Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 02.11.2000, sp. zn. IV. ÚS 248/99 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 160/20 SbNU 133 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:4.US.248.99

sp. zn. IV. ÚS 248/99 Nález Ústavní soud rozhodl, se souhlasem účastníků bez nařízení ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti M. M., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 3. 1999, čj. 30 Ca 3/99 -19, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto: Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 3. 1999, čj. 30 Ca 3/99-19, se zrušuje. Odůvodnění: Stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti navrhuje zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo zastaveno řízení o její žalobě, jíž se domáhala přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Okresního úřadu Chrudim ze dne 9. 11. 1998, čj. RR/UŘSŘ-1998-812/K 2, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu v Hlinsku ze dne 12. 8. 1998, čj. Výst. 9791105/98/R, jímž byla J. S. podle ust. §88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb. (dále jen stavební zákon) dodatečně povolena stavba řadové garáže. Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 30 Ca 3/99, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se správní žalobou domáhala přezkoumání rozhodnutí správních orgánů, kterými byla dodatečně povolena stavba řadových garáží na pozemku, s nimiž sousedí její pozemek. Ač původně bylo řízení zahájeno za účelem odstranění stavby garáže (tzv. černé stavby), bylo nakonec vydáno dodatečné povolení ke stavbě řadových garáží, přitom nebylo dbáno jejích námitek, že nebude mít přístup na vlastní pozemek a nebude s ním moci naložit tak, jak původně zamýšlela, tj. darovat ho vnukovi ke stavbě domu. Krajský soud v Hradci Králové řízení zastavil s odůvodněním, že podle §250 odst. 2 o.s.ř. je k podání žaloby ve správním soudnictví legitimován pouze ten, kdo byl účastníkem již proběhlého správního řízení (ať již s ním tak bylo skutečně zacházeno, či nikoliv). Z ustanovení §88 a §97 odst. 1 stavebního zákona sice vyplývá, že účastníky řízení o odstranění stavby jsou mimo jiné osoby, které mají vlastnická nebo jiná práva k sousedním pozemkům a stavbám na nich, pokud jejich práva mohou být rozhodnutím přímo dotčena, avšak to, co se rozumí pod pojmem "sousední pozemek", vymezuje stavební zákon v §139 písm. c) tak, že se tím rozumí pouze "pozemky, které mají společnou hranici s pozemkem, který je předmětem správního řízení vedeného podle tohoto zákona, a stavby na těchto pozemcích". Vzhledem k tomu, že bylo zjištěno, že mezi pozemky stěžovatelky a parcelami, na nichž byly zmíněné stavby řadových garáží dodatečně povoleny, je ještě parcela ve vlastnictví obce, nejde o sousedství ve smyslu citovaného ustanovení stavebního zákona, a proto stěžovatelka nebyla účastníkem správního řízení, a není tedy legitimována k podání žaloby. Podle názoru soudu na tom nic nemůže změnit ani okolnost, že její pozemky jsou od hranice pozemku, na kterém byla prováděna stavba, vzdáleny pouze 40 cm. Z tohoto důvodu bylo řízení o žalobě zastaveno podle ustanovení §250 odst. 3 o.s.ř. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že ačkoliv napadené usnesení vychází z přesné dikce zákona, tzn. z ust. §97 odst. 1 s odvoláním na ust. §139 písm. c) zákona č. 501976 Sb., na základě kterého jsou za účastníky řízení považováni jen ti vlastníci sousedních pozemků, kteří mají sousední hranici, ve svém důsledku poškozuje oprávněné zájmy vlastníků sousedních nemovitostí, které sice společnou hranici nemají, ale z hlediska vzdálenosti hraničních linií s touto hranicí nepřímo souvisí. Novelizací stavebního zákona došlo k zredukování ochrany jen na vlastníky pozemků hraničících, přičemž přestali být chráněni vlastníci sousedních pozemků, kteří, ačkoliv mohou být dotčeni ve svých právech, jsou vyloučeni ze stavebního řízení, a tím i vyloučeni z práva umožňujícího jim napadnout stavební rozhodnutí u nezávislého soudu. Ustanovení §139 písm. c) stavebního zákona lze snadno zneužít, tak jako se to stalo i v jejím případě, kdy vlastník pozemku odprodal pás pozemku v minimální šíři obci a v podstatě tak obešel zákonný předpis. Novelizované znění ustanovení §139 písm. c) stavebního zákona je proto zavádějící a protiústavní. Stěžovatelka je přesvědčena, že i když v napadeném usnesení bylo postupováno v souladu se zákonem, došlo k porušení jejího práva chráněného čl. 11 odst. 1 a odst. 3, čl. 35 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR a rovněž čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod včetně čl. 1 Dodatkového protokolu k ní. Krajský soud dle jejího názoru svým rozhodnutím porušil ústavní principy dané ústavním pořádkem. Okruh účastníků stavebního řízení je nutno posuzovat šířeji, a to tak, že účastníkem by měl být i ten, jehož práva by měla být zamýšlenou stavbou dotčena, omezena, popřípadě i zrušena. Spolu s ústavní stížností podala stěžovatelka také návrh na zrušení ustanovení §139 písm. c) stavebního zákona. Krajský soud jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že přistoupil k zastavení řízení z důvodu, že stěžovatelka nebyla účastnicí řízení před správním orgánem, a proto ani nemohla být ve sféře veřejného práva zkrácena ve svých právech. K tomuto závěru dospěl soud v důsledku přesné aplikace stavebního zákona po novele, účinné od 1. 7. 1998, s níž se sice senát 30 Ca v řadě věcí vnitřně neztotožňuje, musí ji však ve své přezkumné činnosti akceptovat. Je toho názoru, že uvedená právní úprava nemá nic společného s rovností práv fyzických a právnických osob, nicméně nápravy nelze dosáhnout jinak než zrušením ustanovení §139 písm. c) stavebního zákona. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se svou ústavní stížností spojila i návrh na zrušení ustanovení §139 písm. c) stavebního zákona, a toto ustanovení bylo v ústavní stížností napadeném rozhodnutí správním soudem aplikováno, přerušil senát projednávající ústavní stížnost řízení o ní usnesením ze dne 8. října 1999 a spojený návrh na zrušení napadeného ustanovení postoupil podle §78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, k posouzení plénu Ústavního soudu. Toto rozhodnutí IV. senátu bylo doplněno usnesením ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. IV.ÚS 248/99, tak, že důvodem přerušení řízení o ústavní stížnosti je též podání návrhu senátu na zrušení ustanovení §250 odst. 2 o.s.ř., neboť senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že kromě ustanovení §139 písm. c) stavebního zákona navrhovaného ke zrušení samotnou stěžovatelkou, je to i ustanovení §250 odst. 2 o.s.ř., jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Postupoval proto podle ustanovení §78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. a podal plénu Ústavního soudu podle ustanovení §64 odst. 1 písm. c) citovaného zákona návrh na zrušení uvedeného ustanovení, které považuje za protiústavní, neboť má za to, že jeho vymezení aktivní legitimace k podání správní žaloby zužuje v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod okruh osob, oprávněných obrátit se na soud ve správních věcech. Tento návrh byl spojen ke společnému projednání s dalšími Ústavnímu soudu podanými návrhy na zrušení některých ustanovení občanského soudního řádu správního soudnictví se týkajících. O těchto návrzích plénum Ústavního soudu dosud nerozhodlo, senát Ústavního soudu ústavní stížnost stěžovatelky projednávající je však toho názoru, že o této ústavní stížnosti lze rozhodnout již nyní, za stavu, kdy plénum Ústavního soudu nálezem ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. Pl .ÚS 19/99, návrhu na zrušení ustanovení §139 písm. c) stavebního zákona vyhovělo a toto ustanovení dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů zrušilo. V odůvodnění svého nálezu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. Pl .ÚS 19/99, kterým bylo zrušeno ustanovení §139 písm. c) stavebního zákona, Ústavní soud konstatoval, že současný stav vymezení účastníků stavebního řízení vytváří situaci, kdy zdaleka ne všechny osoby, které mohou být pravomocným správním rozhodnutím dotčeny v právech či povinnostech, mohou být v soudním řízení účastníky. Z důvodů, v odůvodnění plenárního nálezu rozvedených, na něž je možno zde odkázat, pak uzavřel, že ustanovení §139 písm. c) stavebního zákona (které bylo správním soudem v ústavní stížností napadeném rozhodnutí aplikováno) tím, že vymezuje pojem "soused" přímo v zákoně, bere správnímu orgánu možnost, aby jako s účastníkem řízení zacházel též s osobou, která očividně může být rozhodnutím vydávaným ve stavebním řízení dotčena ve svých právech, a to i v právech ústavně chráněných, jako je právo na pokojné užívání majetku, případně právo vlastnické. To, že je možno takovou osobu přizvat k řízení (nikoliv však jako účastníka) podle §59 odst. 3 stavebního zákona, je nedostatečné, neboť s ohledem na dikci ustanovení §250 odst. 2 o.s.ř. vyřazuje napadené ustanovení takovou osobu z práva obrátit se na nezávislý soud, a v tomto smyslu je tedy ustanovení §139 písm. c) stavebního zákona zcela evidentně v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť z práva na přístup k soudu a soudní ochranu vylučuje toho, kdo nejen tvrdí, že může být správním rozhodnutím dotčen ve svých právech, ale kde takové dotčení může být zcela zjevné. Uvedeným nálezem pléna Ústavního soudu i důvody v něm uvedenými je vázán i senát Ústavního soudu při posuzování ústavní stížnosti stěžovatelky. Nemohl proto s ohledem na fakt, že projednávaná věc stěžovatelky svým shora popsaným skutkovým stavem zcela zapadá do úvah uvedených Ústavním soudem v jeho plenárním nálezu - přesto, že Krajský soud v Hradci Králové rozhodoval před vydáním citovaného nálezu na základě ještě platného ustanovení §139 písm. c) stavebního zákona - závěry uvedeného nálezu pominout, zejména, když právě v případě stěžovatelky nabývají na významu právní úvahy tam uvedené, týkající se práva na přístup k soudu a soudní ochranu. Důvodem zastavení řízení o žalobě stěžovatelky byla platná právní úprava předmětné problematiky, kterou byl soud při přezkoumávání správního rozhodnutí nucen respektovat, nelze proto obecnému soudu vytýkat nesprávný postup, neboť rozhodoval za jiné právní situace, ještě za platnosti ustanovení §139 písm. c) stavebního zákona. Nicméně v dalším řízení je nutno nastalou změnu práva s ohledem na Listinu základních práv a svobod, jíž je každému zaručeno domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, respektovat. Tato ústavní zásada každému zaručuje právo na zákonné a ústavnímu pořádku odpovídající posouzení jeho práva, a to za dodržení čl. 95 Ústavy ČR, dle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem. Uvedené platí i v případě změny práva, a tedy i příslušného zákona, jako je tomu v této věci, když k nastálé změně zákona došlo v důsledku nálezu Ústavního soudu, vyvolaného právě stěžovatelkou - jí, za splnění podmínek ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podaným spojeným návrhem v souvislosti s její ústavní stížností. Z těchto důvodů proto bylo ústavní stížností napadené usnesení krajského soudu pro jeho nesoulad s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod dle ustanovení §82 odst.1 a 3 písm a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zrušeno. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 2. listopadu 2000