ECLI:CZ:US:2000:4.US.548.99
sp. zn. IV. ÚS 548/99
Nález
Ústavní soud rozhodl, za souhlasu účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti Ing. S. Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 23 Co 246/99-156, ze dne 19. 7. 1999, a proti doplňujícímu rozsudku téhož soudu, čj. 23 Co 247/99, ze dne 16. 8. 1999, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze, čj. 23 Co 246/99-156, ze
dne 19. 7. 1999, spolu s doplňujícím rozsudkem téhož soudu, čj.
23 Co 247/99, ze dne 16. 8. 1999, se zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá
zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, jimiž jí byla uložena
povinnost zaplatit žalobci částku 10.991,70 Kč s 16 % úrokem
z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení a náklady řízení žalobce ve
výši 15.905,- Kč., dále jí byla uložena povinnost zaplatit státem
zálohované znalečné ve výši 13.448,- Kč. Namítá nesprávnost názoru
odvolacího soudu, který vychází z toho, že stěžovatelce nevznikla
žádná škoda, neboť nevynaložila žádné náklady na odstranění jí
stěžovatelem způsobené škody, tj. na výměnu potřísněných
a znehodnocených skel. Je přesvědčena, že již samotným
znehodnocením majetku jí vznikla penězi vyjádřitelná újma - tedy
škoda. Odvolává se na rozhodnutí R 55/77 Sb., podle něhož se
skutečnou škodou rozumí újma, spočívající ve zmenšení majetkového
stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které by
bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu
(nikoliv, které již bylo nutno vynaložit). Dle jejího názoru došlo
napadeným rozhodnutím k porušení práva na spravedlivý proces.
Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti
v podstatě uvedl, že v řízení před obecnými soudy stěžovatelce
právo na spravedlivý proces upřeno nebylo, neboť v průběhu 6 let
trvajícího řízení měla možnost využít všech procesních práv.
Rozhodnutí je správné i po věcné stránce, neboť právní názory zde
vyslovené vycházejí z toho, co v řízení vyšlo najevo a odpovídají
právní teorii, vztahující se k problematice náhrady škody.
Odkazuje také na judikaturu Ústavního soudu, podle níž nesprávné
právní posouzení nemůže být samo o sobě důvodem ke zrušení
rozhodnutí Ústavním soudem. K odkazu stěžovatelky na rozhodnutí
R 55/77 Sbírky rozhodnutí se soud nemůže vyjádřit, neboť tímto
rozhodnutím je řešena úplně jiná problematika.
J. Z. se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdal.
Z obsahu připojeného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu
8, sp. zn. 6 C 146/93, Ústavní soud zjistil, že žalobce J. Z. se
u obecného soudu domáhal po stěžovatelce peněžitého plnění
z titulu prací, provedených na nemovitosti stěžovatelky na základě
dohody o provedení práce. Stěžovatelka se bránila zaplacení
požadované částky mimo jiné tím, že stěžovatel ji svou činností
způsobil potřísněním okenních tabulí neodstranitelnou barvou
škodu.
Ve věci bylo poprvé dne 21. 10. 1996 rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 8, čj. 6 C 146/93-57, rozhodnuto tak, že
stěžovatelce bylo uloženo zaplatit žalobci částku Kč 6.000,- Kč
s přísl.(ve zbývající části byla žaloba zamítnuta).
K odvolání obou účastníků bylo toto rozhodnutí Městským
soudem v Praze, jako soudem odvolacím, zrušeno a věc vrácena soudu
prvého stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění rozhodnutí odvolací
soud mimo jiné uvedl, že stěžovatelka v řízení uplatnila
k započtení pohledávku z titulu odpovědnosti za škodu, kterou jí
měl žalobce způsobit, a to jako obranu proti žalobě podle ust. §98 o.s.ř., uložil proto soudu I. stupně se zabývat tím, zda
žalobce škodu způsobil porušením právní povinnosti podle ust. §420 odst.1 obč. zák., tedy zda za ni odpovídá, v tomto případě
zjistit i výši škody, kterou měl způsobit, popřípadě se zabývat
i spoluodpovědností stěžovatelky.
