ECLI:CZ:US:2000:4.US.414.2000
sp. zn. IV. ÚS 414/2000
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudů JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti V. P., zastoupeného JUDr. B. G., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. května 2000, sp. zn. 13 Co 403/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 11. července 2000, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost. Stěžovatel napadl uvedený rozsudek, kterému vytýká, že odporuje dobrým mravům, má-li být stěžovatel ve věku 49 let vystěhován ze svého dosavadního bytu na ubytovnu, kde by neměl vůbec žádné soukromí. Stěžovatel se domnívá, že bylo porušeno jeho právo dané v ustanovení §712 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), aby mu byl přidělen náhradní byt. Vydáním takového rozhodnutí soud nepostupoval v souladu s čl. 95 Ústavy ČR, když nepřihlédl k důvodům hodným zvláštního zřetele. Za důvody hodné zvláštního zřetele považuje stěžovatel také skutečnost, že byl rozveden v nepřítomnosti, v době kdy byl operován a pobýval v nemocnici.
Uvedeným postupem bylo, dle stěžovatele, porušeno jeho právo zaručené v čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu, dle ustanovení §42 odst. 4 zákona, vyjádřil účastník řízení - Krajský soud v Plzni, prostřednictvím předsedkyně senátu 13 Co. Ta ve svém vyjádření odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku, z něhož je zřejmé, že se soudy obou stupňů uvedenou otázkou podrobně zabývaly. Dále odkazuje na zjištění, že důvody hodné zvláštního zřetele, v důsledku kterých byla povinnost stěžovatele vyklidit byt vázána na zajištění náhradního bytu a nikoliv na zajištění náhradního ubytování, nebyly shledány.
Ústavní soud si vyžádal také spis vedený ve věci u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 24 C 381/99, a poté co se seznámil s jeho obsahem dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z uvedeného spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelem uvedená námitka týkající se přidělení náhradního bytu namísto náhradního ubytování byla hlavním a jediným důvodem, pro který stěžovatel podal odvolání ke krajskému soudu. Odůvodnění ústavní stížnosti se tedy shodovalo s odůvodněním odvolání. Proto je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob se Ústavní soud zabývá, pokud takové porušení znamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud je tedy oprávněn zasáhnout jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces. Takové tvrzení stěžovatel v ústavní stížnosti blíže nezdůvodnil, pouze odkázal na údajné porušení čl. 36 a čl. 38 Listiny.
Po prostudování spisového materiálu Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů, že by došlo k porušení práv domáhat se ochrany svých práv u nezávislého soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), domáhat se ochrany proti zásahům orgánů veřejné správy (čl. 36 odst. 2 Listiny) či práva na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím soudu (čl. 36 odst. 3 Listiny). Nebylo shledáno ani odejmutí stěžovatele jeho zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny) či porušení práva na veřejné jednání bez zbytečných průtahů a v přítomnosti stěžovatele v řízení o povinnosti vyklidit byt (čl. 38 odst. 2 Listiny). Rovněž tvrzené porušení čl. 95 Ústavy ČR, který stanoví vázanost soudce zákony neobstojí, neboť obecné soudy jednaly v rámci zákonem stanovených podmínek.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 20. 12. 2000
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu