodářských děl (pravomoc podle §9 vodního zákona) je napříště příslušné v úrovni ústředního orgánu státní správy Ministerstvo zemědělství". Na základě tohoto právního názoru Vrchní soud v Praze zrušil i několik dalších rozhodnutí navrhovatele jako rozhodnutí nicotných z důvodu nedostatku věcné příslušnosti a současně nařídil, aby navrhovatel předal věc k novému rozhodnutí o odvolání Ministerstvu zemědělství. S rubrikovou metodou výkladu použitou Vrchním soudem v Praze navrhovatel nesouhlasí, protože tato metoda výkladu je ve svých důsledcích nejen zužující, ale i protismyslná, poněvadž zájmy vyplývající z působnosti navrhovatele vyznačené příslušnými pojmy novely kompetenčního zákona nelze hájit bez přiměřené aplikace všech institutů vodního práva založených vodním zákonem, konkrétně bez celého aparátu povolení, vyjádření a souhlasů. Podle navrhovatele je pro přiměřené objasnění jeho působnosti nutné použít logický výklad vodního zákona. Podle ustanovení §1 je účelem vodního zákona všestranně chránit vody pro jejich nenahraditelnost a celospolečenský význam, plánovitě řídit jejich odběry a jiné nakládání s nimi tak, aby byla zabezpečena rovnováha mezi potřebou vody a kapacitou vodních zdrojů, pečovat o jejich čistotu a nejhospodárnější využití, zajišťovat ochranu před povodněmi a dbát přitom ochrany přírody, rekreace, plavby a ostatních důležitých zájmů společnosti. Formulace účelu vodního zákona, jímž je předznamenán i jeho obsah, koreluje s pojmy, jimiž je vyznačena působnost navrhovatele v kompetenčním zákoně. Státní správa založená na této působnosti je tedy státní správou zakotvenou v celém vodním zákoně jako souboru příslušných hmotněprávních norem. V tomto smyslu se tedy na působnosti navrhovatele jako ústředního vodohospodářského orgánu podle ustanovení §1 a §5 zákona o státní správě ve vodním hospodářství v zásadě nic nemění. Navrhovatel ve svém návrhu dále vytýká Vrchnímu soudu v Praze, že se ve své interpretaci kompetenčního zákona vůbec nezabýval obsahem pojmu vodní hospodářství, který je pro výklad předmětných kompetencí pojmem klíčovým, a poukazuje na to, že tento pojem není v českém právním řádu definován. Podle názvoslovné normy ČSN 73 65 10 Vodní hospodářství - Základní vodohospodářské názvosloví ze srpna 1984, je vodním hospodářstvím soubor organizací, jejichž náplní jsou vodohospodářské činnosti, soubor vodohospodářských činností, které se člení na obory tokařství, vodárenství, kanalizace, hydromeliorace a soubor činností k zabezpečení správy vodních zdrojů s cílem uspokojit požadavky obyvatelstva a národního hospodářství na vodu a zajistit jejich racionální využití a ochranu před znečištěním a vyčerpáním vodohospodářských soustav a k ochraně před škodlivým působením vod a k odstranění jeho následků. Návrh revize této normy z listopadu 1997 definuje vodní hospodářství jako soubor činností spojených s ochranou povrchových a podzemních vod, ochranou, rozvojem a užíváním vodních zdrojů, ochranou a zlepšováním odtokových poměrů, ochranou před škodlivými účinky vod a s užíváním vody. Podle navrhovatele se tak pod pojmem vodní hospodářství v obou případech skrývají dva druhy aktivit zcela odlišné povahy. Jsou to jednak činnosti směřující k ochraně vody jako podstaty vodního hospodářství, tedy procesy nehmotného charakteru, jejichž nositelem je především státní správa, a jednak činnosti produkčního charakteru, které se realizují hospodářskou činností charakterizovanou hmotnými výsledky. Z toho pak vyplývá, že pojmy kompetenčního zákona vyjadřující působnost navrhovatele směřují právě k odlišení činností nehmotné povahy, a nositel takto: formulované působnosti je tedy nepochybně i nadále ústředním vodohospodářským orgánem. Na druhé straně je dán dostatečný prostor pro působnost Ministerstva zemědělství jako ústředního orgánu pro vodní hospodářství charakterizovanou souborem vodohospodářských činností hmotného charakteru. Oddělení těchto činností bylo podle navrhovatele i důvodem formulačních změn v novele kompetenčního zákona provedené zákonem č. 272/1996 Sb. Navrhovatel poukázal na to, že v současné době plní všechny základní funkce ústředního vodohospodářského orgánu a že výkon jeho kompetencí vláda České republiky respektuje. Příkladmo poukázal na jím vydané prováděcí předpisy k vodnímu zákonu (vyhláška č. 137/1999 Sb., kterou se stanoví seznam vodárenských nádrží a zásady pro stanovení a změny ochranných pásem, vyhláška č. 176/1999 Sb., kterou se stanoví seznam hraničních vodních toků tvořících státní hranice), na nařízení vlády č. 82/1999 Sb., kterým se stanoví ukazatele a hodnoty přípustného stupně znečištění vody, navržené a zpracované navrhovatelem, nařízení vlády o povodních č. 100/1999 Sb., určující navrhovatele jako ústřední povodňový orgán, jakož i na zákon č. 58/1998 Sb., o poplatcích za vypouštění odpadních vod do vod povrchových, podle kterého se agendou poplatků za vypouštění pověřuje Česká inspekce životního prostředí a poplatky jsou zdrojem Státního fondu životního prostředí. Podle usnesení vlády č. 337/1999 ke smlouvě o spolupráci na hraničních vodách mezi ČR a SR je ministr životního prostředí garantem plnění smluv v oblasti mezinárodní spolupráce ve vodním hospodářství na hraničních vodách, v širším kontextu i v rámci mezinárodních komisí pro ochranu Labe, Odry a Dunaje, je předsedou Ústřední povodňové komise a zřizovatelem povodňových komisí ucelených povodí a významná je i skutečnost, že rozhodnutím vlády ČR byla gesce za přípravu vstupu do EU v oblasti VODA v rámci celého životního prostředí svěřena navrhovateli. Závěrem svého návrhu navrhovatel upozornil na význam historické analogie pro výklad kompetenčního zákona. Uvedl, že v období od 16. 1. 1992 do 29. 10. 1992 byla v kompetenčním zákoně jeho působnost formulována zcela shodně s nynější formulací, avšak o jeho působnosti jako ústředního vodohospodářského orgánu nevznikly jakékoliv pochybnosti. Podle jeho mínění záměr zákona č. 272/1996 Sb. neměnit dosavadní působnost navrhovatele na úseku výkonu státní správy ve vodním hospodářství vyplývá i ze skutečnosti, že novela kompetenčního zákona nezaložila přechod práv a povinností z pracovněprávních a jiných právních vztahů z navrhovatele na Ministerstvo zemědělství, jako je tomu v jiných případech kompetenčních změn. Ze všech výše uvedených důvodů navrhovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem rozhodl, že příslušným k vydání rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu je navrhovatel, a aby napadené rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 26. 11. 1999, čj. 2799/99-5220, zrušil. Ministerstvo zemědělství ČR ve svém vyjádření ze dne 26. 5. 2000, podepsaném náměstkem ministra ing. Karlem Turečkem, uvádí, že je podle §15 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb., v platném znění, ústředním vodohospodářským orgánem, a to i ve smyslu ustanovení §1 zákona ČNR č. 130/1974 Sb. Podle jeho názoru zákon o státní správě ve vodním hospodářství není zákonem zvláštním v tom směru, že by vylučoval použití obecné úpravy, ale jen detailně rozpracovává obecné, tedy to, v čem výkon státní správy konkrétně spočívá. Správní soudy při posuzování rozsahu kompetencí obou ministerstev ve vazbě na platný zákon o vodách vycházely z toho, že navrhovatel je kompetentní pouze ve věcech upravených částí třetí tohoto zákona, tedy ustanoveními §17 až §27. Navrhovatelův názor, že ochrana jakosti povrchových a podzemních vod je realizována povolováním veškerého nakládání s vodami, včetně povolování vodohospodářských děl nezbytných k tomuto nakládání, je nesprávný a nelze jej zahrnout ani pod rozšiřující výklad platných právních předpisů, konkrétně kompetenčního zákona. Současný nezákonný stav v rozhodování některých věcí z oblasti vodního hospodářství ve druhém stupni nelze odůvodňovat a fakticky ospravedlňovat minulými pochybeními. Ke svému rozhodnutí ze dne 26. 11. 1999, čj. 2799/99-5220, jehož zrušení se navrhovatel domáhá, Ministerstvo zemědělství uvedlo, že o své příslušnosti k rozhodnutí nepochybuje, neboť vodohospodářský orgán prvého stupně, Okresní úřad Kroměříž, rozhodoval jako speciální stavební úřad ve smyslu ustanovení §120 stavebního zákona o povolení stavby vodohospodářského sídla, vodní elektrárny, podle §9 zákona o vodách, resp. podle stavebního zákona, z čehož je patrno, že nešlo o aplikaci ustanovení části třetí vodního zákona. Ministerstvo zemědělství navrhlo, aby Ústavní soud návrh navrhovatele zamítl. Ze spisového materiálu vedeného k výše citovanému rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní úřad Kroměříž, referát životního prostředí, jako věcně a místně příslušný vodohospodářský orgán rozhodl dne 18. 4. 1994 pod čj. ŽP-231/2/42/35484/94-Chý o žádosti obchodní společnosti V., spol. s. r. o., a podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) a §9 vodního zákona povolil žadateli odběr povrchové vody a výstavbu vodohospodářského díla, vodní elektrárny, za podmínek v rozhodnutí blíže určených. Na rozhodnutí je vyznačena doložka právní moci dnem 17. 5. 1994. V důsledku nutnosti úpravy stanovených podmínek bylo toto rozhodnutí dne 1. 9. 1994 a 6. 12. 1994 změněno. Ze spisového materiálu vyplývá, že v průběhu doby vznikly ze strany některých dotčených subjektů pochybnosti o tom, zda v důsledku pochybení správního orgánu při doručování jsou tato rozhodnutí vůbec platná. Správní orgán I. stupně proto těmto dotčeným subjektům přípisem ze dne 20. 6. 1995 oznámil, že jeho rozhodnutí z dubna 1994, jakož i další "změnová" rozhodnutí, nebyla řádně doručena všem účastníkům řízení, že se jejich "pravomocnost ruší", ale že rozhodnutí z dubna 1994, které je základním rozhodnutím povolujícím výstavbu vodní elektrárny, zůstává v platnosti. Správní orgán potom v červnu 1995 a dubnu 1997 vydal další rozhodnutí, kterými změnil podmínky provádění stavby. Ke dni 9. 5. 1997 se stal novým spoluvlastníkem pozemků, na nichž je umístěna stavba vodní elektrárny, R. Z. Na základě jeho žádosti o poskytnutí informací o stavební činnosti mu orgán I. stupně zaslal své rozhodnutí z 18. 4. 1994 s tím, že do ostatních podkladů může nahlédnout. Vzhledem k informaci obsažené v přípisu navrhovatele, územního odboru pro olomouckou oblast, ze dne 29. 4. 1999 o tom, že stavební povolení k výstavbě vodní elektrárny Bělov nenabylo doposud právní moci z důvodu nesprávného úředního postupu orgánu I. stupně, podal R. Z. proti tomuto rozhodnutí odvolání. Správní orgán zaslal odvolání k vyjádření ostatním účastníků vodoprávního řízení, přičemž v průvodním dopisu uvedl, že napadené rozhodnutí vzhledem k opomenutí některých účastníků nenabylo doposud právní moci. Po obdržení vyjádření byl spisový materiál společně s odvoláním zaslán Ministerstvu zemědělství jako příslušnému odvolacímu orgánu. Ministerstvo zemědělství odvolání zamítlo z důvodu jeho nepřípustnosti, neboť, jak uvedlo v odůvodnění, napadené rozhodnutí nabylo právní moci mnohem dříve, než se odvolatel stal spoluvlastníkem pozemků, na nichž je stavba realizována. Napadené rozhodnutí mu v době jeho vydání nemohlo být doručováno, neboť nebyl účastníkem řízení, přičemž práv účastníka řízení, které bylo pravomocně ukončeno, nemohl nabýt dodatečně. Odkaz na opomenutí předchozích vlastníků pozemků ve vodoprávním řízení pokládal odvolací orgán z hlediska současného posouzení oprávněnosti odvolání za irelevantní, neboť právo podat odvolání proti rozhodnutí správního orgánu je podle ustanovení §53 správního řádu osobním právem účastníka řízení, nikoliv věcným právem váznoucím na nemovitosti. Z odůvodnění rozhodnutí rovněž vyplývá, že odvolací orgán konstatoval, že z důvodu uplynutí lhůt nelze v předmětné věci uvažovat o obnově řízení nebo o přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení. Podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy ČR Ústavní soud rozhoduje spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu. Toto oprávnění je blíže rozvedeno v ustanovení §120 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle kterého v řízení ve sporech o rozsah těchto kompetencí Ústavní soud rozhoduje spory mezi státním orgány a orgány územních samosprávných celků o příslušnost vydat rozhodnutí nebo činit opatření nebo jiné zásahy (dále jen "rozhodnutí") ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení (dále jen "kompetenční spory"). Podle odst. 2 písm. a) citovaného ustanovení návrh na zahájení řízení v kompetenčním sporu mezi státními orgány navzájem je oprávněn podat státní orgán. Podle ustanovení §122 odst. 1 citovaného zákona návrh je nepřípustný, přísluší-li rozhodovat o kompetenčním sporu jinému orgánu podle zvláštního zákona, podle odst. 2 je rovněž nepřípustný, přísluší-li rozhodovat o kompetenčním sporu orgánu společně nadřízenému orgánům, mezi nimiž kompetenční spor vznikl. O takovou nepřípustnost návrhu, kdy by o kompetenčním sporu měl podle zvláštního zákona rozhodovat jiný orgán, v projednávané věci nejde, neboť platná právní úprava takovýto postup nezakotvuje. V návrhu se navrhovatel zmiňuje o některých názorech právní teorie a rubrikové metodě výkladu vodního zákona Vrchním soudem v Praze. V rozsudku tohoto soudu sp. zn. 6 A 183/94 se uvádí, že v posuzované věci v původním řízení vydalo MŽP uno actu dvě rozhodnutí - povolení vodohospodářského díla podle §9 a povolení k vypouštění odpadních vod do veřejných kanalizací podle §24 odst. 3 vodního zákona. Soud výkladem kompetenčního zákona vyvodil, že v řízení o povolení vodohospodářského díla nejde o ochranu přirozené akumulace vod nebo ochranu vodních zdrojů (oddíl první části třetí vodního zákona, §17 - §21), ani o ochranu jakosti povrchových a podzemních vod (oddíl druhý téže části, §22 - §27), kterážto působnost zůstala i po datu 1. 11. 1996 zachována MŽP, proto k povolování vodohospodářských děl (pravomoc podle §9 vodního zákona) je napříště příslušné v úrovni ústředního orgánu státní správy Ministerstva zemědělství. V právní teorii (Milan Kindl, "Nové kompetence ve vztahu k vodám", Právník č. 5/97) byl vysloven názor, že pokud změna kompetencí není provázena změnou zvláštních předpisů upravujících kompetence státních orgánů, zůstávají tyto kompetence zpravidla nedotčeny, což v případě vodního hospodářství tomu tak není. Upozorňuje se na znění §15 kompetenčního zákona, podle kterého je Ministerstvo zemědělství ústředním orgánem státní správy pro vodní hospodářství, tedy vykonává na daném úseku státní správu, a na znění §1 zákona o státní správě ve vodním hospodářství, podle kterého státní správu na tomto úseku vykonávají vodohospodářské orgány, kdy jako ústřední orgán figuruje Ministerstvo životního prostředí, takže podle jednoho zákona vykonává veškerou státní správu Ministerstvo životního prostředí, podle druhého zákona vykonává tuto správu (s určitými výjimkami) Ministerstvo zemědělství. Kompetenční zákon obsahuje obecnou úpravu vyjadřující, kdo je ústředním vodohospodářským orgánem, zákon o státní správě ve vodním hospodářství potom specifikuje to, v čem tento výkon státní správy konkrétně spočívá; není tedy zákonem zvláštním v tom směru, že by vylučoval použití obecné úpravy, ale jen detailně rozpracovává, v čem uvedené obecné spočívá. Závěrem se uvádí, že z platných právních předpisů plyne, že ústředním vodohospodářským orgánem je nyní Ministerstvo zemědělství, s výjimkami novelou kompetenčního zákona výslovně uvedenými. Tento názor převzalo Ministerstvo zemědělství do svého vyjádření k návrhu Ministerstva životního prostředí. Podle ustanovení §1 odst. 5 písm. c) zákona č. 272/1996 Sb. dosavadní působnost vyplývající ze zákonů a dalších právních předpisů přechází z Ministerstva životního prostředí ve věcech vodního hospodářství, s výjimkou ochrany přirozené akumulace vod, ochrany vodních zdrojů a ochrany jakosti povrchových a podzemních vod, na Ministerstvo zemědělství. V ustanovení §19 odst. 2 novelizovaného kompetenčního zákona se pak výslovně uvádí, že MŽP je ústředním orgánem státní správy pro ochranu přirozené akumulace vod, ochranu vodních zdrojů a ochranu jakosti povrchových a podzemních vod . pro ochranu horninového prostředí, včetně ochrany nerostných zdrojů a podzemních vod. Z této právní úpravy je tedy patrný nesporný úmysl zákonodárce realizovat přechod některých kompetencí z Ministerstva životního prostředí na Ministerstvo zemědělství, stejně jako úmysl ponechat kompetence uvedené v §19 odst. 2 kompetenčního zákona Ministerstvu životního prostředí. Kompetenční zákon tak dělí kompetence mezi dvě ministerstva jako ústřední orgány státní správy, a to Ministerstvo zemědělství a Ministerstvo životního prostředí. V této souvislosti třeba zdůraznit, že pouze u povrchových vod je ochrana svěřená Ministerstvu životního prostředí omezena pouze hlediskem jakosti, nikoli množstvím, zatímco u podzemních vod jde o výlučnou působnost Ministerstva životního prostředí, když z textu začátku věty vyplývá u podzemních vod pouze ochrana jejich jakosti, ale v pokračujícím textu v souvislosti s horninovým prostředím se hovoří o ochraně podzemních vod obecně. Již tento závěr vyplývající výslovně z kompetenčního zákona nasvědčuje tomu, že nelze bez dalšího akceptovat tzv. rubrikovou metodu použitou vrchním soudem v celé řadě sporů o žalobách směřujících proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, neboť její aplikací je tímto soudem dovozováno výlučné působení Ministerstva životního prostředí ve vztahu k ochraně podzemních vod, jen pokud se týče jejich jakosti. Podle názoru Ústavního soudu je pro posouzení projednávané věci příznačný současný stav právní nejistoty v této oblasti, vyvolaný tím, že zákonodárce projevil sice tendenci zasáhnout do kompetenčního zákona "ve věcech vodního hospodářství", nicméně nebral přitom buď vůbec nebo dostatečně v úvahu zákon ČNR č. 130/1974 Sb., o státní správě ve vodním hospodářství, který státní správu v této oblasti vymezoval jednoznačným a transparentním způsobem tak, že ústředním vodohospodářským orgánem ČR zde bylo Ministerstvo životního prostředí [§1 písm d)], zatímco správu vykonávanou Ministerstvem zemědělství zařadil až do části deváté nazvané ustanovení závěrečná, přechodná a zrušovací. V §29 odst. 2 je zde taxativně vymezeno, co Ministerstvo zemědělství ČR v této