Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13.12.2000, sp. zn. Pl. ÚS 21/2000 [ nález / PAUL / výz-2 ], paralelní citace: N 188/20 SbNU 303 [ 7/2001 Sb. ] dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:Pl.US.21.2000

sp. zn. Pl. ÚS 21/2000 Nález Ústavní soud rozhodl dne 13. prosince 2000 v plénu, ve věci návrhu Okresního soudu v Lounech, zastoupeného Mgr. J. P., předsedou senátu Okresního soudu v Lounech, na zrušení ustanovení §147 a §147a zákona číslo 140/1961 Sb. (trestní zákon), ve znění zákona číslo 253/1997 Sb., za účasti účastníků řízení Poslanecké sněmovny, Senátu Parlamentu České republiky a Okresního soudu v Lounech, takto: Návrh na zrušení ustanovení §147 a §147a zákona č. 140/1961 Sb. (trestní zákon), ve znění zákona č. 253/1997 Sb. se zamítá. Odůvodnění: Návrhem, podaným dne 25. 4. 2000, se navrhovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §147 "Neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti" trestního zákona a ustanovení §147a "Zvláštní ustanovení o účinné lítosti" trestního zákona. Navrhovatel využil možnosti dané mu ustanovením §64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle něhož návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení je oprávněn podat též soud v souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR. Navrhovatel svým usnesením ze dne 10. 4. 2000, sp. zn. 1 T 203/99, podle §224 odst. 5 trestního řádu přerušil trestní stíhání ing. J. S., obžalovaného pro dva trestné činy neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 trestního zákona, a věc předložil Ústavnímu soudu. Navrhovatel uvedl, že u Okresního soudu v Lounech byla podána obžaloba na ing. J. S. pro dva trestné činy neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 trestního zákona, jichž se měl dopustit tím, že za prvé v období od ledna 1994 do října 1998 v P., ani jinde jako plátce neodváděl řádně pojistné na sociální zabezpečení, a to jak za organizaci ing. J. S. tak za své zaměstnance, přičemž na výplatních listinách dobírek uváděl, že toto pojistné je odváděno na účet Okresní správy sociálního zabezpečení Louny, čímž za uvedené období vznikl dluh v celkové výši Kč 682 548,--, a za druhé v období od ledna 1994 do srpna 1998 v P., ani jinde jako plátce neodváděl řádně pojistné na zdravotní pojištění, a to jak za organizaci ing. J. S. tak za své zaměstnance, přičemž na výplatních listinách dobírek uváděl, že toto pojistné je odváděno na účet Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR - Louny, čímž za uvedené období vznikl dluh v celkové výši Kč 166 613,--. Navrhovatel dále uvádí, že ustanovení §147 trestního zákona postihuje plátce za nesplnění jeho zákonné povinnosti odvést za poplatníka daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, a k naplnění jeho skutkové podstaty dochází, když plátce nesplní svou zákonnou povinnost odvést finančnímu úřadu, zdravotní pojišťovně či správě sociálního zabezpečení platby, které předtím srazil zaměstnancům při výplatě jejich mzdy či platu. Podle názoru navrhovatele však tímto zákonodárce zasahuje do oblasti, která nemá zcela veřejnoprávní povahu, ale dotýká se i pracovněprávních vztahů mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem - neodvedená platba totiž představuje část mzdy zaměstnance, která byla sražena z jeho hrubé mzdy, když srážka ze mzdy je pouze účetní operací, a proto částka stržená zaměstnanci z jeho hrubé mzdy nenáleží zaměstnanci, nýbrž zaměstnavateli, a to až do okamžiku, kdy je převedena na účet příslušného státního orgánu. Má za to, že uložení trestní sankce za nesplnění zákonné povinnosti odvést za poplatníka uvedené platby je v rozporu s ustanoveními čl. 8 odst. 2 věty druhé Listiny základních práv a svobod a čl. 11 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, podle nichž nesmí být nikdo zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Dále navrhovatel uvádí, že protiprávní jednání, uvedené ve skutkové podstatě zmíněného trestného činu, je postihováno také administrativními sankcemi (penále, zrušení živnostenského oprávnění) a při řádném a včasném využívání těchto opatření lze dosáhnout výrazného snížení neplacení těchto povinných dávek. Dovozuje, že legitimitu trestněprávních postihů může odůvodnit pouze nutnost ochrany základních právních hodnot a zájmů před činy zvlášť nebezpečnými pro společnost. Z toho podle něj vyplývá, že za situace, kdy uvedené protiprávní jednání lze účinně postihovat i bez stanovení trestní sankce, je jeho trestní postih v rozporu s principy právního státu, čímž dochází k porušení čl. 1 Ústavy ČR. Ústavní soud nejdříve posuzoval formální náležitosti podaného návrhu. Návrh byl podán oprávněnou osobou za podmínek stanovených v §64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Rovněž podmínky přípustnosti podle §66 odst. 1 zákona o Ústavním soudu byly v daném případě naplněny. Návrh byl tedy shledán přípustným a Ústavní soud postupoval dále ve smyslu ustanovení §68 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud si k návrhu ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Poslanecké sněmovny i Senátu Parlamentu ČR. Přípisem ze dne 11. 7. 2000 předseda Poslanecké sněmovny sdělil Ústavnímu soudu toto: Zákon č. 253/1997 Sb. byl schválen potřebnou většinou poslanců dne 5. 9. 1997 a dne 24. 9. 1997 byl schválen potřebnou většinou senátorů, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen. V důvodové zprávě k vládnímu návrhu zákona, kterým byl doplněn trestní zákon o §147 a §147a, se mimo jiné uvádí, že "mezi trestné činy hospodářské, obsažené v hlavě druhé zvláštní části trestního zákona, se navrhuje zařadit novou skutkovou podstatu trestného činu postihující neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a na zdravotní pojištění. Na rozdíl od trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 trestního zákona, postihujícího případy podvodného tvrzení o výši daně nebo jiné dávky, se tato skutková podstata zaměřuje na případy, kdy poplatník neskrývá svou daňovou nebo poplatkovou povinnost nebo její výši, ale z nejrůznějších důvodů tuto povinnost nesplní. V souladu s ústavní zásadou, vylučující trestní postih neschopnosti dostát svému finančnímu závazku, se v této skutkové podstatě postihuje jen jednání, kdy plátce (zaměstnavatel) zákonné srážky ve vztahu ke svým zaměstnancům provede a poškodí je tím, že je neodvede státu (postih se omezuje jen na tu část daně nebo pojistného, kterou má plátce daně odvést za poplatníka a kterou tedy poplatníkovi i srazil). Podmínky účinné lítosti jako formy zániku trestnosti jsou formulovány obdobně jako je tomu v §214 trestního zákona. Důvodem je skutečnost, že v daném případě fiskální zájmy státu mají přednost před bezvýjimečným trestním postihem." Z výše uvedeného odůvodnění vyplývá, že vláda, resp. Poslanecká sněmovna, se otázkou souladu předmětných ustanovení s Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod zabývaly a vyjádřily názor, že posuzovaná úprava je v souladu s ústavní zásadou vylučující trestní postih neschopnosti dostát svému finančnímu závazku. S uvedeným odůvodněním se předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR ztotožňuje, přičemž, na rozdíl od Okresního soudu v Lounech, se nedomnívá, že zmíněná ustanovení zasahují do pracovněprávních vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. V této souvislosti je třeba vzít v úvahu i skutečnost, že zákonné srážky byly zaměstnavatelem provedeny, avšak státu neodvedeny. S přihlédnutím k tomu nelze, podle názoru předsedy Poslanecké sněmovny, považovat neodvedení těchto srážek za neschopnost dostát finančnímu závazku vyplývajícímu jinak například ze závazkových a jiných vztahů. Přípisem ze dne 20. 7. 2000 předsedkyně Senátu Parlamentu České republiky sdělila Ústavnímu soudu, že Senát rozhodl o schválení předmětné novely trestního zákona v mezích Ústavou ČR stanovené kompetence a ústavně stanoveným způsobem. V dalším se pak věnovala jednak přístupu vlády k této právní úpravě, jednak stanovisku Senátu z pohledu pracovněprávního a z pohledu ochrany společenských hodnot. Pokud jde o stanovisko vlády, je v předloženém vyjádření Senátu Parlamentu ČR konstatováno, že vláda prezentovala daný návrh novely obecně jako počin, kterým právo "dohání" stávající úroveň hospodářských vztahů a potřebu jejich ochrany. Výslovně pak potvrzovala, že novelizace nijak neomezuje podnikatelskou sféru, ani nezakládá žádné nové povinnosti, které by již nevyplývaly ze zvláštních zákonů, a že pouze sankcionuje porušení nebo nesplnění nejdůležitějších z těchto vztahů a tím poskytuje důslednější ochranu těch, kteří jednají v souladu se zákonem. V odůvodnění návrhu vláda konstatovala, že novelizace neodporuje mezinárodním úmluvám nebo doporučením a ve většině koresponduje s právním stavem většiny evropských zemí. V konkrétním odůvodnění ustanovení §147 (důvodová zpráva k návrhu) vláda uvedla, že "v souladu s ústavní zásadou vylučující trestní postih neschopnosti dostát svému finančnímu závazku se v této skutkové podstatě postihuje jen jednání, kdy plátce (zaměstnavatel) zákonné srážky ve vztahu ke svým zaměstnancům provede a poškodí je tím, že je neodvede státu." V další části vyjádření se Senát Parlamentu ČR zabýval námitkou, že předmětné platby jsou částí mzdy zaměstnance a náleží zaměstnavateli až do okamžiku, kdy je převede na stát. K tomu uvedl, že součástí tzv. hrubé mzdy (platu) zúčtované k výplatě jsou i částky, které je zaměstnanec jako poplatník daně z příjmů fyzických osob a jako poplatník pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, resp. pojistného na veřejné zdravotní pojištění, povinen odvádět státu, resp. příslušné zdravotní pojišťovně. Zákonodárce v těchto případech však neponechal na vůli zaměstnance zvážit, jakým způsobem, resp. prostřednictvím koho, tento závazek vůči výše uvedeným subjektům splní. Naopak zákonodárce stanovil zaměstnavatelům povinnost provedení srážky pojistného, resp. zálohy na daň z příjmů fyzických osob (srov. §121 zákoníku práce, §18 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech a §12 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku), a tím vyloučil v tomto směru jakékoliv smluvní ujednání zaměstnance a zaměstnavatele. Byť tyto částky představují součást zákonného nároku na mzdu, resp. plat, jsou v podstatě vyloučeny z nakládání zaměstnancem. V tomto směru se Senát nepřiklonil k závěru, že zákonnou povinnost zaměstnavatelů lze ve smyslu ústavním považovat za soukromoprávní závazek. Závěrem vyjádření Senátu Parlamentu ČR zhodnocuje důvody, které vedly zákonodárce k nové právní úpravě v §147 i §147a trestního zákona. Zdůrazňuje, že obecně platí, že legitimní jsou ty trestně právní zásahy, které jsou odůvodněny nutností ochrany významných společenských hodnot s tím, že nepostačuje jiné řešení (prostředky jiných právních odvětví) a pasivita by mohla vést k chaosu. Před přijetím předmětné novely trestního zákona se stal rozsah případů neodvedení daní a pojistného závažným (sociálně konfliktním) a užití trestně právních prostředků bylo tak shledáno odpovídajícím problému. Existující administrativní prostředky se neprojevily jako dostatečné. Ve vztahu k nim je trestní postih (hrozba tímto postihem) součástí gradovaného tlaku na plnění daných povinností. Jednání v podobě neodvedení daně či pojistného musí mít podle zákona intenzitu většího rozsahu a musí být pokryto úmyslem pachatele, který je zde pak třeba prokazovat jako každý jiný znak skutkové podstaty. Ústavní soud, po seznámení se s důvody stěžovatele, stanoviskem Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a Senátu Parlamentu ČR, dospěl na svém plenárním zasedání k závěru, že návrh není důvodný. Novela č. 253/1997 Sb. trestního zákona, která nabyla účinnosti dne 1. 1. 