Soud prvého stupně potom ve smyslu pokynu odvolacího soudu
nařídil v této věci znalecký posudek z oboru oceňování
nemovitostí, odvětví ekonomika. V znaleckém posudku byl vysloven
závěr, že ve vnitřních i vnějších okenních rámech přízemí a patra
domu došlo k potřísnění okenních skel, které bylo způsobeno
fasádním penetračním prostředkem, a ke kterému došlo patrně
odstřikem při nátěru fasády penetrací. Jedná se o trvalé
a neodstranitelné poškození (naleptání skel), jehož cena může být
vyjádřena pouze nákladem na výměnu poškozených tabulek za nové,
a tuto cenu vyčíslil částkou 11.209,- Kč. Po provedeném řízení
soud I. stupně dospěl k závěru, že za vzniklou škodu odpovídá
žalobce dle ust. §420a obč. zák., když dovodil existenci příčinné
souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody,
neboť měl za jednoznačně zjištěné, že žalobce byl jediným
subjektem, který prováděl nátěr fasády penetrační barvou a při
provádění prací porušil své povinnosti tím, že nezajistil při
provádění nátěru ochranu oken před postřikem, čímž, jak je zřejmé
ze znaleckého posudku, na straně stěžovatelky prokazatelně došlo
ke vzniku majetkové újmy. Soud rovněž konstatoval, že žalobci se
nepodařilo prokázat, že škodu nezavinil, a zprostit se tak
odpovědnosti. Soud tedy dospěl k závěru, že stěžovatelka včas
a řádně uplatnila vůči žalobci vzájemnou pohledávku k započtení
z titulu odpovědnosti za škodu, kterou jí stěžovatel způsobil,
a návrh žalobce na zaplacení sporné částky zamítl.
K odvolání žalobce věc znovu posuzoval městský soud
a rozhodnutí soudu I. stupně změnil tak, že zavázal stěžovatelku
k úhradě žalobcem požadované částky s přísl. V odůvodnění
rozhodnutí uvedl, že předpokladem zakládajícím odpovědnostní vztah
je existence škody, přičemž škoda se chápe jako újma, která
nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná
v penězích a je napravitelná poskytnutím majetkového plnění,
nedochází-li k majetkové restituci. Skutečnou škodou se rozumí
újma, spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného
a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo, nikoliv by bylo
nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu.
V projednávané věci tomu tak nebylo, protože stěžovatelka dosud
žádné náklady na to, aby odstranila následky, které jí měl, jak
tvrdila, způsobit žalobce, dosud nevynaložila. Právě z tohoto
pohledu se jevila odvolacímu soudu obrana stěžovatelky neúčinnou,
a soud prvého stupně proto podle odvolacího soudu nepostupoval
v řízení správně, když prováděl rozsáhlé dokazování, včetně
nákladného znaleckého posudku, aniž si vyřešil otázku, tj. zda
stěžovatelce činností žalobce vnikla podle výše uvedených hledisek
skutečná škoda.
Poté co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu
dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud při projednání ústavní stížnosti respektoval, že
není součástí soustavy obecných soudů, není soudem nadřízeným
obecným soudům, a jakožto orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do
jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že
tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě
páté Listiny základních práv a svobod. Z uvedeného hlediska mu
však přísluší posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla
porušena základní práva stěžovatelky, a v rámci toho uvážit, zda
řízení před obecnými soudy bylo jako celek spravedlivé. Ústavní
soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu je možno
považovat za protiústavní i v případě, pokud právní závěry jsou
v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo
z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí
nevyplývaly. Právě o takový případ se v projednávané věci jedná.
Z obsahu připojeného spisu vyplývá, že ve věci byl na základě
důkladného dokazování zjištěn skutkový stav případu. Žalobce
uplatnil vůči stěžovatelce nárok z titulu nezaplacené částky za
provedené práce a stěžovatelka uplatnila jako obranu nárok na
náhradu škody, kterou jí měl stěžovatel způsobit. Ze znaleckého
posudku vyplynulo, že skutečně došlo k trvalému neodstranitelnému
poškození majetku stěžovatelky, které lze napravit pouze výměnou
poškozené věci za novou, a znalcem byla rovněž vyčíslena výše
způsobené škody. Ve věci bylo ověřeno, že stěžovatelka dosud
k výměně poškozených oken nepřistoupila, a právě s ohledem na tuto
skutečnost odvolací soud neuznal, jak je výše rozvedeno,
stěžovatelkou uplatněný nárok na náhradu škody za oprávněný.
Při posuzování ústavní stížnosti se proto Ústavní soud
zaměřil na posouzení otázky, zda na skutkový stav byl aplikován
odpovídající právní předpis a zda interpretace příslušného
právního předpisu nevybočila z mezí ústavnosti.
V posuzovaném případě se jednalo o odvolacím soudem provedený
výklad ustanovení §442 obč. zák., konkrétně toho, co se rozumí
"skutečnou škodou". (Z odůvodnění rozhodnutí městského soudu je
zřejmé, že soud přistupuje k pojmu škoda ze dvou hledisek, kdy
jednou chápe škodu jako objektivně existující prokázané poškození
majetku a v tomto směru nezpochybňuje závěry znaleckého posudku
a na druhé straně však existenci této škody neuznává , a to na
základě úvahy o možnosti její náhrady.)
Ustanovením §442 obč. zák. je upraven způsob a rozsah
náhrady škody, a to tak, že se hradí skutečná škoda a to, co
poškozenému ušlo. Škoda se hradí v penězích, požádá-li však o to
poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do
původního stavu. Škoda se přitom se chápe jako újma, spočívající
v zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující
majetkové hodnoty nutné na vynaložení věci do předešlého stavu.
Dle názoru Ústavního soudu z dikce aplikovaného ustanovení
§442 obč, zák., nelze dovozovat, tak jako to učinil odvolací
soud, že v případě, kdy je škoda hrazena v penězích, lze uznat
prokázání nároku na náhradu škody pouze tehdy, kdy již poškozený
prostředky na její odstranění vynaložil. Ostatně tento závěr
vyplývá i ze stanoviska Nejvyššího soudu ČR, Rc 55/71, Sbírka
soudních rozhodnutí č. 7 z roku 1971 (na které patrně poukazuje
i stěžovatelka, která zřejmě nedopatřením označila jiný rok tohoto
rozhodnutí), a z jehož smyslu je zřejmé, že škodu představují
nejen majetkové hodnoty, které již bylo nutno vynaložit, ale i ty,
které by bylo nutno vynaložit k tomu, aby došlo k uvedení věci do
předchozího stavu (obdobně i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Rc
25/90, Sbírka soudních rozhodnutí č. 6 z roku 1990).
Právní závěr odvolacího soudu, ve kterém tento sice na jedné
straně zřejmě uznává existující trvalé a neodstranitelné poškození
majetku stěžovatelky, jehož výše byla stanovena znaleckým
posudkem, a současně jí odmítá přiznat za toto poškození jejího
majetku nárok na odpovídající náhradu, je proto dle názoru
Ústavního soudu neudržitelný a v podstatě odporující zákonu, ve
svých důsledcích natolik extrémní, že jím došlo k porušení práva
stěžovatelky na spravedlivý proces.
Z uvedených důvodů proto nezbylo, než napadený rozsudek
Městského soudu v Praze, čj. 23 Co 246/99-156, ze dne 19. 7.
1999, spolu s doplňujícím rozsudkem téhož soudu, čj. 23 Co
247/99, ze dne 16. 8. 1999, zrušit dle ust. §82 odst. 3 písm. a)
zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť jím
došlo k porušení čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 20. listopadu 2000