infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUs6plusVyrok, infUsBrne, infUsKratkeRadky-176-001,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16.08.2000, sp. zn. IV. ÚS 412/99 [ nález / VARVAŘOVSKÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 118/19 SbNU 125 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:4.US.412.99

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Výklad a aplikace právních norem podle principů uznávaných demokratickými právními státy

Právní věta Pokud zákon č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, označuje odpor občanů proti tomuto režimu za legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a hodný úcty, nemůže obstát takový výklad §25 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, který útěk z vězení hodnotí nepříznivěji, než propuštění z výkonu trestu.

ECLI:CZ:US:2000:4.US.412.99
sp. zn. IV. ÚS 412/99 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu, ve věci ústavní stížnosti K. P., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 30 Cdo 408/99, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 1998, sp. zn. 1 Cao 137/98, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 1998, sp. zn. 47 Ca 86/98, a s rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 13. 1. 1998, č. j. 290 319 142, a to se souhlasem účastníků bez ústního jednání, takto: Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 30 Cdo 408/99, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 1998, sp. zn. 1 Cao 137/98, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 1998, sp. zn. 47 Ca 86/98 a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 13. 1. 1998, č. j. 290 319 142, se zrušují. Odůvodnění: Ústavní stížností napadl stěžovatel rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 30 Cdo 408/99, kterým bylo zamítnuto jeho dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 1998, sp. zn. 1 Cao 137/98, potvrzujícímu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 1998, sp. zn. 47 Ca 86/98, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 13. 1. 1998, č. j. 290 319 142. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") byla zamítnuta stěžovatelova žádost o přiznání starobního důchodu s odůvodněním, že nezískal potřebných 15 let zaměstnání podle §29 zákona č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů. V osobním listě důchodového zabezpečení mu bylo započteno 5 roků a 2 dny a na základě dodatečně předložených dokladů doba pojištění od 1. 9. 1948 do 26. 6. 1949 v celkovém rozsahu 301 dní. Stěžovatel žádal, aby mu byla pro účely důchodového zabezpečení započtena nejméně doba 15 let trestu odnětí svobody, ke kterému byl odsouzen v nepřítomnosti po svém útěku z výkonu trestu rozsudkem Státního soudu v Praze ze dne 31. 10. 1951, ve znění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 1952. Uvedené rozsudky byly zrušeny usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 8. 1990, sp. zn. 1 Rt 100/90 podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu ČR, rozhodující v dané věci o opravných prostředcích stěžovatele, shodně dovodily, že ustanovení §25 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci nelze na zkoumaný případ aplikovat, jelikož stěžovatel z výkonu trestu odnětí svobody uprchl a cit. ustanovení se týká pouze osob z výkonu trestu propuštěných. Stěžovatel je toho názoru, že uvedenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří podle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle stěžovatele je nutno vzít v úvahu, že byl protiprávním jednáním státní moci de facto zbaven možnosti splnit podmínky pro hmotné zabezpečení ve stáří a paradoxně by nárok získal, kdyby namísto aktivního odporu a útěku ve výkonu trestu setrval. Proto navrhl Ústavnímu soudu, aby napadená rozhodnutí zrušil. Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem, který vyčerpal všechny prostředky, poskytnuté mu zákonem k ochraně jeho práv. Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. Za Nejvyšší soud ČR se vyjádřil dne 22. 9. 1999 předseda senátu JUDr. K. P., který v plném rozsahu odkázal na odůvodnění rozsudku dovolacího soudu. Ve velmi obsáhlém a pečlivě vypracovaném vyjádření ze dne 1. 11. 1999, za ČSSZ jako vedlejšího účastníka, ředitel JUDr. L. A. provedl důkladný právní rozbor dané problematiky. Vedlejší účastník dává podle svých slov před striktně normativním pojetím, které by mohlo vést k rozporu se samotným účelem právního předpisu, v této věci přednost plnému využití interpretačního prostoru, poskytnutého obsahem právní normy, což ho přivádí k obdobnému právnímu názoru, jaký zastává stěžovatel. Domnívá se, že pokud by ustanovení §25 zákona o soudní rehabilitaci skutečně vedlo k jedinému možnému řešení v podobě zamítnutí požadavku stěžovatele a jeho důsledky by nebylo možno odstranit za pomoci výkladu, stala by se aktuální otázka posouzení souladu tohoto ustanovení s ústavním pořádkem České republiky. Vedlejší účastník dále uvedl, že ač je interpretační prostor právního předpisu vymezen skutečným obsahem právní normy, zůstává otázkou, zda lze tento skutečný normativní obsah chápat čistě jen v gramatickém smyslu. V této souvislosti zastává názor, že není-li určitý pojem nebo právní skutečnost definován v právní normě expressis verbis, nelze bez dalšího dospět k jednoznačnému závěru, že řešení situace, založené na takovém pojmu zákonodárce do zákona nevtělil, resp. na daný případ nepamatoval. S ohledem na účel ustanovení §25 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci se vedlejší účastník přiklání k názoru, že ve zkoumaném případě se nejedná o situaci, kdy v zákoně právní úprava chybí. Zákon pouze danou právní skutečnost nedefinuje výslovně a vedlejší účastník se v daném případě domnívá, že tuto situaci lze řešit použitím logického výkladu pomocí argumentu a maiori ad minus. V další části svého vyjádření se vedlejší účastník zabýval otázkou, zda lze postupovat výše naznačeným způsobem i tehdy, opustil-li stěžovatel území státu a dochází k závěru, že lze jen stěží nalézt odůvodnění pro odlišný postup v případě, kdy se stěžovatel po útěku z vězení skrývá a v případě, kdy uprchne do ciziny. Z vyjádření vedlejšího účastníka tedy především vyplynulo, že nárok stěžovatele v zásadě nepopírá, ale protože se jedná o poměrně složitou záležitost, přičemž rozhodnutí ČSSZ bylo potvrzeno obecnými soudy ve třech stupních, je přesvědčen, že předmětný případ může být vyřešen jen na základě právního názoru Ústavního soudu. Poté, co se Ústavní soud v daném případě seznámil s napadenými rozhodnutími a spisovým materiálem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Účelem zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, bylo především zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách, byly označeny za trestné. Zákon se týkal především trestního soudnictví, ale svými důsledky se dotkl i nároků jiných. Tento právní předpis, podobně jako zákony restituční, je specifický snahou o nápravu křivd, způsobených zločinným komunistickým režimem. Stát a jeho orgány jsou povinny postupovat v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních lidských právech a svobodách má být alespoň částečně kompenzována. V předmětné věci by bylo absurdní trvat na závěru, že pokud stěžovatel nebyl propuštěn, ale uprchl, nelze mu právě proto v jeho žádosti o přiznání starobního důchodu vyhovět. Objektivní překážka, pro kterou nemohl stěžovatel splnit podmínku povinné doby trvání zaměstnání pro účely důchodového zabezpečení, byla způsobena nedemokratickým postupem státu a proto je nutno v zájmu zachování účelu zákona o soudní rehabilitaci použít v případě §25 odst. 3 tohoto zákona rozšiřující výklad. Je v rozporu s principem právní jistoty, která patří mezi stěžejní zásady demokratického právního státu, aby poté, co odsuzující rozsudky byly zrušeny, zůstaly zachovány důsledky těchto rozsudků, v daném případě v oblasti důchodového zabezpečení. V zákoně č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, zákonodárce zcela jasně deklaroval, že komunistický režim mj. systematicky a trvale porušoval lidská práva a základní zásady demokratického právního státu, mezinárodní smlouvy i své vlastní zákony a používal všech mocenských nástrojů k perzekuci občanů, které popravoval, vraždil, žalářoval ve věznicích a táborech nucených prací, přičemž v době žalářování vůči nim používal brutální metody včetně fyzického a psychického mučení. Pokud podle §3 cit. zákona byl odpor občanů proti tomuto režimu označen za legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a hodný úcty, potom nemůže obstát jakýkoli zužující výklad daného ustanovení zákona o soudní rehabilitaci. Z tohoto hlediska nelze útěk z vězení hodnotit nepříznivěji, než propuštění z výkonu trestu, nehledě na to, že z mravního pohledu mu lze dokonce přiznat hodnotu vyšší. Interpretace, použitá orgány rozhodujícími v dané věci vede k diskriminaci stěžovatele a ve svých důsledcích k porušení principu rovnosti v právech, zakotveného v čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud již několikrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že při výkladu a aplikaci právních předpisů je nutno vycházet z jejich účelu a smyslu, který nelze hledat pouze a jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou a musí vždy být přítomny i principy, uznávané demokratickými právními státy. Lze shrnout, že tato zásada platí tím spíše při aplikaci zákonů, kterými se nový, demokratický stát, spojený s totalitním právní kontinuitou, snaží odčinit vzniklé křivdy. Jak zdůraznil Ústavní soud např. ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/96, soud není vázán doslovným zněním zákonného ustanovení absolutně, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 7, nález č. 13, sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinak řečeno, jednotlivá ustanovení zákona je nutno vykládat v první řadě z pohledu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. V posuzovaném případě obecné soudy včetně Nejvyššího soudu ČR takto nepostupovaly, čímž došlo k porušení čl. 90 Ústavy ČR, podle kterého jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Závěrem pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že neshledal porušení čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které namítal stěžovatel. Ústavní soud však při rozhodování o ústavní stížnosti není vázán rozsahem ústavněprávní argumentace, obsažené v návrhu na zahájení řízení. Jak je zřejmé z výše rozvedených důvodů, Ústavní soud stěžovateli zcela vyhověl a napadená rozhodnutí pro rozpor s citovanými články Ústavy a Listiny základních práv a svobod zrušil [ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud tedy stěžovateli de facto přiznává nárok na starobní důchod, neboť jakýkoli jiný závěr by popíral samotný smysl rehabilitace. Ústavní soud tak činí s vědomím, že jde spíše o gesto slušnosti a spravedlnosti nežli o hmotnou satisfakci, neboť výše vyměřeného důchodu nebude zřejmě pro stěžovatele představovat významnější částku. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 16. 8. 2000

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2000:4.US.412.99
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 412/99
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 118/19 SbNU 125
Populární název Výklad a aplikace právních norem podle principů uznávaných demokratickými právními státy
Datum rozhodnutí 16. 8. 2000
Datum vyhlášení 16. 8. 2000
Datum podání 23. 8. 1999
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Varvařovský Pavel
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí správní
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 90
  • 2/1993 Sb., čl. 1
Ostatní dotčené předpisy
  • 119/1990 Sb., §25 odst.3
  • 198/1993 Sb., §3
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /rehabilitace
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík sociální dávky
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-412-99
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 34808
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-27