ECLI:CZ:US:2000:4.US.415.2000
sp. zn. IV. ÚS 415/2000
Usnesení
IV. ÚS 415/2000
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Mudr. P. S., zastoupeného Mgr. et Mgr. V. S., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 4. 2000, čj. 32 Cdo 2826/99 -120, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým byly zrušeny rozsudky Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 1 Cm 122/94, ze dne 13. 5. 1998, a Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 1999, sp. zn. 7 Cmo 833/98, jimiž bylo vyhověno návrhu stěžovatele na vyslovení neplatnosti valné hromady akciové společnosti. Ve věci bylo k návrhu žalované strany připuštěno dovolání z důvodů stanovených v ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., kdy otázkou zásadního právního významu bylo to, zda se může minoritní akcionář domáhat ochrany svých tvrzených práv pouze z formálních důvodů, aniž by výsledky hlasování mohly ovlivnit výsledky rozhodnutí valné hromady.
Stěžovatel namítá, že ačkoliv vedle uvedené otázky nebyl uveden jiný důvod dovolání, a to ani ve smyslu ust. §237 a §241 odst. 3 písm. b) c) o.s.ř., Nejvyšší soud ČR přezkoumal dovolání nad rámec uplatněného dovolacího důvodu a překročil princip své vázanosti zákonem. Navíc formulací právního názoru do věci nově zasáhl tím, že vznesl otázku dobré víry třetích osob, které nabyly protiprávně emitované a na veřejných trzích obchodovatelné akcie. Stěžovatel namítá, že dobrá víra je u uvedených osob chráněna přímo ze zákona, a není ji třeba zjišťovat, naopak však za neoprávněnou a nepodloženou emisi cenných papírů odpovídá emitent, orgán dozoru nad kapitálovým trhem a organizátor veřejného trhu cenných papírů. Užitím obecných ustanovení o náhradě škody způsobené těmto osobám není nijak dotčeno vyhověním nároku na právní ochranu poskytnutou stěžovateli ze strany soudů.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR a dospěl k závěru, že není přípustná.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda je v předmětné věci splněna procesní podmínka přípustnosti ústavní stížnosti, přičemž s ohledem na výše uvedené skutečnosti, posuzované ve vztahu k ust. §72 odst. 2 zák.č. 182/1993 Sb., dle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, počínající dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti) a k ust. §75 odst.1 zák.č. 182/1993 Sb., dle kterého je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení), musel konstatovat, že věc dosud není pravomocně skončena, a jedná se proto o návrh nepřípustný.
K námitkám stěžovatele, týkajícím se způsobu, kterým bylo uplatněné dovolání přezkoumáno a k vyslovenému nesouhlasu s tím, že bylo shledáno přípustným a věc byla se závazným právním názorem vrácena k dalšímu rozhodování, Ústavní soud uvádí, že již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Posuzování toho, zda dovolání z hlediska uplatněných dovolacích důvodů i důvodů, ke kterým soud přihlíží bez návrhu, je či není přípustné, a rozhodování o jeho důvodnosti tak zcela spadá do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu ČR. Ústavní soud zásadně ( mimo případy, kdy zásah do ústavně zaručených práv nelze odčinit jinak) posuzuje teprve pravomocně skončená řízení, resp. rozhodnutí, a to výlučně z ústavního hlediska. Přestože právní názor vyslovený v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je pro další řízení před obecnými soudy závazný, Ústavní soud není oprávněný, s ohledem na jeho kompetence dané Ústavou ČR a zákonem č. 182/1993 Sb., zasahovat do řízení a věc hmotněprávně posuzovat ještě před vyčerpáním všech zákonem stanovených prostředků.
S ohledem na uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k názoru, že se jedná o návrh nepřípustný ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a proto mu nezbylo, než jej dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. prosince 2000
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj