ECLI:CZ:US:2000:Pl.US.21.2000
sp. zn. Pl. ÚS 21/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 13. prosince 2000 v plénu, ve věci návrhu Okresního soudu v Lounech, zastoupeného Mgr. J. P., předsedou senátu Okresního soudu v Lounech, na zrušení ustanovení §147 a §147a zákona číslo 140/1961 Sb. (trestní zákon), ve znění zákona číslo 253/1997 Sb., za účasti účastníků řízení Poslanecké sněmovny, Senátu Parlamentu České republiky a Okresního soudu v Lounech, takto:
Návrh na zrušení ustanovení §147 a §147a zákona č.
140/1961 Sb. (trestní zákon), ve znění zákona č. 253/1997 Sb. se
zamítá.
Odůvodnění:
Návrhem, podaným dne 25. 4. 2000, se navrhovatel domáhá, aby
Ústavní soud zrušil ustanovení §147 "Neodvedení daně, pojistného
na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na
státní politiku zaměstnanosti" trestního zákona a ustanovení §147a "Zvláštní ustanovení o účinné lítosti" trestního zákona.
Navrhovatel využil možnosti dané mu ustanovením §64 odst.
4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle něhož návrh na
zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení je oprávněn podat
též soud v souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl. 95
odst. 2 Ústavy ČR. Navrhovatel svým usnesením ze dne 10. 4. 2000,
sp. zn. 1 T 203/99, podle §224 odst. 5 trestního řádu přerušil
trestní stíhání ing. J. S., obžalovaného pro dva trestné činy
neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní
pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 trestního zákona, a věc předložil Ústavnímu soudu.
Navrhovatel uvedl, že u Okresního soudu v Lounech byla podána
obžaloba na ing. J. S. pro dva trestné činy neodvedení daně,
pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění
a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1
trestního zákona, jichž se měl dopustit tím, že za prvé v období
od ledna 1994 do října 1998 v P., ani jinde jako plátce neodváděl
řádně pojistné na sociální zabezpečení, a to jak za organizaci
ing. J. S. tak za své zaměstnance, přičemž na výplatních listinách
dobírek uváděl, že toto pojistné je odváděno na účet Okresní
správy sociálního zabezpečení Louny, čímž za uvedené období vznikl
dluh v celkové výši Kč 682 548,--, a za druhé v období od ledna
1994 do srpna 1998 v P., ani jinde jako plátce neodváděl řádně
pojistné na zdravotní pojištění, a to jak za organizaci ing. J. S.
tak za své zaměstnance, přičemž na výplatních listinách dobírek
uváděl, že toto pojistné je odváděno na účet Všeobecné zdravotní
pojišťovny ČR - Louny, čímž za uvedené období vznikl dluh
v celkové výši Kč 166 613,--.
Navrhovatel dále uvádí, že ustanovení §147 trestního zákona
postihuje plátce za nesplnění jeho zákonné povinnosti odvést za
poplatníka daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní
pojištění, nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti,
a k naplnění jeho skutkové podstaty dochází, když plátce nesplní
svou zákonnou povinnost odvést finančnímu úřadu, zdravotní
pojišťovně či správě sociálního zabezpečení platby, které předtím
srazil zaměstnancům při výplatě jejich mzdy či platu. Podle názoru
navrhovatele však tímto zákonodárce zasahuje do oblasti, která
nemá zcela veřejnoprávní povahu, ale dotýká se i pracovněprávních
vztahů mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem - neodvedená platba
totiž představuje část mzdy zaměstnance, která byla sražena
z jeho hrubé mzdy, když srážka ze mzdy je pouze účetní operací,
a proto částka stržená zaměstnanci z jeho hrubé mzdy nenáleží
zaměstnanci, nýbrž zaměstnavateli, a to až do okamžiku, kdy je
převedena na účet příslušného státního orgánu.
Má za to, že uložení trestní sankce za nesplnění zákonné
povinnosti odvést za poplatníka uvedené platby je v rozporu
s ustanoveními čl. 8 odst. 2 věty druhé Listiny základních práv
a svobod a čl. 11 Mezinárodního paktu o občanských a politických
právech, podle nichž nesmí být nikdo zbaven svobody pouze pro
neschopnost dostát smluvnímu závazku.
Dále navrhovatel uvádí, že protiprávní jednání, uvedené ve
skutkové podstatě zmíněného trestného činu, je postihováno také
administrativními sankcemi (penále, zrušení živnostenského
oprávnění) a při řádném a včasném využívání těchto opatření lze
dosáhnout výrazného snížení neplacení těchto povinných dávek.
Dovozuje, že legitimitu trestněprávních postihů může odůvodnit
pouze nutnost ochrany základních právních hodnot a zájmů před činy
zvlášť nebezpečnými pro společnost. Z toho podle něj vyplývá, že
za situace, kdy uvedené protiprávní jednání lze účinně postihovat
i bez stanovení trestní sankce, je jeho trestní postih v rozporu
s principy právního státu, čímž dochází k porušení čl. 1 Ústavy
ČR.
Ústavní soud nejdříve posuzoval formální náležitosti podaného
návrhu. Návrh byl podán oprávněnou osobou za podmínek stanovených
v §64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Rovněž
podmínky přípustnosti podle §66 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
byly v daném případě naplněny. Návrh byl tedy shledán přípustným
a Ústavní soud postupoval dále ve smyslu ustanovení §68 zákona
o Ústavním soudu.
Ústavní soud si k návrhu ústavní stížnosti vyžádal vyjádření
Poslanecké sněmovny i Senátu Parlamentu ČR.
Přípisem ze dne 11. 7. 2000 předseda Poslanecké sněmovny
sdělil Ústavnímu soudu toto: Zákon č. 253/1997 Sb. byl schválen
potřebnou většinou poslanců dne 5. 9. 1997 a dne 24. 9. 1997 byl
schválen potřebnou většinou senátorů, byl podepsán příslušnými
ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen.
V důvodové zprávě k vládnímu návrhu zákona, kterým byl
doplněn trestní zákon o §147 a §147a, se mimo jiné uvádí, že
"mezi trestné činy hospodářské, obsažené v hlavě druhé zvláštní
části trestního zákona, se navrhuje zařadit novou skutkovou
podstatu trestného činu postihující neodvedení daně, pojistného na
sociální zabezpečení a na zdravotní pojištění. Na rozdíl od
trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 trestního zákona, postihujícího případy podvodného tvrzení
o výši daně nebo jiné dávky, se tato skutková podstata zaměřuje na
případy, kdy poplatník neskrývá svou daňovou nebo poplatkovou
povinnost nebo její výši, ale z nejrůznějších důvodů tuto
povinnost nesplní. V souladu s ústavní zásadou, vylučující trestní
postih neschopnosti dostát svému finančnímu závazku, se v této
skutkové podstatě postihuje jen jednání, kdy plátce
(zaměstnavatel) zákonné srážky ve vztahu ke svým zaměstnancům
provede a poškodí je tím, že je neodvede státu (postih se omezuje
jen na tu část daně nebo pojistného, kterou má plátce daně odvést
za poplatníka a kterou tedy poplatníkovi i srazil). Podmínky
účinné lítosti jako formy zániku trestnosti jsou formulovány
obdobně jako je tomu v §214 trestního zákona. Důvodem je
skutečnost, že v daném případě fiskální zájmy státu mají přednost
před bezvýjimečným trestním postihem."
Z výše uvedeného odůvodnění vyplývá, že vláda, resp.
Poslanecká sněmovna, se otázkou souladu předmětných ustanovení
s Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod zabývaly
a vyjádřily názor, že posuzovaná úprava je v souladu s ústavní
zásadou vylučující trestní postih neschopnosti dostát svému
finančnímu závazku. S uvedeným odůvodněním se předseda Poslanecké
sněmovny Parlamentu ČR ztotožňuje, přičemž, na rozdíl od Okresního
soudu v Lounech, se nedomnívá, že zmíněná ustanovení zasahují do
pracovněprávních vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem.
V této souvislosti je třeba vzít v úvahu i skutečnost, že zákonné
srážky byly zaměstnavatelem provedeny, avšak státu neodvedeny.
S přihlédnutím k tomu nelze, podle názoru předsedy Poslanecké
sněmovny, považovat neodvedení těchto srážek za neschopnost dostát
finančnímu závazku vyplývajícímu jinak například ze závazkových
a jiných vztahů.
Přípisem ze dne 20. 7. 2000 předsedkyně Senátu Parlamentu
České republiky sdělila Ústavnímu soudu, že Senát rozhodl
o schválení předmětné novely trestního zákona v mezích Ústavou ČR
stanovené kompetence a ústavně stanoveným způsobem. V dalším se
pak věnovala jednak přístupu vlády k této právní úpravě, jednak
stanovisku Senátu z pohledu pracovněprávního a z pohledu ochrany
společenských hodnot.
Pokud jde o stanovisko vlády, je v předloženém vyjádření
Senátu Parlamentu ČR konstatováno, že vláda prezentovala daný
návrh novely obecně jako počin, kterým právo "dohání" stávající
úroveň hospodářských vztahů a potřebu jejich ochrany. Výslovně pak
potvrzovala, že novelizace nijak neomezuje podnikatelskou sféru,
ani nezakládá žádné nové povinnosti, které by již nevyplývaly ze
zvláštních zákonů, a že pouze sankcionuje porušení nebo nesplnění
nejdůležitějších z těchto vztahů a tím poskytuje důslednější
ochranu těch, kteří jednají v souladu se zákonem. V odůvodnění
návrhu vláda konstatovala, že novelizace neodporuje mezinárodním
úmluvám nebo doporučením a ve většině koresponduje s právním
stavem většiny evropských zemí. V konkrétním odůvodnění ustanovení
§147 (důvodová zpráva k návrhu) vláda uvedla, že "v souladu
s ústavní zásadou vylučující trestní postih neschopnosti dostát
svému finančnímu závazku se v této skutkové podstatě postihuje jen
jednání, kdy plátce (zaměstnavatel) zákonné srážky ve vztahu ke
svým zaměstnancům provede a poškodí je tím, že je neodvede státu."
V další části vyjádření se Senát Parlamentu ČR zabýval
námitkou, že předmětné platby jsou částí mzdy zaměstnance a náleží
zaměstnavateli až do okamžiku, kdy je převede na stát. K tomu
uvedl, že součástí tzv. hrubé mzdy (platu) zúčtované k výplatě
jsou i částky, které je zaměstnanec jako poplatník daně z příjmů
fyzických osob a jako poplatník pojistného na sociální zabezpečení
a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, resp. pojistného na
veřejné zdravotní pojištění, povinen odvádět státu, resp.
příslušné zdravotní pojišťovně. Zákonodárce v těchto případech
však neponechal na vůli zaměstnance zvážit, jakým způsobem, resp.
prostřednictvím koho, tento závazek vůči výše uvedeným subjektům
splní. Naopak zákonodárce stanovil zaměstnavatelům povinnost
provedení srážky pojistného, resp. zálohy na daň z příjmů
fyzických osob (srov. §121 zákoníku práce, §18 zákona č.
143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost
v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech a §12 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost
a o průměrném výdělku), a tím vyloučil v tomto směru jakékoliv
smluvní ujednání zaměstnance a zaměstnavatele. Byť tyto částky
představují součást zákonného nároku na mzdu, resp. plat, jsou
v podstatě vyloučeny z nakládání zaměstnancem. V tomto směru se
Senát nepřiklonil k závěru, že zákonnou povinnost zaměstnavatelů
lze ve smyslu ústavním považovat za soukromoprávní závazek.
Závěrem vyjádření Senátu Parlamentu ČR zhodnocuje důvody,
které vedly zákonodárce k nové právní úpravě v §147 i §147a
trestního zákona. Zdůrazňuje, že obecně platí, že legitimní jsou
ty trestně právní zásahy, které jsou odůvodněny nutností ochrany
významných společenských hodnot s tím, že nepostačuje jiné řešení
(prostředky jiných právních odvětví) a pasivita by mohla vést
k chaosu. Před přijetím předmětné novely trestního zákona se stal
rozsah případů neodvedení daní a pojistného závažným (sociálně
konfliktním) a užití trestně právních prostředků bylo tak shledáno
odpovídajícím problému. Existující administrativní prostředky se
neprojevily jako dostatečné. Ve vztahu k nim je trestní postih
(hrozba tímto postihem) součástí gradovaného tlaku na plnění
daných povinností. Jednání v podobě neodvedení daně či pojistného
musí mít podle zákona intenzitu většího rozsahu a musí být pokryto
úmyslem pachatele, který je zde pak třeba prokazovat jako každý
jiný znak skutkové podstaty.
Ústavní soud, po seznámení se s důvody stěžovatele,
stanoviskem Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a Senátu Parlamentu
ČR, dospěl na svém plenárním zasedání k závěru, že návrh není
důvodný.
Novela č. 253/1997 Sb. trestního zákona, která nabyla
účinnosti dne 1. 1. 1998, zavedla novou skutkovou podstatu
trestného činu "Neodvedení daně, pojistného na sociální
zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti" podle §147 trestního zákona a novou skutkovou
podstatu trestného činu "Zvláštní ustanovení o účinné lítosti"
podle §147a trestního zákona. Ustanovení §147 stanoví:
(1) Kdo jako plátce ve větším rozsahu nesplní svoji zákonnou
povinnost za poplatníka odvést daň, pojistné na sociální
zabezpečení nebo zdravotní pojištění, nebo příspěvek na státní
politiku zaměstnanosti, bude potrestán odnětím svobody na šest
měsíců až tři léta nebo peněžitým trestem.
(2)
(3) Odnětím svobody na jeden rok až osm let bude pachatel
potrestán, získá-li činem uvedeným v odstavci 1 prospěch velkého
rozsahu.
(4)
Ustanovení §147a stanoví:
Trestnost neodvedení daně, pojistného na sociální
zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti (§147) zaniká, jestliže pachatel svou povinnost
dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat
rozsudek.
Předmětem trestního postihu podle ustanovení §147 trestního
zákona je pouze pojistné na sociální zabezpečení, respektive
pojistné na zdravotní pojištění a příspěvek na politiku
zaměstnanosti, které ze zákona je povinen platit zaměstnanec
a které má zaměstnavatel odvádět za zaměstnance jako plátce,
nikoli pojistné, které zaměstnavatel přímo odvádí jako poplatník.
Logický výklad jednoznačně vylučuje trestní postih
zaměstnavatele za neodvedení daně či dávky, které je povinen
odvádět sám za sebe. Ustanovení §147 trestního zákona je
koncipováno tak, že trestným může být pouze jednání někoho, kdo má
zákonem určenou povinnost k odvodu dávek za jinou osobu. Poté
výrazem "za poplatníka odvést daň..." nemůže být míněna dávka,
k jejímuž odvedení plátce nemá sám povinnost.
Pokud jde o ústavnost ustanovení §147 trestního zákona a
§147a trestního zákona, je třeba dojít k závěru, že tato ustanovení
jsou v souladu s čl. 8 odst. 2 věty druhé Listiny základních práv
a svobod, čl. 11 Mezinárodního paktu o občanských a politických
právech, jakož i s čl. 1 Ústavy ČR.
Čl. 8 odst. 2 věta druhá Listiny základních práv a svobod
stanoví, že nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost
dostát smluvnímu závazku. Podle čl. 11 Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech nikdo nebude vězněn pouze pro
neschopnost dostát smluvnímu závazku. Čl. l Ústavy České republiky
zní: "Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický
právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka
a občana."
Vzhledem ke shora uvedenému je třeba konstatovat, že
ustanovení §147 a §147a trestního zákona jsou ve shodě s účelem
trestního zákona, když chrání společnost tím, že trestně postihuje
výlučně zaměstnavatele jako plátce za neodvedení té části dávky,
jejíž uhrazení zákon plátci ukládá. V dané souvislosti nelze
zákonem určenou povinnost zaměňovat s pojmem "smluvní závazek",
o němž hovoří výše uvedené právní ustanovení. Ústavní soud
neshledal ani rozpor s jinými základními právy nebo svobodami
zakotvenými v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách
podle čl. 10 Ústavy ČR.
Závěrem svého stanoviska považuje Ústavní soud za nutné
zdůraznit, že se přiklání v této věci ke stanoviskům obou komor
Parlamentu, i pokud jde o důvody samostatného zařazení této
skutkové podstaty do právního řádu; tento stupeň ochrany
společnosti lze považovat za lex specialis, který má chránit zájem
státu na řádném odvedení poplatníkům sražených finančních
prostředků, které jsou §147 výslovně specifikovány, neboť
v posledních letech se protiprávní jednání v této věci významně
rozšířilo. Bylo sice postihováno jako trestný čin porušování
povinnosti při správě cizího majetku (§255 tr. zák.), ale ideovým
základem legitimity trestně právních postihů byl institut
zpronevěry (kdo si přisvojí věc, která mu byla svěřena) a jako
takový již po dlouhou dobu vystihoval kauzu, která měla být
předmětem postihu. Ostatně potenciální obžalovaný je dostatečně
chráněn citovaným ustanovením §147a trestního zákona, pokud
využije institut účinné lítosti.
Na základě uvedených důvodů posoudil Ústavní soud předložený
případ a návrh předsedy senátu Okresního soudu v Lounech na
zrušení §147 a §147a trestního zákona zamítl (§82 odst. 1
zákona č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 13. prosince 2000