ECLI:CZ:US:2000:4.US.316.2000
sp. zn. IV. ÚS 316/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl, za souhlasu účastníků řízení bez nařízení ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti Ing. I. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2000, čj. 29 Ca 352/99-23, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 30. 6. 1999, čj. 1881/99/FŘ 150, a rozhodnutí Finančního úřadu v B. ze dne 24. 2. 1999, čj. 3876/99/342970/3423, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Finančního ředitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2000, čj. 29 Ca
352/99-23, se zrušuje.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností,
s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2 a odst. 3, čl. 4, čl. 11
odst. 5, čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 2,
odst. 3 a odst. 4 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného
usnesení krajského soudu, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě,
jíž se domáhal přezkoumání rozhodnutí finančního ředitelství.
Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn.
29 Ca 352/99-23, a tvrzení uvedených v ústavní stížnosti Ústavní
soud zjistil, že Finanční úřad v B. vydal dne 24. 2. 1999 výzvu
k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem podle §57 odst. 5
zákona č. 337/1992 Sb., kterou vyzval stěžovatele (jako ručitele)
k úhradě daňového nedoplatku za daňového dlužníka - společnost UP
B., a.s v likvidaci, v celkové výši 868.615,- Kč. Uhrazení této
částky na něm bylo požadováno dle ust. §8 odst. 1 písm. a) zákona
č.357/1992 Sb., z titulu jeho zákonného ručení za daň z převodu
nemovitosti daňového subjektu, vůči němuž existoval v den vydání
předmětné výzvy daňový nedoplatek.
Odvolání, ve kterém stěžovatel jednak namítal, že povinnost
k úhradě daně přešla v souvislosti s prodejem podniknu UP B.,
a.s., v likvidaci, na jeho nového vlastníka a správce daně se měl
nejdříve domáhat splnění závazku po tomto daňovém dlužníkovi
a teprve poté jej jako ručitele vyzvat k zaplacení daňového
nedoplatku a jednak namítal, že výzva neobsahuje přesné označení,
kterých nemovitostí se daňový nedoplatek týká, jakož i údaj o tom,
kdy povinnému daňovému subjektu (prodejci) vznikla povinnost
zaplatit daň z nemovitostí, bylo výše uvedeným rozhodnutím
finančního ředitelství zamítnuto s odůvodněním, že stěžovatel
v odvolání neuplatnil žádný možný z odvolacích důvodů, daných
v ustanovení §57 zákona č. 337/1992 Sb.
Rozhodnutí finančního ředitelství napadl stěžovatel žalobou
na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, ve které opět namítal,
že společnost UP B., a.s., v likvidaci, vůbec neměla daňovou
povinnost, tuto měl zcela jiný subjekt, který však k jejímu
splnění nebyl vyzván, a proto dosud nemohla nastat ani jeho
povinnost jako ručitele k úhradě dluhu.
Krajský soud napadeným usnesením řízení zastavil.
V odůvodnění uvedl, že řízení o žalobě nemohlo proběhnout, neboť
žalobou je napadeno rozhodnutí, které se opírá o ustanovení §57
odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., které upravuje sekundární
povinnost k úhradě daňové povinnosti jiné osoby než daňového
subjektu. Jedná se o ustanovení procesní nikoli hmotněprávní,
protože samo o sobě nezakládá právní vztah správce daně
a ručitele. Formuluje pouze vztah ručení v daňovém řízení jako
subjektivní povinnost ručitele k zaplacení daňového nedoplatku
daňového dlužníka. Vydáním výzvy k zaplacení daňového nedoplatku
v náhradní lhůtě vzniká ručiteli povinnost uhradit daňový dluh
daňového subjektu v případě, že daňový dlužník, který je primárním
nositelem daňové povinnosti, svůj závazek vůči správci daně včas
nesplní. Podle §248 odst. 2 o.s.ř. jsou z přezkumné činnosti
soudů vyloučena mimo jiné rozhodnutí správních orgánů předběžné,
procesní nebo pořádkové povahy. Procesní rozhodnutí jsou taková,
která se nedotýkají přímo práv účastníka vyplývajících z práva
hmotného, ale zasahují do práv daných pro vlastní vedení řízení.
V tomto smyslu je procesním rozhodnutím i rozhodnutí napadené
žalobou, jímž se žalovaný správní orgán nedotkl práv účastníka,
která vyplývají z hmotného práva, ale zasáhl do práv daných pro
vedení řízení, vedených správcem daně podle části šesté zákona č.
337/1992 Sb. Z tohoto důvodu je proto z přezkumné činnosti soudů
vyloučeno.
S uvedenými závěry soudu stěžovatel nesouhlasí. V ústavní
stížnosti uvádí, že dne 10. 10. 1996 uzavřel kupní smlouvu
s obchodní společností UP B., a.s., v likvidaci, a nabyl tak
označené nemovitosti v hodnotě 10.447.308,- Kč. Na základě této
smlouvy se stal ručitelem ve smyslu ustanovení §8 odst. 1
písm.a) zákona č. 357/1992 Sb. Dne 21. 3. 1997 byla uzavřena
smlouva o prodeji podniku mezi UP B., a.s., v likvidaci, jako
prodávajícím, a Ing. arch. Z. K., jako kupujícím, všechna práva
a povinnosti společnosti UP B., a.s., v likvidaci, přešla na
kupujícího, který se stal také poplatníkem daně z převodu
nemovitosti na základě kupní smlouvy ze dne 10. 10. 1996. Ing.
arch. Z. K. však platební výměr o vyměření daně doručen nebyl
a namísto toho byl doručen jinému subjektu společnosti UP B.,
a.s., v likvidaci, ( přípisem ze dne 29. 5. 1997), kterému byla
posléze doručena i výzva k zaplacení daňového nedoplatku
v náhradní lhůtě dle §73 zákona č. 337/1992 Sb. Ke dni 29. 5.
1997 však společnost UP B., a.s., v likvidaci, poplatníkem daně
z převodu nemovitosti podle kupní smlouvy ze dne 10. 10. 1996
nebyla, a stěžovatel proto nemůže být ručitelem ve vztahu k této
společnosti. Na základě smlouvy o prodeji podniku se poplatníkem
daně z převodu nemovitosti stal Ing. arch. Z. K. a stěžovatel je
jeho ručitelem pro případ, že by nesplnil svoji daňovou povinnost.
Vzhledem k tomu, že poplatník povinný k zaplacení daně dosud nebyl
vyzván, nevznikla mu povinnost daň zaplatit a správce daně se
nemůže domáhat zaplacení daně po stěžovateli jako ručiteli.
Stěžovatel namítá, že mu postupem finančních orgánů byla uložena
daňová povinnost, kterou mu zákon neukládá. Z jeho odvolání proti
výzvě finančního úřadu k zaplacení daňového nedoplatku vyplývá, že
není ručitelem společnosti UP B., a.s., v likvidaci, a že tedy
uvedl zákonný důvod pro odvolání. Dále uvádí, že napadená
rozhodnutí finančních orgánů se dotýkají přímo jeho práv
a povinností, a nemohou být proto vyloučena z přezkumné činnosti
soudu, přičemž námitku, která mu dává oprávnění požadovat
přezkoumání správních rozhodnutí, tj. námitku, že není ručitelem,
stěžovatel uplatnil ve opravných prostředcích, včetně správní
žaloby.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti
uvedl, že se při svém rozhodování neodchýlil od zákonem
stanoveného postupu a odkázal na odůvodnění napadeného usnesení,
přičemž zdůraznil, že pokud se někdo domáhá ochrany svého
subjektivního práva, musí respektovat zákonem stanovený způsob
jeho ochrany, tj. v tomto případě zákonnou úpravu části páté hlavy
druhé o.s.ř., v jejíchž intencích soud rozhodoval.
Finanční ředitelství v Brně, jako vedlejší účastník, ve
vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo obdobné argumenty, které
uplatnilo v řízení před krajským soudem, a podrobně se vyjádřilo
k meritu věci. Uvedlo, že námitkami stěžovatele, že není
ručitelem, se zevrubně zabývalo a na svých závěrech trvá. Rovněž
uvedlo, že si je vědomo právního názoru Ústavního soudu ohledně
přezkoumatelnosti rozhodnutí dle §57 zákona č. 337/1992 Sb. ve
správním soudnictví.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska
kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu
ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému
všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům
a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci
zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují
v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních
práv a svobod. S ohledem na zjištěné skutečnosti (aniž by však
předjímal věcně výsledek řízení před správním soudem) dospěl
k závěru, že právě k takovému porušení principů obsažených
v Listině základních práv a svobod, opravňující zásah Ústavní
soudu došlo, neboť postupem krajského soudu bylo stěžovateli
odepřeno právo na soudní ochranu.
Ústavní soud předesílá, že stejnou právní problematikou
řešící tutéž právní otázku, tj. otázkou procesní či hmotné povahy
rozhodnutí dle ustanovení §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., se
již Ústavní soud zabýval v ústavních stížnostech, vedených např.
pod sp. zn. II. ÚS 373/98, III. ÚS 594/99, I. ÚS 593/99, IV. ÚS
593/99, apod. Od závěrů zde konstatovaných se Ústavní soud nemá
důvod odchylovat ani v tomto případě, zcela totožném z hlediska
závěrů učiněných senátem 29 Ca Krajského soudu v Brně, a obdobném
z hlediska argumentace ústavních stížností.
Podle ustanovení §244 a dalších o.s.ř. přezkoumávají soudy
ve správním soudnictví zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy.
Podle ustanovení §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. se může
ručitel odvolat proti výzvě k plnění platební povinnosti.
V odvolání může namítat pouze skutečnost, že není ručitelem, nebo
že ručení bylo uplatněno ve větším, než zákonem stanoveném,
rozsahu nebo že již bylo zaplaceno.
Navrhovatel ve svém odvolání k finančnímu ředitelství zákonný
důvod pro odvolání uplatnil, neboť z obsahu jeho odvolání je zcela
zřejmé, že namítal, že není ručitelem, byť se v daném případě
jednalo pouze o námitku, že není ručitelem ve vztahu k daňové
povinnosti příslušející společnosti UP B., a.s., v likvidaci
( kterou také správce daně za dlužníka považuje), a o akceptaci
jeho postavení jako ručitele ve vztahu k daňové povinnosti
nabyvatele podniku UP B., a.s., v likvidaci, tj. Ing. arch. Z. K.
Z obsahu odvolání uplatněného stěžovatelem plyne, že své postavení
ručitele zpochybnil. Ze skutečnosti, že neodmítl svůj ručitelský
závazek v plném rozsahu, tj. i ve vztahu k Ing. arch. Z. K.
(kterého finanční orgány navíc ani za povinný daňový subjekt
nepovažují), kde však namítal, že tomuto daňovému subjektu (dle
jeho názoru subjektu povinnému k zaplacení daně) ještě nebyl
daňový poplatek vyměřen, a ze skutečnosti, že stěžovatel složil
požadovaný daňový nedoplatek do notářské úschovy, nelze usuzovat,
že stěžovatel neuplatnil zákonný důvod pro odvolání proti výzvě
dle ustanovení §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb.
Jak Ústavní soud konstatoval již v rozhodnutí, sp. zn. III.
ÚS 373/98, v případě rozhodnutí instančně vyššího správce daně jde
vždy o posouzení právních a skutkových okolností případu, které se
týkají postavení ručitele z hlediska namítaného ručení (případně
tvrzení, že ručitelem není). Rozhodnutí o povolení přezkumu musí
pečlivě zvážit dodržení zákonnosti rozhodnutí a zejména i skutkový
stav v podobě existence skutečností, které alespoň naznačují, že
ten, kdo je označen za ručitele, jím být nemusí. Pokud by
instančně vyšší správce daně nepřihlédl k porušení právního
předpisu, tedy podstatné vadě řízení nebo k tomu, že skutkové
okolnosti alespoň nasvědčují tomu, že ten, kdo je označen za
ručitele, jím nemusí být, zůstal by při extenzívním výkladu pojmu
"procesní rozhodnutí" stěžovatel v tomto řízení bez soudní
ochrany, která je mu Listinou základních práv a svobod v čl. 36
odst. 1 a odst. 2 zaručena.
V daném případě spočívalo porušení základních práv a svobod
v neposkytnutí soudní ochrany stěžovateli, neboť krajský soud se
přidržel výkladu pojmu "procesní rozhodnutí" v rozsahu, který vedl
k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. Věcí obecného
soudu tak nyní bude, aby zvážil, zda rozhodnutí instančně vyššího
správce daně skutečně odpovídá zákonu, a zda zde nejsou okolnosti,
které vedly k nesprávnému označení ručitele.
Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud, aniž by
jakkoliv předjímal rozhodnutí ve věci samé, napadené rozhodnutí
Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2000, čj. 29 Ca 352/99-23,
zrušil [§82 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů]. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud zrušil
napadené rozhodnutí pro rozpor s čl. 36 Listiny, nezabýval se již
též tvrzeným rozporem tohoto rozhodnutí s dalšími články Listiny
základních práv a svobod a Ústavy ČR.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 29. listopadu 2000