1998, zavedla novou skutkovou podstatu trestného činu "Neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti" podle §147 trestního zákona a novou skutkovou podstatu trestného činu "Zvláštní ustanovení o účinné lítosti" podle §147a trestního zákona. Ustanovení §147 stanoví: (1) Kdo jako plátce ve větším rozsahu nesplní svoji zákonnou povinnost za poplatníka odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitým trestem. (2) (3) Odnětím svobody na jeden rok až osm let bude pachatel potrestán, získá-li činem uvedeným v odstavci 1 prospěch velkého rozsahu. (4) Ustanovení §147a stanoví: Trestnost neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (§147) zaniká, jestliže pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek. Předmětem trestního postihu podle ustanovení §147 trestního zákona je pouze pojistné na sociální zabezpečení, respektive pojistné na zdravotní pojištění a příspěvek na politiku zaměstnanosti, které ze zákona je povinen platit zaměstnanec a které má zaměstnavatel odvádět za zaměstnance jako plátce, nikoli pojistné, které zaměstnavatel přímo odvádí jako poplatník. Logický výklad jednoznačně vylučuje trestní postih zaměstnavatele za neodvedení daně či dávky, které je povinen odvádět sám za sebe. Ustanovení §147 trestního zákona je koncipováno tak, že trestným může být pouze jednání někoho, kdo má zákonem určenou povinnost k odvodu dávek za jinou osobu. Poté výrazem "za poplatníka odvést daň..." nemůže být míněna dávka, k jejímuž odvedení plátce nemá sám povinnost. Pokud jde o ústavnost ustanovení §147 trestního zákona a §147a trestního zákona, je třeba dojít k závěru, že tato ustanovení jsou v souladu s čl. 8 odst. 2 věty druhé Listiny základních práv a svobod, čl. 11 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i s čl. 1 Ústavy ČR. Čl. 8 odst. 2 věta druhá Listiny základních práv a svobod stanoví, že nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Podle čl. 11 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech nikdo nebude vězněn pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Čl. l Ústavy České republiky zní: "Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana." Vzhledem ke shora uvedenému je třeba konstatovat, že ustanovení §147 a §147a trestního zákona jsou ve shodě s účelem trestního zákona, když chrání společnost tím, že trestně postihuje výlučně zaměstnavatele jako plátce za neodvedení té části dávky, jejíž uhrazení zákon plátci ukládá. V dané souvislosti nelze zákonem určenou povinnost zaměňovat s pojmem "smluvní závazek", o němž hovoří výše uvedené právní ustanovení. Ústavní soud neshledal ani rozpor s jinými základními právy nebo svobodami zakotvenými v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Závěrem svého stanoviska považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že se přiklání v této věci ke stanoviskům obou komor Parlamentu, i pokud jde o důvody samostatného zařazení této skutkové podstaty do právního řádu; tento stupeň ochrany společnosti lze považovat za lex specialis, který má chránit zájem státu na řádném odvedení poplatníkům sražených finančních prostředků, které jsou §147 výslovně specifikovány, neboť v posledních letech se protiprávní jednání v této věci významně rozšířilo. Bylo sice postihováno jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku (§255 tr. zák.), ale ideovým základem legitimity trestně právních postihů byl institut zpronevěry (kdo si přisvojí věc, která mu byla svěřena) a jako takový již po dlouhou dobu vystihoval kauzu, která měla být předmětem postihu. Ostatně potenciální obžalovaný je dostatečně chráněn citovaným ustanovením §147a trestního zákona, pokud využije institut účinné lítosti. Na základě uvedených důvodů posoudil Ústavní soud předložený případ a návrh předsedy senátu Okresního soudu v Lounech na zrušení §147 a §147a trestního zákona zamítl (§82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.). Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 13. prosince 2000