oblasti řídí. Novelou kompetenčního zákona měla tedy přejít dosavadní působnost Ministerstva životního prostředí na Ministerstvo zemědělství, nicméně v ustanovení §19 Ministerstvo životního prostředí zůstává i nadále ústředním orgánem v již citovaném rozsahu odpovídajícím ustanovení §5 písm. b) zákona ČNR č. 130/1974 Sb. jako obecné a dominantní normy celé oblasti státní správy ve vodním hospodářství. Vzhledem k nesporně obecné a dominující povaze tohoto ustanovení lze proto stěží souhlasit s názorem právní teorie, že zákon ČNR č. 130/1974 Sb. specifikuje právě to, v čem výkon státní správy konkrétně spočívá, není tedy zákonem zvláštním v tom směru, že by vylučoval použití obecné úpravy, ale jen rozpracovává detailně, v čem to obecné spočívá. Novelizace kompetenčního zákona tím, že nebyla spojena s novelizací zákona ČNR o státní správě ve vodním hospodářství, vyvolala naopak stav ponechávající široký prostor různým názorům a vytvářející tak živnou půdu pro spory o kompetencích. Podle názoru Ústavního soudu fakt existence tohoto širokého prostoru je zhojitelný pouze tím, že se, a to v každém individuálním případě, vezme v úvahu zmíněná dominantní norma obsažená v ustanovení §19 kompetenčního zákona, neboť právě tato norma koresponduje s účelem zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, jak je vyjádřen v ustanovení §1, kladoucím důraz na všestrannou potřebu chránit vody pro jejich nenahraditelnost a celospolečenský význam. V této souvislosti lze proto kupř. stěží souhlasiti s názorem Vrchního soudu v Praze uvedeným v jeho rozsudku ze dne 29. 11. 1996, čj. 6 A 183/94-32, v jehož důvodech se uvádí, že v řízení o povolení vodohospodářského díla nejde o ochranu přirozené akumulace vod nebo ochranu vodních zdrojů ani o ochranu jakosti povrchových a podzemních vod, takže příslušné k povolování vodohospodářských děl je v úrovni ústředního orgánu příslušné Ministerstvo zemědělství. Uvedený rozsudek totiž postrádá vazbu na konkrétní zjištění umožňující posouzení základní otázky všestranné potřeby chránit vody, jak je řešena v již citovaném ustanovení §1 vodního zákona, a v s tímto ustanovením úzce souvisejícím ustanovením §19 kompetenčního zákona. Podle názoru Ústavního soudu výstavba a následný provoz vodní elektrárny, včetně odběru povrchové vody, se nepochybně může dotýkat právě "ochrany vodních zdrojů", stejně jako "ochrany přirozené akumulace vod". Jinými slovy, lze-li předem stěží vyloučit, že i při nakládání s vodami je třeba již konstatovaný normativně vyjádřený a dominantní moment všestranné potřeby chránit vody nutno zohledňovati, lze stěží pojmy, jako ochrana vodních zdrojů, ochrana přirozené akumulace vod či ochrana jakosti povrchových a podzemních vod, chápati jen jako pouhý ornament. To vše znamená, že jakkoli zákonodárce v kompetenčním zákoně projevil tendenci změniti obsah a rozsah kompetencí obou ministerstev, vzhledem k nedostatku návaznosti na zákon ČNR č. 130/1974 Sb. a nezbytnosti eliminovat nerespektování základního účelu vodního zákona, se ve skutečnosti v zásadě ani provedenou novelizací kompetenčního zákona na stávajících kompetencích obou ministerstev v jejich výchozích pozicích nic nezměnilo. Ústavní soud proto z uvedených důvodů návrhu Ministerstva životního prostředí vyhověl a podle ustanovení §124 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, rozhodl tak, že orgánem příslušným vydat rozhodnutí ve výše uvedené konkrétní věci je Ministerstvo životního prostředí a současně podle §125 odst. 1 citovaného zákona příslušné rozhodnutí Ministerstva zemědělství zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 6. listopadu 2000